Psáno rukou otrlou. Díl první: Kosmo dělníci, a venkovské nebezpečí vod!

Když mi můj palubní počítač oznámil, že po letech opět dopluji na ostrov blaženosti jménem Festival otrlého diváka, zaplavila mé srdce radost emocionálně intenzivní, jak hudební tvorba Die Toten Hosen. Kino Aero se na čtyři obludně půvabné dny stalo mým azylem i přípravou na rychle blížící se, toužebně očekávané jaro (update: vzhledem k současným událostem to místo předehry jara byla poslední akci před státní karanténou). Popatřete laskavě a s chutí zápisky mé z odysey té!

 

Protože ústředním tématem 16. ročníku FOD se stal vesmír v mnoha svých filmových podobách, nemohl jsem svou Aero invazi odstartovat ničím jiným než startovní lodí pečlivě dramaturgy festivalu vybrané kolekce, jíž se stal snímek Temná hvězda (Dark Star, USA, 1974). Celovečerní debut jednoho z otců moderního žánrového filmu Johna Carpentera, zrozený navíc ze scénáristického komba s praotcem Vetřelce či Mrtvých a pohřbených a strůjcem Návratu oživlých mrtvol Danem O‘ Bannonem, je ukrytým klenotem post-hippie kosmické ironie, a dodnes živou esencí studentské kreativity, jež i z omezeného rozpočtu a pomocí běžně dostupných rekvizit dokázala vykutat překvapivě funkční sci-fi iluze. V našem kontextu neprávem přehlížený film je pro řadu nástupnických děl často citovaným vzorem, bez něhož by svou podobu obtížně nacházel britský Červený trpaslík i domácí pokus Kosmo. Příběh zevlujících, skvostně dětinsky dumajících vesmírných údržbářů, potměšile divočícího mimozemšťana i filosofující atomové bomby, dodnes hrdinně vzdoruje času, a je vítaným zdrojem zábavy i mimo oddaný okruh fanoušků space oper.

Leč nejen kosmonauty a jinou hvězdnou havětí jest šestnáctý Otrlec tvořen! Večerní úder čtvrteční byl protentokrát věnován tichým bláznům s dlouhými pruty. Rybářský redneck slasher Krvavý háček (Blood Hook, 1986), jež produkčně zaštítila královna brakových společností Troma, je v kontextu žánru samozřejmě poněkud opominutelnou obskurditou, jíž ale na unikátní campový zážitek povýšil dvouhlasý dabing z dílny Kafilerie Zawadské a Immanuela Lubrikanta. Nesporným vrcholem tohoto gumovéhp potěšení byl jedinečný reunion kultovní glam rockové kapely Kurví žaludy.

Čtvrteční noc jako Noční můra Jakuba Vágnera. Co víc si přát? 

 

 

Pokračování brzy!

Petr KlariN Klár

KlariNovo Vánoční pohádkové recenzování 2018: Přání k mání!

Takže je to definitivní. Co se vánoční programové skladby týče, bylo toho na letošní ČT 1 hodně špatně. Je čas na malou novoroční rekapitulaci. Tak tedy: Štědrý den, a Zelenkův grandiózní shit -( závorkový warning pro odpůrce anglicismů: původní termín lapsus mažu, protože tohle nebylo náhodné pochybení,  ale vědomá lemplárna, a druhá varianta - hnůj - neprojde proto, že  označuje půdu úrodnou). Vážně netuším které všechny možné entity, ve veřejnoprávním televizním molochu přítomné, inkriminovaný řemeslný bahnista a adoptovaný Rákosníček Jr. na intimních místech laská, ale  (opakovaně!) propůjčit mu nejsledovanější večírek v roce jest prachsprostým zločinem, srovnatelným s kompletní diskografií Kateřiny Brožové (jež ostatně nachází se někde mezi Lidicemi, Ležáky a Postoloprty - hyperbola, voes!). Stejně jako repríza Anděla páně II.: Vica is hot like a hell kitchen, na  1. svátek Vánoční. Vážně by mně zajímalo který ocas či žena uzmul dvojici výjimečných snímků možnost televizní premiéry pod ještě neopadaným vánočním stromem. Argument sledovanosti neprojde - jednak TV veřejnoprávní jej vůbec nemá co řešit, a druhak by o Vánocích vysoká byla, i kdyby Zelenka s Renčem přestávková koťátka osobně alternovali. Zatímco slovenské radosti (Lukáši Vaculíku, Ondřeji Malý. a ostatní zúčastnění Češi promiňte) byl alespoň Štěpán  propůjčen, Vítek Karas asi někomu v ČT nedal (dárek!), a tak jeho Přaní k mání bylo odsunuto až na neděli 30. 12. Jako by kvalitního vánočně premiérového oběživa měla matka našich televizních stanic fůru. Což nemá. 

Programoví ČT kreténi k odpovědnosti volám Vás!

Teď ovšem k chvále: Karasovo Přání k mání je cenné už jen proto, že v mých očích rehabilitovalo filmové herectví Filipa Antonia, což ovšem naštěstí není jediná z kvalit bezesporu pozoruhodného filmu. Pojďme si tedy svištět!

Tudíž za prvé: Vyloženě radostnou zprávou je výprava snímku: Ondřej Lipenský (scénografie), Kateřina Sittová (masky) a Stanislava Šlosserová (kostýmy) i v rozpočtových limitech odvedli  práci skvělou a do detailu promyšlenou i prokomponovanou (obaly na basketmíče třeba!), jež srovnatelná je s burtonovinami, Karlu Zemanovi blíží se, a řev lvů  Českých by si zasloužila. Dokazuje totiž že (post)Verne, Vary, Pomáda, Osvícení i Hairspray se můžou esteticky bez problémů kámošit, a navíc je čirá rozkoš na to pohledět!

Za druhé: Vít Karas resuscituje zašlou slávu Českého rodinného filmu především (až na výjimky, jež zmíním později) precizním vedením (nejen) dětských herců, citem pro timing, a vynikající tvorbou atmosféry, jež je různorodá, ale bezvýhradně báječná i v natolik rozdílných prostředích jako jsou mj. hausbót, lunapark, lázeňský Overlook, doupě Harpagonovo či škola. 

Za třetí: Filip Antonio i Michaela Pecháčková jsou jako ústřední milenecká dvojice k uvěření i pohlazení, naprosto neskutečně pak růluje Lukáš Březina coby Eman, jehož bezprostřední mimoňství se osvaldovských hvězd kalibru Michala Hofbauera dotýká. Velká paráda!

Za čtvrté: První film v miléniu, kde mně neiritoval Vítězslav Jandák (což se ovšem nedá říci o...viz. níže).

Za páté: Scénář Miroslava Adamce (ročník 1957!) se nebojí divočiny ani odlišnosti, a hotelová alkohol puboš party byla super! 

¨

Pozitiva máme za sebou a teď rychle na druhou stranu řeky:

Mínus první a poslední: zmíněnými hereckými výjimkami jsou: 

Za dospělé otřesně přehrávající pseudo divy Jitka Čadek Čvančarová a Petra Blesáková, jejichž umělecký neum dointerpretovává povedenou, herecky subtilní tatínkovskou postavu Martina Myšičky do podoby vztahového masochisty, a navíc v případě druhé z dam opět dramaturgicky zneužívá trapného (a prolhaného!) stereotypu o otravných Slovenkách, navíc se zlatokopeckými sklony. Za herecký dorost je Černým Petrem bohužel Jan Maršál, který svého záporáka, respektive jeho uvěřitelnou transformaci v ublíženou duši, jednoduše neustál. 

Každopádně: Přání k mání je i přes výše uvedená pochybení velmi dobrým příspěvkem do vánočního filmového žánru. Česká televize se však k němu zachovala jak k béčkovému vepři - zařízla jej v béčkově sváteční čas (neděle jako!)...macecha par excellence. 

A Zelenka je porno Dora.

Krásný Nový rok!

Petr KlariN Klár

KlariNovo Vánoční pohádkové recenzování 2018: Kouzelník Žito!

Po roce jsem tu opět s dalším pokračováním dlouhého již seriálu tradičních vánočních recenzí. Hned v úvodu je bohužel potřeba si říci, že dobrých zpráv dnes bude pomálu. Renesanční všeuměl, hyperproduktivní vymetač nejzaboudlejších koutů domácí podkultury a zapřisáhlý odpůrce dobrého vkusu, režisér a scénárista Zdeněk Zelenka totiž opět nezklamal, a na sváteční obrazovky dodal publiku prahnoucímu po pohádkových pamlscích paskvil, vedle nějž se Hotýlek v srdci Evropy, Divoké víno, Šmankote, babičko, čaruj i Nahota na prodej tyčí coby nesmrtelně klasické žánrové skvosty.

Zdeněk Zelenka a Jiřina Bohdalová

Tam, kde s brutální symbolickou penetrací sympatického hrdiny domácí mytologie skončil všemi známý věrozvěst neo(nazi)folku Daniel Landa, nesmrtelný strýc tuzemské šmíry neohroženě pokračuje, a nakládá pověsti kouzelníka jak čerstvě propuštěný recidivista-celibátník sebraným spisům Dity von Teese.

 Leč necizopasí se zdaleka jen na národních dějinách - kupříkladu představitele titulního hrdiny, na ploše celovečerního filmu v podstatě debutujícího Denise Šafaříka, Zelenka nesmyslně nutí imitovat mladého Václava Neckáře, a to včetně charakteristické modulace hlasu, mimiky i gestikulace. Není tudíž divu že jinak vcelku sympatické herecké embryo zde působí jak poloviční retard, navíc postižený Bacily. 

Zelenkova režie se vůbec k hereckým představitelům staví s podobnou empatií, jíž chová Dolores Umbridgeové ke kentaurům. Tam, kde se jiní tvůrci přinejmenším snaží budovat charaktery či alespoň funkční povahové typy, Satanův infant nasazuje  blekotající karikatury a místo vztahů servíruje stupidně nesourodou, motivistickou melanž, a naprosto nefunkční přepočetné dvořanstvo. 

Denis Šafařík a Anna Kadeřávková

Ústřednímu páru, jehož jakékoli hrozící vzájemné jiskření dusí s něžnou elegancí Gabčíkova-Nagymaros, by se měl Zelenka veřejně omluvit, podobně jako představiteli hrdinova hlavního přítele Broňka (Jakub Novotný), jenž v příběhu mizí a opakovaně se zjevuje coby (ne)přirozený důsledek scenáristické zvůle. Potupné tortury ušetřeni nezůstali ani Petr Kostka coby pozdně rujný lovec hraběnek či Boleslav Polívka jako senilní již Lucifer, Radek Kuchař či zřejmě kompletní kumpačka divadla Hybernia. Plavbu v nevábném Zelenkově rybníčku si užívá snad jen kvalitním zobáním obluzený Rákosníček a tradičně maniakálně přehrávající Pavel Kříž, pro nějž už snad někdo brzy napíše českou variantu Noční můry v Elm Street. Robert Englund či  Johnny Depp pro chudé nebo tak něco...

Pavel Kříž

Pokud jsem se v loňském roce rozplýval nad fungující mechanikou pekla v Janákově a Konášové Nejlepším příteli, u Kouzelníka Žito nezbývá, než odplivnout si a zanadávat. Režisér a scénárista, jenž si na jevišti dovolil zprznit i nesmrtelné dílo J. W. Goetha, (mj. Josefem Vojtkem) se s ničím nepáře, a koná další infernální masakr, v němž ubozí rohatci úpí jak Lunetic na půlnoční. Dramaturg loňského klenotu i letošního nepodarku Jiří Chalupa zřejmě tentokrát spal, a nebo už je také v kotli pekla, jež Zelenka se jmenuje.

Jiří Chalupa

Zvrácenými vrcholy snímku, jenž by se pro příště měl vysílat výhradně za trest, případně  s celým nebem hvězd, jsou pak muzikálové scény, v nichž snad kulhavý ďábel domácí filmové estetiky původně chtěl atakovat pozice Baze Luhrmanna či Julie Taymor, nebezpečně však konkuruje Miloslavu Halíkovi (Decibely lásky!). Hudba a texty Daniela Bartáka a Borise Pralovszkého jsou jasnými reprezentanty pralesní ligy domácího konzumu,  kostýmy Aleny Schäferové jsou odpornou kombinací skanzenu, karnevalu, ptákovin a někdejšího ošatníku Kotvalda a Hložka. 

Dost bylo Zdeňku kokeše! Vrhni se na pokání a na charitu, ať máš aspoň nějaký body k dobru. Jinak Vás peklo s Renčem už nemine!!!    

P. S. Pro případnou zahraniční distribuci navrhuji titul Prince Shitto! 

   

  

Divadelní Brno ve víru oslav státnosti

Divadelní Brno ve víru oslav státnosti

Ani brněnská divadelní subkultura přirozeně nezůstala lhostejna ke stoletému výročí československé státnosti, a připravila několik speciálních akcí, jež toto jubileum adekvátním způsobem připomněly, a to nejen striktně uměleckými prostředky. Z nich se svou povahou částečně vymyká dvojí uvedení Havlovy „historické meditace o pěti dějstvích“ Zítra to spustíme, kterou postupně v říjnových termínech nejprve premiérově uvedlo Divadlo na Orlí jako druhou inscenaci aktuálního absolventského ročníku ateliéru muzikálového herectví, a následně i coby jednorázovou exkluzivitu i Dům umění města Brna, který se pro jediný večer stal útočištěm Cirkusu Havel, vedený Vladimírem Morávkem.

Sokolstvo na Orlí

Foto: Nikola Minářová

Inscenace režiséra a pedagoga Iva Krobota, jenž si Na Orlí k úzké spolupráci přizval své osvědčené „bratry v triku“, renomovaného výtvarníka Rostislava Pospíšila a big beatového čaroděje Zdeňka Kluku, nezapře řadu styčných bodů s loňskou Komedií o umučení, jež byla uvedená ve spřízněném svatostánku věnovaném zářné budoucnosti českého divadla, primárně činoherní brněnské Martě. Mezi pozitivní aspekty ambiciózní produkce i tentokrát patří tvůrčí sebejistota precizně sehraného týmu a nesporná pevnost režijně-pedagogického vedení, korunované organickým zapojením jevištně debutujících 1. ročníků herectví činoherního i muzikálového, k těm sporným pak řadím evidentní poetickou inklinaci k jevištním formám, jejichž zlaté časy již minuly, a tedy i divákům o několik generací starších, než tvoří obvyklé publikum zmíněných divadel. Jistou konzervativnost jediného kusu lze však vzhledem k pedagogické profilaci divadla, i v kontextu dramaturgického plánu, jenž jinak jednoznačně směřuje k divadelní nadčasovosti, bez problému tolerovat, jako ideální trenažér řemesla i poučný výlet do divadelní historie.

Foto: Nikola Minářová

Krobotova komplexní režijní vize v začátku zdařile pracuje s publicisticko-populárním klišé, když nechá představení otevřít autentickou video anketou, v níž, v té době v podstatě ještě budoucí, studenti 1. ročníku přesvědčivě demonstrují své (ne)znalosti zásadních dobových souvislostí vzniku Republiky (a tedy i Havlova historického exkurzu). Tak, jako v Komedii o umučení Krobot skládal svůj hold a zároveň v omezené míře esteticky aktualizoval prvky tradičního sousedského divadla, inscenace Zítra to spustíme je nijak neskrývanou poctou poetice i étosu Malých divadel (nejen) 60. let. Brána času se po video projekčním prologu pomalu otevírá, a v přízračné atmosféře, jež je nevzdálená žánru mysteriózní sci-fi, je divák bezprostředně poeticky transponován směrem k divadelní revui.   

Foto: Nikola Minářová

Sborové choreografie Davida Strnada a Ladislavy Košíkové stylisticky velmi dobře balancují na hranách muzikálové opulence sošných postojů a vtipně hyperbolizovaných společenských tanců, sokolských sestav a dalších kolektivních dobových „sportů“, i postupně eskalující revolty, relativní pohybová nezkušenost přítomného chóru je přitom naprosto vizuálně eliminována.

Hudební dramaturgie Zdeňka Kluky sáhla k širokému rozptylu, jenž zahrnuje dlouhou řadu populárních songů od 19. století, přes tvorbu legendárních dvojic V+W či S+Š, Kryla až k v Brně nezbytnému Jiřímu Bulisovi. Chyběla snad jen písňová připomínka let devadesátých a nultých. Pokus o rap byl naopak jedním z nejslabších momentů inscenace, i jedinou, leč evidentní evokací dávno ujíždějícího vlaku.

Foto: Nikola Minářová

Výhradu mám rovněž i k uniformnímu kostýmování chóru – intenzivně totiž evokuje vězeňské mundúry, a tím divákovi podsouvá řadu nežádoucích konotací, včetně těch nad-interpretačních (je chór vizuální definicí a vězněm režijního záměru?, ocitáme se ve variaci na The Wall?), a divákovu pozornost tedy od ústředního děje odvádějících.

Pěveckému nasazení ani schopnostem herecké souhry zúčastněných sólistek a sólistů, ve složení Tamara Dikyová, a Kristíny Oríšková, Jurková, Kubačková a František Herz, Jan Ludva, Dušan Kraus a Daniel Mišák, naopak nehodlám vytýkat vůbec nic. Jako herecký kolektiv totiž působí naprosto kompaktně, příkladně partnersky, kreativně, pohybově i intonačně jistě. Bez větších problémů se úspěšně vyrovnali se zásadními úskalími nejen dramatické předlohy ale i režijní vize, k nimž mj. patřila i mnohonásobná, leč vždy divácky jasně čitelná transformace do nejrůznějších charakterů, řada momentů připomínajících dějepisnou přednášku a tedy i hrozících nudou, i vcelku zbytné, byť z vkusem provedené pokusy o groteskní nadsázku (Čvančara!).  I díky okouzlující kreativitě hereckého osmera tak výtečně vychází jeden z nejpozoruhodnějších aspektů Krobotovy inscenace, tedy pokus o vytvoření přesvědčivé paralely mezi osudy manželů Rašínových a Havlových, respektive rozhodující role klíčových žen v životě obou proslulých mužů. 

Gratuluji a vyzývám povolané šéfy umělecké: rvěte se o ně!

Foto: Nikola Minářová

Cirkus v Domě umění

Jak už bylo řečeno výše, oproti Krobotově inscenaci, jíž čeká tradiční osud standardně uváděné divadelní produkce, šlo v případě Morávkova projektu, uvedeného pod názvem Cirkus Havel pouze o projekt jednoho mimořádného večera. Jeho základem přitom byla hned dvojí resuscitace, a sice vůbec prvního uvedení hry, jež byla stvořená přímo na objednávku divadla Na provázku, a premiérovaná coby ústřední část prvního vydání scénického časopisu Rozrazil 21. října 1988, a scénické črty, jež vznikla v roce 2016 už v Morávkově režii, coby součást připomínky nedožitých 80. narozenin jejího autora Václava Havla. Lokalizací slavnostního uvedení do DUMB i přítomností řady spřízněných duší z Husy na Provázku lze navíc jedinečnou produkci s jistou nadsázkou chápat jako neoficiální epilog někdejších oslav nedávného provázkovského jubilea.  Večer, jemuž předcházel speciální díl debatního cyklu Kabinet Havel na téma odcházení, konaný v restauraci L´Eau Vive, Živá voda, se nesl v příjemně punkové, až guerillové atmosféře, k níž bezpochyby přispěly i temperamentní výkony Ivany Hloužkové a Vladimíra Hausera v rolích ústředního manželského páru, Gabriely Vermelho coby věštící Kněžny Libuše, zástupce nejmladší herecké generace Martina Sovy, či teprve nedávno JAMU absolvující Petry Schovánkové. Přítomna rovněž byla i řada typických ornamentů Morávkovy režijní tvorby, jako je nezbytná přítomnost dětského herce, zpívaných pasáží, či inklinace k výtvarné přebujelosti. I jediné uvedení přitom zcela jasně prokázalo, že Brno Morávkově nespoutané kreativitě i po letech sluší, a pozorně jí naslouchá, a to nejen v tradičních teritoriích.

Fotografie: K. Barvířová

Divadlo na Orlí, Brno – Václav Havel: Zítra to spustíme (historická meditace o pěti dějstvích). Režie: Ivo Krobot, výprava: Rostislav Pospíšil, hudba: Zdeněk Kluka, hudební spolupráce: Dada Klementová, Daniel Rymeš, pohybová spolupráce: David Strnad, Ladislava Košíková. Hrají studenti 4. a 1. ročníku Muzikálového herectví a 1. ročníku Činoherního herectví Divadelní fakulty JAMU. Premiéra: 18. 10. 2018.

 Cirkus Havel: Zítra to spustíme                                                                                                                                  Václav Havel – Aloisi Rašínovi v noci z 27. na 28. října 1918 na počest                                                          Režie: Vladimír Morávek • Dramaturgie: Lucie Němečková, Petr Oslzlý

Petr KlariN Klár

   

Zápisky z galaxie jménem Mighty sounds: díl 3. Nedělní hardcore!

Rozhodně se nedá říci, že by Mighty sounds v posledním dni svého 14. ročníku ztrácely na energii nebo kvalitě programu, postupný exodus části publika za domácími povinnostmi byl ale se sílícím večerem docela znát. Velká škoda uprchlíků, protože pořád se děly velké věci!¨

Talk show, divadelní bolení, a radosti neocirkusové!

Mé letošní loučení s nadmíru přívětivým prostředím letiště Čápův dvůr zahájila v divadelním stanu Listárna s organizátory Mighty sounds. Odvahu admirality festivalu přizvat ve finále akce svoje návštěvníky ke společné debatě intenzivně oceňuji, stejně jako skutečnost, že diskuse proběhla v neformální přátelské atmosféře, s věcností, i žádoucím nadhledem. Mezi opakujícími se námitkami nejčastěji zaznívala letošní absence alternativního vchodu, a narážky na pofiderní kvalitu piva – co se vstupu týče, neměl jsem pocit, že by u něj docházelo k nežádoucím zádrhelům a místo piva jsem letos dával přednost jiným nápojům, takže zde soudit nemohu. Zaujal mne ovšem slovenský mladík, který se pokusil legitimizovat krádeže zálohovaných kelímků pomocí proklamací o svobodě trhu. Naštěstí byl organizátory promptně a s humorem vyargumentován. Diskuse opět potvrdila můj pozitivní dojem z empatie organizátorů, jejich hudební erudice i upřímného nadšení, které zdaleka přesahuje pouhý finanční interes. Příjemný i poučný do dne start!

Bez mých výhrad se ale bohužel neobejde přímo navazující vystoupení pravidelného hosta Mighty sounds, divadla Marza, s inscenací Kapitán Slipy a útok mluvících záchodů. Prepubertální literární kult z pera spisovatele a ilustrátora Dava Pilkeye se divadlu bohužel povedlo dokonale zprznit. Mohu sice respektovat statut maskota festivalu, nikoli však bezbřehou nudu, jež pramenila zejména ze dvou základních aspektů – prvním byla nesmyslně přebujelá stopáž inscenace, jejíž fabule i syžet by sotva vydaly na delší skeč, druhým pak přítomnost vypravěčky, jež každou přicházející situaci nejprve explicitně popsala, čímž pravidelně umrtvovala nejen jevištní dění, ale i mne. Soubor sice chvályhodně pochopil hranice svých možností, a vybavil se mikroporty, pochválit by se dala i zjevně poučená práce se scénografií a v rámci omezených možností i poměrně kreativní kostýmní řešení, nic z toho není ovšem platné, pokud výsledek irituje absencí temporytmu, energie a hlavně zábavy. Marzo! Stokrát se můžete zaklínat záměrnou insitností i diváckou základnou složenou z kamarádů, mou otrávenost z promarněného času, a špatně zvládnuté adaptace zahnat nemůžete. Největší poklesek letošní dramaturgie divadelního stanu.

Dočasně ztracenou reputaci divadelní dramaturgie festivalové neděle ale naštěstí v zápětí zachránili Hombres na chůdách – sympaticky bezprostřední vystoupení chůdařských hbytců Jakuba Albrechta a Petra Štěpánka, jež živě produkovanou hudbou doprovodil Daniel Čámský, opět vrátilo mou důvěru do patřičných mezí a svou přirozeně hravou virtuozitou i příkladnou sehraností potěšilo nejen mně, ale řadu diváků velkých i malých.

 A teď konečně k hudbě již!

 Poslední hudebně festivalový nášup 14. ročníku Mighty sounds pro mě začal nadmíru pozitivně: domácí Swing Band Tábor vyváženou směsí žánrových standardů, i výletů mimo ně (Modlitba pro Martu!) neokázale, leč velmi účinně otevřel dění na hlavní scéně. Tanečníci všech stylů se opětovně spojili v báječně barevný rej. Paráda velká byla!

Programový slot startující v 18:00 hodin jsem sice chtěl původně rozdělit mezi kanadské Cancer bats a tuzemskou Superteslu, ale osud mění – čeští heartland-punkeři mi padli do noty natolik, že javor tentokrát ostrouhal. Netopýři jistě prominou.

Protože ale nikomu nestraním, vydal jsem se i mezi skinheady. Zde musím říci, že na rasisty ani nácky jsem na Mighty sounds nenarazil, zdejší skins byli přátelští, pohybově velmi talentovaní a povětšinou levicoví. Stejně tak koncert britských dělníků street punku, nebo chcete-li, Oi! Booze & Glory byl přímočarou pogo party pro všechny. Rytmus, sóla, chorály. V klubu by to byl asi ještě mnohem větší náhul, ale i hlavní scénu zvládli hoši obstojně. Má kolena dosud drží, ale začínají se hlásit.

Následuje koncertní set italské odpovědi na Ska-P Talco, jež je mohutně aplaudovaný rychle přibývajícím publikem. Chvíli zůstávám a nezávazně se kochám, protože však mé srdce bije pro minority, po několika melodicky ryčných písních mířím zpět do útrob stanu Rádia 1, na Jasnej pomeranč. 

Další z uměleckých subjektů, personálně blízkých Ztracené existenci, jejíž inscenaci Vařparáda jsem na festivalu bohužel nestihl, za což se veřejně kaji, sice také koketuje se škatulí SKA, ale v mnohem komornějším autorském gestu, z nějž se ovšem nevytrácí svěží humor, pro který jsem jasným cílem – inklinace k nostalgii po devadesátkových popkulturních modlách, jimiž je produkce Jasného pomeranče prostoupena, je mi totiž rovněž blízká.

Rozverně kabaretní skáčkovci z Jasného pomeranče byli ideálními předskokany pro jednoho z nekorunovaných králů nedělního večera – Xaviera Baumaxu! Litvínovského solitéra si na svých toulkách za kvalitní hudbou nechávám ujít málokdy, a zklamání se nedostavilo ani tentokrát. Ba naopak, skvostný bavič, textař, zpěvák a kytarista se dostavil ve formě takřka výtečné. Jeho sólové vystoupení se vyznačovalo bezprostřední komunikací s diváky i zákulisím, i tím, že sám interpret se po celou dobu evidentně dobře bavil. Skvěle navázal na vzpomínkovou atmosféru vytvořenou svými předchůdci, aby postupně představil všechny odstíny své kreativity, s výjimkou nejintimnějších introspektivních balad jako jsou například Dvě labutě. Vrcholem Xavierova setu byla beatboxová řežba Kvitová, a překvapivý přídavek v podobě klasického Reedova hitu Perfect day, jenž Baumaxa vypálil improvizovaně, z okamžité chuti si jej zahrát, jak posléze sám okomentoval.

Přiznám se bez mučení, že jsem se domníval, že po Baumaxovi mně už žádný překvapivý vrchol nečeká, neboť americké úderníky Sick of It All a Anti-Flag znám dobře jak své botky-ocelovky…  Jak jsem se mýlil! Obě výše zmíněné kapely sice náležitě potvrdily své kvality, a jejich vystoupením nemám co vytknout, leč můj notně již víkendem prozkoušený srdeční sval si v totálně zdrcujícím finále pro sebe ukradl někdo jiný. The Bronx! Málem bych kalifornské hardcore řezníky minul, leč jejich zvukař byl proti, a obrovsky libým hlukem mne přivábil až na protilehlý konec areálu, aby mi následně takřka urval hlavu tím definitivně nejlepším, čím mně letošní Mighty sounds obdarovaly.  Tohle zjevení dodnes neopustilo můj playlist, takhle nějak totiž začíná dlouhodobý vztah. Vrchol přišel sice už nečekán, za to však v pravou chvíli. Bylo to ostré, děkuji!

Příště: závěrečné resumé!

Vzhůru na Mighty sounds!

Protože cítím intenzivní potřebu poněkud již okysličit letitý prázdninový harmonogram blogu, skládající se z Filmovky a Hronova, o které ale v roce letošním rozhodně nepřijdete, rozhodl jsem se věnovat svou letošní letní pozornost i akci, ke které sice chovám letité sympatie,  leč pozornému oku KlariNova mazce!, jsem ji dosud nepodrobil. Leč co nebylo, blíží se teď. Přijměte následující řádky jako předzvěst věcí příštích!

Letošní 14. ročník žánrového hudebního festivalu Mighty Sounds se stane královskou korunou kulturní nabídky třetího prázdninového víkendu. Na táborské letiště Čápův dvůr se tradičně slétne pestrá smršť toho nejlepšího z punku, punkrocku, rock´n´rollu, reggae, ska, hardcore, rockabilly a dalších spřízněných žánrů včetně literatury a divadla.

  

Lukulské hudební hody

Mad Sin přivezou nekompromisní, vizuálně uhrančivou jevištní show, jež bude jedním z vrcholů pátečního festivalového startu.

Festivalové pozitivní řádění odstartuje v pátek 13. července, mj. koncertními sety slovenských ska vladařůPolemic a jejich německého generačního souputníka Dr. Ring-dinga, jamajských reggae hitmakerů Inner Circle, či germánských věrozvěstů psychobilly  Mad Sin. Z domácích jistot se představí punk rocková Dukla vozovna, odvěké stálice táborského line-upu Disco balls a Fast food orchestra či legendární hardcore úderníci Lvmen.

The Rumjacks ovládnou sobotu!

Sobota bude zasvěcena mimo jiné australským celtic punkerům The Rumjacks, garážovému rock´n´rollu švédských Royal Republic, žánrově pestrému tanečnímu setu někdejšího buskera Dub Fx a klasikům folk punku The Dreadnoughts. Sobotní barvy česko-slovenské pak budou hájit Smola a hrušky, NVÚ nebo Totální nasazení.

Anti-flag

Festivalové nedělní finále bude hektické především pro punkery a hardcoráře – vystoupí mj. britská oi! punková úderka  Booze  &  Glory, kanadští zvukoví zuřivci Cancer Bats, živoucí klasikové americké hardcore školy Sick Of It All a v samotném závěru i  jedna z legend odvěkého spojení hudby a politického aktivizmu, pittsburští veteráni punk rocku Anti–flag. Rohy své hudební kreativity vystrčí rovněž tuzemští P. S., The Fialky, Pipes & Pints či mezinárodní, Balkánem šlehnutá temperamentní grupa Mr. Loco, soustředěná kolem frontmana Filipa Flussera.

Klenoty stanu divadelního

Copak uvaří Ztracená existence?

Kromě enormní nálože kvalitní živé hudby, jež zaplní pětici hlavních pódií včetně akustické Black Coffee Stage, a exkluzivních DJ setů, ohromí letošní Mighty Sounds i komplexní programovou nabídkou z oblasti alternativního divadla, jež tradičně nalezne azyl pod střechou stanu Radia 1.  Nejmladší diváky festivalu potěší pohádka s kramářskými písněmi Pasáček vepřů v podání souboru Jednoduše divadlo, milovníky filmu zcela jistě osloví Buchty a loutky svou improvizačně-interaktivní inscenací Automat na filmy, či populární Mighty Fashion Show, letos v podobě hollywoodské módní přehlídky ve stylu 50. let. Parodií na televizní balast se do letošního programového schématu Mighty sounds zapíše divadelní soubor Ztracenáexistence, oblíbený stand-up bude opětovně reprezentovat spolek Underground Comedy.

Festival bude hostit i produkce z oblasti nového cirkusu – mezinárodní duo Circo Frico se bude prezentovat neortodoxním spojením párové akrobacie a kulinářského zážitku, improvizační klauniádu na chůdách předvedou Hombres. Site-specific  improvizaci si po loňské zkušenosti zopakuje damácký soubor 20 000Židů pod mořem. S novou performancí Konspirační Praktiky Západu vystoupí tradičně venku před šapitó biodivadlo Napříč.cz.

Hudební kabaret s názvem To je láska předvede dvojice s příznačným názvem Kabarduet. A ani letos nebudou chybět ztřeštěné skeče souboru Arte Della Tlampač, a výpravná komedie v podání antidivadlaMarza, tentokrát v podobě premiéry inscenace Kapitán Slipy a útok mluvících záchodů.

Program 14. ročníku Mighty Sounds nezapomíná ani na příznivce literatury: Aktuální téma konspirací otevře čtením z vlastního bestselleru Nejlepší kniha o fake news politolog Miloš Gregor, čtení z nikdy nevydaných knih uvede zakladatel Misionářů Martin W. Kiml, a spisovatel Marek Toman se v roli Dr. Zádrhela představí v sexuální poradně Sex bez orgasmu – náš cíl!

Hudební program divadelní scény pak obohatí mj. Kapitán Demo, Xavier Baumaxa, Vasilův Rubáš, Vagyny dy Praga, nebo na Mighty sounds debutující komik a písničkář Vojtaano.

Festival jako výzva k lidskosti

Jak už bylo řečeno, Mighty Sounds zdaleka není jen hudební festival. Příležitost zde dostanou i fanoušci, kteří spolu s organizátory festivalu chtějí konat dobro. Ve stánku s merchandisem bude k dostání tričko unikátním designem, který byl vytvořen speciálně pro tento ročník ve spolupráci s Člověkem v tísni. Tamtéž bude také možno zakoupit EP (vinyl 7″) Bez hranic kapel Kung-FuGirlz a BurningSteps – celá částka z prodeje každého kusu je věnována Lékařům bez hranic. I letos bude probíhat prodej svíček pro organizaci Světlo pro svět, svíčky pak budou slavnostně zapáleny v sobotu před vystoupením Royal Republic, symbolicky tak bude vysláno na pomoc lidem, kteří potřebují operaci očí.

Festival Mighty Sounds neznamená jen nabitý hudební a doprovodný program, ale také pohodlí dané kvalitním zázemím, velkým výběrem skvělého nefestivalového jídla a uvolněnou atmosférou, která se musí zažít. Nejlepší rock’n’rollový mejdan léta proběhne třetí víkend v červenci v Táboře. 

Potkáme se tam?