Express filmovka vyjíždí!

Express Filmovka se blíží!

 Organizační štábe uherskohradišťského národního pokladu, budiž blahoslaven!. I přes dobu neradostnou, jež spoustu spřízněných akcí požrala, 46. Letní filmová škola bude. A jaká? Co do počtu dní sice decentně zkrácená, kvalitou programu ovšem vynikající!

Hektický maraton projekcí, diskusí, divadelních představení, koncertů a dalších smyslných hodů startuje 7. srpna, mimo jiné slavnostní festivalovou premiérou Horákova Havla. Retrospektiva je v roce letošním zasvěcena polskému titánu Andrzeji Wajdovi, široce populární Němý film s živou hudbou pak svými pohybovými eskapádami, i tváří kamennou ovládne Buster Keaton.  

Další z programových bloků, věnovaných zářné historii světového filmu nabídnou reprezentativní průřez hnutím Free cinema, představení komplexního talentu amerického komika Dannyho Kaye, či exkluzivní projekci Rosselliniho definice italského neorealismu Řím, otevřené město.

 Fokus sekce Terra festivalis, jež každým rokem představuje jednu z národních kinematografií, je protentokrát zaměřen na Izrael, tradiční Východní přísliby opět přinesou žánrově a stylově různorodou ochutnávku nových titulů ze zemí někdejšího socialistického bloku, Hot Tv bude věnována motivu televize ve filmu hraném i dokumentárním, a coby půlnoční delikatesy se budou podávat formálně vytříbené akční filmy vulgárních auterů Tonyho Scotta, Garetha Evanse, Isaaca Florentineho a dalších.

 Milovaná letní kina kromě tradičních novinek, jež mimo jiné zahrnou snímky V síti, Vlastníci nebo Svině, představí i První lásky v českém filmu, dojde tedy na oblíbené Samotáře, Básníky či Lásky mezi kapkami deště.

 Mezi Významné distribuční předpremiéry 46. LFŠ bezesporu patří polský snímek Corpus Christi režiséra Jana Komasy, nebo Žáby bez jazyka Miry Fornayové.

 Slavnostní zakončení Letní filmové školy pak ve středu 12. 8. ozdobí světová premiéra filmu Krajina ve stínu, režiséra Bohdana Slámy.

Z řady význačných hostů letošní LFŠ nelze opominout návštěvu významné evropské divy Hanny Schygullové, jež významně ovlivnila filmovou tvorbu Rainera Wernera Fassbindera, a rovněž zazářila ve filmech Jean-Luca Godarda, Wima Wenderse, Carlose Saury, a dalších velikánů, herečku, scénickou výtvarnici a manželku Andrzeje Wajdy Krystynu Zachwatowicz- Wajdovou, divadelního režiséra, dramatika, novináře a zakládajícího uměleckého ředitele Židovského divadla v New Yorku, Tuvia Tenenboma, či předního českého scénáristu Vladimíra Körnera, jenž obdrží výroční cenu AČFK.

Doprovodné akce, jejichž nabídku letos rozšíří i program v šapitó Skautského institutu, zahrne představení divadel Sweet dreams, Nahraně či Kampa, vystoupení improvizační skupiny Simony Babčákové No a!, taneční divadlo CreWcollective: Moving orchestra, nebo zážitkovou hru 30 dní.

Z nabídky koncertů zcela jasně zaujmou vystoupení Ivy Bittové a Čikori, společný koncertní projekt nu-jazzové kapely Lesní zvěř, jejího frontmana Jiřího Hradila a Horňácké muziky Petra Mičky Hrubá Hudba, pražští hopeři Prago Union a v řadě neposlední i pestrá nadílka cimbálových muzik.

Letošní žhavou novinkou je tzv. „Off program“ akreditace, zavedená po domluvě s Krajskou hygienickou stanicí ve Zlíně, z bezpečnostních důvodů. Tato akreditace sice neumožňuje vstup do kinosálů, otevírá však vstup do letních kin, i na program odborný a doprovodný, a to za lidovou cenu 50 Kč.

46. Letní filmová škola je příkladem akce, jež díky nasazení organizačního týmu, vedeného ředitelkou festivalu Radanou Korenou, neskolí ani myriády neblahých okolností, a za to jí patří láska i vděk. Setkáme se v Hradišti? Těším se na Vás!

 

Petr KlariN Klár 

Hradiště žije!: Díl šestý: Finále na dohled!

Čas v poslední třetině letošní Filmovky neskutečné švihnul do svých nadupaných ořů. Je proto nutné opustit tradiční strukturu denních reportů a ve dvojici článků a následném epilogu shrnout zbytek mého letošního hradišťského pobytu.

Jediné zklamání

 Kosa na kámen mého diváckého výběru ve 43. ročníku LFŠ dopadla opravdu naštěstí jen jednou - bohužel jsem právě kvůli zmíněnému snímku opovrhl posezením s přáteli. Nevidět Thriller - drsný film (Thriller - en grym film, Švédsko, 1974), někdejšího Bergmanova režijního asistenta Bo Arne Vibenia, jenž je v setrvalé registraci fanoušků B-cult movies zřejmě především kvůli tomu, že byl údajně jednou z klíčových inspirací Tarantinova dvoudílného revenge opusu Kill Bill, zůstal bych ušetřen k uzoufání nudné Vibeniovy varianty hypnotické psychedelie, kterou nepomohl rozhýbat ani nesporný půvab Christiny Lindbergové, někdejší Anity – Švédské nymfičky, v ústřední mstitelské roli.

Příjemné překvapení – nejlepší doporučení divákům kin!

Filmy, které posléze doplují do distribuční sítě, na festivalech obvykle moc často nenavštěvuji, ale za následující výjimku, jejíž projekci jsem navíc navštívil víceméně náhodou, jsem intenzivně rád. Právě teď Vás totiž pošlu rovnou do kinosálů. Česká distribuční premiéra koprodukčního filmu Čára, slovenského režiséra Petera Bebjaka, byla sice termínově posunuta, už v úvodu podzimních dní se Vám však dostane hutného baladického thrilleru s kusturicovskými prvky. Jádrem atraktivní story z pera scénáristy Petera Balka je prorůstání vztahů policie a organizovaného zločinu na slovensko-ukrajinských hranicích, jeho korunou pak brilantní audiovizuální stránka, jež nekompromisním způsobem dokazuje definitivní přerod aktuálního domácího krále televizní detektivky v prvoligovou režijní personu. Beze zmínky rozhodně nelze ponechat výtečnou kameru Bebjakova věrného souputníka Martina Žiarana, ani přesvědčivé výkony Tomáše Maštalíra, Emílie Vašáryové, Andreje Hryce nebo Filipa Kaňkovského. Nežli běhat po strništi, to raději vyrazit na Poloniny. Co nejdříve!

Parádní dokument

A ještě jedno doporučení slovenské, tentokrát naopak pro diváky s oblibou v nacházení – film Cooltúra, slovenského dokumentaristy Mira Rema, totiž kvůli nesouhlasu některých protagonistů nikdy nebyl uveden v oficiální distribuci (Miku Spirite a Rytmusi, fakt nedíky!). Řada projekcí se naštěstí uskutečnila a uskuteční na akademické půdě, režisér na besedě rovněž deklaroval, že je ochoten jej poskytnout k dispozici online. Pokud Vás zajímají podoby současné subkultury, audiovizuálně definované prostřednictvím groteskní mozaiky mnohdy bizarních výjevů, neváhejte. Removi je cizí sentiment i moralizování, ve své cestě pod povrch však zachází mnohem dál, než například žánrově spřízněné Kmeny. Hledejte, shánějte, budete potěšeni!

  

…pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Hradiště žije!: Díl pátý: V zajetí sérií!

V minulém díle jste četli...parafrázi titulku, dobře známého všem seriálovým konzumentkám i požíračům, si v případě reportu z festivalového úterka jednoduše odpustit nemohu. Jeho podstatná většina se totiž bude problematiky příběhů na pokračování přímo týkat. Takže kde jsme to skončili minule?

Správně - Lovci - díky nim, a samozřejmě kvůli Vám jsem udělal něco, co na filmovce už dlouho ne - z obavy, abych nezaspal jejich přímé pokračování Falešná stopa (Jägarna 2, Švédsko 2011),  usnul jsem nad ránem přímo na louce před Sportovní halou - asi na hodinu (Vertigo drahé za předchozí večírek srdečné díky!) - a za svoji hedonisticko-hektickou aktivitu jsem byl po zásluze odměněn, a sice snímkem, který v intenzitě zážitku snad svého předchůdce i předčí. Opakují se sice dílčí problémy - ústřední hrdina v podání Rolfa Lassgårda je se svým smolařstvím zdatným konkurentem Wallanderovi i Lutherovi, záporáci se průběžně mění z otíkovských kreténů na bondovské geniály, a policisté, jak jinak, lžou. Falešná stopa má blíž k Nelítostnému souboji než Silveradu, a kolektivního zločince tentokrát nahradil jednotlivec, za to však v jedinečné herecké interpretaci Petera Stormara. Naprosto nepochybuji, že oba žánrové skvosty si v době brzké zopakuji, a vám je mohu vřele k seznámení doporučit.

Po nezbytném doplnění energie a decentním snížení spánkového deficitu jsem se intenzivně přimknul k očekávané události dne, v podobě projekce finální trojice epizod Sedmilhářek. A jistě, má včerejší hypotéza se ukázala býti přesnou. Celá pointa příběhu spočívá v tom že,...nikoli, nebudu ničema, a spoileru se nedočkáte. Snad jen ujištění, že pokud budete dostatečně pozorni/né měli/y byste zhruba v polovině minisérie mít jasno. V předchozím lektorském úvodu Jany Jedličkové diskutovaná žánrová černě-humorně- dramatická klasifikace však beze zbytku sedí. Sedmilhářky se zjevně hlásí k odkazu dramatiky Edwarda Albeeho či Patricka Marbera, respektive k jejich filmovým adaptacím Mike Nicholse, ironicky traktovanou sociální kritičností má proklatě blízko k tvorbě Gillian Flynnové, a linie dramatická tepe hitchcockovským srdcem. Je rovněž příznačné, že literární populár Liane Moriartyové na úroveň televizní události povznesli muži - precizní veterán televizní scenáristiky David E. Kelly, a   kanadský režijní virtuóz Jean Marc Valée, kteří v umění pracovat s ženskými postavami zdařile atakují nadpřirozené schopnosti Tennessee Williamse. Sedmilhářky jsou rozhodně skvěle odvedeným řemeslem, uměním však nikoli, a zlomovým momentem televizní popkultury se  stanou jen stěží – skutečnost, že se HBO otevírá ženským světům, však jednoznačně považuji za pozitivní zprávu. Znovu ale musím zopakovat, že ohlášení vývoje druhé série mne intenzivně irituje. Důstojně zakončený příběh měl zůstat dalším, uměle startovaným kapitolám uzavřen. Nicméně večírek ve stylu Audrey a Elvise bych rozhodně si dal. A co vy?

Úterek jsem z hlediska filmového zakončil projekcí filmu Nina, režiséra Juraje Lehotského. Příběh rozvodu dlouholetého partnerského svazku, vnímaný optikou dospívající dívky zdánlivě nepřináší do žánru mnoho inovativního, jeho jednoznačné přednosti však tkví v neokázalém vedení kompaktního hereckého týmu, jež prozrazuje předchozí dokumentární orientaci režiséra, i nevtíravá návaznost na uherovskou poetiku. Snímek je rovněž důstojnou připomínkou časů, kdy česko-slovenská kinematografie byla na poli snímků pro děti respektive o dětech dominantním hráčem. Přál bych Nině co nejvíc spokojených diváků, neboť je obnova domácí produkce zmíněného žánru mým dlouhodobým snem.

Následná úterní slovenská party byla plná skvělého vína, tance a přátelských rozprav. Co víc si přát? Pokračování příště!

Hradiště žije!: Díl druhý - Sobotnica!

Můj světe div se, a klidně nevěř mi, leč pravda pravdoucí to je: letošní Filmovka mne již podvakráte donutila vstáti na devátou ráno!

Leč popořadě: sobotu do pohybu hektického nakopl jsem návštěvou klasické filmové adaptace legendární anime Ghost in the Shell v režii Mamoru Ošii, kterého kdysi ctěný a oblíbený pan docent Vladimír Suchánek označil za "Andreje Tarkovského animovaného filmu",  průběžné plnění dlouholetých filmově-sledovacích restů vnímám jako jednu z nejzásadnějších radostí Letní filmové školy, a ani tentokrát jsem neodešel zklamán. Krásně jsem si znovu připomněl kde všude straky Wachovské kradly, po ránu příjemně do meditativního režimu vplul, a navíc se velmi pobavil reakcemi přede mnou sedící dvojice - nebohá matka si zjevně spojila termíny "animáč" a "anime" v jeden, a na filosoficky nekompromisně brutální snímek vyvedla svého cca dvanáctiletého syna - po prvních deseti minutách se klepali oba - statečně však vytrvali. Snad chlapec předčasně nedospěl. Aktuální Sandersovu americkou re-.imaginaci hodlám shlédnout brzy. Opouštím Kultury klub a letos poprvé vyrážím za filmem do Slováckého divadla. Asijské kyborgy střídá slovenský highlander. Jakubisko Juraj!

Následné krátké zastavení ve stanu České televize, který v tu dobu ovládl Tomáš Feřtek a domácí kriminálky, s sebou přinesl nejvtipnější moment sobotní, když dramaturgovu poznámku o narůstající oblibě ústředních ženských hrdinek v současné evropské televizní krimi, v čemž aktuální tvorba česká pochopitelně hrubě zaostává, glosoval manželský pár ve středním věku zhruba takto: Ona: "Vůbec, jako, já se chci koukat na Vaculíka, a ne na žádnou babu, teda." On (promptně a lakonicky): "Jo, jenže Ty jsi stará, miláčku, gender, degender (vysloveno foneticky)"  - no není to nádhera? I proto záhy mířím za maďarským žánrovým poučením!

Škrtič z Martfű, režiséra Arpáda Sopsitse je pro mne tím, co jsem toužil dostat po Ondříčkově Ve stínu, a nebylo mi přáno. V brilantně stylizovaném thrilleru se totiž v ideální symbióze setkávají roviny politická i osobní, s omračujícím smyslem pro dobovou autenticitu, i přesným vedením hereckého kolektivu. Narvaný sál snímek po právu bouřlivě ocenil, a já jen doufám, že se na domácích uměleckých učilištích coby výuková pomůcka ujme. Ondříčkovi, Jarchovskému, Hudskému a podobným bych jej rozhodně doporučil rovněž - v rámci Univerzity třetího věku třeba.

Krátký výlet na náměstí znamenal jen jedno zjištění - ozvučení koncertu B-side bandu s Vojtěchem Dykem, se příliš nepovedlo. Během mé zhruba desetiminutové návštěvy byly slyšet především vokalistky, méně již Vojtěch sličný, samotné kapele pak mistr zvuku a náměstní akustika ublížili nejvíce. Škoda. 

Do Sportovní haly jsem se navrátil i v poslední položce svého programu sobotního, jímž se stala další francouzská extremita, a sice film Fuck me,  režijního tandemu Virginie Despentes a Coralie Trinh Thi, který je jasným důkazem, že tendence uhýbat je dramaturgům LFŠ zcela cizí - sekce v jejich podání tudíž není jen přehlídkou vycíděných jistot, ale v rámci možností kompletním panoptikem rozkoší i hrůz. Mr. Jílek s nadhledem příkladného reprezentanta filmového trashe uvedl, a pak již se děly zhůvěřilé pornověci. Někdy jest vhodné zakempit!

Posléze ve Vertigo stanu, tančilo se dobře. Na shledanou zítra!  

Předzvěsti Hradištské: Pár důvodů k těšení hned!

I letos vás, mé drahé čtenářstvo, doufám neminou moje deníky filmově-školní. Protože program 43. ročníku se rýsuje nádherně, příjměte prosím mé pozvání k jeho ochutnávání. Budu moc rád, pokud se v Hradišti potkáme.

Ať zážitky vaše, zdatně konkurují těm mým. Na společnost těším se!  

A cože na nás letošní Letní filmová škola, od 28. července do 6. srpna v Hradišti Uherském chystá?

Britský heritage film

Polovina 80. let minulého století přinesla ve Velké Británii skupinu filmů, jimž říkáme heritage filmy. Elegantní obrazy britské minulosti fascinovaly diváky a získávaly ceny, část britské kritiky je ovšem vnímala méně shovívavě. Sekce by měla přinést odpovědi na otázky, zda lze tyto filmy hodnotit jen na základě estetických kvalit či zda jsou ideologicky zatížené konzervatismem a nevytvářejí falešný obraz britských dějin. 

Programová ředitelka Iva Hejlíčková upřesňuje: “V případě tzv. heritage filmů jsme svědky zajímavého jevu, kdy se filmy stávají součástí (a snad i obětí) dobově podmíněné společenské diskuse. My ji samozřejmě budeme reflektovat, ale snímky samotné bychom chtěli vnímat bez předsudků.” 

Tipy KlariNovy: 
Rozhodně radím neopomenout Ohnivé vozy režiséra Hugha Hudsona - protože patří mezi nejlepší sportovní filmy všech dob. Filmy Jamese Ivoryho jsou pak pro BH zkoumaly povinností...budem se setkávati v Soumraku dne?

Češi v zahraničí: František Čáp

Zkušený a etablovaný režisér František Čáp (např. Babička, Noční motýl) odešel z Československa v roce 1949. Jeho první zastávkou se stalo válkou rozvrácené Německo, druhou domovinou se mu však stala Jugoslávie, kam přesídlil v 50. letech. Usadil se ve Slovinsku, kde je považován za zakladatele moderního domácího filmu, a v následujících letech natočil více než desítku titulů jak zde, tak také např. v Rakousku či Itálii. Přehlídka režisérových filmů je proto zároveň reflexí dramatického dění v Evropě kolem poloviny minulého století. Kulturně a žánrově pestrý výběr přitom nezapomíná ani na Čápovy nejvýznamnější české filmy.

Tip KlariNův:

Babičku jste jistě viděli, takže doporučuji romantickou Vesnu, špionážní napínák Stopa vede do Berlína či Nočního matýla.

Visegrádský horizont: Novinky

Ani letos nebude v programu Letní filmové školy chybět výběr těch nejlepších filmových novinek ze zemí visegrádského regionu, které stále častěji vznikají ve vzájemné spolupráci. Diváci se mohou těšit např. na čerstvého nositele Křišťálového glóbu z Karlových Varů, film Václava Kadrnky Křižáček, na slovenskou novinku Čára Petera Bebjaka, která si z lázeňského města odvezla Cenu za režii či na kontroverzní dokument Víta Klusáka Svět podle Daliborka. Tradičně divácky atraktivní polský výběr letos nabídne mezi jinými nejnovější film hosta LFŠ Wojciecha Smarzowského Volyň a také (bohužel) poslední dílo Andrzeje Wajdy Mžitky.

KlariNovy tipy:

Bebjak, Kadrnka, Wajda (a vlastně cokoli od Petra Vlčka). Bez debat.

Visegrádský horizont: Studentské filmy

Mapování studentských filmů uměleckých škol v Česku a na Slovensku bude pokračovat i letos. Jako každý rok přinášíme výběr největších talentů a příslibů do budoucna. Na letošní Letní filmové škole přivítáme umělkyni Johanu Švarcovou a režiséra Jiřího Volka z pražské FAMU a také Pavola Čižmára z bratislavské VŠMU. Všichni svorně dokončili studia magisterského oboru svých škol a čeká je rozhodnutí, kam se v uměleckém životě posunout dále. Jen čas ukáže, zda se dokáží v současné česko-slovenské kinematografii prosadit.

Tipy KlariNovy: 

Od čerstvých poststudentů klidně vše, doufám, že se uvidíme na DJ Johaně live!

Igor Chaun o Jiřím X. Doležalovi

Po světové premiéře na festivalu v Karlových Varech přiveze do Uherského Hradiště svůj nový dokument Nepřesaditelný! režisér Igor Chaun. Příběh o Jiřím X. Doležalovi, jehož osobní život splynul s profesí reportéra Reflexu, vyvolává protichůdné reakce ještě před zhlédnutím filmu. Propagátor marihuany, bojovník proti nacismu, hledač trilobitů a v neposlední řadě novinář Doležal mluví s Chaunem bez obalu o svém dětství, sexuálních partnerkách i smrti. Film uvedeme v pondělí 31. 7. v 15:30 ve Sportovní hale.

Tip KlariNův: Já chybět nebudu. A co vy? 

CinEd na LFŠ

CinEd je mezinárodní program filmové výchovy, který zpřístupňuje evropské filmy dětem a mladým divákům ve věku 6 – 19 let a byl Evropskou komisí na festivalu v Cannes ohodnocen jako jeden ze šesti nejúspěšnějších projektů v této oblasti. Jeho českým partnerem je i pořadatel Letní filmové školy Asociace českých filmových klubů. CinEd nabízí filmy pro školní projekce realizované ať již přímo ve školách, v kinech či v dalších kulturních institucích. Filmy jsou organizátorům nabízeny zdarma, stačí se jen zaregistrovat na stránkách www.cined.cz. Partnerskými zeměmi projektu CinEd jsou kromě České republiky i Bulharsko, Francie, Itálie, Portugalsko, Rumunsko a Španělsko. Počet zemí i nabízených filmů se bude každý rok rozrůstat, v tomto školním roce se například připojí Finsko. Specifikem je zaměření na umělecké filmy a jejich přiblížení nejmladším divákům prostřednictvím osvědčené a mezinárodně ceněné metodiky vyvinuté v Cinémathèque française. Součástí nabídky jsou vedle samotných filmů také metodické materiály a série školení pro pedagogy a kulturní pracovníky. Aktuálně je v nabídce šest filmů s českými podtitulky a tři do českého jazyka přeložené metodické materiály. Letos bude do nabídky zařazen také minimálně jeden český film - aktuálně probíhá preselekce na výročním zasedání v Barceloně.

Na Letní filmové škole představí CinEd za účasti režiséra José Luise Guerína film Ve výstavbě, který bude do projektu zařazen ve školním roce 2017/2018. Ve stejný den, tedy 2. srpna, proběhne i debata o metodice projektu CinEd a diskuze s režisérem José Luisem Guerínem o vzdělávacích materiálech k jeho filmu. Obě akce jsou vhodné jak pro pedagogy, pracovníky kin a dalších kulturních zařízení, tak pro širokou veřejnost se zájmem o možnosti rozšíření filmové výchovy v České republice. Vstup je zdarma i bez akreditace na LFŠ, registrace probíhá na http://bit.ly/2snsKsv.

Dne 3. srpna se pak v odborném panelu nazvaném Metodika ve filmové výchově zájemci seznámí s aktuální situací v metodické činnosti v oblasti filmové výchovy v neformálním vzdělávání. Prezentovány budou konkrétní metodické a pedagogické materiály a další typy učebních pomůcek. Debatovat budou zástupci projektů CinEd, Projekt 100, Free Cinema a Animánie.

Tip KlariNův: Mí drazí pedagogičtí: Doražte, sledujte, podporujte a na svých školách aplikujte. Vítám a rozradostněn jsem!

A koho na LFŠ budete moc potkat:

Jana Troella

- držitele desítek ocenění ze světových festivalů

Daniel Bergman

- syna Ingmara Bergmana

Tarika Saleha

- vítěze letošního festivalu Sundance, tvůrce klipů Lykke Li

Jana Holmberga

- předního švédského filmového historika, ředitele Nadace Ingmara Bergmana

Erika Hedlinga

- profesora filmových studií na univerzitě v Lundu

Sergeje Loznicu

- původně vědce, který pravidelně uvádí své filmy v Cannes

Philippe Grandrieuxe

- francouzskéh orežiséra s s nekompromisní poetikou

Angelu Schanelecovou

- německou režisérku, scénáristku a příležitostnou herečku s vyhraněnými názory

José Luise Guerína

- jednoho z nejoriginálnějších současných španělských režisérů

Wojciecha Smarzowského

- renomovaného polského režiséra

Magdu Vášáryovou

- slovenskou diplomatku, političku a herečku

Mira Rema

- osobitého slovenského dokumentaristu

Další lákadla letošní filmovková Vám předvedu v dnech dalších.

Tak co, už se těšíte? Já hrozně!

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 6. – Poslední dva!

Jak nám to začalo, tak nám to končí, aneb víkend epilogický v kostce tu. I ve svých dvou finálních dnech, letošní Filmovka na vavřínových věncích rozhodně neusínala, i když nutno je přiznat, že oči moje místy únavou již vlhly. Nicméně vytrval jsem, a i nadále pilně filmy nasával a za odměnu jsem se pak chvilky nejedné intenzivně emotivní dočkal.

Šmírák (Peeping Tom, Velká Británie 1960), režiséra Michaela Powella, jenž tvoří bezesporu jeden ze základních pilířů svého žánru, sice decentně zestárnul do podoby roztomilé dobovky, jistou sílu, naprosto adekvátní pátečnímu horkému dopoledni si přesto uchoval. Mezi jeho jednoznačná pozitiva patří nejednoznační hrdinové, intenzivní atmosféra, i velmi důsledná práce s filmovým médiem, jako jedním z ústředních motivů snímku. Povinnost pro všechny příznivce filmových psychopatů. Mark Lewis aka Carl Boehm v naléhavé herecké interpretaci Karlheinze Böhma spolu s např. Normanem Batesem (Anthony Perkins) patří k pradědům psychologického thrilleru. Potlesk a poklona sekci Point of view, za tematickou komplexnost předkládaných děl.

Následující Vlk z Královských Vinohrad (ČR, Slovensko, Francie, 2016), byl v Klubu kultury první citovou šlehou nabitého pátku. Radost z režijního epilogu největšího českého film punkera Jana Němce mi přinesla spontánní hravost, permanentní přítomnost pobavené sebeironie, i vizuál, který si s vypravěčskou konvencí svou moudrou hlavu nikterak neláme. Neustálé divákovo znejišťování, zda se pohybuje na území dokumentu či perzifláže se stává strůjcem napětí, které by v současné domácí kinematografii pohledal. Je smutné psát o něm v minulém čase, ale Jan Němec byl až do svého tvůrčího konce duševně nejmladším režisérem v Česku. Děkuji Vám, Jene!

Vůbec bych na začátku letošních Filmovky nehádal, kolik rozkoše mi letos připraví domácí film (Laputo nikoli, tebe jsem na milost nevzal J). Za můj nejpohodovější úsměv ve tváři tak může klasika v podobě stále svěžích, teď navíc digitálně restaurovaných Starců na chmelu (Režie: Ladislav Rychman, Československo, 1964). Nejen díky skvěle vybraným mladým hercům (Vladimír Pucholt a Ivana Pavlová jsou pořád neokázale dojemní ve své křehké přirozenosti a Miloš Zavadil do dneška kraluje českým filmovým záporákům)jsem byl asi po sto šedesáté mimořádně dojat. „Až do včera jste nám strašně křivdili, dneska už nás soudíte právem “ funguje pořád, a krásně!

Festivalová finální sobota pak byla poznamenána jedním zklamáním, povedenou předzvěstí, očekávatelnou událostí a v závěru osobním selháním.

Letošní Fokus, věnovaný kinematografii Filipín, byl ve snaze o co největší šíři předkládané nabídky často přehlídkou obskurit, jež ve výsledku evokovaly spíš Festival otrlého diváka, což by mi nikterak osobně nevadilo, kdyby kupříkladu snímek Kovář (Ang panday, režie: Fernando Poe Jr., Filipíny 1980), nebyl jen zoufale nudnou, utahanou pohádkou, vedle níž je Princ a večernice strhujícím filmovým ekvivalentem horské dráhy. Fernando Poe Jr. zde po podobně bolavém Kmotrovi opět prokázal nepochopitelnost vlastního kultu. Škoda.

Se zvědavostí jsem následně zavítal na prezentaci domácího televizního produktu veřejnoprávní České televize Kosmo, jenž se vylíhl v kreativní hlavě scénáristy Tomáše Baldýnského (v minulosti mj. Comeback) jemuž s dialogy zdatně pomohla Petra Soukupová. Mezi nesporná pozitiva projektu patří i přítomnost hereckého režiséra (zkušený divadelní harcovník Zdeněk Dušek), který ideálně vyladil souhru velmi dobře vybraného ansámblu (za televizního režiséra je zde technicky vynalézavý Jan Bártek). Prezentovaná trojice dílů se pohybuje na žánrovém pomezí přidrsnělé hravosti Červeného trpaslíka a politické satiry nikoli nepodobné i u nás značně populárním britkomickým televizní sériím Jistě pane ministře respektive premiére, z novějších počinů pak lze připomenout i oblíbenou Kancelář Blaník. Rozhodně hodno Vaší pozornosti (a mojí podpory).

Bouře (The tempest, USA 2010), jíž zároveň vyvrcholil režijní profil Julie Taymorové i pocta dramatice Williama Shakespeara, už sice stylisticky neuchvacuje, a především v monologických pasážích zjevně divadlo vyhrává nad filmem, ve vedení mnohdy hvězdných hereckých představitelů však jedna žena vládne všem. Změna pohlaví ústřední postavy Prospera/y vůbec nevadí, Helen Mirrenová je skvostná v razanci hereckého gesta, i drsnější než Gandalf s panem Vigem dohromady. Po audiovizuálně i herecky uchvacujícím Titovi jde o mírné zklamání, jež ovšem jde i na vrub zvolené předlohy, která je mnohem vrstevnatější a na adaptaci tedy komplikovanější než přímočará Shakespearova tragická prvotina. 

Slavnostní zakončení letošní LFŠ bylo důstojné, stručné a přiměřeně vtipné. Všeho tak akorát, jak má býti. Zde v podstatě bez výhrad.

Mým osobním selháním se pak v samotném závěru stala půlnoční projekce Sador, vládce vesmíru (Battle Beyond The stars, režie: Jimmy T. Murakami a Roger Corman, USA, 1980), kde unaven jsem usnul, dříve než skončily úvodní titulky. Filmu, jeho tvůrcům i mým biografním sousedům/dkám se tímto velmi omlouvám.

Zde by můj report z letošní LFŠ mohl skončit, zbývá jen stručné shrnutí a samozřejmě i poděkování. Organizačně je totiž Filmovka naprosto precizní i přívětivá. Za celou dobu svého pobytu jsem se nesetkal s žádným negativem, informací bylo vždycky dosti a arogance absentovala zcela. Zvláštní poděkování pak letí k tiskové mluvčí Michaele Dostálové, a personálnímu zajištění Tenisové haly a Stanového městečka. Naviděnou příští rok! (a teď už do Hronova vzhůru!!!)   

Petr KlariN Klár

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 5. – Domobrana, muzika a lakovaný káry!

Čtvrtek mně zastihnul ve skvostné náladě. Počasí totiž na okamžik přestalo být úporně dusné, myšlenky nebyly zakaleny potem, a po konejšivě nerušeném spánku se u mě dostavil nový příval tvůrčí energie. Potěšila i obědová krmě v místní menze UTB, která i během LFŠ poskytuje velmi dobré služby za přijatelné ceny. I z nabídky programové jsem však opět rozkošnicky mlsal!

Maďarští Zběsilci (Veszettek, Maďarsko 2015), režisérky Krzistiny Gody, je v podstatě archetypálním příběhem, v nichž ve dvou paralelních liniích stáváme svědky osudů dvou delikventních bratří Maté a Jociho, a zároveň neblahého vzestupu moci jejich temně charismatického mentora, nového šéfa místní politické jednotky, Jánose. Nejen v současném orbánovském Maďarsku, ale i v celé Evropě, navýsost aktuální téma zpracovává režisérka s vítanou inklinací ke grotesknímu černému humoru, ve snaze o komplexní náhled i vystříhání se přítomnosti laciného explicitního apelu. Lehkou nepřehlednost akčních scén v pohodě vyvažuje postupně houstnoucí atmosféra, i precizní vedení hereckých představitelů. Linie policisty Jánose pak mj. nezapře i evidentní inspiraci Brechtovým Zadržitelným vzestupem Arthura Uie, respektive Adolfa Hitlera. Reminiscence na Kult hákového kříže (American history X, režie: Tony Kaye, USA, 1998), jsou sice okamžité, oproti přímočaře a černobíle šokujícímu ataku amerického snímku však scénář Réky Divinyi do ožehavé problematiky vnáší mnohem vrstevnatější pohled. Nejen při vědomí nedávných rejdů neonacistických bojůvek na našem území (Odinovi bojovníci Úsvit, Ortel, Konvička, Vandas a ti druzí) se člověku chce maďarskému štábu poděkovat za opětovné udělení lekce z moderní a politicky nebojácné filmařiny. Český filme, vidíš to taky?

V přirozené inklinaci k široké škále festivalových zážitků, a proč si to nepřiznat, i z důvodu prosté nostalgie, vynechal jsem mimo jiné návštěvu projekce vizuálně vynikající beatlesovské pocty Across the universe (pravidelně se k filmu vracím), režisérky Julie Taymor (USA, 2007), a raději se v klidu připravil na večerní koncert. A dobře jsem udělal.

¨

Česko-američtí hudební úderníci Holy Fanda & The Reverends s hostujícím frontmanem skupiny Traband Jaroslavem Svobodou se sice ještě potýkali s pomalu se scházejícím publikem, i problematickým ozvučením plenérového prostoru, jejich před-skokanský set tak poněkud postrádal divokost, kopyto, ocas i rohy, tedy propriety, které by jejich žánru, jenž sami označují jako urban-hillbilly & hardcore-americana, slušely jak Miloši Zemanovi odchod do politického důchodu. Z hlediska stylové adekvátnosti byla přitom kapela zvolena naprosto správně, její pódiový pobyt navíc netrpěl zdlouhavostí a svůj účel přípravy na headlinery večera naprosto splnil.

Nemohu zde skrýt, že koncert Mňágy a Žďorp, kterou jsem znovu viděl po cca deseti letech, a minimálně z textařského hlediska (warning, opět nadsázka!), ji považuji za českou variantu mých milovaných The Cure, mne strhl hned od prvních tónů Hodinového hotelu, jenž včerejší koncert, podobně jako samotnou kariéru kapely zahájil. Vůbec mi nevadí, že spousta mých oblíbených hitů nezazněla (Něgdy příště J), skupina jich má totiž tolik, že bychom na Kolejním nádvoří mohli trsat ještě teď, v pátečním odpoledni. Důležité je, že evidentně živelnou energií stále nakažení muzikanti skotačili s vervou bytostí o dvě generace mladších, a publikum generačně rozprostřené mezi ledva školce odrostlá robata, freneticky nadšený půvabný dorost, rodiče i prarodiče, jim příděl pozitivních emocí s radostí vracelo. Ano, i sborově zpívalo se, vzpomínalo a vůbec bylo radostně. Když se pak při přídavkovém loučení končilo Klecí v kleci, svou slzu nostalgickou nezamáčkl jsem. Nechal jsem jí téci! Filmovko, tohle umíš skvěle!

Cesta gladiátorů 2000 (Death race 2000, režie: Paul Bartel, USA 1975), mně posléze v tradiční Hvězdě půlnoční utopila v oleji, benzínu a tekutém prachu. David Carradine a Sylvester Stallone měli bouřlivé dospívání J, a videoherní Carmageddon své filmové předky. Důležité vědět! Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

    

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 4. – Den český (a letušky)!

Svou letošní filmově letní středu jsem se poněkud masochisticky rozhodl věnovat českému filmu. Němcův umělecký epitaf Vlk z Královských Vinohrad sice ještě kolidoval s doháněním mého spánkového deficitu, jenž jest jako vždycky značný, o třetí hodině odpolední jsem však byl již plně připraven vstoupit do Klubu kultury, jehož enormní zaplněnost mne přiměla k (samozřejmě značně nadnesené!) úvaze, zda za současnou krizí návštěvnosti domácích snímků nevězí skutečnost, že je většina diváků nenavštíví v oficiální distribuci, ale na filmových festivalech J.

  Komedie Ztraceni v Mnichově režiséra Petra Zelenky rozhodně nezapře řemeslnou poučenost svými vzory, z nichž Truffautova Americká noc (La Nuit américaine, Francie/Itálie 1973) je dokonce explicitně zdůrazňována, sehranost tvůrčího týmu i suverénní schopnost překračovat domácí umělecké standardy, na svou tematickou a rovněž i stylistickou roztříštěnost ale ve výsledku doplácí. Divákova pozornost je postupně ubíjena dalšími a dalšími podněty, s nimiž se ale důsledně nepracuje Předností nevyrovnaného filmu je herecké obsazení (Dejvice (už zase J), Zábradlí, Bambušek, „Francouzi“), sebeironická nadsázka, s níž jsou interpretovány těžkosti geneze uměleckého artefaktu i zákruty naší nedávné historie. Bavil jsem se chvílemi dost, leč čekal jsem podstatně víc. Visací zámek 1982-2007 a Mňága- Happy end zůstávají nepřekonáni. Škoda.

U Hřebejkovy Učitelky byla má situace poněkud jiná. Neočekával jsem naopak vůbec nic, proto ke zklamání bylo nakonec poměrně daleko, přesto však sympaticky skromný snímek naráží na obvyklé limity scénáristické (ne)schopnosti Petra Jarchovského, a nedůvěru v drama. Slovenská retro variace na Dvanáct rozhněvaných mužů, by se totiž hravě obešla bez zbytečně zcizujících fórečků, z nichž ten estébácký byl vyloženě nanic. Naštěstí proti scénáristické laxnosti jdou herci, kamera i režie, která výborně pracuje s postupným odhalováním charakterů, v čemž vynikají zejména Martin Havelka,  Csongor Kassai, Ondřej Malý a Peter Bebjak. Zuzana Mauréry v titulní roli mi pak svým výkonem přivodila menší šok, když ve mně v mžiku oživila vzpomínku na jednu z největších pedagogických kreatur (jež se postupně proúčtovala až na ředitelku), s níž jsem se pravidelně utkával na střední škole. Ještě teď se mi žaludek houpe. Příjemně překvapili i dětští herci, jejichž bezprostřední komika film kořenila, a uvěřitelné emoce naopak přitemňovaly. Vynikající je rovněž práce s prostorem a architekturou zvolených interiérů (kamera: Martin Žiaran). Pozitiva převažují, stejně jako u většiny Hřebejkových filmů zde ale citelně chybí preciznější ruka dramaturgova. Po Rudém kapitánovi je Učitelka na letošní LFŠ nicméně již druhým důkazem skutečnosti, že Slovensko českým tvůrcům evidentně prozpívá.¨

Následná návštěva letně biografní projekce druhého dílu Pachlovy kriminální rekonstrukce Gangster Ka, s podtitulem Afričan zůstane bez podrobnější reflexe, neboť jsem jí neabsolvoval celou. Na rozdíl od části první mi ovšem přišla bez spádu, energie, točící se v kruhu a dominantně vyprávěná voice-overem. Přesní, charismatičtí a sympatičtí chlapci Predrag Bjelac a Hynek Čermák bohužel nejsou samo spasitelé. Jako audiokniha však může Afričan fungovat dobře. Takže stačilo a vzhůru na letušky!

Další v pořadí půlnoční série cormanovek, snímek Fly me! (režie: Cirio H. Santiago, Jonathan Demme, Curtis Hanson, USA/Filipíny 1973), zde opatřený roztomilým překladem Olítej mně!, je sice přesně tak pitomý, jak si právě představujete, a možná ještě mnohem víc, zároveň ale představuje přímo ideální hřiště pro bezuzdné řádění simultánně překladatelské dvojice Samanty Bifidus a Jíry Fostré. A to tentokrát fungovalo naprosto bez výhrad. Chrochtal jsem si blahem, jak v bahništi hroch. Vivat a dobrou! Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 3. – Úterní saturnálie!

Letní filmově školní úterý jsem převážně věnoval antice. A jaká byla! Není totiž nad to hned po ránu nechat se proplesknout brutálním tornádem režijní imaginace. Celovečerní filmový debut Julie Taymorové Titus (Itálie/USA/Velká Británie, 1999), je samozřejmě adaptací historicky první tragédie Williama Shakespera, a jde přesně o ten snímek, jenž Vám hravě vynahradí ranní rozcvičku. Pro režisérku, jež se s dramatem utkala nejprve na divadelním kolbišti, se půdorys dramaturgicky ve světovém měřítku poněkud opomíjené hry, stal ideálním východiskem pro univerzálně platnou filmovou esej, jejímž ústředním motivem není nic menšího než pátrání po kořenech násilí. Násilí, jemuž nechybí údernost, názornost, ale rovněž i svébytná poetika. Pro zapřisáhlé puristy se může režisérčina tendence míchat a vrstvit širokou škálu motivů i výrazových prostředků do pouze zdánlivě nesourodého celku zdát urážející, při pozornějším pohledu však lze jen obdivovat důslednost a komplexnost její nekompromisní interpretace. Vytříbený vizuál virtuózním způsobem doplňuje precizně herecky formulovaný Shakespearův jazyk, snímek navíc disponuje naprosto strhujícím temporytmem. Režisérka si je přesně vědoma všech specifik i úskalí, jež převod divadelní látky na filmové plátno obnáší, a s pirátsky kapitánskou suverenitou Francise Drakea je hravě překonává. Vlajkovou lodí její filmové flotily je potom precizní vedení hereckých představitelů, z nichž si nad bezesporu pozoruhodného Anthony Hopkinse v titulní úloze dovolím postavit Harryho Lennixe v úloze černošského arcilotra Aarona, který se stává fascinujícím rozsévačem všudypřítomného zla, aby si v závěru získal divákův respekt i pozitivní emoce za zoufalý sebe obětující boj za přežití vlastního syna. Dokonalý příklad nebetyčné přitažlivosti inferna. V následné diskusi přítomná Julie Taymor navíc přesně definovala svůj přístup k látce a svým bezprostředním přístupem divákům v podstatě udělila neformální malou master class. Tak to má vypadat, bravo!

Veskrze nadšen z výborného rána jsem pak odpoledne věnoval své publicistické literární činnosti, pokud se tak spisování těchto deníkových zápisů dá nazývat, a zároveň teoreticko-psychické přípravě na další z vrcholů festivalového dne. Tím se posléze stal česko-rakouský exmerimentálně-dobrodružný film Menandros & Thaïs, režijního tandemu Antonín Šilar a Ondřej Cikán. Neortodoxně připravený snímek je přesně tím debutem, který mi v místní umrněné produkci tak dlouho bolestně chyběl. Odvážný, nepochybně nadšenecký, přitom však komplexně promyšlený a nikterak se jinakosti nebojící sandálový velkofilm, který dvojice čerstvě zrozených režisérů (Antonín Šilar je původní profesí scénograf a Ondřej Cikán spisovatel a překladatel), infikovala neopakovatelnou snovou atmosférou, hypnotickým plynutím času i sugestivní časoprostorovou magií. Věnujte prosím pozornost snímku, jenž si Vám jistě přivodí silné emoce! Rozhodně netvrdím, že budou vždycky veskrze pozitivní, ovšem nepopřu, že já jsem byl intenzivně potěšen. Ano, ideální satisfakce za Laputu!!!) Ve dvojici Menandros-Eudromos (Jakub Gottwald a Ondřej Bauer), navíc český film získal parťáckou dvojici s charismatem, které tu dlouho nebylo (Lukáši, Sagvane, sorry! Filipe, Zdeňku, vy ani náhodou. A dost!). Antoníne a Ondřeji tvořte dál, už se těším na další Vaše počiny. Pískám si, tak trochu nadávám na neexistující osvětlení cesty z Tenisové haly (tohle si, Filmovko, poněkud podcenila) a mířím den povedený finalizovat s Berthou z dobytčáku (Boxcar Bertha, USA 1972, režie: Martin Scorcese). 

Snímek vezoucí se na tehdejší vlně laciných nápodob Pennovy sociálně-romantické filmové balady Bonnie a Clyde režiséra Arthura Penna, je dalším z půlnoční sekce, věnované osobě režiséra a producenta Rogera Cormana. Tradičně brakový scénář je zde ovšem povýšen již doutnající obrazovou precizností jednoho z budoucích králů Nového Hollywoodu, nad kategorii Cormanova obvyklého trashe. Filmová varianta kramářské balady byla ideálním epilogem antického dne. Pokračování příště!  

Petr KlariN Klár