Víření bubnů z filmové školy: Díl první – pátek a sobota!

Je to tak! Jsem zase zpátky ve své nejoblíbenější filmové Mecce. (Berlín i Vary jistě prominou). Jasně, již 44. letní filmová škola se ani tentokrát neobejde bez mé přítomnosti a tím pádem i tradiční série deníkových zápisů. Počtení příjemné přeji Vám všem!

Páteční letmé dotyky

Svou letošní uhersko-hradišťskou existenci jsem načal opatrně – coby láhev skutečně exkluzivního vína. Po vykonání klasických příjezdových akreditačních formalit, jejichž průběh se obešel bez zádrhelů a následné kompletaci vlastní stanové rezidence, jsem vyrazil nasávat první zážitky - ze dvou skandinávských gigantů filmové režie, jimž letos LFŠ věnuje vlatsní sekce, jsem se protentokrát rozhodl pro mladšího z nich a jal se tedy ochutnat panická jablka juvenilní tvorby Larse von Triera. Slavnostní úvod bloku byl ověnčen přítomností dánského velvyslance Ole Frijs-Madsena, hlavního dramaturga LFŠ Jana Jílka, a především kurátora sekce, předního odborníka na enfant terrible dánské kinematografie, Petera Schepelerna. Ten ve stručnosti, komplexně a vtipně představil specifika Trierovy filmové etapy dětské a univerzitní, v níž i přes mládí budoucího lamače konvencí byly jasně zřetelné typické obsesivní jevy jeho autorského rukopisu. Pokud mi to nabitý program letního filmového šílení dovolí, hodlám se do hlubin trierovských běsů nořit opakovaně. Úvodní vplutí bylo sarkastické, rozmarné i vtipné.

Poznámka k letošní festivalové znělce – je krátká, ostře pointovaná, a vtipná. Chválím!

Na jazyku noční můry

Sekcí, jíž mi letošní LFŠ udělala radost největší, jsou Půlnoční delikatesy, jež mají podtitul Stranger film, a jsou zasvěceny dětským hororům, a teenagerským morbiditám, ať už v podobě popkulturních kultů z dob mého vlastního dospívání, nebo jejich ideových nástupců. Vykopávacím snímkem série laskomin se v pátečním čase půlnočním stal snímek režisérů Johna Hougha a Vincenta McEveetyho Lesní duch (The Watcher in the Woods) z roku 1980. Adaptaci hororového románu Florence Engel Randallové, si sice řada přítomných včetně šéfredaktorky Filmových listů tradičně spletla se slavným žánrovým milníkem Sama Raimiho, jenž se v tuzemské, původně ještě neoficiální distribuci objevil mj. i pod totožným názvem, britsko-americká koprodukce, vzniklá pod Disneyho produkčními křídly. Film disponuje výbornou postviktoriánskou atmosférou, jež je esteticky velmi úzce spjata s poetikou Hammer films, a bezchybným castingem. Ryzí dětskou děsivost kazí jen zbytečně idylický závěr, v němž se nad dosud převládající dusivou temnotou rozklene všeobjímající a zbytečně doslovná duha. První UH večírek roku 2018 mně uvítá spokojeného a náležitě natěšeného na věci příští. A taky – Konibar, aneb místní skanzen restaurační kultury má otevřeno, a láká k pravidelným návštěvám. Radost!

Sobota v rytmu čardáše

Protože jsem se prozřetelně vybavil zatemněným stanem, jenž odpuzuje sluneční světlo, nadto bydlím ve stínu a tenata zahajovací party mne propustila až hodně nad ránem, užil jsem si přívětivé náruče spánku až do času poledního. Poté však již nastal čas vyrazit za probuzením. K tomuto účelu mi skvěle posloužil proslulý propagandistický akční epos pánů Kadára a Klose Únos. Technicky dodnes poměrně zručné, scenáristicky tendenční až běda. Zábava k popukání, z níž ovšem mrazí, mj. i z evidentní ochoty slavných herců podílet se na ní. Je velmi důležité připomínat si podobné „klenoty“ domácí kinematografie. Sekce Roztržená opona je další z ozdob na pomyslném stromě letních filmových Vánoc.

Pravidelná dávka Juraje Jakubiska

Následně si dopřeji další z vlastních LFŠ tradic a vypravím se na projekci filmu Juraje Jakubiska. V roce letošním jde o celovečerní debut východoevropského Felliniho epigona, snímek Kristové roky z roku 1967. Jakubiskova bohémská teatralita mně nehorázně baví do zhruba dvou třetin filmu, pak už je poněkud repetitivní. Jana Stehnová-Čechová je zde však okouzlující navždy. Když zrovna není před kamerou, znatelně zesmutním.

Láska ve sportovní hale

Poprvé svou barevnou hlavu strkám do programového boxu s nápisem muzikál a okamžitě se zamiluji. Hairspray Adama Shankmana mně dosud míjel, a zpětně toho mohu jen litovat. Naše setkání totiž pro mě skončilo drtivou porážkou. Během první minuty jsem byl stržen lavinou jednoznačně pozitivních emocí, a pak už jsem v podstatě nepřestal tančit. Celé dvě hodiny filmové stopáže jsem sebou potrhle trhal a usmíval se jak oběžnice na humus. Jasně, John Travolta v ženské roli trochu ruší, ale koho to zajímá, když skvostně tančí i hraje? Zvláštní je že přesně to, co mně bezbřeze irituje na Pomádě, nebo Mamma Mia, mně v případě Hairspray dokáže nadchnout. Možná je to pro lehkost, s níž na sebe muzikál nabaluje vážná témata, nejspíš i nesporný šarm všech zúčastněných. Jsem si každopádně jist jednou věcí. LFŠ mně obdarovala rozkoší i láskou. Díky!

Hudební dary a půlnoční děs

Bylo jasné, že zážitek z Hairspray si zaslouží řádně vstřebat, a proto jsem čas večerní zaslíbil večírkové předehře v podobě přátelské návštěvy Konibaru a inspekci na koncert Davida Kollera. Narozdíl od loňského fiaska s B-side Bandem a Vojtou Dykem bylo nazvučení letošního koncertního otvíráku velmi slušné, stejně jako nasazení předního rockového barda i jeho doprovodné kapely. Koncertní set se tradičně skládal z Kollerovy tvorby sólové, i songů nedávno znovuzrozené vévodkyně českého pop rocku Lucie, přidávala se nepřekvapivě Amerika (za níž jsem vyhrál pivo), a hymna všech lovců skoro nedospělých slečen s Bohumilem Kulínským v čele Nic není na stálo. Slušný nadprůměr k ukojení širokých mas. Nemám problém zatleskat, avšak čas se již pomalu naplňuje a mně už očekává další hrůza ve Sportovní hale.

Bez slavného Poltergeista tvůrčího tandemu Spielberg-Hooper by kolekce Stranger film nemohla být kompletní. Nadčasový, rodinně hororový evegreen hravě zvládá děsit i 36 let od svého vzniku, což jasně doložila i sobotní festivalová projekce, kde o výkřiky poděšené i potěšené rozhodně nebyla nouze. Suma sumárum další nadmíru vydařený den. 

Baf a na shledanou zítra!

Petr Klarin Klár

Hradiště žije!: Díl druhý - Sobotnica!

Můj světe div se, a klidně nevěř mi, leč pravda pravdoucí to je: letošní Filmovka mne již podvakráte donutila vstáti na devátou ráno!

Leč popořadě: sobotu do pohybu hektického nakopl jsem návštěvou klasické filmové adaptace legendární anime Ghost in the Shell v režii Mamoru Ošii, kterého kdysi ctěný a oblíbený pan docent Vladimír Suchánek označil za "Andreje Tarkovského animovaného filmu",  průběžné plnění dlouholetých filmově-sledovacích restů vnímám jako jednu z nejzásadnějších radostí Letní filmové školy, a ani tentokrát jsem neodešel zklamán. Krásně jsem si znovu připomněl kde všude straky Wachovské kradly, po ránu příjemně do meditativního režimu vplul, a navíc se velmi pobavil reakcemi přede mnou sedící dvojice - nebohá matka si zjevně spojila termíny "animáč" a "anime" v jeden, a na filosoficky nekompromisně brutální snímek vyvedla svého cca dvanáctiletého syna - po prvních deseti minutách se klepali oba - statečně však vytrvali. Snad chlapec předčasně nedospěl. Aktuální Sandersovu americkou re-.imaginaci hodlám shlédnout brzy. Opouštím Kultury klub a letos poprvé vyrážím za filmem do Slováckého divadla. Asijské kyborgy střídá slovenský highlander. Jakubisko Juraj!

Následné krátké zastavení ve stanu České televize, který v tu dobu ovládl Tomáš Feřtek a domácí kriminálky, s sebou přinesl nejvtipnější moment sobotní, když dramaturgovu poznámku o narůstající oblibě ústředních ženských hrdinek v současné evropské televizní krimi, v čemž aktuální tvorba česká pochopitelně hrubě zaostává, glosoval manželský pár ve středním věku zhruba takto: Ona: "Vůbec, jako, já se chci koukat na Vaculíka, a ne na žádnou babu, teda." On (promptně a lakonicky): "Jo, jenže Ty jsi stará, miláčku, gender, degender (vysloveno foneticky)"  - no není to nádhera? I proto záhy mířím za maďarským žánrovým poučením!

Škrtič z Martfű, režiséra Arpáda Sopsitse je pro mne tím, co jsem toužil dostat po Ondříčkově Ve stínu, a nebylo mi přáno. V brilantně stylizovaném thrilleru se totiž v ideální symbióze setkávají roviny politická i osobní, s omračujícím smyslem pro dobovou autenticitu, i přesným vedením hereckého kolektivu. Narvaný sál snímek po právu bouřlivě ocenil, a já jen doufám, že se na domácích uměleckých učilištích coby výuková pomůcka ujme. Ondříčkovi, Jarchovskému, Hudskému a podobným bych jej rozhodně doporučil rovněž - v rámci Univerzity třetího věku třeba.

Krátký výlet na náměstí znamenal jen jedno zjištění - ozvučení koncertu B-side bandu s Vojtěchem Dykem, se příliš nepovedlo. Během mé zhruba desetiminutové návštěvy byly slyšet především vokalistky, méně již Vojtěch sličný, samotné kapele pak mistr zvuku a náměstní akustika ublížili nejvíce. Škoda. 

Do Sportovní haly jsem se navrátil i v poslední položce svého programu sobotního, jímž se stala další francouzská extremita, a sice film Fuck me,  režijního tandemu Virginie Despentes a Coralie Trinh Thi, který je jasným důkazem, že tendence uhýbat je dramaturgům LFŠ zcela cizí - sekce v jejich podání tudíž není jen přehlídkou vycíděných jistot, ale v rámci možností kompletním panoptikem rozkoší i hrůz. Mr. Jílek s nadhledem příkladného reprezentanta filmového trashe uvedl, a pak již se děly zhůvěřilé pornověci. Někdy jest vhodné zakempit!

Posléze ve Vertigo stanu, tančilo se dobře. Na shledanou zítra!