Rozhovory z Hadriána 2017, povídání třetí: Břetislav Rychlík!

Ansámbl je alfa a omega!

Parádní rozprava s režisérem inscenace Vítězný únor, temperamentním divočákem, jurodivým pedagogem, neohroženým hledačem pravdy, ale především báječným člověkem, Břetislavem Rychlíkem.

Břetislave, jaká byla Tvoje právě končící sezona, a co Tě čeká v sezoně příští?

Mohl bych říct, že šťastná, ale já jsem v tom vyjadřování opatrný. Ale všiml jsem si, že ty kusy, které jsem režíroval (Vítězný únor v Klicperově divadle v Hradci Králové, Naše třída v brněnské Polárce, Platonov ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti) vzbudily pozornost, takže zasáhly diváky i rozdělily kritiku. Takže snad to není práce, která by nechávala lidi lhostejnými. Rozmnožovat marnost světa nechci.

Velmi často ve své umělecké tvorbě kombinuješ témata politická, s historickými. V čem Tě tato kombinace umělecky interesuje?

To čtu poprvé. Já takto vůbec nepřemýšlím. Naše generace studiových divadel byla odkojená nepravidelnou dramaturgií, což byla dramaturgie témat. A jasně, že také vědomím odpovědnosti, proto ta občanská angažovanost. „Umělec má být zdravě nasraný,“ říká fotograf Josef Koudelka. Jak stárnu, přidávám si ještě „vyzobávání ze špajzu“, jak tomu říkal nebožtík přítel Peter Scherhaufer.  To znamená,  že si plním sny – Topolův Konec masopustu v Pardubicích, Havlova Asanace v Národním akademickém divadle Ivana Franka v Kyjevě, Platonov.

Při realizaci Vítězného února si se spojil s hostujícím dramaturgem Zdeňkem Janálem, s nímž si již připravil inscenaci Topolova Konce masopustu ve Východočeském divadle Pardubice. Na jakých principech funguje Váš tandem?

Opravdu to chceš vědět? Já ho neustále honím a on nestíhá. A je s ním spousta legrace. Taky je to citlivý a přemýšlivý kluk. Vydrží se mnou pít víno. Jsem velký zastánce role dramaturga a týmové práce v divadle. Ansámbl je alfa a omega. Potřebuju jiné oči, kritické myšlení, polemiky, ale taky občas podržet, protože zkoušení odsírám psychicky. Záleží mi na hereckých výkonech, abychom se dotýkali mezních situací v jednání, aby soubor fungoval celistvě ve prospěch tématu, aby kus měl styl. To je v oblastních divadlech mnohdy těžká práce. Po Naší třídě, kde se hraje o tak strašných hrůzách a násilí, krutosti, zlu, jsem měl psychosomatické problémy. Zimnice, horečky, pak jsem dva dny jenom spal.

Výrazně se profiluješ i jako vysokoškolský pedagog. Co podle Tebe nastupující generaci mladých divadelních tvůrců chybí, a co naopak přebývá?

Musím říct, že to, co mi chybí, se snažím u svých studentů právě učit. Stejně, jako se učím mnohé od nich. Nechci tady páprdovsky kritizovat mladou generaci. Ale na to, jaké mají možnosti a podmínky, v prvé řadě svobodu, tak občas postrádám odvahu občanskou i tvůrčí, smysl pro týmovou práci a štve mne estétství a pýcha kombinovaná s indoktrinovaným (tedy nesvobodným a demagogickým) viděním světa. Ty hrátky s restaurováním socialismu z pozice zlaté mládeže.

Jak bys popsal sebe jako diváka?

Já nemám předsudky, jsem vděčný divák, snažím se v každém představení najít něco dobrého ( protože za skoro čtyřicet let u divadla vím, že někdy věci přes nejlepší úmysly a tvrdou práci  zkrátka nevyjdou), třeba gesto, cokoliv. Ale někdy to nejde. Většinou si to spolehlivě ověřím, když se ráno probudím a z představení si nic nepamatuju, žádný zásah do srdce, nic.

Na co se těšíš v letošním létě?

Těším se na Horňácko, je šedesát let Horňáckých slavností, dělám 22. července hlavní program s primášem Petrem Mičkou (hrál mi s muzikou v Gazdině robě v Mahenově divadle a v Ceně facky ve Slováckém divadle). Týden budeme mít v Javorníku s Monikou pražské vnučky (René a Eleonoru), tak musím připravit skautský program, spaní ve stanu, pytlačení ryb, koupání pod splavem v potoku. Taky jedu za bratrem do USA a na konci srpna na výpravu auty na Balkán, čemuž říká Karel Steigerwald – Cesta za řeckými rozkošemi, protože máme v Řecku pronajatý domek. Ale putujeme i po Albánii, po stopách mojí legendární výpravy, kdy jsme s kamarády na počest devadesátin rozhlasového redaktora a folkloristy Jaromíra Nečase ( za jeho plné účasti!) pátrali po jeho albánské lásce, slavné klavíristce a našli ji. Ale to je na jiný rozhovor… zcela jsi mne vyčerpal svými dotazy. Jdu do hospody!

Za odpovědi díky!

Rozhovory z Hadriána 2017, povídání druhé: Marek Cpin

Princezna na hrášku i kočičí král Marek Cpin!

Rozhovor s člověkem nevšední imaginace, smyslem pro detail, i vynikajícím vkusem.

Milý Marku, letošní ročník Divadla Evropských regionů se pyšní hned dvěma Tvými scénografiemi, obě navíc zpracovávají skandinávské téma, ptám se tedy: je Ti osobně blíže, Andersen nebo Ibsen, a proč?

Nemám blíž ani k jednomu z nich - Andersen mi už v dětství naznačil, že život je peklo a Ibsen mi to v dospělosti potvrdil. Mám je rád oba.

Jaké byly Tvé zásadní inspirační zdroje při práci na inscenacích AnderSen a Paní z moře?

Největší inspirací je samotný text, což je ovšem v případě inscenace AnderSen trošku problém, protože u ní text vznikal vzniká až během zkoušek, na základě improvizací, podnětů a nápadů od režiséra i od herců. Finální podoba textu je tak hotová přbližně 2 dny před premiérou. Jinak inspirační zdroj je cokoliv - u AnderSena vzpomínky z dětství, dobová architektura i móda. To stejné platí i pro Ibsena. Důležité je pro mě vždy pokusit se výtvarnou podobou vystihnout téma hry.

Co obě výtvarná řešení spojuje, a v čem se liší?

Spojuje je myslím to, že mám rád krabičky a domečky.

Oba režiséři zmíněných inscenací, tedy Jan Mikulášek a Martin Františák patří ke Tvým pravidelným spolupracovníkům. Jaké jsou podle Tebe rozdíly v jejich tvůrčím přístupu? Liší se nějak jejich požadavky na scénografa, respektive autora kostýmů?

Oba dva jsou hodní, vnímaví a neautoritářští, takže mi dávají dost velkou svobodu nebo přinejmenším přemýšlí nad každým nápadem, kterým jim nabídnu. Srovnání jejich práce ovšem přenechám teatrologům.

Práce  kterých scénických výtvarníků domácích či světových Tě oslovuje jako diváka i profesionála, a proč?

Světové scénografy nestíhám sledovat, ale z domácích mě určitě oslovuje práce Lucie Škandíkové, líbí se mi její způsob přemýšlení o prostoru, práce s metaforou. Mám rád Kateřinu Štefkovou pro její smysl pro detail a Janu Prekovou pro humor a odvahu.

Divoká kachna na pomerančích nebo Princezna na hrášku a proč?

Princezna na hrášku - myslím, že tak se budou jmenovat moje memoáry.

Jak se má Tvůj kocour?

Má se skvěle, včera ulovil myš.

Za rozhovor díky!

Rozhovory z Hadriána 2017, povídání první: Vojta Štěpánek!

Jest léto zde, a s ním se KlariNův mazec! vrací k pravidelnému publikování. Festivaly opět hodnotit se budou, jakožto i resty mnohé naplním. Připoutejte se pevně, startujeme již dnes. Materiály, jež budou postupně uveřejňovány v následujících dnech, vznikly původně pro letošní Hadrián, zpravodaj hradeckého Divadla evropských regionů, festivalu s nejopojnější atmosférou v zemi.  Začínáme rozhovorem s hercem, režisérem a mužem ostravské budoucnosti, Vojtěchem Štěpánkem. Račte si užívat!  

„V mém pražském bytě je zaprášeno“

Za jakých okolností došlo ke spolupráci s opolským divadlem Jana Kochanowskiego, a jaká byla geneze projektu Poslední zhasne?

Ředitelem a uměleckým šéfem opolského divadla, které je mimochodem co do rozlohy největším polským divadlem, je Norbert Rakowski. V Divadle Komedie režíroval českou premiéru Modzelewského Korunovace. Během té práce jsme se spřátelili a v průběhu času přirozeně inklinovali k další spolupráci.

Ten projekt se postupně vyvíjel zhruba rok. Nejprve jsme chtěli (tak nějak automaticky) vytvořit inscenaci, která by nabídla nový úhel pohledu na vzájemné česko-polské historické milníky; příběh svatého Vojtěcha, sedmidenní válka atp. Ale postupně jsme se zabydleli v představě o vytvoření takové vícepříběhové divadelní zkratky, která, byť se odehrává ve třech jazycích, děje se kdesi mimo jazykový či národnostní rámec. Oba nás zajímala možnost vyzkoušet vytvořit takové divadlo, které spolu s vámi sleduje ještě někdo jiný, kdo má ale možnost zasahovat do děje; lézt postavám do hlav či se dobírat toho, co si postavy skutečně myslí, když mluví. Přemýšleli jsme nad tím, jak je propojen náš každodenní rozdrobený život s naší elementární a všudy přítomnou touhou být šťastný.

Jakým způsobem inscenace navazuje na někdejší divadlo Company.cz působící v Divadle Komedie?

Je to přirozený vývoj lidského i profesního vztahu, který není závislý na jménu či adrese divadla. S koncem období v Komedii nás rozhodně neopustilo to, co nás do té Komedie přivedlo, totiž přirozená potřeba společně se posouvat dál. Projekt Východní dramatiky, kdy jsme v Komedii systematicky uváděli v českých či světových premiérách díla autorů ze zemí východních proveniencí, skončil. Bohužel již po pár letech a s vyprodaným hledištěm. Ale pořád jsme ve vzájemném kontaktu a i když neumím říct kdy a kde, vím jistě, že někdy a někde se zase objevíme.

Jak probíhal výběr účinkujících a realizačního týmu?

Na polské straně poměrně jednoduše; jsou to herci místního souboru a jsou tedy k dispozici. Ale na české straně to bylo těžší: najděte schopného herce, ideálně již spřízněnou duši, který může skoro na dva měsíce zmizet do Opole, kam se dá z Prahy dojet za kamiony po okreskách procházkovým tempem už za pět hodin… Norbert si moc přál herce z Komedie, ale hra již dostávala na papíře pevné obrysy a najednou jsme hledali poměrně konkrétní lidi. S trochou časových kompromisů a s nespočtem nočních přejezdů mezi Opolí a Prahou se nám podařilo sestavit skvělý tým.

V čem byl specifický zkušební proces inscenace?

V Polsku nezkoušejí v pondělí, za to zkoušejí dvakrát denně. Vzhledem k tomu, že na finální inscenaci nám zbyly čistého času asi dva týdny, specifické to bylo patrně ve všech ohledech. Ale při dvojitých zkouškách jsou z dvou týdnů čtyři… Pro nás, Čechy, je to taková kombinace práce a dovolené, protože když nepracujeme, poznáváme město a okolí, jezdíme na výlety, jsou to tedy dva zcela odlišné a vlastně i protichůdné rytmy existence.

Jaký je Tvůj osobní vztah k Polsku a jak se vyvíjel v prostoru a čase?

Polsko poznávám přes divadlo a o to jsem se začal zajímat, v době, kdy pricnipálka našeho souboru Eva Bergerová otočila kurs naší dramaturgie na východ, a pro ni přirozeně na Polsko. V polských divadlech jsem byl, jakožto český divadelník, vždy velmi mile přijat. Poláci byli vždy velmi aktivní ve vymýšlení možností spolupráce. Po čase začali jezdit mí noví polští přátelé do Prahy a začala vznikat lidská i tvůrčí pouta. Myslím, že někdy v roce 2012 nebo 13 jsem viděl mnohem více představení v Polsku, než v Čechách.

Kdosi se mě ptal, jaké je vlastně divadlo v Polsku a já odpověděl bez váhání: Důležité. Na společenském žebříčku je velmi vysoko. Poláci vnímají umělce více jako kohosi, komu je svěřena významná společenská úloha. Díky tomu na nich spočívá větší pozornost veřejnosti.

Je něco/někdo, co bys rád přivedl z Polska do ČR, a naopak něco bez čeho by ses rád obešel?

Myslím, že u nás nelze divadlem způsobit skandál. Divoké interpretace u nás maximálně tak nudí a tím, že nám není nic svaté, nemáme ani nic, do čeho by divadlo mohlo bolestivě tnout. V Polsku diváci svůj nesouhlas s nějakou inscenací vyjadřují demonstrací nebo prostě i třeba tím, že si jich pár stoupne do dveří divadla a nikoho tam nechtějí vpustit. Divadlo v Polsku je dokonce na zřeteli vlády, která v poslední době dosti nevybíravě ovlivňuje například konkursy na ředitele divadel. Nevím, jestli Babiš nebo Zeman v českých divadelnících vnímají společenskou konkurenci, ale nijak nás neurážejí a nepomlouvají, to znamená, že jsme jim šumák. To o našem divadle a společnosti hodně říká. To bych byl rád, kdyby se u nás do budoucna změnilo. Obešel bych se bez cenzury, kterou to v Polském divadle trochu smrdí.

Poznal jsem tu celou řadu skvělých tvůrců, ať už režisérů, herců nebo výtvarníků, se kterými se jistě pokusím v budoucnu spolupracovat.

Jaká témata tě oslovují jako režiséra, diváka a herce?

Zajímají mě příběhy. Baví mě napětí mezi velikostí příběhu a malostí jednotlivce, který musí příběhem projít a tak se stát hrdinou. Baví mě, když postavy neříkají to, co si skutečně myslí a já tak musím zjišťovat jejich skutečný záměr a pak hledat divadelní prostředky, jak to vyjádřit… jednoduché, co? Ale to mě prostě baví. Na všech frontách.

Jak bys zhodnotil právě končící sezonu, a co Tě čeká v sezoně příští?

Byla to první sezona na volné noze… hodnotím ji kladně, neboť žiju. Udělal jsem Woodyho Allena na Palmovce, Obraz Yasminy Rezy v Aréně, s Jirkou Joskem a s ostravskými básníky jsme zinscenovali téma Shakespearův les v ostravském Lese a vytvořil jsem česko-polský projekt Poslední zhasne…z toho vyplývá, že v mém pražském bytě je hodně zaprášeno. Sezonu vykopnu v Aréně s Vyrozuměním. A během léta se vlastně do Ostravy stěhuju, protože jsem přijal velkou výzvu, o které ještě nechci teď nic bližšího říkat, to by bylo brzy. Ale vypadá to, že nadcházející sezony strávím v Ostravě. Ale však uvidíš. Až přijedeš do Lesa, všecko probereme.

Ohlasy inscenací Hronovských – díl čtvrtý: jdeme do finále!

Poslední dva dny hronovské nás obcházel nejen obvyklý strašák brzkého loučení, ale i tendence k pokud možno komplexnímu bilancování. K tomu se ovšem dostaneme až příště – v epilogu hronovském. Teď je na čase bryskní průlet divadelními událostmi posledního hronovského víkendu. Vzhůru na něj!

Jak dělá vlk? Vlkůů, vlkůů...

Začínat přitom nehodlám nikterak negativně: inscenace V jednom lese, v jednom domku, loutkářského solitéra (působícího ovšem pod hlavičkou spolku Vozichet z Jablonce nad Nisou) Rudolfa Hancvencla, je osvěžující čerstvou krví, vlitou do lehce již trouchnivějících žil klasických pohádkových motivů. Hancvenclova jevištní poetika i způsob komunikace s rodinným publikem jsou v podstatě velmi příbuzné s uměleckým projevem dalšího harcovníka po loutkářských štacích, Víti Marčíka a jeho divadla Studna. Ve smyslu širším lze tak Hancvencla označit za přímého dědice potulných kumštýřů, ovšem ve verzi náležitě upgradeované  pro rok 2016. Jeho hlavní předností není jen vtipné bezprostřední převyprávění známých příběhů, ale především setrvalá přítomnost nenásilného sociálně-kritického podtextu. Sympatickému komediantovi je naštěstí plané moralizování cizí, předkládá toliko téma k zamyšlení. Způsobem, jenž bezpochyby okouzlující jest. Takto se rodí nenápadný klenot. Neváhejte, všude jej zvěte, a divácky neopomíjejte!

Když se nudim, tak Kouřim!

A po pěkném začátku připlouvá soda. Mrsťa Prsťa z Kouřimi, totiž brutálně „vyprstili“ velkého alžbětince. Osobně už jsem z přetrvávajících oslav jeho úmrtního jubilea značně znaven, v rámci nich si na něj totiž vyšlápla už kdejaká divadelní cháska, a nezřídka jej zabila znovu, mnohdy několikanásobně. Jako se neleze v crocsech na Anapurnu, pokud nemám adekvátní Beatricii a Benedika, bídně budu závějemi komedie zbit. Kouřimským entertainerům v režii Martina Drahovzala sice nechybí nápady, s jejich selekcí se ale očividně trápí. Výsledkem je nekompaktní pastiš, v němž se vizuálně tříská televizní nízkorozpočtová pohádka s odkazem Josefa Lady a poetikou mariášových karet. Z hlediska dramaturgického se pak dramatik Drahovzal svou invencí snaží dohonit Shakespeara a vychází mu to podobně, jako Quasimodovi mazurka. Žaludským esem inscenace pak budiž její herecké obsazení, které hrubě nezvládá vysokou hru na aristokracii, ani její vulgarizovanou verzi. Mnoho povyku pro nic (Much Ado About Nothing) jednoduše stojí na brilanci konverzace, a kde ta není, ani smrt nežere. Williame Shakespeare, co jsi komu udělal? Mrsťo Prsťo prosím příště rozumněji važ své schopnosti, a Ty, Krakonoši, už neber drogy. Zvláště ne na Podzim. Děkuji!

Sobota nás uvítala tradičními předváděčkami seminářů, které hravě dokázaly, že vzdělávací program Jiráskova Hronova si i nadále udržuje žádoucí úroveň i pestrost nabídky. Snad bude počet seminaristů, i jejich hlad po poznávání narůstat. Nechť se tak stane!

Černý puntík! Prokohopak?

Závěr festivalového programu se pak již nesl ve znamení jistot a intenzivní kvality. Inscenace Puntíkáři, pachatelé dobrých skutků (postup z Dětské scény Svitavy 2016), tanečního studia Light při ZUŠ Na Popelce Praha 5, je v režii Lenky Tretiagově scénickou adaptací populární románové předlohy Miloše Kratochvíla do podoby s publikem výborně komunikující pohybové ansámblovky. Nakažlivě energický výkon v podstatě multigeneračního hereckého kolektivu, byl jedním z důvodů, proč uvědomil jsem si vlastní smutek ze skutečnosti, že 86. ročník Jiráskova Hronova se nezadržitelně blíží ke svému konci. Puntíkáři byli vynikající tečkou letošní programové kolekce, věnované amatérskému divadlu. Děkuji za smích i dojetí a přeji Vám hodně parádních zážitků na cestách i doma!

Letošní Jiráskův Hronov pak divadelně zakončil jeden ze vzácných hostů přehlídky, oblíbení Geisslers Hofcomoedianten, inscenací Magdaléna lascivní i kajícná, v režii principála spolku Petra Haška. Geisleři se od svých někdejších skromných začátků kontinuální poctivou prací zcela právem posunuli do pozice jednoho z miláčků domácího divadelního publika, a nejinak tomu bylo i v lůně rodiště pánů Jiráska a Čapka. Geisleři dvakrát naprali k prasknutí sál a to i přesto, že vstupenky nebyly součástí hronovské akreditace. Magdaléna lascivní i kajícná je suverénní jevištní prezentací souboru na vrcholu tvůrčích sil, jenž kombinuje ansámblové herectví, tanec a zpěv na úrovni, která uděluje lekci nejen divadelníkům amatérským, ale i profesionálům. Osobně mne nejvíce zaujaly pěvecké party Martina Bohadla, choreografie Kamily Mottlové a výtvarné řešení inscenace (scénografie: Ján Tereba, kostýmy: Jitka Nejedlá). Za chlopně srdeční mně temperamentnější kusy geisleří již mnohdy zatahaly více, z hlediska objektivního však nemohu mít výhrad. Navštivte je (nejen) ve Vile!

Samotnému slavnostnímu zakončení 86. ročníku Jiráskova Hronova se budu blíže věnovat v epilogu mého seriálu, zde bych rád jen uvedl, že letošní videomapping považuji za zdařilou, a více než adekvátní náhradu někdejšího fádního ohňostroje. Howgh!

Ohlasy inscenací Hronovských - díl třetí: Jak Ty do mě, tak do Tebe, festivalový čtvrtku, já!

Čtvrtek Hronovský se v mém případě udál ve znamení preference přátelských setkání, jednoho razantního nesouhlasu a dvojice příjemných překvapení. Vzhůru na rekapitulaci!

Slepice není pták. Je to ale divadlo?

Pardubický doku-dramatický soubor Teď nádech a leť, který se na letošním Hronově prezentoval ze Šrámkova Písku vzešlou inscenací Slepice není pták, Ukrajina není cizina, se pro mne svou tvorbou opakovaně stává potvrzením platnosti oblíbeného rčení o cestě do pekla, jež dobrými účely dlážděna jest. Byť jsou totiž jejich inscenační apely nepochybně upřímně míněny, pachutě implicitního kalkulu s vypůjčenými životy se v jejich případě zbavit nemohu. Naléhavost sdělení mnohem lépe zprostředkují dokumenty, monotónní lyrizující sladkobol mně naopak ubíjí k nepříčetnosti. Evokaci Ukrajiny prostřednictvím těch nejotravnějších audio-vizuálních klišé i kulturních stereotypů (primitivní disko-pop, příprava boršče), hereckou neobratnost, rozvolněnost inscenačního celku i dramaturgickou nahodilost nelze záslužností zvoleného tématu omluvit. Tohle není experiment, divadlo, ani autentický dokument, ale naivní plakát, a jako takový má účinky spíš kontraproduktivní. Na rozdíl od aktuální situace (nejen) na Ukrajině mně její takto jevištně prezentovaná podoba emocionálně nezasahuje, ani neburcuje k aktivní účasti. Festivalové poroty se ale zjevně nechávají takto dojímat rády, jinak by opakovaná účast souboru na scénické žatvě možná nebyla.

Rytířům sláva!

Inscenaci Přemnohá dobrodružství, jakož i hrdinské skutky rytířů nízkého stolu – útržky eposu (nominace z Wolkrova Prostějova, celostátní přehlídky uměleckého přednesu a divadla poezie), plzeňského souboru Buddeto!, jsem díky své nepozornosti málem minul (Petro Severínová za avízo děkuji!), a to by byla velká škoda. Sympatická padesátiminutovka je totiž v mnohém pravým opakem předchozí produkce. Její předností je poeticky autentická kolektivní výpověď o jen zdánlivě všedních věcech. Vzpomínky na mateřskou školu jsou podány povětšinou nesentimentálně, s žádoucím nadhledem, leč nikoli bezbolestně. Divák je neustále udržován v pozornosti brilantním kolektivním výkonem sehraného ansámblu, přítomnost performera, postiženého Downovým syndromem neruší ani nehraje povrchně na city, ale naprosto účelně zapadá do inscenačního celku. Žánrové sepětí eposu s nostalgicky-ironickou reminiscencí funguje skvěle, stejně jako živá hudba, provozovaná přímo hereckými aktéry inscenace. Pro mě jeden z nepochybných vrcholů letošního Jiráskova Hronova. Proč? Protože režie Michala Stona neexhibuje, ale citlivě vede soubor Buddeto! velmi daleko za obvyklé hranice amatérské tvorby, primárně určené pro dospívající publikum. Děkuji Vám velmi a brzy na shledanou!

Nad holubičkou dravci!

Večer můj čtvrteční se divadelně uzavřel v multifunkčním sále divadla Josefa Čapka, inscenací Kdes holubičko lítala?, jaroměřského souboru JaKKdo. Mnohokrát již zpracované téma čarodějnických procesů ani zde nepostrádá obvyklé atributy sebevědomého režijního rukopisu Jarky Holasové, a výsledkem je drsná jevištní balada, jejíž přístupnost od 16 let je vskutku oprávněná. Erben, Grimmové a další zde nachází své další nástupce, co přirozeně propojují poetičnost lidové poezie s radikální interpretací archetypálního příběhu o lidské odvaze i zášti. Neodchází se příjemně do čtvrteční noci. Tenhle horor je totiž smyšlený jen zčásti. Ještěže přátelské světlo krčmy bliká nedaleko, a v ní jsou přátelé a byliny. Dneska se nikdo upalovat nebude!

Pokračování příště!  

Petr KlariN Klár

     

Ohlasy dějů Hronovských - díl druhý: Středa jak brus!

Hronovský týdenní střed mi letos nadělil inscenační trio, značně různorodé co do zvoleného stylu, i použitých výrazových prostředků, společným jmenovatelem všech produkcí pak kromě přebujelé stopáže bylo mluvené slovo jako ústřední komunikační kód.

                                             Tak kam to slečno bude? Do Hronova. Poprvé!

Zločin v Posázavském Pacifiku, je profesionální scénou (světová premiéra v koprodukci Městského divadla Mladá Boleslav a pražského divadla Kalich, režie: Ondřej Havelka 19. 5. 2011) zpopularizovaný pokus o nelehký žánr hudební retrokomedie, v níž se její autoři Ondřej Havelka a Martin Vačkář evidentně pokusili navázat na úspěch své adaptace Jirotkova Saturnina. Základní autorský klíč se nemění, chatrný děj je volně asociačně propojen s hudebními čísly do podoby revue, jen zde zásadním způsobem absentuje podpora proslulé literární předlohy, a písně ze Zlatého fondu domácí trampské hudby jsou pro nepamětnické publikum podstatně méně atraktivní než swingové standardy. V epicentru epizodického jevištního dění se tentokrát ocitá zprvu dezorientovaná ženská hrdinka, která v průběhu inscenace nepřekvapivě projde proměnou z rozmazleného zárodku upištěné měštky v emancipovanou a s přírodou příkladně spjatou bytost, a navíc talentovanou herečku. Mikrokosmos trampské osady je zde totiž do kontrastu postaven s prostředím barrandovských filmových ateliérů, které ale není povýšeno nad úroveň obvyklé konvence. Rozhodně nechci statečným držitelům standardy sousedského divadla, Divadelnímu spolku Krakonoš z Vysokého nad Jizerou, nijak ubírat nadšení pro věc, ani zjevný talent pro kolektivní jevištní existenci, ale materiál, který si ke své letošní exhibici svých schopností zvolili, si zasloužil mnohem preciznější dramaturgicko-režijní přípravu (režie: Marie Brtková-Trunečková, dramaturgie neuvedena) a práci s temporytmem i zvolenou stylizací. Skutečnost, že některým pěveckým partům není rozumět (na mojí repríze zejména Veronika Havelková v roli Slečny Luizy), lze sice částečně přiřknout technickým limitům Jiráskova divadla, vzájemné nenavazování jednotlivých čísel už ne. Pozitivem budiž účelná scénografie Vladimíra Brtka a kostýmy Ivany Růžičkové, hudebnímu nastudování Adama Bartoně by pak slušel větší drive stejně jako choreografii Martina Packa. Naopak díky za živý hudební doprovod! Chvilka pro odpolední moralitu – příliš nechápu početné diváctvo, které opustilo sál cca pět minut po začátku druhé půle. Odcházení přece nabíhá přestávka J!

Nechám Ti projít hlavou...

McDonaghův Poručík z Inishmoru je časem (rok vzniku 2001) i místními jevišti značně již otřískaná černá groteska, jejímž tématem je nabubřelá stupidita fanatismu a nekonečná pokřivenost rodinných, přátelských i sexuálních vztahových vazeb. Hlavními přednostmi dramatické předlohy jsou strhující sled brilantně vypointovaných scén, v kontextu zvoleného žánru nejednoznačné charaktery, i přesná vyváženost špinavé autenticity a brutální komiky, povrchně poučená jevištní adaptace pražského Hrobesa (režie: Luděk Horký) se však k těmto zásadním proprietám chová značně macešsky. Ve zjevné tendenci diváka přímočaře bavit, se zde totiž rezignuje na přítomnost invenčního vkladu a výsledkem je značně únavný inscenační převod, pro znalce původního textu kouzla, překvapení, kontroverze i drsnosti zcela zbavený. Retardující přestavby a iritující kočičí soundtrack jsou jen špičkami nezdaru provozního kusu, syntetická zvuková kulisa nežádoucím způsobem obrušuje hrany, a v hrubozrnném náčrtu jednajících charakterů jednoznačně vítězí jednostrunná mentální stupidita nad nejednoznačnou emocí. Nepřehlednou skrumáž blbounů nejapných, obludně nahastrošených do nefunkčních paruk, oživují herecké výkony Radka Veselého v titulní roli a zejména pak Vladana Drvotová coby Mairead, která pro McDonaghovu dramatickou tvorbu signifikantní dívčí postavu trefila naprosto přesně. Předlohy neznalé publikum se bavilo slušně, leč to je v případě zvolené předlohy trestuhodně málo. Lituji, milé Hrobeso!

Programový epilog mojí festivalové středy, inscenace F.Racek /život a dílo/, souboru Relikty Hmyzu, sice na letošní Hronov postoupila ze Šrámkova Písku, tedy celostátní přehlídky experimentujícího divadla, o šokující výboj jevištní excesivity se ovšem v žádném případě nejedná. Sympaticky umanutý divadelní spolek se tentokrát inspiračně pase na jedné z klíčových divadelních her Antona Pavloviče Čechova, jeho záběr je však pochopitelně mnohem širší. Základní problém projektu už tví ve zvoleném titulu, slovo Fracek totiž okamžitě evokuje především drzost i ochotu překračovat společenské řády, zde jsme ale svědky především dosti zdlouhavého žonglování s nejznámějšími textovými fragmenty z Racka, nepřekvapivou hrou s multimédii, i očekávatelnou kritikou konzumního života i pseudouměleckosti. Nesporným pozitivem inscenace je pak komplexní herecká vybavenost souboru, práce s podtextem i atmosférou a schopnost bezprostředního kontaktu s publikem. Sympatie zůstávají, očekávání byla naplněna jen částečně. Nepřestávejte (se) však hledat!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

   

                                                     

Ohlasy dějů Hronovských - díl první: Začátky hladící i drsné!

Po pětihodinové cestě z Hradiště Uherského, jež byla vyčerpávající, nikoli však nepříjemná (děkuji tímto Lukáši Černochovi a jeho rodinné crew, za laskavé poskytnutí místa v automobilu na trase Náchod-Hronov), jsem se ocitl přímo v lůně další mojí oblíbené festivalové obsese, 86. ročníku Jiráskova Hronova.  Oblíbený divadelní maraton mi ovšem nepřinesl zrovna chutný úvodní chod. Antikrys rodinného souboru Rámus a Krtek, uvedený v prostorách chvályhodně resuscitovaného komorního prostoru Myšárny, který byl na JH nepochopitelně nominován z Loutkářské Chrudimi, je brutální jevištní penetrací dykovských motivů do podoby pokleslé komunální satiry, kdy nasazení dětských představitelů je na hranici zneužití. O pokročilé loutkařině lze v případě na první dobrou použitých ponožkových krys rovněž pochybovat, mytičnost, temnota či dokonce snad jevištní magie či tragický osten pak absentoval zcela.

                                         WTF?   Hammelnské znásilnění (nejen) ponožkovým maňasem!

První programový fail naštěstí následně vystřídala naopak velmi dobře zvolená Fraška o Dušanově duši (doplňkový program), rychle se etablujícího pražského souboru Spektákl, v režii Jana Holce. Kvůli nepřízni počasí musela být sice původně plenérová produkce přesunuta do prostor Čapkova sálu (díky organizátorům za povedenou improvizaci), na výsledku se to ovšem nikterak negativně nepodepsalo. Spektákl mi ve smyslu pozitivním v lecčems připomíná Geisslers Hofcomedianten v jejich počáteční poloprofesionální fázi. Vaší pozornost si výborně sehraná herecká kumpanie rozhodně zaslouží, nesporným pozitivem Dušanovy duševní eskapády je přesné pochopení žánru, nakažlivá energie sehraného kvarteta, i adekvátní vyvážení komiky drastické i neperverzně erotické, která ve mně naštěstí rozpustila veškerou žluč, vyplavenou předchozím Antikrysem. Po krátké návštěvě legendární hronovské osvěžovny Triton jsem se následně odporoučel ve směru spát!

                                            Divadlo Spektákl: Fraška o Dušanově duši!

Pondělí mne bohužel zastihlo ve stavu značné únavy z předchozího cestování, proto jsem přistoupil k programu opatrně a podstoupil toliko jen představení jedno. Tempus fugit, zahraniční host z německého  Lörrachu přivezl do Hronova Sen noci Svatojánské v režii Václava Špirita, jak stylistický relikt z roku 1974. Naprosto nechápu, proč je opět do Hronova přivezena cizokrajná programová akvizice, v níž je hlavním výrazovým prostředkem jazyk. Pro neněmčináře byla povrchní scénická adaptace Shakespearovy komedie rozmarné i temné značně ubíjejícím, dosti muzeálním zážitkem, který oživovala jen evidentní herecká připravenost jejích aktérů, zejména pak představitelky Puka (bohužel se mi nepodařilo zjistit, která z dvojice v programu uvedených hereček v mé repríze hrála). Rychle zapomínám na místní přehlídku inscenačních klišé, a s nadějí vyhlížím úterý.

                                              Super Puk!

A následně skutečně jest lépe!

Inscenace Bim Bam Bom, vzešlá na Hronov z Popelky Rakovník sice poněkud trpí totální absencí dramaturgie a příliš volně seřazenou skrumáží nápadů (režie: Martin Švejda), poetickou scénickou črtu však do ranku kvalitního divadla posouvá vespolné charisma tria hereckých aktérek, i neokázalý a nijak brutálně akcentovaný humor. První libůstka ve dni, kdy na nechválu nedojde!

                                          Crash, boom, bang? Bim, bam, bom!

Následující inscenace Ušubraná, divadelního souboru Děvčátko a slečny, doporučené ze Šrámkova Písku, je totiž čistokrevným inscenačním hitem. Její inspirační východiska, jimiž se stala poezie milostná i lascivní rozhodně nepatří mezi triviální divadelní sjezdovky. Holky jsou rozhodně jevištně sexy, na nežádoucí oplzliny však naprosto nedojde. Pozorná režie Jarky Holasové je uměřená, veškeré náznaky jsou především vtipné, coby divadelní ekvivalent kvalitního, skvěle servírovaného sektu. Přístupnost od let patnácti bych ovšem striktně dodržoval, proto mne přítomnost podstatně mladších diváků a divaček poněkud zarazila. Divadelní ostraho, příště lépe hlídej!

                                         Ušubraná, radost velká!

Úterní večer jsem zakončil v Myšárně, kriticky-reflexní návštěvou inscenace Jídelna aneb vařím, vaříš, vaříme, pražského souboru KUK! (nominace z Mladé scény Ústí nad Orlicí). Svěží orwellovská variace v sebejisté režii Ivany Sobkové dostala v Hronově vzhledem ke stupňujícím se stížnostem na letošní festivalové stravování neopakovatelně aktuální příchuť. Na hereckém souboru už sice místy byla znát únava z velkého počtu na Hronově odehraných  repríz, jejich nadšení pro zvolené téma však bylo evidentní i náležitě nakažlivé. S radostí tleskám, a následně odcházím uspokojen spáti. Hronove díky!

                                           Vaříme Orwella a pěkně nám to jde. Čistá hra!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár