Čtvrtek mně zastihnul ve skvostné
náladě. Počasí totiž na okamžik přestalo být úporně dusné, myšlenky nebyly
zakaleny potem, a po konejšivě nerušeném spánku se u mě dostavil nový příval
tvůrčí energie. Potěšila i obědová krmě v místní menze UTB, která i během
LFŠ poskytuje velmi dobré služby za přijatelné ceny. I z nabídky programové
jsem však opět rozkošnicky mlsal!
Maďarští Zběsilci (Veszettek, Maďarsko 2015), režisérky Krzistiny Gody, je v podstatě
archetypálním příběhem, v nichž ve dvou paralelních liniích stáváme svědky
osudů dvou delikventních bratří Maté a Jociho, a zároveň neblahého vzestupu
moci jejich temně charismatického mentora, nového šéfa místní politické
jednotky, Jánose. Nejen v současném orbánovském Maďarsku, ale i v celé Evropě, navýsost
aktuální téma zpracovává režisérka s vítanou inklinací ke grotesknímu černému
humoru, ve snaze o komplexní náhled i vystříhání se přítomnosti laciného
explicitního apelu. Lehkou nepřehlednost akčních scén v pohodě vyvažuje
postupně houstnoucí atmosféra, i precizní vedení hereckých představitelů. Linie
policisty Jánose pak mj. nezapře i evidentní inspiraci Brechtovým Zadržitelným vzestupem Arthura Uie,
respektive Adolfa Hitlera.
Reminiscence na Kult hákového kříže (American
history X, režie: Tony Kaye, USA, 1998), jsou sice okamžité, oproti přímočaře a
černobíle šokujícímu ataku amerického snímku však scénář Réky Divinyi do
ožehavé problematiky vnáší mnohem vrstevnatější pohled. Nejen při vědomí nedávných
rejdů neonacistických bojůvek na našem území (Odinovi bojovníci Úsvit, Ortel, Konvička,
Vandas a ti druzí) se člověku chce maďarskému štábu poděkovat za opětovné
udělení lekce z moderní a politicky nebojácné filmařiny. Český filme,
vidíš to taky?
V přirozené inklinaci k široké
škále festivalových zážitků, a proč si to nepřiznat, i z důvodu prosté
nostalgie, vynechal jsem mimo jiné návštěvu projekce vizuálně vynikající
beatlesovské pocty Across the universe (pravidelně se k filmu vracím),
režisérky Julie Taymor (USA, 2007), a raději se v klidu připravil na
večerní koncert. A dobře jsem udělal.
¨
Česko-američtí hudební úderníci Holy Fanda & The
Reverends s hostujícím frontmanem skupiny Traband Jaroslavem Svobodou
se sice ještě potýkali s pomalu se scházejícím publikem, i problematickým
ozvučením plenérového prostoru, jejich před-skokanský set tak poněkud postrádal
divokost, kopyto, ocas i rohy, tedy propriety, které by jejich žánru, jenž sami
označují jako urban-hillbilly
& hardcore-americana, slušely jak Miloši Zemanovi odchod do
politického důchodu. Z hlediska stylové adekvátnosti byla přitom kapela
zvolena naprosto správně, její pódiový pobyt navíc netrpěl zdlouhavostí a svůj
účel přípravy na headlinery večera naprosto splnil.
Nemohu zde skrýt, že koncert Mňágy a Žďorp, kterou jsem znovu viděl
po cca deseti letech, a minimálně z textařského hlediska (warning, opět
nadsázka!), ji považuji za českou variantu mých milovaných The Cure, mne strhl hned
od prvních tónů Hodinového hotelu,
jenž včerejší koncert, podobně jako samotnou kariéru kapely zahájil. Vůbec mi
nevadí, že spousta mých oblíbených hitů nezazněla (Něgdy příště J), skupina jich má
totiž tolik, že bychom na Kolejním nádvoří mohli trsat ještě teď, v pátečním
odpoledni. Důležité je, že evidentně živelnou energií stále nakažení muzikanti
skotačili s vervou bytostí o dvě generace mladších, a publikum generačně
rozprostřené mezi ledva školce odrostlá robata, freneticky nadšený půvabný
dorost, rodiče i prarodiče, jim příděl pozitivních emocí s radostí vracelo.
Ano, i sborově zpívalo se, vzpomínalo a vůbec bylo radostně. Když se pak při
přídavkovém loučení končilo Klecí v kleci, svou slzu nostalgickou nezamáčkl
jsem. Nechal jsem jí téci! Filmovko, tohle umíš skvěle!
Cesta gladiátorů 2000 (Death race 2000, režie: Paul Bartel, USA
1975), mně posléze v tradiční Hvězdě půlnoční utopila v oleji,
benzínu a tekutém prachu. David Carradine a Sylvester Stallone měli bouřlivé
dospívání J,
a videoherní Carmageddon své filmové
předky. Důležité vědět! Pokračování příště!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat