Letní filmově
školní úterý jsem převážně věnoval antice. A jaká byla! Není totiž nad to hned
po ránu nechat se proplesknout brutálním tornádem režijní imaginace. Celovečerní
filmový debut Julie Taymorové Titus (Itálie/USA/Velká Británie, 1999), je
samozřejmě adaptací historicky první tragédie Williama Shakespera, a jde přesně
o ten snímek, jenž Vám hravě vynahradí ranní rozcvičku. Pro režisérku, jež se s dramatem
utkala nejprve na divadelním kolbišti, se půdorys dramaturgicky ve světovém
měřítku poněkud opomíjené hry, stal ideálním východiskem pro univerzálně
platnou filmovou esej, jejímž ústředním motivem není nic menšího než pátrání po
kořenech násilí. Násilí, jemuž nechybí údernost, názornost, ale rovněž i
svébytná poetika. Pro zapřisáhlé puristy se může režisérčina tendence míchat a
vrstvit širokou škálu motivů i výrazových prostředků do pouze zdánlivě
nesourodého celku zdát urážející, při pozornějším pohledu však lze jen
obdivovat důslednost a komplexnost její nekompromisní interpretace. Vytříbený
vizuál virtuózním způsobem doplňuje precizně herecky formulovaný Shakespearův
jazyk, snímek navíc disponuje naprosto strhujícím temporytmem. Režisérka si je
přesně vědoma všech specifik i úskalí, jež převod divadelní látky na filmové
plátno obnáší, a s pirátsky kapitánskou suverenitou Francise Drakea je hravě
překonává. Vlajkovou lodí její filmové flotily je potom precizní vedení
hereckých představitelů, z nichž si nad bezesporu pozoruhodného Anthony
Hopkinse v titulní úloze dovolím postavit Harryho Lennixe v úloze černošského
arcilotra Aarona, který se stává fascinujícím rozsévačem všudypřítomného zla,
aby si v závěru získal divákův respekt i pozitivní emoce za zoufalý sebe
obětující boj za přežití vlastního syna. Dokonalý příklad nebetyčné
přitažlivosti inferna. V následné diskusi přítomná Julie Taymor navíc přesně
definovala svůj přístup k látce a svým bezprostředním přístupem divákům v podstatě
udělila neformální malou master class. Tak to má vypadat, bravo!
Veskrze
nadšen z výborného rána jsem pak odpoledne věnoval své publicistické literární
činnosti, pokud se tak spisování těchto deníkových zápisů dá nazývat, a zároveň
teoreticko-psychické přípravě na další z vrcholů festivalového dne. Tím se
posléze stal česko-rakouský exmerimentálně-dobrodružný film Menandros & Thaïs, režijního
tandemu Antonín Šilar a Ondřej Cikán. Neortodoxně připravený snímek je přesně
tím debutem, který mi v místní umrněné produkci tak dlouho bolestně
chyběl. Odvážný, nepochybně nadšenecký, přitom však komplexně promyšlený a
nikterak se jinakosti nebojící sandálový velkofilm, který dvojice čerstvě
zrozených režisérů (Antonín Šilar je původní profesí scénograf a Ondřej Cikán
spisovatel a překladatel), infikovala neopakovatelnou snovou atmosférou,
hypnotickým plynutím času i sugestivní časoprostorovou magií. Věnujte prosím
pozornost snímku, jenž si Vám jistě přivodí silné emoce! Rozhodně netvrdím, že budou
vždycky veskrze pozitivní, ovšem nepopřu, že já jsem byl intenzivně potěšen. Ano,
ideální satisfakce za Laputu!!!) Ve dvojici Menandros-Eudromos (Jakub Gottwald
a Ondřej Bauer), navíc český film získal parťáckou dvojici s charismatem,
které tu dlouho nebylo (Lukáši, Sagvane, sorry! Filipe, Zdeňku, vy ani náhodou.
A dost!). Antoníne a Ondřeji tvořte dál, už se těším na další Vaše počiny.
Pískám si, tak trochu nadávám na neexistující osvětlení cesty z Tenisové haly
(tohle si, Filmovko, poněkud podcenila) a mířím den povedený finalizovat s Berthou
z dobytčáku (Boxcar Bertha, USA 1972, režie: Martin Scorcese).
Snímek vezoucí se na tehdejší
vlně laciných nápodob Pennovy sociálně-romantické filmové balady Bonnie a Clyde
režiséra Arthura Penna, je dalším z půlnoční sekce, věnované osobě
režiséra a producenta Rogera Cormana. Tradičně brakový scénář je zde ovšem povýšen
již doutnající obrazovou precizností jednoho z budoucích králů Nového
Hollywoodu, nad kategorii Cormanova obvyklého trashe. Filmová varianta
kramářské balady byla ideálním epilogem antického dne. Pokračování příště!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat