Hronovský týdenní střed mi letos nadělil inscenační trio,
značně různorodé co do zvoleného stylu, i použitých výrazových prostředků,
společným jmenovatelem všech produkcí pak kromě přebujelé stopáže bylo mluvené
slovo jako ústřední komunikační kód.
Tak kam to slečno bude? Do Hronova. Poprvé!
Zločin v Posázavském Pacifiku, je profesionální scénou
(světová premiéra v koprodukci Městského divadla Mladá Boleslav a
pražského divadla Kalich, režie: Ondřej Havelka 19. 5. 2011) zpopularizovaný
pokus o nelehký žánr hudební retrokomedie, v níž se její autoři Ondřej
Havelka a Martin Vačkář evidentně pokusili navázat na úspěch své adaptace
Jirotkova Saturnina. Základní autorský klíč se nemění, chatrný děj je volně
asociačně propojen s hudebními čísly do podoby revue, jen zde zásadním
způsobem absentuje podpora proslulé literární předlohy, a písně ze Zlatého
fondu domácí trampské hudby jsou pro nepamětnické publikum podstatně méně
atraktivní než swingové standardy. V epicentru epizodického jevištního
dění se tentokrát ocitá zprvu dezorientovaná ženská hrdinka, která
v průběhu inscenace nepřekvapivě projde proměnou z rozmazleného
zárodku upištěné měštky v emancipovanou a s přírodou příkladně
spjatou bytost, a navíc talentovanou herečku. Mikrokosmos trampské osady je zde
totiž do kontrastu postaven s prostředím barrandovských filmových ateliérů,
které ale není povýšeno nad úroveň obvyklé konvence. Rozhodně nechci statečným
držitelům standardy sousedského divadla, Divadelnímu spolku Krakonoš
z Vysokého nad Jizerou, nijak ubírat nadšení pro věc, ani zjevný talent
pro kolektivní jevištní existenci, ale materiál, který si ke své letošní
exhibici svých schopností zvolili, si zasloužil mnohem preciznější
dramaturgicko-režijní přípravu (režie: Marie Brtková-Trunečková, dramaturgie
neuvedena) a práci s temporytmem i zvolenou stylizací. Skutečnost, že
některým pěveckým partům není rozumět (na mojí repríze zejména Veronika
Havelková v roli Slečny Luizy), lze sice částečně přiřknout technickým
limitům Jiráskova divadla, vzájemné nenavazování jednotlivých čísel už ne.
Pozitivem budiž účelná scénografie Vladimíra Brtka a kostýmy Ivany Růžičkové,
hudebnímu nastudování Adama Bartoně by pak slušel větší drive stejně jako
choreografii Martina Packa. Naopak díky za živý hudební doprovod! Chvilka pro
odpolední moralitu – příliš nechápu početné diváctvo, které opustilo sál cca
pět minut po začátku druhé půle. Odcházení přece nabíhá přestávka J!
 |
| Nechám Ti projít hlavou...
McDonaghův Poručík z Inishmoru je časem (rok vzniku 2001) i místními
jevišti značně již otřískaná černá groteska, jejímž tématem je nabubřelá stupidita
fanatismu a nekonečná pokřivenost rodinných, přátelských i sexuálních
vztahových vazeb. Hlavními přednostmi dramatické předlohy jsou strhující sled
brilantně vypointovaných scén, v kontextu zvoleného žánru nejednoznačné
charaktery, i přesná vyváženost špinavé autenticity a brutální komiky, povrchně
poučená jevištní adaptace pražského Hrobesa (režie: Luděk Horký) se však
k těmto zásadním proprietám chová značně macešsky. Ve zjevné tendenci
diváka přímočaře bavit, se zde totiž rezignuje na přítomnost invenčního vkladu
a výsledkem je značně únavný inscenační převod, pro znalce původního textu
kouzla, překvapení, kontroverze i drsnosti zcela zbavený. Retardující přestavby
a iritující kočičí soundtrack jsou jen špičkami nezdaru provozního kusu,
syntetická zvuková kulisa nežádoucím způsobem obrušuje hrany, a
v hrubozrnném náčrtu jednajících charakterů jednoznačně vítězí
jednostrunná mentální stupidita nad nejednoznačnou emocí. Nepřehlednou skrumáž blbounů
nejapných, obludně nahastrošených do nefunkčních paruk, oživují herecké výkony
Radka Veselého v titulní roli a zejména pak Vladana Drvotová coby Mairead, která pro McDonaghovu
dramatickou tvorbu signifikantní dívčí postavu trefila naprosto přesně. Předlohy
neznalé publikum se bavilo slušně, leč to je v případě zvolené předlohy
trestuhodně málo. Lituji, milé Hrobeso!
 |
Programový epilog mojí
festivalové středy, inscenace F.Racek
/život a dílo/, souboru Relikty Hmyzu, sice na letošní Hronov postoupila ze
Šrámkova Písku, tedy celostátní přehlídky experimentujícího divadla, o šokující
výboj jevištní excesivity se ovšem v žádném případě nejedná. Sympaticky
umanutý divadelní spolek se tentokrát inspiračně pase na jedné z klíčových
divadelních her Antona Pavloviče Čechova, jeho záběr je však pochopitelně
mnohem širší. Základní problém projektu už tví ve zvoleném titulu, slovo Fracek
totiž okamžitě evokuje především drzost i ochotu překračovat společenské řády,
zde jsme ale svědky především dosti zdlouhavého žonglování s nejznámějšími
textovými fragmenty z Racka, nepřekvapivou hrou s multimédii, i
očekávatelnou kritikou konzumního života i pseudouměleckosti. Nesporným
pozitivem inscenace je pak komplexní herecká vybavenost souboru, práce
s podtextem i atmosférou a schopnost bezprostředního kontaktu
s publikem. Sympatie zůstávají, očekávání byla naplněna jen částečně.
Nepřestávejte (se) však hledat!
Pokračování příště!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat