Orient expres Hradiště – Zlín: Díl první: na vlnách zločinu!

Festivalová sezóno 2020 vítej, po krátké pauze vánoční zas začíná nomádských putování čas! Symbolickou pochodeň dalšího ročníku jevištních toulek byl již tradičně zahájen bilanční přehlídkou Městského divadla Zlín a Slováckého divadla Uherské Hradiště, Zaráz. Ve třech hektických dnech byla do diváckých tepen v podobě šestice inscenací napumpována titánská dávka zážitků, zjitřených emocí, i zdánlivě nekonečných nocí. Vzhůru tedy k slastí i strastí rozboru!

Zahájeno zostra bylo ve středečním dopoledni, ambiciózním pokusem o scénickou symbiózu Žebrácké opery Václava Havla, s jejími ideovými předchůdci z tvůrčích brků Bertolta Brechta, Kurta Weila, i Johna Gaye. Zlínské obrazy ze života zločineckých struktur rozhodně nekráčí cestou divadla otevřeně politického, ani nekompromisní audiovizuální stylizací ala Peaky Blinders, jejich záměrem je velkorysá jevištní definice lidového divadla s lehkým přesahem. V tomto ohledu velmi dobře funguje scénografie Michala Syrového i kostýmy Kataríny Chválové, v nichž sugestivně ožívá atmosféra šestákových románů, i dekadentní dráždivost zešeřelých šantánů. 

Soukromé očko na lovu, do něhož jsem se zase jednou milerád vtělil, však zásadním způsobem zklamalo, že do ní je situován příběh, v němž zločin často ustupuje přebujele akcentovanému víření vztahových propletenců, i filigránskému vyhrávaní jednotlivých figur. Inscenace uměleckého šéfa MdB Patrika Lančariče postrádá jednotný režijní i herecký styl a jednotlivosti tu vládnou celku, což se negativně podepisuje na rychle vadnoucím temporytmu. Zpočátku velmi nadějná práce s refrény, jako nenásilné připomenutí hudebních kořenů nadčasového díla, i všestranného talentu Marie Vančurové, je postupně opuštěna na úkor přívalu dalších nápadů, povrchních, leč dobře provedených, a divácky tedy atraktivních špílců, i zbytečně retardujících obezliček. 

Maniakálně přehrávající Gustav Řezníček je v roli Billa Lockita ideálním protipólem civilně uměřeného Peachuma Zdeňka Juliny, Tamara Kotrbová se s grácií i tajemstvím zhostila emblematické figury Hostinské/Entertainera, a Jan Leflík se svojí pokornou studií Harryho Filche, alias ošuntělého strážce odvěkých profesních ideálů stává jedním z nesporných hereckých vládců inscenace. 

Zásadní problém jest ovšem s klíčovou postavou Macheatha, v níž dramaturgicko-režijní koncepce akcentuje rysy unaveného donjuanství za zenitem, před reálnou hrozbou. Původní vládce podsvětí se zde často stává hadrovým panákem cizích záměrů, s čímž nic tentokrát nezmůže ani rtuťovité herectví Radovana Krále. Signifikantní je v tomto ohledu kolektivní interpretace Weilova a Brechtova megahitu, jenž v inscenaci zazní v překladu Jiřího Suchého, jako vrcholné číslo první půle. V nepříliš kreativní retro choreografii Hany Geržové, jež evokuje tuzemskou televizní tvorbu 70. let, se Macheath stává interpretem kupletu o sobě – toto bezesporu vzrušující zdvojení, jež mohlo být interpretováno jako sebevědomá interpretace vlastních sil, proklamace mýtu či sebeparodie, ovšem zde není důsledně vytěženo – ostatně jako řada Havlových slov i vět – nevyrovnaná úroveň jevištní mluvy je bohužel další bolestí Žebrácké opery ze Zlína. Akustické limity místního svatostánku divadelních uměn jsou sice dobře známy, to ovšem neznamená, že se na ně přestane brát zřetel.

Ohlasy dějů Hronovských - díl druhý: Středa jak brus!

Hronovský týdenní střed mi letos nadělil inscenační trio, značně různorodé co do zvoleného stylu, i použitých výrazových prostředků, společným jmenovatelem všech produkcí pak kromě přebujelé stopáže bylo mluvené slovo jako ústřední komunikační kód.

                                             Tak kam to slečno bude? Do Hronova. Poprvé!

Zločin v Posázavském Pacifiku, je profesionální scénou (světová premiéra v koprodukci Městského divadla Mladá Boleslav a pražského divadla Kalich, režie: Ondřej Havelka 19. 5. 2011) zpopularizovaný pokus o nelehký žánr hudební retrokomedie, v níž se její autoři Ondřej Havelka a Martin Vačkář evidentně pokusili navázat na úspěch své adaptace Jirotkova Saturnina. Základní autorský klíč se nemění, chatrný děj je volně asociačně propojen s hudebními čísly do podoby revue, jen zde zásadním způsobem absentuje podpora proslulé literární předlohy, a písně ze Zlatého fondu domácí trampské hudby jsou pro nepamětnické publikum podstatně méně atraktivní než swingové standardy. V epicentru epizodického jevištního dění se tentokrát ocitá zprvu dezorientovaná ženská hrdinka, která v průběhu inscenace nepřekvapivě projde proměnou z rozmazleného zárodku upištěné měštky v emancipovanou a s přírodou příkladně spjatou bytost, a navíc talentovanou herečku. Mikrokosmos trampské osady je zde totiž do kontrastu postaven s prostředím barrandovských filmových ateliérů, které ale není povýšeno nad úroveň obvyklé konvence. Rozhodně nechci statečným držitelům standardy sousedského divadla, Divadelnímu spolku Krakonoš z Vysokého nad Jizerou, nijak ubírat nadšení pro věc, ani zjevný talent pro kolektivní jevištní existenci, ale materiál, který si ke své letošní exhibici svých schopností zvolili, si zasloužil mnohem preciznější dramaturgicko-režijní přípravu (režie: Marie Brtková-Trunečková, dramaturgie neuvedena) a práci s temporytmem i zvolenou stylizací. Skutečnost, že některým pěveckým partům není rozumět (na mojí repríze zejména Veronika Havelková v roli Slečny Luizy), lze sice částečně přiřknout technickým limitům Jiráskova divadla, vzájemné nenavazování jednotlivých čísel už ne. Pozitivem budiž účelná scénografie Vladimíra Brtka a kostýmy Ivany Růžičkové, hudebnímu nastudování Adama Bartoně by pak slušel větší drive stejně jako choreografii Martina Packa. Naopak díky za živý hudební doprovod! Chvilka pro odpolední moralitu – příliš nechápu početné diváctvo, které opustilo sál cca pět minut po začátku druhé půle. Odcházení přece nabíhá přestávka J!

Nechám Ti projít hlavou...

McDonaghův Poručík z Inishmoru je časem (rok vzniku 2001) i místními jevišti značně již otřískaná černá groteska, jejímž tématem je nabubřelá stupidita fanatismu a nekonečná pokřivenost rodinných, přátelských i sexuálních vztahových vazeb. Hlavními přednostmi dramatické předlohy jsou strhující sled brilantně vypointovaných scén, v kontextu zvoleného žánru nejednoznačné charaktery, i přesná vyváženost špinavé autenticity a brutální komiky, povrchně poučená jevištní adaptace pražského Hrobesa (režie: Luděk Horký) se však k těmto zásadním proprietám chová značně macešsky. Ve zjevné tendenci diváka přímočaře bavit, se zde totiž rezignuje na přítomnost invenčního vkladu a výsledkem je značně únavný inscenační převod, pro znalce původního textu kouzla, překvapení, kontroverze i drsnosti zcela zbavený. Retardující přestavby a iritující kočičí soundtrack jsou jen špičkami nezdaru provozního kusu, syntetická zvuková kulisa nežádoucím způsobem obrušuje hrany, a v hrubozrnném náčrtu jednajících charakterů jednoznačně vítězí jednostrunná mentální stupidita nad nejednoznačnou emocí. Nepřehlednou skrumáž blbounů nejapných, obludně nahastrošených do nefunkčních paruk, oživují herecké výkony Radka Veselého v titulní roli a zejména pak Vladana Drvotová coby Mairead, která pro McDonaghovu dramatickou tvorbu signifikantní dívčí postavu trefila naprosto přesně. Předlohy neznalé publikum se bavilo slušně, leč to je v případě zvolené předlohy trestuhodně málo. Lituji, milé Hrobeso!

Programový epilog mojí festivalové středy, inscenace F.Racek /život a dílo/, souboru Relikty Hmyzu, sice na letošní Hronov postoupila ze Šrámkova Písku, tedy celostátní přehlídky experimentujícího divadla, o šokující výboj jevištní excesivity se ovšem v žádném případě nejedná. Sympaticky umanutý divadelní spolek se tentokrát inspiračně pase na jedné z klíčových divadelních her Antona Pavloviče Čechova, jeho záběr je však pochopitelně mnohem širší. Základní problém projektu už tví ve zvoleném titulu, slovo Fracek totiž okamžitě evokuje především drzost i ochotu překračovat společenské řády, zde jsme ale svědky především dosti zdlouhavého žonglování s nejznámějšími textovými fragmenty z Racka, nepřekvapivou hrou s multimédii, i očekávatelnou kritikou konzumního života i pseudouměleckosti. Nesporným pozitivem inscenace je pak komplexní herecká vybavenost souboru, práce s podtextem i atmosférou a schopnost bezprostředního kontaktu s publikem. Sympatie zůstávají, očekávání byla naplněna jen částečně. Nepřestávejte (se) však hledat!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár