Rozhovory z Hadriána 2017: Sára Venclovská

Brisknost činoherní aklimatizace.

Na sérii hadivadelní navážeme rozhovorem s divou, která svatostánek  brněnské divadelní divočiny opustila teprve nedávno. Je krásná, inteligentní, talentovaná a odvážná. Dámy a pánové, seznamte se s nastupující posilou dámské šatny Klicperova divadla,  Wedekindovou femme fatale z Čičvákovy inscenace Lulu, Sárou Venclovskou. Rozhovor vznikl ještě před festivalovým uvedením inscenace Lulu, a tak zbývá dodat, že její přijetí bylo očekávatelné, tudíž značně kontroverzní. Já osobně považuji Čičvákovu radikální verzi za jeden z vrcholů letošního ročníku Divadla evropských regionů.

Milá Sáro, kdo je Tvoje Lulu?

Milý KlariNe, pro mě je Lulu zrcadlo odrážející obraz tužeb. Každému hraje jeho představu o ní samotné, protože nikdo doopravdy nechce vědět kým ona je, ne ze strachu že by byla něčím horší než jejich představa, ale proto, že by se jim zničila právě ta jejich iluze. Je to stále současné ne? Lidé na sebe hrají hry protože mají strach z osamocení ačkoliv v té imaginární hře jsou opušťěnější a traumatizovanější ještě víc než kdyby šli s kůží na trh, upřímně a bez obalu. Lulu je takovou antihrdinkou nejhlubšího lidského mamonu.

Jaký byl Tvůj vztah k dramatické tvorbě Franka Wedekinda před zkoušením inscenace Lulu, a je teď jiný?

Před několika lety jsem si zamilovala do jeho Probuzení jara, byl pro mě objevem dogmatu předsudků, pochyb a sexuality. Neříkám, že třeba v antice nejsou zásadnější “psychoźy”, ale nějak jsou pro mě osobně ty “pandořiny skříňky” Wedekinda bližší v mé optice vnímání světa a při a po tvorbě Lulu to vidím o to více…Prostě mě ulovil když jsem jeho tvorbu četla a dorazil když se mi poskytla možnost interpretovat jeho slova.

Jak se Ti pracuje s Martinem Čičvákem a jeho mezinárodním tvůrčím týmem?

S Martinem Čičvákem se mi pracuje náramně. Jeho práci jsem obdivovala ještě před tím, než bychom se osobně potkali a poté jsem v něm objevila nejen neskutečně skvělého režiséra, ale i báječného ryzího člověka. Pracovat s ním je zážitek a radost. Člověku se chce pracovat i po práci a nasávat entuziasmus z jeho blízkosti. A navíc máme stejný smysl pro humor a gurmánskou zálibu ve vybraných jídlech (interní humor).

S mezinárodním tvůrčím týmem  to bylo štěstí taktéž. Pracovalo se mi a bylo mi s nimi velmi krásně, vřele, přívětivě a troufám si říct ,že jsem našla nejen “napojené”herecké kolegy, ale i přátele se kterými chci být v kontaktu i mimo divadlo a práci. Bylo nám strašně skvěle.

Lišil se způsob práce v bratislavské Aréně nějak od umělecké tvorby v českých divadlech? Jestli ano tak čím?

Vlastně nevím, v každém týmu i prostředí se pracuje jinak. Neřekla bych, že se práce slovenského divadla liší od českého, jsme si přeci stále podobní. Slovenští herci, tvůrci , Slováci celkově jsou možná více horkokrevnější a upřímnější-nechodí kolem horké kaše a to je velmi uklidňující-všechno se vysype ven tak jak to je a jak se to cítí rovnou, takže se možná rychleji čistí věci a tím pádem se mohou posouvat rychleji, ale myslím, že to byla záležitost týmu lidí a jejich povah ,ne jejich národnosti.

Liší se reakce slovenského publika nějak od reakcí českých diváků?

To nemůžu říct, nemám zatím zkušenost s českým divákem na představení Lulu. Byla se podívat moje rodina a ta byla samozřejmě konsternovaná z nahoty a otevřenosti. Víte, moje babička a dědeček mě hanbatou viděli možná jako batole. Takže jak říkám, nevím a jsem zvědavá na české publikum.

Jsi absolventkou klaunské scénické a filmové tvorby. Jak probíhala Tvá činoherní aklimatizace?

Ta proběhla poměrně rychle. Marián Amsler mi dal šanci hrát- mluvit  a než jsem se to aspoň trochu naučila, využívala jsem toho v čem jsem si byla jistá. Anebo počkejte, ano, na mé druhé premiéře v Hadivadle pod Mariánem Amslerem, kdy jsem ho přesvědčila, že zvládnu zahrát roli Heidrun Reichertové v inscenaci Holubi, jsem měla “okno”, v pauze mi stékal make-up od slz po tváři a má tehdejší kolegyně Petra Bučková mi řekla “vítej na činohře”…takže zde nastal můj přerod a aklimatizace -který byl velmi rychlý -přes pauzu do druhé půlky představení.

Co Tě čeká o prázdninách a v následující divadelní sezóně?

O prázdninách se chystám na Island a pak na pár představení s Bolkem Polívkou v Brně a Praze. Od nové sezóny nastupuju do Klicperova divadla a moc se to těším.

Jaké představení bys ráda vyzobla z letošního festivalového menu?

Určitě bych si nenechala ujít  Cirk La Putyku, Olgu -horory z hrádečku, AnderSen, Bůh je Dj, divadlo 11:55 koncert Midi lidi,a vůbec já bych šla na všechno.

Moc díky za odpovědi Tvoje!

Rozhovory z Hadriána 2017: Hadivadlo, díl druhý!

Potřeba zpětného odbrzďování 

Matěj Nytra - Mladý, inteligentní, progresivní, sympatický. Huckleberry Finn i Captain Beefheart a Kryštůfek Robin. Budoucnost brněnského Hadivadla Vás zve na šarmantní rendez vous!

Jak bys definoval svoje preference dramaturgické a divácké? Liší se nějak?

Pokud představení (tvůrcům) nefandím z "kolaborantských" důvodů (jde třeba o mé kamarády, dřívější spolupracovníky...), nedokážu ho vnímat jinak než kriticky, to znamená pod vlivem dramaturgické reflexe, hodnotitelsky, jestli bych sám chtěl být jeho původcem nebo "prodejcem". Respektuju různé formy, žánry. Ale pokud nevidím sveřepý obtisk, totální tvůrčí rozhodnost, nechci se na to koukat. A nepřijímám "divadlo" za každou cenu. Bez vědomí funkce, proč tadyateď vzniká. Scénická tvorba musí vnímat podstatu své "politické" moci a nebýt pasivním máslem-blátem-potravou bez chuti.

Kromě dramaturgie jsi studoval i Teorii a dějiny filmu. Jakým způsobem tato zkušenost ovlivňuje Tvůj dramaturgický profil? Láká Tě i dramaturgie filmová?

Propojení studia, schopnosti komentáře a historického náhledu s možností vlastní tvorby je zásadní! Nejen pro mě. Jak vznikly nejvlivnější estetické "revoluce", progres filmových nových vln či (post)dramatických reforem? Jejich původci byli někdejší kritici, teoretici, zakladatelé např. filmových časopisů (Godard, Bresson, Wenders...). Od začátku téhle dekády přispívám do Cinepuru, Filmu a doby, psal jsem výběrové posudky pro festivaly, dělám rozhovory. Tedy i ta "teorie" vedla k praktickému psaní a komunikování. Dramaturgie inscenací a instituce HaDivadla jako celku je teď pro mě hutnou praxí - až se svět nebo divadlo přehoupne do apokalypsy uzavřených možností a všechny progresivní -bühne se zavřou z vůle úřednického rozhodnutí, přidám se (vrátím) k filmařům. S filmovou dramaturgií mám ale kontakt i teď, spolupracuju se dvěma režiséry, které nadhraniční směřování upřímně zajímá.

V inscenaci Vernisáž se představíš jako herec, jaký je pro Tebe zážitek zásadní změny fokusu?

Velice svobodný. Kontrolovat průběh díla přímo z centra pozornosti je naprosto ideální. Ta funkce (herecká či ztělesnitelská) má jasný důvod, cíl, veskrze dramaturgický. Moje obsazení ctí záměr Havla-autora a zároveň nejlépe podpírá náš (s Ivanem Burajem) inscenátorský klíč - jde tu o prachsprostě osobní, angažovanou sebereflexi!

Jaký je Tvůj vztah k osobnosti a dramatice Václava Havla?

Jako by to byl můj táta. Ale nebaví mě psát jeho poetikou! Každopádně, kdybych měl umřít a pánbůh v nebi říká "Pardón, prostě jsme to nezvládli no, teď se ty útoky a výbuchy všude tak vrší... Ale vyber si rychle dekádu, místo v minulosti, kam se vrátíš zpátky, se znalostí vývoje..." skočil bych do rozlomeného Havla v normalizační pauze, kde bych v (ne)klidu mohl rozjet progres dramatického psaní a představil bych po bytech a chalupách ještě radikálnější věci než tehdy nejen český underground dokázal vymyslet. 70. léta je třeba zpětně odbrzdit...

Na co se v současný době nejvíc těšíš?

Teď na vzduchlesyvyysokonamapěasi. Na ticho.

Rozhovory z Hadriána 2017, povídání třetí: Břetislav Rychlík!

Ansámbl je alfa a omega!

Parádní rozprava s režisérem inscenace Vítězný únor, temperamentním divočákem, jurodivým pedagogem, neohroženým hledačem pravdy, ale především báječným člověkem, Břetislavem Rychlíkem.

Břetislave, jaká byla Tvoje právě končící sezona, a co Tě čeká v sezoně příští?

Mohl bych říct, že šťastná, ale já jsem v tom vyjadřování opatrný. Ale všiml jsem si, že ty kusy, které jsem režíroval (Vítězný únor v Klicperově divadle v Hradci Králové, Naše třída v brněnské Polárce, Platonov ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti) vzbudily pozornost, takže zasáhly diváky i rozdělily kritiku. Takže snad to není práce, která by nechávala lidi lhostejnými. Rozmnožovat marnost světa nechci.

Velmi často ve své umělecké tvorbě kombinuješ témata politická, s historickými. V čem Tě tato kombinace umělecky interesuje?

To čtu poprvé. Já takto vůbec nepřemýšlím. Naše generace studiových divadel byla odkojená nepravidelnou dramaturgií, což byla dramaturgie témat. A jasně, že také vědomím odpovědnosti, proto ta občanská angažovanost. „Umělec má být zdravě nasraný,“ říká fotograf Josef Koudelka. Jak stárnu, přidávám si ještě „vyzobávání ze špajzu“, jak tomu říkal nebožtík přítel Peter Scherhaufer.  To znamená,  že si plním sny – Topolův Konec masopustu v Pardubicích, Havlova Asanace v Národním akademickém divadle Ivana Franka v Kyjevě, Platonov.

Při realizaci Vítězného února si se spojil s hostujícím dramaturgem Zdeňkem Janálem, s nímž si již připravil inscenaci Topolova Konce masopustu ve Východočeském divadle Pardubice. Na jakých principech funguje Váš tandem?

Opravdu to chceš vědět? Já ho neustále honím a on nestíhá. A je s ním spousta legrace. Taky je to citlivý a přemýšlivý kluk. Vydrží se mnou pít víno. Jsem velký zastánce role dramaturga a týmové práce v divadle. Ansámbl je alfa a omega. Potřebuju jiné oči, kritické myšlení, polemiky, ale taky občas podržet, protože zkoušení odsírám psychicky. Záleží mi na hereckých výkonech, abychom se dotýkali mezních situací v jednání, aby soubor fungoval celistvě ve prospěch tématu, aby kus měl styl. To je v oblastních divadlech mnohdy těžká práce. Po Naší třídě, kde se hraje o tak strašných hrůzách a násilí, krutosti, zlu, jsem měl psychosomatické problémy. Zimnice, horečky, pak jsem dva dny jenom spal.

Výrazně se profiluješ i jako vysokoškolský pedagog. Co podle Tebe nastupující generaci mladých divadelních tvůrců chybí, a co naopak přebývá?

Musím říct, že to, co mi chybí, se snažím u svých studentů právě učit. Stejně, jako se učím mnohé od nich. Nechci tady páprdovsky kritizovat mladou generaci. Ale na to, jaké mají možnosti a podmínky, v prvé řadě svobodu, tak občas postrádám odvahu občanskou i tvůrčí, smysl pro týmovou práci a štve mne estétství a pýcha kombinovaná s indoktrinovaným (tedy nesvobodným a demagogickým) viděním světa. Ty hrátky s restaurováním socialismu z pozice zlaté mládeže.

Jak bys popsal sebe jako diváka?

Já nemám předsudky, jsem vděčný divák, snažím se v každém představení najít něco dobrého ( protože za skoro čtyřicet let u divadla vím, že někdy věci přes nejlepší úmysly a tvrdou práci  zkrátka nevyjdou), třeba gesto, cokoliv. Ale někdy to nejde. Většinou si to spolehlivě ověřím, když se ráno probudím a z představení si nic nepamatuju, žádný zásah do srdce, nic.

Na co se těšíš v letošním létě?

Těším se na Horňácko, je šedesát let Horňáckých slavností, dělám 22. července hlavní program s primášem Petrem Mičkou (hrál mi s muzikou v Gazdině robě v Mahenově divadle a v Ceně facky ve Slováckém divadle). Týden budeme mít v Javorníku s Monikou pražské vnučky (René a Eleonoru), tak musím připravit skautský program, spaní ve stanu, pytlačení ryb, koupání pod splavem v potoku. Taky jedu za bratrem do USA a na konci srpna na výpravu auty na Balkán, čemuž říká Karel Steigerwald – Cesta za řeckými rozkošemi, protože máme v Řecku pronajatý domek. Ale putujeme i po Albánii, po stopách mojí legendární výpravy, kdy jsme s kamarády na počest devadesátin rozhlasového redaktora a folkloristy Jaromíra Nečase ( za jeho plné účasti!) pátrali po jeho albánské lásce, slavné klavíristce a našli ji. Ale to je na jiný rozhovor… zcela jsi mne vyčerpal svými dotazy. Jdu do hospody!

Za odpovědi díky!

Rozhovory z Hadriána 2017, povídání druhé: Marek Cpin

Princezna na hrášku i kočičí král Marek Cpin!

Rozhovor s člověkem nevšední imaginace, smyslem pro detail, i vynikajícím vkusem.

Milý Marku, letošní ročník Divadla Evropských regionů se pyšní hned dvěma Tvými scénografiemi, obě navíc zpracovávají skandinávské téma, ptám se tedy: je Ti osobně blíže, Andersen nebo Ibsen, a proč?

Nemám blíž ani k jednomu z nich - Andersen mi už v dětství naznačil, že život je peklo a Ibsen mi to v dospělosti potvrdil. Mám je rád oba.

Jaké byly Tvé zásadní inspirační zdroje při práci na inscenacích AnderSen a Paní z moře?

Největší inspirací je samotný text, což je ovšem v případě inscenace AnderSen trošku problém, protože u ní text vznikal vzniká až během zkoušek, na základě improvizací, podnětů a nápadů od režiséra i od herců. Finální podoba textu je tak hotová přbližně 2 dny před premiérou. Jinak inspirační zdroj je cokoliv - u AnderSena vzpomínky z dětství, dobová architektura i móda. To stejné platí i pro Ibsena. Důležité je pro mě vždy pokusit se výtvarnou podobou vystihnout téma hry.

Co obě výtvarná řešení spojuje, a v čem se liší?

Spojuje je myslím to, že mám rád krabičky a domečky.

Oba režiséři zmíněných inscenací, tedy Jan Mikulášek a Martin Františák patří ke Tvým pravidelným spolupracovníkům. Jaké jsou podle Tebe rozdíly v jejich tvůrčím přístupu? Liší se nějak jejich požadavky na scénografa, respektive autora kostýmů?

Oba dva jsou hodní, vnímaví a neautoritářští, takže mi dávají dost velkou svobodu nebo přinejmenším přemýšlí nad každým nápadem, kterým jim nabídnu. Srovnání jejich práce ovšem přenechám teatrologům.

Práce  kterých scénických výtvarníků domácích či světových Tě oslovuje jako diváka i profesionála, a proč?

Světové scénografy nestíhám sledovat, ale z domácích mě určitě oslovuje práce Lucie Škandíkové, líbí se mi její způsob přemýšlení o prostoru, práce s metaforou. Mám rád Kateřinu Štefkovou pro její smysl pro detail a Janu Prekovou pro humor a odvahu.

Divoká kachna na pomerančích nebo Princezna na hrášku a proč?

Princezna na hrášku - myslím, že tak se budou jmenovat moje memoáry.

Jak se má Tvůj kocour?

Má se skvěle, včera ulovil myš.

Za rozhovor díky!