KlariNovo Vánoční pohádkové recenzování 2018: Přání k mání!

Takže je to definitivní. Co se vánoční programové skladby týče, bylo toho na letošní ČT 1 hodně špatně. Je čas na malou novoroční rekapitulaci. Tak tedy: Štědrý den, a Zelenkův grandiózní shit -( závorkový warning pro odpůrce anglicismů: původní termín lapsus mažu, protože tohle nebylo náhodné pochybení,  ale vědomá lemplárna, a druhá varianta - hnůj - neprojde proto, že  označuje půdu úrodnou). Vážně netuším které všechny možné entity, ve veřejnoprávním televizním molochu přítomné, inkriminovaný řemeslný bahnista a adoptovaný Rákosníček Jr. na intimních místech laská, ale  (opakovaně!) propůjčit mu nejsledovanější večírek v roce jest prachsprostým zločinem, srovnatelným s kompletní diskografií Kateřiny Brožové (jež ostatně nachází se někde mezi Lidicemi, Ležáky a Postoloprty - hyperbola, voes!). Stejně jako repríza Anděla páně II.: Vica is hot like a hell kitchen, na  1. svátek Vánoční. Vážně by mně zajímalo který ocas či žena uzmul dvojici výjimečných snímků možnost televizní premiéry pod ještě neopadaným vánočním stromem. Argument sledovanosti neprojde - jednak TV veřejnoprávní jej vůbec nemá co řešit, a druhak by o Vánocích vysoká byla, i kdyby Zelenka s Renčem přestávková koťátka osobně alternovali. Zatímco slovenské radosti (Lukáši Vaculíku, Ondřeji Malý. a ostatní zúčastnění Češi promiňte) byl alespoň Štěpán  propůjčen, Vítek Karas asi někomu v ČT nedal (dárek!), a tak jeho Přaní k mání bylo odsunuto až na neděli 30. 12. Jako by kvalitního vánočně premiérového oběživa měla matka našich televizních stanic fůru. Což nemá. 

Programoví ČT kreténi k odpovědnosti volám Vás!

Teď ovšem k chvále: Karasovo Přání k mání je cenné už jen proto, že v mých očích rehabilitovalo filmové herectví Filipa Antonia, což ovšem naštěstí není jediná z kvalit bezesporu pozoruhodného filmu. Pojďme si tedy svištět!

Tudíž za prvé: Vyloženě radostnou zprávou je výprava snímku: Ondřej Lipenský (scénografie), Kateřina Sittová (masky) a Stanislava Šlosserová (kostýmy) i v rozpočtových limitech odvedli  práci skvělou a do detailu promyšlenou i prokomponovanou (obaly na basketmíče třeba!), jež srovnatelná je s burtonovinami, Karlu Zemanovi blíží se, a řev lvů  Českých by si zasloužila. Dokazuje totiž že (post)Verne, Vary, Pomáda, Osvícení i Hairspray se můžou esteticky bez problémů kámošit, a navíc je čirá rozkoš na to pohledět!

Za druhé: Vít Karas resuscituje zašlou slávu Českého rodinného filmu především (až na výjimky, jež zmíním později) precizním vedením (nejen) dětských herců, citem pro timing, a vynikající tvorbou atmosféry, jež je různorodá, ale bezvýhradně báječná i v natolik rozdílných prostředích jako jsou mj. hausbót, lunapark, lázeňský Overlook, doupě Harpagonovo či škola. 

Za třetí: Filip Antonio i Michaela Pecháčková jsou jako ústřední milenecká dvojice k uvěření i pohlazení, naprosto neskutečně pak růluje Lukáš Březina coby Eman, jehož bezprostřední mimoňství se osvaldovských hvězd kalibru Michala Hofbauera dotýká. Velká paráda!

Za čtvrté: První film v miléniu, kde mně neiritoval Vítězslav Jandák (což se ovšem nedá říci o...viz. níže).

Za páté: Scénář Miroslava Adamce (ročník 1957!) se nebojí divočiny ani odlišnosti, a hotelová alkohol puboš party byla super! 

¨

Pozitiva máme za sebou a teď rychle na druhou stranu řeky:

Mínus první a poslední: zmíněnými hereckými výjimkami jsou: 

Za dospělé otřesně přehrávající pseudo divy Jitka Čadek Čvančarová a Petra Blesáková, jejichž umělecký neum dointerpretovává povedenou, herecky subtilní tatínkovskou postavu Martina Myšičky do podoby vztahového masochisty, a navíc v případě druhé z dam opět dramaturgicky zneužívá trapného (a prolhaného!) stereotypu o otravných Slovenkách, navíc se zlatokopeckými sklony. Za herecký dorost je Černým Petrem bohužel Jan Maršál, který svého záporáka, respektive jeho uvěřitelnou transformaci v ublíženou duši, jednoduše neustál. 

Každopádně: Přání k mání je i přes výše uvedená pochybení velmi dobrým příspěvkem do vánočního filmového žánru. Česká televize se však k němu zachovala jak k béčkovému vepři - zařízla jej v béčkově sváteční čas (neděle jako!)...macecha par excellence. 

A Zelenka je porno Dora.

Krásný Nový rok!

Petr KlariN Klár

KlariNovo Vánoční pohádkové recenzování 2018: O zakletém králi a odvážném Martinovi

Vážně si nejsem správností strategie naší veřejnoprávní televize jist. Těžko totiž pochopit, proč vládcem štědrovečerního programového slotu učiní bezprecedentní paskvil, aby na první svátek Vánoční naopak tasila překvapivý, navíc nepříliš propagovaný triumf. Jestli je důvodem slovensko-česká koprodukce, jest v České televizi něco moc špatně. Letošní premiérově pohádkovou prestiž totiž tentokrát skutečně zachránili naši slovenští bratia a sestry.

 Pohádka se zbytečně doslovným českým názvem O zakletém králi a statečném Martinovi, jejíž původní název Vianočné želanie zřejmě vykazoval přílišnou podobnost s Přáním k mání, kterému televizní premiéru ve svátečním čase uzmula repríza Strachova křesťansko-agitačního sequelu, je totiž neokázalým klenotem, jež své konkurenty hravě strčí do bezedného pytle.

Prolog příběhu sice nejprve vyděsí vizuální kombinací zimní vinnetouovky, turecké verze Hobita a intra prvního Tekkena, od detailu s prstenem se však všechno jako zázrakem dostane do správných kolejí, jež postupně na tváři samozvaného, a notně již tuzemskou fantaskní šmírou ohlodaného,  recenzenta kouzlí jeden potěšený úsměv za druhým.

Režii snímku totiž pevně ve svých uměleckých spárech třímá Peter Bebjak, jenž za léta harcování po televizních projektech rozdílných témat, rozpočtů i kvalit postupně vyrostl v jednoho z nejspolehlivějších žánrových tvůrců nejen v česko-slovenském kontextu (kdo jste ještě neviděli jeho loňský film Čára, neprodleně dohoňte!). Pod jeho pozornou tvůrčí kuratelou se sice eklektický, leč nanejvýš funkční scénář Tomáše Dušičky (brácha Mika Spirita, yeah!),  jemuž k dokonalosti chybí především komplexnější záporákova motivace a razantnější závěr, mění v komplexní lekci z pohádkového kumštu, jež do místní, nepříliš pohostinné jeskyně, obývané nezřídka nevábnými skřety typu Zelenka, Troška či Strach přináší tolik potřebný závan čerstvého vzduchu i neortodoxní kreativity.

Nespornou předností pohádkové laskominy Bebjaka a Dušičky je především důsledná péče o postavy a vztahy mezi nimi: po dlouhé době dostáváme princeznu nejen půvabnou, ale především aktivní, emancipovanou a nediblíkující (Simona Kollárová), je jen škoda, že brzy vyklidí pole jsa proměněna v čedič, sympatického handicapovaného hrdinu (Richard Autner), jehož předobrazem je legendární asijský geroj Zatoichi, Lukáše Vaculíka coby slušivou domácí variantu archetypálního zen kung-fu starce Svaroga, i záporáka z cool jménem Vlkan (Tomáš Maštalír), jemuž však na působivosti přece jen poněkud ubírá jeho povrchní přislizlá porno stylizace. Naopak vzrušující emo-chemie ústředního páru je bezprostředním zdrojem pohádkového blaha, jež sice skrblí slovy, ale precizně herecky formulovanou romantikou doslova vře.

A postavy bytostí zcela nadpřirozených? Další paráda! Skvostně slamující skřítek "Buchtosmažka" (Tomáš Mischura) který zřejmě na Slovensko přiskotačil z Ronji, dcery loupežníka, a bezmála geniální děsivá i vtipná Ježibaba Csongora Kassaie jsou ozdobami epizodické struktury filmu, i důkazy výtečného výtvarného cítění autorů výpravy (Juraj Kuchárek), kostýmů (Martin Kotúček) i masek (Michaela Kicková).

Příkladná je rovněž i práce se slepotou odvážného Martina (dramaturgie: Halka Marčeková), která se stává nejen přirozeným zdrojem hrdinových útrap, ale i jeho vítězství. Myšlenky, vyslovené již kdysi Exupéryho Liškou, tak znovu ožívají na půdě slovenského vánočního pokladu. Emocionální těžiště snímku tedy neleží výhradně na tradičních motivech zlomení kletby, opětovného shledání rodičů a dětí, respektive definitivní kompletace milenecké dvojice, ale je efektivně posilováno skutečností, že hrdina se vítězstvím nad zlem stává zdravým člověkem. Když Martin ve finále poprvé v životě uzří svou matku (a následně ovšem i princeznu), není to kupodivu kýč, ale čistá krása. (Uhodnete, zda jsem plakal?)

Epilogem skvostné pohádky jest pak výtečný, niterně interpretovaný duet Holubička, z autorských hlasů i per dvojice Sima Martausová (text) a Adam Ďurica (hudba), 

Petře Bebjaku, Tomáši Dušičko a spol., posílám intenzivní díky!

Petr KlariN Klár 

   

KlariNovo Vánoční pohádkové recenzování 2018: Kouzelník Žito!

Po roce jsem tu opět s dalším pokračováním dlouhého již seriálu tradičních vánočních recenzí. Hned v úvodu je bohužel potřeba si říci, že dobrých zpráv dnes bude pomálu. Renesanční všeuměl, hyperproduktivní vymetač nejzaboudlejších koutů domácí podkultury a zapřisáhlý odpůrce dobrého vkusu, režisér a scénárista Zdeněk Zelenka totiž opět nezklamal, a na sváteční obrazovky dodal publiku prahnoucímu po pohádkových pamlscích paskvil, vedle nějž se Hotýlek v srdci Evropy, Divoké víno, Šmankote, babičko, čaruj i Nahota na prodej tyčí coby nesmrtelně klasické žánrové skvosty.

Zdeněk Zelenka a Jiřina Bohdalová

Tam, kde s brutální symbolickou penetrací sympatického hrdiny domácí mytologie skončil všemi známý věrozvěst neo(nazi)folku Daniel Landa, nesmrtelný strýc tuzemské šmíry neohroženě pokračuje, a nakládá pověsti kouzelníka jak čerstvě propuštěný recidivista-celibátník sebraným spisům Dity von Teese.

 Leč necizopasí se zdaleka jen na národních dějinách - kupříkladu představitele titulního hrdiny, na ploše celovečerního filmu v podstatě debutujícího Denise Šafaříka, Zelenka nesmyslně nutí imitovat mladého Václava Neckáře, a to včetně charakteristické modulace hlasu, mimiky i gestikulace. Není tudíž divu že jinak vcelku sympatické herecké embryo zde působí jak poloviční retard, navíc postižený Bacily. 

Zelenkova režie se vůbec k hereckým představitelům staví s podobnou empatií, jíž chová Dolores Umbridgeové ke kentaurům. Tam, kde se jiní tvůrci přinejmenším snaží budovat charaktery či alespoň funkční povahové typy, Satanův infant nasazuje  blekotající karikatury a místo vztahů servíruje stupidně nesourodou, motivistickou melanž, a naprosto nefunkční přepočetné dvořanstvo. 

Denis Šafařík a Anna Kadeřávková

Ústřednímu páru, jehož jakékoli hrozící vzájemné jiskření dusí s něžnou elegancí Gabčíkova-Nagymaros, by se měl Zelenka veřejně omluvit, podobně jako představiteli hrdinova hlavního přítele Broňka (Jakub Novotný), jenž v příběhu mizí a opakovaně se zjevuje coby (ne)přirozený důsledek scenáristické zvůle. Potupné tortury ušetřeni nezůstali ani Petr Kostka coby pozdně rujný lovec hraběnek či Boleslav Polívka jako senilní již Lucifer, Radek Kuchař či zřejmě kompletní kumpačka divadla Hybernia. Plavbu v nevábném Zelenkově rybníčku si užívá snad jen kvalitním zobáním obluzený Rákosníček a tradičně maniakálně přehrávající Pavel Kříž, pro nějž už snad někdo brzy napíše českou variantu Noční můry v Elm Street. Robert Englund či  Johnny Depp pro chudé nebo tak něco...

Pavel Kříž

Pokud jsem se v loňském roce rozplýval nad fungující mechanikou pekla v Janákově a Konášové Nejlepším příteli, u Kouzelníka Žito nezbývá, než odplivnout si a zanadávat. Režisér a scénárista, jenž si na jevišti dovolil zprznit i nesmrtelné dílo J. W. Goetha, (mj. Josefem Vojtkem) se s ničím nepáře, a koná další infernální masakr, v němž ubozí rohatci úpí jak Lunetic na půlnoční. Dramaturg loňského klenotu i letošního nepodarku Jiří Chalupa zřejmě tentokrát spal, a nebo už je také v kotli pekla, jež Zelenka se jmenuje.

Jiří Chalupa

Zvrácenými vrcholy snímku, jenž by se pro příště měl vysílat výhradně za trest, případně  s celým nebem hvězd, jsou pak muzikálové scény, v nichž snad kulhavý ďábel domácí filmové estetiky původně chtěl atakovat pozice Baze Luhrmanna či Julie Taymor, nebezpečně však konkuruje Miloslavu Halíkovi (Decibely lásky!). Hudba a texty Daniela Bartáka a Borise Pralovszkého jsou jasnými reprezentanty pralesní ligy domácího konzumu,  kostýmy Aleny Schäferové jsou odpornou kombinací skanzenu, karnevalu, ptákovin a někdejšího ošatníku Kotvalda a Hložka. 

Dost bylo Zdeňku kokeše! Vrhni se na pokání a na charitu, ať máš aspoň nějaký body k dobru. Jinak Vás peklo s Renčem už nemine!!!    

P. S. Pro případnou zahraniční distribuci navrhuji titul Prince Shitto! 

   

  

KlariNovo Vánoční pohádkové recenzování 2017: Anděl páně 2!

A už tu zas, KlariNovo tradiční Vánoční pohádkové mini-recenzování! Letos vykopáváme někdejším kino hitem, divácky mega úspěšným pokračováním Strachova náborového video spotu, kombinovaného s nebesky-pekelnou bromancí.

  

Dobré zprávy na úvod: ústřední milostné dvojici jde variování klasického vztahového vzorce „co se škádlívá, rádo se mívá“ i po letech stále na výbornou.  Skvostně se vykrádající tvůrčí tandem Trojan-Dvořák je zde navíc na trio vhodně doplněn Annou Čtvrtníčkovou, jež představuje vítané zpestření, potvrzení pravdivosti přísloví o nedaleko se koulejícím jablku (jak případné vzhledem k ději!), i velký příslib do budoucna. Třetím pozitivem je přítomnost mé oblíbené Vicy Kerekes, bohužel předabované a herecky opět odsouzené být především objektem – tentokrát chtivosti anděla, čerta, Polívky i párkaře (zjevný jazykový purista Jiří alespoň neměl Strach ji nechat hrát, byť především očima a úsměvem – Pavla Lišku nepředabovali asi proto, že záporák česky mluvit nemusí). 

Šarmantní Vicou výčet kladů v podstatě končí. Se změnou na postu scénáristy, kdy Lucii Konášovou vystřídal sám režisér ve spolupráci s Markem Epsteinem, s nímž se ostatně již léta chystají filmově cizopasit i na druhém z národních pohádkových klasiků Karlu Jaromíru Erbenovi (Anděl páně vznikl volně na motivy jedné z prací Němcové Boženy, pozn. KlariN.), respektive Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém (stále doufám v trio Jiri Havelka, Tomáš Jeřábek a Petr Prokop!, jištěné Ondřeji Bauerem a Cihlářem coby princem a čarodějem :-)), bohužel došlo k ústupu hravosti a vzestupu polopatičnosti, okaté náboženské propagace, špatně skrývané rutiny a dokonce fekálního humoru (holub!). 

Naopak nezměnil se naprosto odpudivý vizuál, jenž v kině nemá co dělat, a v prvním díle Strachovy pohádkové ságy se dal omluvit jen skutečností, že ten byl původně určen pouze pro televizní obrazovky a do kin nasazen až rozhodnutím na poslední chvíli. Strach a spol. jen opakují a násobí již jednou viděné - Petronel a Uriel jsou i nadále vtipně popletení, dlouho pasívní trotli, předchozí návštěva Země v nich zjevně žádné stopy nezanechala. Množí se příklady tvůrčí laxnosti – klíč od očistce za dortík jablečňák – prohřešek zvíci hlavního konfliktu, generické záporácké trio Majer-Taclík-Liška, či na volnoběh běžící zlý kapitalista Boleslava Polívky – v tomto alibistickém marasmu spoléhání se na osvědčené recepty potěší alespoň čestná miniatura Viktora Preisse.

 Prvoplánový princip nomen omen, kdy svaté představují celebrity týchž jmen se Strach v jiném gardu tentokrát dílčím způsobem snaží aplikovat i na prosté lidstvo – asi proto zmíněného párkaře –pozitivního stalkera, hraje Vojta Dyk.

 Druhý Anděl páně je podobný případ jako Svěrákovi Tři bratři – v tuzemském kontextu v podstatě představuje aktuální žánrovou špičku, což je depresivní. Anděla páně 2 jsem byl schopen alespoň dosledovat. Jednou a těsně. Sice lepší než s Troškou do m-lejna, je(n)ž ovšem nedaleko jest, na milion diváků nehledě (ten měly Babovřesky bezmála taky!) Nazdar zítra, u Nejlepšího přítele!