Poslední dva dny hronovské nás
obcházel nejen obvyklý strašák brzkého loučení, ale i tendence k pokud
možno komplexnímu bilancování. K tomu se ovšem dostaneme až příště –
v epilogu hronovském. Teď je na čase bryskní průlet divadelními událostmi
posledního hronovského víkendu. Vzhůru na něj!
 |
| Jak dělá vlk? Vlkůů, vlkůů... |
Začínat přitom nehodlám nikterak
negativně: inscenace V jednom lese,
v jednom domku, loutkářského solitéra (působícího ovšem pod hlavičkou
spolku Vozichet z Jablonce nad Nisou) Rudolfa
Hancvencla, je osvěžující čerstvou krví, vlitou do lehce již
trouchnivějících žil klasických pohádkových motivů. Hancvenclova jevištní
poetika i způsob komunikace s rodinným publikem jsou v podstatě velmi
příbuzné s uměleckým projevem dalšího harcovníka po loutkářských štacích, Víti
Marčíka a jeho divadla Studna. Ve smyslu širším lze tak Hancvencla označit za
přímého dědice potulných kumštýřů, ovšem ve verzi náležitě upgradeované pro rok 2016. Jeho hlavní předností není jen
vtipné bezprostřední převyprávění známých příběhů, ale především setrvalá
přítomnost nenásilného sociálně-kritického podtextu. Sympatickému komediantovi
je naštěstí plané moralizování cizí, předkládá toliko téma k zamyšlení.
Způsobem, jenž bezpochyby okouzlující jest. Takto se rodí nenápadný klenot.
Neváhejte, všude jej zvěte, a divácky neopomíjejte!
 |
| Když se nudim, tak Kouřim! |
A po pěkném začátku připlouvá
soda. Mrsťa Prsťa z Kouřimi,
totiž brutálně „vyprstili“ velkého alžbětince. Osobně už jsem
z přetrvávajících oslav jeho úmrtního jubilea značně znaven, v rámci
nich si na něj totiž vyšlápla už kdejaká divadelní cháska, a nezřídka jej
zabila znovu, mnohdy několikanásobně. Jako se neleze v crocsech na
Anapurnu, pokud nemám adekvátní Beatricii a Benedika, bídně budu závějemi
komedie zbit. Kouřimským entertainerům v režii Martina Drahovzala sice nechybí nápady, s jejich selekcí se
ale očividně trápí. Výsledkem je nekompaktní pastiš, v němž se vizuálně
tříská televizní nízkorozpočtová pohádka s odkazem Josefa Lady a poetikou
mariášových karet. Z hlediska dramaturgického se pak dramatik Drahovzal
svou invencí snaží dohonit Shakespeara a vychází mu to podobně, jako
Quasimodovi mazurka. Žaludským esem inscenace pak budiž její herecké obsazení,
které hrubě nezvládá vysokou hru na aristokracii, ani její vulgarizovanou
verzi. Mnoho povyku pro nic (Much Ado About Nothing) jednoduše stojí na
brilanci konverzace, a kde ta není, ani smrt nežere. Williame Shakespeare, co
jsi komu udělal? Mrsťo Prsťo prosím
příště rozumněji važ své schopnosti, a Ty, Krakonoši, už neber drogy. Zvláště ne
na Podzim. Děkuji!
Sobota nás uvítala tradičními
předváděčkami seminářů, které hravě dokázaly, že vzdělávací program Jiráskova
Hronova si i nadále udržuje žádoucí úroveň i pestrost nabídky. Snad bude počet
seminaristů, i jejich hlad po poznávání narůstat. Nechť se tak stane!
 |
| Černý puntík! Prokohopak? |
Závěr festivalového programu se
pak již nesl ve znamení jistot a intenzivní kvality. Inscenace Puntíkáři, pachatelé dobrých skutků (postup
z Dětské scény Svitavy 2016), tanečního studia Light při ZUŠ Na Popelce
Praha 5, je v režii Lenky Tretiagově scénickou adaptací populární románové
předlohy Miloše Kratochvíla do
podoby s publikem výborně komunikující pohybové ansámblovky. Nakažlivě energický
výkon v podstatě multigeneračního hereckého kolektivu, byl jedním z důvodů,
proč uvědomil jsem si vlastní smutek ze skutečnosti, že 86. ročník Jiráskova
Hronova se nezadržitelně blíží ke svému konci. Puntíkáři byli vynikající tečkou
letošní programové kolekce, věnované amatérskému divadlu. Děkuji za smích i dojetí
a přeji Vám hodně parádních zážitků na cestách i doma!
Letošní Jiráskův Hronov pak
divadelně zakončil jeden ze vzácných hostů přehlídky, oblíbení Geisslers Hofcomoedianten, inscenací Magdaléna lascivní i kajícná, v režii
principála spolku Petra Haška.
Geisleři se od svých někdejších skromných začátků kontinuální poctivou prací zcela
právem posunuli do pozice jednoho z miláčků domácího divadelního publika,
a nejinak tomu bylo i v lůně rodiště pánů Jiráska a Čapka. Geisleři
dvakrát naprali k prasknutí sál a to i přesto, že vstupenky nebyly součástí
hronovské akreditace. Magdaléna lascivní
i kajícná je suverénní jevištní prezentací souboru na vrcholu tvůrčích sil,
jenž kombinuje ansámblové herectví, tanec a zpěv na úrovni, která uděluje lekci
nejen divadelníkům amatérským, ale i profesionálům. Osobně mne nejvíce zaujaly pěvecké
party Martina Bohadla, choreografie Kamily Mottlové a výtvarné řešení inscenace
(scénografie: Ján Tereba, kostýmy: Jitka Nejedlá). Za chlopně srdeční mně
temperamentnější kusy geisleří již mnohdy zatahaly více, z hlediska objektivního
však nemohu mít výhrad. Navštivte je (nejen) ve Vile!
Samotnému slavnostnímu zakončení 86.
ročníku Jiráskova Hronova se budu blíže věnovat v epilogu mého seriálu,
zde bych rád jen uvedl, že letošní videomapping považuji za zdařilou, a více
než adekvátní náhradu někdejšího fádního ohňostroje. Howgh!
Žádné komentáře:
Okomentovat