KlariNovo vánoční recenzování 2019: Čarovný kamínek!

Ach jo. Když už se člověk bezuzdně raduje z letošní nadprůměrné pohádkové žně, úder sil nepřátelských zpravidla již čeká blízko. A o to víc pak bolí. Vzhůru pro torturu!

Aby bylo jasno, vůbec by mi nevadilo, že koprodukční pokus celovečerně debutující režisérky Kristíny Herczegové je eklektickým slepencem motivů z Pána prstenů, Avatara, Létajícího Čestmíra, Přátel  Zeleného údolí, Herbáře a biografie Vítězslavy Klimtové, pokud by výsledný tvar měl zřetelné dramaturgické směřování,  jasně vyprofilované postavy a tah na branku. Což nemá.

Paní Klimtová by nejspíš zaplakala...já řvu!

K čemu jsou Zuzana Bydžovská s rohy, impozantní přírodní kulisy, ekologické poselství či Pavel Kříž ve výjimečně nepitvořící se roli, když slouží neukoukatelnému paskvilu bez vize, vedení, i žánrové intuice? Tam, kde loni Peter Bebjak čest televizních svátků Vánočních zachraňoval, tentokrát slovenští sourozenci bolestně selhávají, a aby toho neštěstí nebylo málo, čeští kolegové jejich marné snahy přisolují vskutku otřesným překladem (sídélko?), který je korunován sterilním dabingem za hranicí profesionality. Karikované sexuální orientace ústředního záporného přislizla a jeho sluhy tak vyznívají jako brutální útok na menšiny, hobití ADHD pišišvor svým těkáním i prostomluvou vyvolává gastronomická dilemata ze Slavností sněženek, a vrcholem lyrického snažení hlavního geroje s charismatem free alcohol varianty Tatranského čaje je foukání mouky. Krasavice (až na finále!) naštěstí mlčí. 

  Obecně velmi rád vítám a oceňuji odvahu vkládat šance a vysoké rozpočty do dlaní neprověřených, i pokusy kráčet neznámými směry, a zavedeným schématům navzdory. Čarovný kamínek je ale jasným důkazem skutečnosti, že šidit dramaturgii (Marča Arichteva, též kreativní producent filmu) se nevyplácí, a posílat do výroby scénáristické nedomrlce (Naďa Jurkemik) taky ne. Škoda zjevné vizuální fantazie Martina Kotúčeka, jež tentokrát byla na zachraňování výsledku sama. Líto mi jest!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

KlariNovo vánoční pohádkové recenzování 2019: Čertí brko!

Druhým hlavním chodem letošního pohádkového čt hodokvasu se stalo nepančované peklo. Naštěstí však nikoli obvyklé infernum kvalitativní, ba právě naopak, Čertí brko Marka Najbrta a jeho osvědčené crew patří k těm nejvydařenějším rohatým záležitostem posledních let. Hříchu zmar!

Již úvodní, sympaticky ryčná znělka produkční společnosti Punk film jasně dává na srozuměnou, že zde se z obvyklými proprietami bude žonglovat diametrálně jinak. Marek Najbrt, scénáristicky jištěn sehraným tandemem Geisler-Hodan, se zkrátka suverénně zmocnil dalšího žánru, jenž přerobil ve hřiště pro své obvyklé rejdy, i mnohokrát prověřené parťáky. Není tedy překvapením, že funguje nejen ideová základna pohádkového mikrokosmu, ale rovněž jeho zabydlení živoucími charaktery.

Tvůrci se tentokrát naštěstí zříkají přímočaré politické satiry ala Kancelář Blaník, jejich cílem je stvoření fikčního světa, jako úsměvné paralely decentně zrcadlící naší současnost.  I proto má zdejší peklo podobu sice komplexního, ovšem nepříliš šlapajícího mocenského aparátu, nikoli nepodobného kafkovským konstruktům. A uprostřed toho všeho unikátní míšenec čerta a člověka, hlavní hrdina Bonifác. Jan Cina je poklad, jenž by snad dokázal vykřesat divákovy sympatie i z herecké interpretace Petra Kotvalda. Jeho semiďábel je hravou kombinací Toma Sawyera, Bambiho a Myšpulína, a jiskrně baví coby vynálezce, zvědavý ochutnávač pozemských slastí, i milovník v rozpuku.

Cinu v ústředním milostném páru výborně doplňuje báječná Judit Bárdos,  jež zde okouzluje nejen příjemnou češtinou, ale především kouzlem osobnosti, a precizní souhrou se všemi zúčastněnými spoluhráči. Oba bez mrknutí oka výtečně zvládnou i ošemetný moment vzniku lásky na první pohled, s nímž si scénáristé zrovna moc práce nedali. Krása krás!

Z dalších laskomin povedeného filmu, jemuž davově vzívané Strachovy pokleslé katolické agitky nesahají ani po špičku paznechtu nejposlednějšího pekelníka, rozhodně minut být nesmí famózní Jan Budař, jenž záporné postavě Klouzka/Pyntlicha propůjčil rachitickou subtilnost prosťáčka božího, i stavroginovskou temnotu sveřepého manipulátora davy. Postava vtipná, monstrózní i nezapomenutelná. Opět pobavila tradičně maniakální Jana Plodková i Marek Daniel, jehož postava prodělá velmi zajímavý twist. Ondřej Vetchý pak stvořil Lucifera, jenž je zde nejen důstojným nástupcem Karla Heřmánka, ale v pohodě by obstál i v konkurenci (ne)svaté trojice De Niro, Pacino, Stormare. Kvalitních ďáblů, jimž nic lidského není cizí, nebude totiž nikdy dost.

Z představitelů menších rolí zaujme hajný Michala Daleckého originálními hrátkami s mysliveckou hantýrkou, jež dávají vzpomenout na Rudolfa Těsnohlídka, i chytrou kmotru Lišku, groteskní čertovští důstojníci Václav Kopta, Jakub Žáček a Lukáš Latinák, dojemně vtipní nápadníci Robert Mikluš a Daniel Fischer, i labutí píseň Mariána Geišberga v roli Hospodského.
Mírně mně iritoval jen Jiří Maryško coby zbytečně nadužívaný bubeník Tlachal.

Hudba Marka Doubravy a a Viktora Ekrta je příjemná na poslech a neotravuje kolovrátkovými motivy. Navíc mně po velmi dlouhé době v českém celovečerním filmu potěšily i komorní muzikálové sceny. Vítám!

Lepší holka z hospody se psem v ruce než princezna...?

Scénografie Henricha Borárose a Roberta Smolíka zdařile akcentuje korupcí zchudobnělý marast Pytlova, venkovsky idylické okolí hospody i industriální půvab pekla. Kostýmy Andrey Králové jsou přesvědčivější pokud variují venkovský šat, myslivecké uniformy, či čertovské mundůry, zato hra s nevkusem ošacení měšťanů vyznívá poněkud prvoplánově.

Vyloženě se však povedly masky Zdeňka Kliky, jež v sobě rozpustile kombinují zdánlivě nesourodé odkazy Warcraftu, Mrazíka a 8 milimetrů. Nádhera!

Chlapci a dívky z Punk filmu si s žánrem pohádky pohráli způsobem, jenž činí tyto televizní Vánoce radostnými dosti. Zázraky dějí se. Hurá!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

KlariNovo vánoční pohádkové recenzování 2019: Princezna a půl království

Vítejte u tradičního mikrorecenzního pohádkově-premiérového nadělování. Sezona 2019 jest tímto zahájena a  bez dlouhých cirátů můžeme v pohodě začít. Už se těšíte? Já velmi! Studený a teplý předkrm i polévku směle přeskočíme a vrhneme se rovnou na hlavní chod. A co si podáme? Princeznu a půl království!

Karel Janák se během posledních cca třinácti let stihl stát pravidelným adresátem televizních zakázek rodinného typu, a nutno říci, že v daném povodí se postupně vypracoval mezi ty nejčilejší dravce. Na rozdíl od hejna nepoužitelných mřenek,  obtloustlých sumců zlenivěle na dně vkusu vzpomínajících na domněle lepší časy, a kaprů žužláků, jejichž nicotnou kreativitu lačně hltá odvěká samolibost, nulová dramaturgie a startující stařecká demence, mu neschází cit pro romantiku, komediální timing, a řemeslná zručnost. A jak dopadl jeho nejnovější příspěvek do obtížně dobytné kasičky z nápisem Pohádka na Štědrý večer? Slovy jedné z postav "Dobrý, táto!"

Princezna a půl království sice nedosahuje prozatím nedostižných kvalit fenomenální Školy ve mlejně, kterou k vaší pozornosti pravidelně doporučuji, leč ve svých nejlepších chvílích jí elegantně šlape na paty. Je mi velkou potěchou konstatovat, že tentokrát v tom svými prsty míchá i progresivně se zlepšující scénárista Petr Hudský, jemuž jsem ve svých komentářích již nejednou záda umyl. Funkční tandem z pozice dramaturga spolehlivě jistí Barbara Johnsonová, která se tímto zřejmě snaží odčinit svou tvůrčí účast na loňské žumpě jménem Kouzelník Žito. Snaha se cení, ale v tom případě musí podobně úspěšných misí vykonat ještě minimálně desetkrát desatero. Peklo nezapomíná!

Vypadá to jako slasher, ale je to pohádka...

Nejnovější Janákova pohádková střela pracuje s poměrně originální premisou. z níž se postupně vyloupně překvapivě svěží, genderově převrácená varianta Pygmalionu. Druhým charakteristickým rysem filmu, jenž na některé diváky bude působit kontroverzně, je jeho otevřená nekorektnost - pohádka je situována do společnosti, jíž fakticky ovládají ženy, tento  status quo je ale zároveň systematicky kritizován, a opakovaně se stává terčem vtipu. Manželství je navíc v závěru explicitně použito jako trest. Konzervy čilte se, já to vítám!

Protože klukovsky hravý režisér neopouští svou zálibu v popkulturních citacích, logicky mj. dojde i na Pretty woman, řadu labužnických opusů, a dokonce i Févalova Hrbáče. V tomto ohledu můžeme za vrchol snímku prohlásit svižně Petrem Staňkem střihnutý souboj v kostele, otevřeně se hlásící k odkazu Old boye a Donkey Konga. Honza v bezprostředním dobrácky charismatickém podání Matouše Rumla dokonce srdnatého instalatéra Maria připomíná, ač k dokonalé podobě mu chybí jeho obří huňatý porno knír.

Eva Josefíková si pak s gustem graciézně pohrála s nikoli zcela typickou princeznou. Obdařila Kateřinu zjevným nadhledem, lehce koketním šarmem, a především inteligencí. Chemie ústředního páru šlape jak obří pseudolabutě před Národním divadlem na vltavských vlnách. Radost!

Další z neklamných důkazů skutečnosti, že princezna je nejkrásnější s ptákem v ruce...a sklony k pubertálnímu humoru se nevytrácí ani ve zralejším věku.

Velkou důvěru jsem zpočátku nechoval k dalšímu z režisérových oblíbenců, Jakubu Prachařovi v roli ústředního antagonisty Egona, jenž ovšem mé obavy postupně rozptýlil. Jeho zběsilé přehrávání v kombinaci se žabím švihem nepostrádá zábavnost, ani osten hrozivosti. Pokud Hitler a Pavel Kříž nestíhají, a nebo se jim nechce, je Prachař důstojnou náhradou. Coby pohádkoví Homolkovi potěší (skutečni manželé) Pavla Tomicová s Ondřejem Malým, kteří před sympaticky neposednou kamerou Jana Šťastného zúročují léty precizovanou sehranost, i spontánní radost s opětovné možnosti společně si zařádit.

Mrakomor či Crazy frog?

Nečekaným triumfem ozdoby svátečního večera se pak stal herecký výkon Marka Ebena. Váleček za zenitem si svého rytíře a lektora etikety Valeriána vychutnává podobně jako Jiří Kájínek pozornost médií. Ebenův sidekick posouvá Janákův film o půl království blíže k příbuznosti s francouzskými historickými komediemi zlatého věku, a úspěšněji tak kráčí ve stopách Princezny a písaře z roku 2014.

První stejnopohlavní pár ve Star dance? Škoda že Matouš Ruml už soutěžil...

Z dalšího hereckého obsazení stojí za pozornost především široké nasazení moravského herectva do řady epizodních rolí. Pěknými třemi větami se kupříkladu blýskl Dalibor Buš, jenž by si zcela jistě zasloužil větší pozornost televizních tvůrců - kupříkladu Trauntenberk mladší či Horáček starší by mu bezpochyby šli. Martin Siničák si zase v roli kapitána Egonových vojáků nejspíš připravoval půdu na Markýze de Sade. Jeho sugestivní specifická interpretace zejména nazálních souhlásek by sice možná okouzlila francouzské diváky, v české štědrovečerní pohádce však stále zní poněkud exoticky.

Riskantní poťouchlostí i žonglováním s pokleslostí je obsazení Martina Myšičky do poustevnické role variující Otce Fura. Akční oddávač se zjeví až ve finálním aktu, nicméně ani kung-fu by mně u něj nepřekvapilo. Karel Janák umí i dejvické skály k divokostem lámat. Díky!

 Ačkoli Princezna a půl království přinesla nemálo důvodů k radosti, neznamená to bohužel že je chyb prosta. Epizodickou strukturou vyprávění trpí gradace, a dílčí dramaturgické škrty by pomohly pročistit místy nepřehlednou skrumáž mnoha nedůležitých postav. To ovšem nic nemění na tom, že jsem se s Karlem Janákem zas jednou parádně klárovsky bavil. Skoro jak s princeznou. Rádo se stalo!

Pokračování příště! 

Petr KlariN Klár

 

 

KlariNovo Vánoční pohádkové recenzování 2018: O zakletém králi a odvážném Martinovi

Vážně si nejsem správností strategie naší veřejnoprávní televize jist. Těžko totiž pochopit, proč vládcem štědrovečerního programového slotu učiní bezprecedentní paskvil, aby na první svátek Vánoční naopak tasila překvapivý, navíc nepříliš propagovaný triumf. Jestli je důvodem slovensko-česká koprodukce, jest v České televizi něco moc špatně. Letošní premiérově pohádkovou prestiž totiž tentokrát skutečně zachránili naši slovenští bratia a sestry.

 Pohádka se zbytečně doslovným českým názvem O zakletém králi a statečném Martinovi, jejíž původní název Vianočné želanie zřejmě vykazoval přílišnou podobnost s Přáním k mání, kterému televizní premiéru ve svátečním čase uzmula repríza Strachova křesťansko-agitačního sequelu, je totiž neokázalým klenotem, jež své konkurenty hravě strčí do bezedného pytle.

Prolog příběhu sice nejprve vyděsí vizuální kombinací zimní vinnetouovky, turecké verze Hobita a intra prvního Tekkena, od detailu s prstenem se však všechno jako zázrakem dostane do správných kolejí, jež postupně na tváři samozvaného, a notně již tuzemskou fantaskní šmírou ohlodaného,  recenzenta kouzlí jeden potěšený úsměv za druhým.

Režii snímku totiž pevně ve svých uměleckých spárech třímá Peter Bebjak, jenž za léta harcování po televizních projektech rozdílných témat, rozpočtů i kvalit postupně vyrostl v jednoho z nejspolehlivějších žánrových tvůrců nejen v česko-slovenském kontextu (kdo jste ještě neviděli jeho loňský film Čára, neprodleně dohoňte!). Pod jeho pozornou tvůrčí kuratelou se sice eklektický, leč nanejvýš funkční scénář Tomáše Dušičky (brácha Mika Spirita, yeah!),  jemuž k dokonalosti chybí především komplexnější záporákova motivace a razantnější závěr, mění v komplexní lekci z pohádkového kumštu, jež do místní, nepříliš pohostinné jeskyně, obývané nezřídka nevábnými skřety typu Zelenka, Troška či Strach přináší tolik potřebný závan čerstvého vzduchu i neortodoxní kreativity.

Nespornou předností pohádkové laskominy Bebjaka a Dušičky je především důsledná péče o postavy a vztahy mezi nimi: po dlouhé době dostáváme princeznu nejen půvabnou, ale především aktivní, emancipovanou a nediblíkující (Simona Kollárová), je jen škoda, že brzy vyklidí pole jsa proměněna v čedič, sympatického handicapovaného hrdinu (Richard Autner), jehož předobrazem je legendární asijský geroj Zatoichi, Lukáše Vaculíka coby slušivou domácí variantu archetypálního zen kung-fu starce Svaroga, i záporáka z cool jménem Vlkan (Tomáš Maštalír), jemuž však na působivosti přece jen poněkud ubírá jeho povrchní přislizlá porno stylizace. Naopak vzrušující emo-chemie ústředního páru je bezprostředním zdrojem pohádkového blaha, jež sice skrblí slovy, ale precizně herecky formulovanou romantikou doslova vře.

A postavy bytostí zcela nadpřirozených? Další paráda! Skvostně slamující skřítek "Buchtosmažka" (Tomáš Mischura) který zřejmě na Slovensko přiskotačil z Ronji, dcery loupežníka, a bezmála geniální děsivá i vtipná Ježibaba Csongora Kassaie jsou ozdobami epizodické struktury filmu, i důkazy výtečného výtvarného cítění autorů výpravy (Juraj Kuchárek), kostýmů (Martin Kotúček) i masek (Michaela Kicková).

Příkladná je rovněž i práce se slepotou odvážného Martina (dramaturgie: Halka Marčeková), která se stává nejen přirozeným zdrojem hrdinových útrap, ale i jeho vítězství. Myšlenky, vyslovené již kdysi Exupéryho Liškou, tak znovu ožívají na půdě slovenského vánočního pokladu. Emocionální těžiště snímku tedy neleží výhradně na tradičních motivech zlomení kletby, opětovného shledání rodičů a dětí, respektive definitivní kompletace milenecké dvojice, ale je efektivně posilováno skutečností, že hrdina se vítězstvím nad zlem stává zdravým člověkem. Když Martin ve finále poprvé v životě uzří svou matku (a následně ovšem i princeznu), není to kupodivu kýč, ale čistá krása. (Uhodnete, zda jsem plakal?)

Epilogem skvostné pohádky jest pak výtečný, niterně interpretovaný duet Holubička, z autorských hlasů i per dvojice Sima Martausová (text) a Adam Ďurica (hudba), 

Petře Bebjaku, Tomáši Dušičko a spol., posílám intenzivní díky!

Petr KlariN Klár 

   

KlariNovo Vánoční pohádkové recenzování 2017: Nejlepší přítel!

Lucie Konášová vrací úder a Karel Janák roste v klasika domácího žánrového filmu! Nebudu tajit důvody k radosti, a raději hned v úvodu oznamuji, že Nejlepší přítel se povedl, a to tak že velmi. Z následujících důvodů:

•  takto výborně fungující mechaniku pekla jsme tu neměli minimálně od Vávrovy neprávem zapomenuté pohádky (Táňa Pauhoufová, Štěpán Kubišta a rozkošně zhulená Iva Janžurová!) Čert ví proč, ale mnohem spíše od Bočanovy klasiky S čerty nejsou žerty (jimiž se ostatně Nejlepší přítel evidentně inspiruje). 
• Peklo je v tomto fikčním univerzu naprosto funkčním úřadem na všech myslitelných úrovních - obyčejnými čerty - anonymními šuliny počínaje,
  přes údržbáře, zedníky, bachaře, šmíráky (fascinující trio Bambušek, Šimčík, Kalvoda), prestižní čerty-pokušitele - (Jiří Langmajer je více než důstojným nástupcem Karla Heřmánka, o Jířím Dvořákovi nemluvě - přál bych jeho postavě samostatný film - super vousy, mimochodem)
  
   až k samotnému Luciferovi, v němž František Němec mimochodem úspěšně skládá reparát za Troškovu Čertovu nevěstu. 
  
  Všichni tito jsou jasně rozlišitelní a účelní. Konečně nejde o pouhý komparz ani oživlou blekotající rekvizitu. Tentokrát je za sympaťáka s rohy i nezbytný Václav Vydra!
• Marek Adamczyk ze začátku sice poněkud příliš "mádluje", nakonec se ale rozehraje v jednoho z nejsympatičtějších hlavních pohádkových hrdinů nejen posledních let. 
• Protože tato pohádka rozhodně není především o postavě Zdeňka Piškuly.
• Naštěstí.
• Zdeněk Piškula svým chlapeckým charisma pohádce nicméně nijak neškodí, Konášová s Janákem jen posouvají obvyklou optiku příběhu, za což jim patří velký dík - Nejlepší přítel je v podstatě variace na Vraníka v hlavní roli.
• Vůbec nevadí, že představitelka komtesy Rézinky Kristína Svarinská je takřka o dekádu starší než Piškula -je to moderní a emancipované.
• Beztak je cute jako kombinace Veroniky Khek-Kubařové, Terezy Pokorné a Michaely Kuklové v nejlepších letech. Hrát moc co nemá, však cení se (komtesčina) snaha o samostatnost (učí se vařit :-)), inteligence, imunita k bohatství, sympatie k nižším vrstvám, smysl pro humor i nesporný šarm. A ty rtíky :-)! 
• Kdo ovšem i na poměrně malém prostoru řádí herecky neskutečně? Hana Vagnerová. Konečně můžu o české pohádce zase jednou říct, že je proklatě sexy! Holky společně ustojí i hru na Erbena! 
• Když Adamczykův čert žmoulá tabatěrku, (v níž Janák zase jednou našel adekvátní pohádkové uplatnění pro Pavla Lišku), a vzrušeně šeptá "Marijánka, Marijánka" je to dojemné i skvělý fór zároveň :-D!
• Bonusem budiž řada drobných dílčích osvěžujících nápadů, za všechny například "peníze do hrobu", či baronovo (Ondřej Sokol) šmírování pekelníků dalekohledem.
• Lábus sice variuje svého týpka z Tajemství staré bambitky, nicméně není zcela zlý a jeho výklad ekonomiky dětem je rozkošný.
• Pavel Zedníček pro jednou jako záporák? Paráda! 
• Přítomnost šenkýřky-rujné ramlice? No problémo!
• Sokol se Stachem jako finanční variace na Dona Juana a Sganarela - překvapivé, ale proč ne?
• Janák se sice nepokrytě vizuálně inspiruje (srovnej místní peklo například s Gringottovými či Bradavickými studovnami), protože si však je

           a) rozpočtových limitů
           b) vlastní řemeslné zdatnosti vědom, nepůsobí to trapně.

• Lucii Konášové se zjevně lépe hraje za " temnou stranu", za Janákova pevného režijního vedení, před nímž se Strachova nudící rutina může schovat do písku
• ...a nebo přijít do pekla!
• Nerad bych zapomněl na výborně fungující epickou hudbu Aleše Březiny...
•  ...a tentokrát rovněž precizní dramaturgii matadora televizní tvorby pro děti Jiřího Chalupy (!)
• Proč se Nejlepší přítel nevešel do kin hlava mi nebere!

Jediným negativem je částečná ztráta tempa v poslední třetině snímku a Piškulovo nepříliš uvěřitelné frackování, jež pamětníkům připomene podobně křečovitou kreaci Tobeye Maguiera ve snímku Spiderman 3 (možná jde o záměr!).

Oproti nezapomenutelné, přelomové a postmoderní Škole ve mlejně, (jež ostatně letos slaví deset let od premiéry - připomeňte si jí!), je Nejlepší přítel sice v podstatě konzervativním, nikoli však povrchním, ani odfláknutým pohádkovým kouskem, a právě proto má velkou šanci stát se novodobou klasikou, což bych mu velice přál. Udělal totiž pro peklo totéž co první Anděl páně pro nebe, jen na nesporně mnohem vyšší řemeslné úrovni, jež by rozhodně kinům slušela víc než Strachův sterilní digitál. 

Karle Janáku a Lucie Konášová, moc díky!

Na shledanou příště! 

KlariNovo Vánoční pohádkové recenzování 2017: Anděl páně 2!

A už tu zas, KlariNovo tradiční Vánoční pohádkové mini-recenzování! Letos vykopáváme někdejším kino hitem, divácky mega úspěšným pokračováním Strachova náborového video spotu, kombinovaného s nebesky-pekelnou bromancí.

  

Dobré zprávy na úvod: ústřední milostné dvojici jde variování klasického vztahového vzorce „co se škádlívá, rádo se mívá“ i po letech stále na výbornou.  Skvostně se vykrádající tvůrčí tandem Trojan-Dvořák je zde navíc na trio vhodně doplněn Annou Čtvrtníčkovou, jež představuje vítané zpestření, potvrzení pravdivosti přísloví o nedaleko se koulejícím jablku (jak případné vzhledem k ději!), i velký příslib do budoucna. Třetím pozitivem je přítomnost mé oblíbené Vicy Kerekes, bohužel předabované a herecky opět odsouzené být především objektem – tentokrát chtivosti anděla, čerta, Polívky i párkaře (zjevný jazykový purista Jiří alespoň neměl Strach ji nechat hrát, byť především očima a úsměvem – Pavla Lišku nepředabovali asi proto, že záporák česky mluvit nemusí). 

Šarmantní Vicou výčet kladů v podstatě končí. Se změnou na postu scénáristy, kdy Lucii Konášovou vystřídal sám režisér ve spolupráci s Markem Epsteinem, s nímž se ostatně již léta chystají filmově cizopasit i na druhém z národních pohádkových klasiků Karlu Jaromíru Erbenovi (Anděl páně vznikl volně na motivy jedné z prací Němcové Boženy, pozn. KlariN.), respektive Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém (stále doufám v trio Jiri Havelka, Tomáš Jeřábek a Petr Prokop!, jištěné Ondřeji Bauerem a Cihlářem coby princem a čarodějem :-)), bohužel došlo k ústupu hravosti a vzestupu polopatičnosti, okaté náboženské propagace, špatně skrývané rutiny a dokonce fekálního humoru (holub!). 

Naopak nezměnil se naprosto odpudivý vizuál, jenž v kině nemá co dělat, a v prvním díle Strachovy pohádkové ságy se dal omluvit jen skutečností, že ten byl původně určen pouze pro televizní obrazovky a do kin nasazen až rozhodnutím na poslední chvíli. Strach a spol. jen opakují a násobí již jednou viděné - Petronel a Uriel jsou i nadále vtipně popletení, dlouho pasívní trotli, předchozí návštěva Země v nich zjevně žádné stopy nezanechala. Množí se příklady tvůrčí laxnosti – klíč od očistce za dortík jablečňák – prohřešek zvíci hlavního konfliktu, generické záporácké trio Majer-Taclík-Liška, či na volnoběh běžící zlý kapitalista Boleslava Polívky – v tomto alibistickém marasmu spoléhání se na osvědčené recepty potěší alespoň čestná miniatura Viktora Preisse.

 Prvoplánový princip nomen omen, kdy svaté představují celebrity týchž jmen se Strach v jiném gardu tentokrát dílčím způsobem snaží aplikovat i na prosté lidstvo – asi proto zmíněného párkaře –pozitivního stalkera, hraje Vojta Dyk.

 Druhý Anděl páně je podobný případ jako Svěrákovi Tři bratři – v tuzemském kontextu v podstatě představuje aktuální žánrovou špičku, což je depresivní. Anděla páně 2 jsem byl schopen alespoň dosledovat. Jednou a těsně. Sice lepší než s Troškou do m-lejna, je(n)ž ovšem nedaleko jest, na milion diváků nehledě (ten měly Babovřesky bezmála taky!) Nazdar zítra, u Nejlepšího přítele!