Uherskohradišťské filmové hody: Díl 6. – Poslední dva!

Jak nám to začalo, tak nám to končí, aneb víkend epilogický v kostce tu. I ve svých dvou finálních dnech, letošní Filmovka na vavřínových věncích rozhodně neusínala, i když nutno je přiznat, že oči moje místy únavou již vlhly. Nicméně vytrval jsem, a i nadále pilně filmy nasával a za odměnu jsem se pak chvilky nejedné intenzivně emotivní dočkal.

Šmírák (Peeping Tom, Velká Británie 1960), režiséra Michaela Powella, jenž tvoří bezesporu jeden ze základních pilířů svého žánru, sice decentně zestárnul do podoby roztomilé dobovky, jistou sílu, naprosto adekvátní pátečnímu horkému dopoledni si přesto uchoval. Mezi jeho jednoznačná pozitiva patří nejednoznační hrdinové, intenzivní atmosféra, i velmi důsledná práce s filmovým médiem, jako jedním z ústředních motivů snímku. Povinnost pro všechny příznivce filmových psychopatů. Mark Lewis aka Carl Boehm v naléhavé herecké interpretaci Karlheinze Böhma spolu s např. Normanem Batesem (Anthony Perkins) patří k pradědům psychologického thrilleru. Potlesk a poklona sekci Point of view, za tematickou komplexnost předkládaných děl.

Následující Vlk z Královských Vinohrad (ČR, Slovensko, Francie, 2016), byl v Klubu kultury první citovou šlehou nabitého pátku. Radost z režijního epilogu největšího českého film punkera Jana Němce mi přinesla spontánní hravost, permanentní přítomnost pobavené sebeironie, i vizuál, který si s vypravěčskou konvencí svou moudrou hlavu nikterak neláme. Neustálé divákovo znejišťování, zda se pohybuje na území dokumentu či perzifláže se stává strůjcem napětí, které by v současné domácí kinematografii pohledal. Je smutné psát o něm v minulém čase, ale Jan Němec byl až do svého tvůrčího konce duševně nejmladším režisérem v Česku. Děkuji Vám, Jene!

Vůbec bych na začátku letošních Filmovky nehádal, kolik rozkoše mi letos připraví domácí film (Laputo nikoli, tebe jsem na milost nevzal J). Za můj nejpohodovější úsměv ve tváři tak může klasika v podobě stále svěžích, teď navíc digitálně restaurovaných Starců na chmelu (Režie: Ladislav Rychman, Československo, 1964). Nejen díky skvěle vybraným mladým hercům (Vladimír Pucholt a Ivana Pavlová jsou pořád neokázale dojemní ve své křehké přirozenosti a Miloš Zavadil do dneška kraluje českým filmovým záporákům)jsem byl asi po sto šedesáté mimořádně dojat. „Až do včera jste nám strašně křivdili, dneska už nás soudíte právem “ funguje pořád, a krásně!

Festivalová finální sobota pak byla poznamenána jedním zklamáním, povedenou předzvěstí, očekávatelnou událostí a v závěru osobním selháním.

Letošní Fokus, věnovaný kinematografii Filipín, byl ve snaze o co největší šíři předkládané nabídky často přehlídkou obskurit, jež ve výsledku evokovaly spíš Festival otrlého diváka, což by mi nikterak osobně nevadilo, kdyby kupříkladu snímek Kovář (Ang panday, režie: Fernando Poe Jr., Filipíny 1980), nebyl jen zoufale nudnou, utahanou pohádkou, vedle níž je Princ a večernice strhujícím filmovým ekvivalentem horské dráhy. Fernando Poe Jr. zde po podobně bolavém Kmotrovi opět prokázal nepochopitelnost vlastního kultu. Škoda.

Se zvědavostí jsem následně zavítal na prezentaci domácího televizního produktu veřejnoprávní České televize Kosmo, jenž se vylíhl v kreativní hlavě scénáristy Tomáše Baldýnského (v minulosti mj. Comeback) jemuž s dialogy zdatně pomohla Petra Soukupová. Mezi nesporná pozitiva projektu patří i přítomnost hereckého režiséra (zkušený divadelní harcovník Zdeněk Dušek), který ideálně vyladil souhru velmi dobře vybraného ansámblu (za televizního režiséra je zde technicky vynalézavý Jan Bártek). Prezentovaná trojice dílů se pohybuje na žánrovém pomezí přidrsnělé hravosti Červeného trpaslíka a politické satiry nikoli nepodobné i u nás značně populárním britkomickým televizní sériím Jistě pane ministře respektive premiére, z novějších počinů pak lze připomenout i oblíbenou Kancelář Blaník. Rozhodně hodno Vaší pozornosti (a mojí podpory).

Bouře (The tempest, USA 2010), jíž zároveň vyvrcholil režijní profil Julie Taymorové i pocta dramatice Williama Shakespeara, už sice stylisticky neuchvacuje, a především v monologických pasážích zjevně divadlo vyhrává nad filmem, ve vedení mnohdy hvězdných hereckých představitelů však jedna žena vládne všem. Změna pohlaví ústřední postavy Prospera/y vůbec nevadí, Helen Mirrenová je skvostná v razanci hereckého gesta, i drsnější než Gandalf s panem Vigem dohromady. Po audiovizuálně i herecky uchvacujícím Titovi jde o mírné zklamání, jež ovšem jde i na vrub zvolené předlohy, která je mnohem vrstevnatější a na adaptaci tedy komplikovanější než přímočará Shakespearova tragická prvotina. 

Slavnostní zakončení letošní LFŠ bylo důstojné, stručné a přiměřeně vtipné. Všeho tak akorát, jak má býti. Zde v podstatě bez výhrad.

Mým osobním selháním se pak v samotném závěru stala půlnoční projekce Sador, vládce vesmíru (Battle Beyond The stars, režie: Jimmy T. Murakami a Roger Corman, USA, 1980), kde unaven jsem usnul, dříve než skončily úvodní titulky. Filmu, jeho tvůrcům i mým biografním sousedům/dkám se tímto velmi omlouvám.

Zde by můj report z letošní LFŠ mohl skončit, zbývá jen stručné shrnutí a samozřejmě i poděkování. Organizačně je totiž Filmovka naprosto precizní i přívětivá. Za celou dobu svého pobytu jsem se nesetkal s žádným negativem, informací bylo vždycky dosti a arogance absentovala zcela. Zvláštní poděkování pak letí k tiskové mluvčí Michaele Dostálové, a personálnímu zajištění Tenisové haly a Stanového městečka. Naviděnou příští rok! (a teď už do Hronova vzhůru!!!)   

Petr KlariN Klár

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 3. – Úterní saturnálie!

Letní filmově školní úterý jsem převážně věnoval antice. A jaká byla! Není totiž nad to hned po ránu nechat se proplesknout brutálním tornádem režijní imaginace. Celovečerní filmový debut Julie Taymorové Titus (Itálie/USA/Velká Británie, 1999), je samozřejmě adaptací historicky první tragédie Williama Shakespera, a jde přesně o ten snímek, jenž Vám hravě vynahradí ranní rozcvičku. Pro režisérku, jež se s dramatem utkala nejprve na divadelním kolbišti, se půdorys dramaturgicky ve světovém měřítku poněkud opomíjené hry, stal ideálním východiskem pro univerzálně platnou filmovou esej, jejímž ústředním motivem není nic menšího než pátrání po kořenech násilí. Násilí, jemuž nechybí údernost, názornost, ale rovněž i svébytná poetika. Pro zapřisáhlé puristy se může režisérčina tendence míchat a vrstvit širokou škálu motivů i výrazových prostředků do pouze zdánlivě nesourodého celku zdát urážející, při pozornějším pohledu však lze jen obdivovat důslednost a komplexnost její nekompromisní interpretace. Vytříbený vizuál virtuózním způsobem doplňuje precizně herecky formulovaný Shakespearův jazyk, snímek navíc disponuje naprosto strhujícím temporytmem. Režisérka si je přesně vědoma všech specifik i úskalí, jež převod divadelní látky na filmové plátno obnáší, a s pirátsky kapitánskou suverenitou Francise Drakea je hravě překonává. Vlajkovou lodí její filmové flotily je potom precizní vedení hereckých představitelů, z nichž si nad bezesporu pozoruhodného Anthony Hopkinse v titulní úloze dovolím postavit Harryho Lennixe v úloze černošského arcilotra Aarona, který se stává fascinujícím rozsévačem všudypřítomného zla, aby si v závěru získal divákův respekt i pozitivní emoce za zoufalý sebe obětující boj za přežití vlastního syna. Dokonalý příklad nebetyčné přitažlivosti inferna. V následné diskusi přítomná Julie Taymor navíc přesně definovala svůj přístup k látce a svým bezprostředním přístupem divákům v podstatě udělila neformální malou master class. Tak to má vypadat, bravo!

Veskrze nadšen z výborného rána jsem pak odpoledne věnoval své publicistické literární činnosti, pokud se tak spisování těchto deníkových zápisů dá nazývat, a zároveň teoreticko-psychické přípravě na další z vrcholů festivalového dne. Tím se posléze stal česko-rakouský exmerimentálně-dobrodružný film Menandros & Thaïs, režijního tandemu Antonín Šilar a Ondřej Cikán. Neortodoxně připravený snímek je přesně tím debutem, který mi v místní umrněné produkci tak dlouho bolestně chyběl. Odvážný, nepochybně nadšenecký, přitom však komplexně promyšlený a nikterak se jinakosti nebojící sandálový velkofilm, který dvojice čerstvě zrozených režisérů (Antonín Šilar je původní profesí scénograf a Ondřej Cikán spisovatel a překladatel), infikovala neopakovatelnou snovou atmosférou, hypnotickým plynutím času i sugestivní časoprostorovou magií. Věnujte prosím pozornost snímku, jenž si Vám jistě přivodí silné emoce! Rozhodně netvrdím, že budou vždycky veskrze pozitivní, ovšem nepopřu, že já jsem byl intenzivně potěšen. Ano, ideální satisfakce za Laputu!!!) Ve dvojici Menandros-Eudromos (Jakub Gottwald a Ondřej Bauer), navíc český film získal parťáckou dvojici s charismatem, které tu dlouho nebylo (Lukáši, Sagvane, sorry! Filipe, Zdeňku, vy ani náhodou. A dost!). Antoníne a Ondřeji tvořte dál, už se těším na další Vaše počiny. Pískám si, tak trochu nadávám na neexistující osvětlení cesty z Tenisové haly (tohle si, Filmovko, poněkud podcenila) a mířím den povedený finalizovat s Berthou z dobytčáku (Boxcar Bertha, USA 1972, režie: Martin Scorcese). 

Snímek vezoucí se na tehdejší vlně laciných nápodob Pennovy sociálně-romantické filmové balady Bonnie a Clyde režiséra Arthura Penna, je dalším z půlnoční sekce, věnované osobě režiséra a producenta Rogera Cormana. Tradičně brakový scénář je zde ovšem povýšen již doutnající obrazovou precizností jednoho z budoucích králů Nového Hollywoodu, nad kategorii Cormanova obvyklého trashe. Filmová varianta kramářské balady byla ideálním epilogem antického dne. Pokračování příště!  

Petr KlariN Klár