Aloisi Jirásku, vidíš to taky? Díl 4. a poslední – pátek, sobota, loučení!

Poslední dva letošní hronovské dny se už přirozeně nesly ve znamení smutku z blížícího se odjezdu. Tradiční příval melancholie ovšem nikterak nesnížil mou schopnost kritického vnímání divadelních artefaktů. Jaké tedy bylo finální dějství 87. ročníku multižánrového hodokvasu?

Inu především ve znamení skutečnosti, že s porotami Divadelního Pikniku Volyně se dlouhodobě ideově míjíme. Právě proto se tam v roce příštím, i díky posunutému termínu na cestu inspekční chystám. Buď jsou verdikty zmíněných orgánů značně tendenční, nebo je amatérská činohra ve vážné krizi. Importy z Volyně patří totiž pravidelně k tomu nejpokleslejšímu, co je v programu JH k mání, v této naštěstí neolympijské disciplíně má Volyně ostatně v letech posledních jen jednoho vážného konkurenta, ano, je to Krakonošův Danajský dar, promiňte, Divadelní podzim. S čestnými výjimkami v podobě kladenské Valérie a především Ad Hocu (viz. níže), který byl ovšem „pouze“ doporučen, převládá pouze nezvládnutá nápodoba principů divadla zájezdově-profesionálního (letos například poPUD Brno, pravidelně Ty-já-tr), či poklesle politicky bavičského (Symposion), osobitost abys mimo známé firmy pohledal. Leč popořadě:

Případ první: Třebechovice pod Orebem

Třebechovický Symposion okouzlil Volyňský lektorský sbor svojí variací na Jarryho stařičký masterpiece Král Ubu. Námitky, že na Pikniku se hrálo v diametrálně rozdílném prostoru neberu, zde je totiž chyba jednoznačně na straně dramaturgie. Podobně jako Rádobydivadlo Klapý, i Symposion a některé další soubory chápou dramaturgii jako pouhý výběr textu, což je ovšem kardinální chybou, na níž by právě odborné poroty měly upozorňovat, a podobné zmetky dál na Hronov nevysílat. Lituji zjevně poučené herce, i poměrně kreativní scénografku Lenku Faltovou, viním režiséra a dramaturga Petra Hofmana – z absence koncepce, i neschopnosti propůjčit jevištnímu tvaru alespoň zdání gradace. Estráda maskovaná za aktualitu je zločin vkusu, vážený pane režisére. Řečeno slovníkem Vašeho titulu, takhle to nepude!

Případ druhý: Česká lípa

Divadelní klub Jirásek patří mezi další oblíbence volyňské. Jinak by nepovedená variace na commedii dell´arte, hraná pod „důmyslným“ názvem Commedia ála Carte, rovněž byla bez šance. Bez lazzi a dokonalé souhry totiž není komedie, ať už si slepujete Shakespeara, Goldoniho, Gozziho i Suchánka s Genzerem jak chcete, a jedna výborná herečka (Tereza Lačná), ještě divadlo nedělá. První půlhodina navíc v žánru rozhoduje, takže scusa, českolipští, ale víc času Vám nedám, Tereze navzdory. Na tržišti bych Vaši inscenaci možná bez komentáře přešel, ale coby výstup vrcholné přehlídky amatérského divadla ji jednoduše ignorovat nemohu, a důvody ke chválení, ani setrvání v sále bohužel nemám. Na shledanou v lepších časech.

Případ třetí: Ad Hoc

Fakt, že lektorský sbor letošního Divadelního Pikniku Volyně v nominaci upřednostnil brněnský poPUD a třebechovický Symposion před inscenací Nové TV Kočovného divadla Ad Hoc, hlásá mým očím jedno – kvalitní autorské divadlo s aktuálními přesahy je pro porotu méně hodnotné, než nedobře napodobované zájezdovky? V tom případě se nedivím, že řada souborů, koketujících s moderní činohrou míří raději na Šrámkův Písek (ano, můj milý Kameni, letos jsi citelně chyběl, a doufám, že Tě nadále budeme vídat alespoň v inspirativním programu). Opravdu má mít na JH opakovaně selhávající klasická ochotničina, či neobratné pokusy o její renesanci, přednost před skutečným činoherním progresem? Ad Hoc se v Nové TV otevřeně inspirují poetikou malých forem, ve vděčném žánru parodie se pohybují s ještě mnohem větší suverenitou než Buranteatr, a úrodné rašeliniště médií, v němž se výborně sehraný ansámbl rozkošnicky rochní, mají zmapované dokonale. Hranice mezi amatérským a profesionálním divadlem zde zcela spontánně mizí – neodolatelný pastiš inteligence, humoru, vynikající hudby a textů, jež by hravě obstály i v repertoárech parodovaných umělců, sráží jediné pochybení, a sice poněkud přestřelená stopáž, jíž ovšem jistě vymaže přirozený vývoj povedeného inscenačního kusu. Moderní (nejen) amatérská činohra nemusí být nutně snobský art – nezbytně však vyžaduje jasnou dramaturgicko-režijní koncepci, adekvátně kolektivně převedenou do prostoru a času. Jako esence výše uvedeného tak měla inscenace Nové TV být jednoznačně nominovaná. Skuteční nominanti jí totiž nesahají ani po palce u nohou.  

A co bylo dál?

Z inscenací nevolyňských mne v posledních hronovských dnech zaujalo především již druhé utkání Slovanského tyátru Olomouc s Maryšou bratří Mrštíků. Zdeněk Vévoda mi udělal radost hned dvojí, za prvé dokázal, že funkci dramaturga, režiséra a autora výpravy může zastávat jeden člověk, aniž by se nutně muselo jednat o inscenační fiasko (pánové Valeš, Klapka, Hofman a další si laskavě vezmou příklad!), v případě druhém se pak zdrojem mého rozradostnění stala skutečnost, že tady se snadnou cestou pouhého remaku rozhodně nešlo. V původním maryšovském debutu olomouckých gymnasistů z roku 2011 byla ještě evidentní Vévodova fascinace režijním rukopisem Jana Mikuláška, respektive snaha o jeho nápodobu, aktuální návrat k tématu se naopak honosí pevnou rukou zralé režijní osobnosti, jež empaticky vede mladé herecké představitele k pochopení podstaty dramatu a v rámci možností uvěřitelným hereckým výkonům, z nichž ten nejlepší podává famózní Petra Vybíralová v titulní roli. Výhradu mám v podstatě jen k jedné věci – a tou je dramaturgicky nepravděpodobná přecitlivělost Vávry (Martin Skopalík) ve scéně svatby. Vše ostatní však funguje skvěle, a slogan „vrcholné drama bratří Mrštíků pohledem nejmladší generace“, zas jednou nelže. Jde o pohled nesentimentální, vědoucí a přirozeně emotivní. Nic víc, nic míň. Slovanský tyátře, tisíceré díky!

Na hypnotickou Šlépjej jaroměřského kolektivu Mikrle si jdu odpočinout jako domů, meotarová performance pánů Kubiny a Gruse za režijního dohledu Jarky Holasové nechává v jedno tělo splynout literární tvorbu Karla Čapka a filosofii Davida Huma způsobem, jenž mám rád, a nehodlám se jej nabažit. 35 minut je akorát dost na tohle radostné kolébání. Pokud budete mít někdy cestu kolem, rozhodně neváhejte se zastavit.

Na závěrečnou inscenaci svého programu 87. ročníku Jiráskova Hronova, pohádku Oslí kůže, aneb Nebojíš se, princezničko?, jsem se docela těšil, výsledek mi však příliš důvodů k radosti nedoručil. 1. neratovická divadelní společnost se totiž pod vedením nomen omen režiséra Miroslava Krále vydala cestou resuscitace studiové televizní poetiky 70. let., pseudooperního herectví, jež vzdáleně připomnělo tvorbu Petra Weigla, a spíše oživlých obrazů, než plnokrevného divadla. Přes neustále řvoucí repetitivní symfonickou hudbu zanikaly dialogy, princezna byla potetovaná jak protřelá recidivistka z brněnského Cejlu, a rozhodně jí nebylo pouhých avizovaných osmnáct, což je zrovna u Perraultova pohádkového přemítání o věkově disproporčních párech poměrně zásadní problém. Vlastně jsem celou dobu myslel na toho nebohého osla…ale pravdou jest, že už jsme zažili i horší hronovská finále, než oživlé muzeum princezen!  

Jaký byl tedy Hronov no. 87.?

Především velmi dobře zorganizovaný. O stanovém městečku již byla řeč, z novinek dále stojí za zmínku především zcela famózní snídaně v klubu Jiráskova divadla, s láskou připravované místními dobrovolnicemi, návrat velmi dobrého stravování v jídelně místní hotelové školy, a vítané rozšíření doprovodného programu (bohužel jsem letos prošvihl mažoretky!). Intenzivně rovněž chválím setrvale stoupající podporu přítomnosti rodin s dětmi, která dodává Hronovu další díl výborné atmosféry. Co tedy chybí domácím Vánocím amatérského divadla k dokonalosti? Především větší prozíravost porot a programových rad, ještě větší pestrost nabízených seminářů (hlavně směrem k režii a úplným začátečníkům), přátelštější systém online rezervací (zjištěno na základě dotazování) či promyšlená burza vstupenek.  A hlavně – Tančírna!

Z hlediska divadelního pak potěšil fakt, že především mladší divadelníci začínají suverénně nakládat s moderními technologiemi (zvuk, projekce, svícení, a koneckonců i ten meotar J), méně už, že dramaturgie je mnohde pořád sprostým slovem, ošklivým káčetem, Popelkou a nepraktikovanou polohou.

87. ročník hronovský to zabalil povedeným ohňostrojem. Já mu děkuji především za umělecké zážitky dobré i zlé a řadu přátelských setkání. Hlavu vzhůru k ročníkům dalším. Už se těšíte? Já rozhodně!

Petr KlariN Klár    

Aloisi Jirásku, vidíš to taky? Díl třetí: Středa a čtvrtek!

 Jenom se nebojte, nezapomněl jsem na Vás, jenom mne brutálně letící čas donutil prožívat, a nikoli už psát. Následující reporty jsou tedy logicky určeny i pro všechny, kteří v tom letos jeli se mnou. Vychutnejte si zápisky z druhé letošní hronovské půle!

Volný program dvakrát z Brna!

Ve středečním volném programu se představily hned dva soubory, jejichž kořeny shodně vězí v Brně. Přátelsky spřízněný Buranteatr do Hronova dovalil svůj stále ještě čerstvý inscenační kus Univerzální sci-fi v režii Šimona Cabana, jenž je svéráznou poctou žánru, a v řadě neposlední i velmi vtipnou disputací nad údělem herce. Inscenaci výborně slouží skvěle sehraný ansámbl, jehož členky a členové často s gustem sofistikovaně parodují sebe sama, méně pak už její značně přebujelá stopáž, a po hříchu roztříštěná narační struktura. Univerzální sci-fi navíc nikoli překvapivě nepodržel sál Josefa Čapka – na rozdíl od domovské scény sympatického divadelního subjektu zde logicky absentoval větší kontakt s publikem. Burani bojovali statečně, vedrem sálající neútulná pseudomultifunkční ratejna se však pro ně stala protivníkem, jenž zákeřností překonal Vetřelce, Predátora i Patrasovou Dádu. Publikum však nespoutané žonglování žánrem ocenilo bouřlivě, což vzhledem k okolnostem lze rozhodně označit za happyend.

Inscenace Já jsem Lucien, jíž se následně v Jiráskově divadle představil soubor Reverzní dveře, ve mně vyvolala dojmy dosti rozporuplné – sice jsem byl rozradostněn snad nejsofistikovanější hrou s kostýmy v kontextu celého letošního ročníku, i nesporným půvabem zúčastněných dam, na stranu druhou opětovné větrání snad nejotravnější jevištní rekvizity všech dob – štaflí, se stalo zdrojem mého znechucení. Podstatu fascinace souboru myšlenkami a životem Jeana - Paula Sartra se navíc nepodařilo náležitě sdělit – pod povrchně atraktivním vizuálem a zdánlivě suverénními hereckými výkony raší nejistota a explicitní snaha o salónní šok. Doslovná pointa je pak finální hořkou pilulí ambiciózního jevištního počinu, jenž postrádá důslednost.

Mrštíkovská variace I.

Čtenář, jenž nepozná, ze které hry pochází titul inscenace Musí to bét?, je tu zřejmě omylem. Ano, čistě dívčí ansámbl JAKKdo z Jaroměře, se pod skvostným vedením tvůrčí šamanské divadelní guru Jarky Holasové s gustem zmocnil legendární travičské story. Korunovační klenot české dramatické literatury dostal tentokrát podobu formálně vytříbené loutkařiny, jež se stala adekvátním výrazovým východiskem pro radikální dramaturgickou úpravu, v níž je akcentován především motiv negativní rodičovské manipulace s vlastními dětmi. V tomto ohledu je závěrečný verdikt soudu, jenž posílá nevlastní děti vražedkyně do výchovy jejím rodičům, jíž v podstatě celou tragédii zapříčinili, pointou z nejdrtivějších!

To nejlepší v závěru středy

Středeční noc, a komorní sál Jiráskova divadla se následně staly svědky mého nejsilnějšího jevištního zážitku z letošního Hronova. Inscenace Anna, jež vzešla z deníků, korespondence a díla básnířky, novinářky a scénáristky Alexandry Barkovové, je precizní, syrovou a nepatetickou výpovědí o výjimečné ženě, která se nikdy nedala zlomit, a s útrapami života bojovala s neústupnou urputností, i sarkastickým humorem. Matka a dcera Hana Franková a Magdalena Hniličková vládnou divadelnímu prostoru především prostřednictvím brilantní vzájemné souhry, jež nemá slabých míst. Rodinný podnik Divadla Dagmar z režijní pozice jistí syn a bratr zúčastněných hereček Jan Hnilička, jenž naštěstí neoslňuje samoúčelnou exhibicí, ale citem pro temporytmus, i absolutní oddaností zvolenému tématu. Necelá hodinka s Divadlem Dagmar byla strhující i přesto, že inscenaci propůjčený prostor je značně nedivadelní a tudíž naprosto nevyhovující. Chválím velmi a doufám, že nadmíru sympatické produkci se dostane ještě mnoha spokojených diváků.

Decentně (ne)navštívený čtvrtek

Bohužel jsem natěsno minul ruského Revizora, lístek na Olgu (Horrory z Hrádečku) Divadla Letí, jsem naopak rád přenechal lačnému divákovi, neboť jsem s dle mého názoru poněkud přeceněnou produkcí měl čest již ve Zlíně. Velmi rád, až přijde čas, porovnám verzi zájezdovou s tou originální ze štvanické Vily, ale při vší úctě ke všem zúčastněným jsem zkrátka na předlouhé inscenační repete, navíc ve vyprahlé Čapkárně neměl energii, a koneckonců ani chuť. Tendenci Hronova dovážet i nadále Inscenace roku nicméně velmi fandím.

Chvála studiu Light!

Mí favorité čtvrteční ovládli Jiráskovo divadlo už o půl páté, a naprosto se zde nehodlám tajit skutečností, že práci režisérky, výtvarnice, dramatizátorky a především výborné dramatické pedagožky Lenky Tretiagové s pražským Tanečním studiem Light dlouhodobě obdivuji. A nic se na tom nezmění ani po jejich letošním vystoupení, jímž se stala výborná scénická variace na slavný fantasy román Astrid Lingrenové Bratři Lví srdce. Inscenace Děti Lví srdce odvypráví s odzbrojující živelností, přesto však naprosto přehledně takřka kompletní dějovou osu prozaické předlohy, a to během pouhých dvaceti minut. Jejich fascinující děsuplné pojetí mytické bestie Katly mi v myšlenkách silně rezonuje ještě teď. Lenka Tretiagová režíruje věkově velmi různorodý ansámbl empaticky do podoby ideálně sehraného celku, který je však naštěstí dalek sterilní vycíděnosti „dětí na baterky“. Taneční studio Light zaslouženě slaví úspěchy po celém světě – jeho členové však nepřestávají být dětmi hravými a hrajícími si, což je moc dobře. Budiž jim provolána sláva!

Irsko v Sokolovně

Časně noční hronovskou sokolovnu navštívilo, a mé čtvrteční divadlení tak ukončilo Divadlo Vydýcháno z Liberce, které mne znovu poučilo o subjektivitě vnímaného času. Není dvacet minut, jako dvacet minut. Sympatičtí lidé se sice v inscenaci ANDREW COFFEY – vyprávěj příběh pokusili invenčně převyprávět starou irskou duchařskou pověst, uvízli však na mělčině akvaparku inscenačních klišé zvoleného crossoveru žánrů. Storytelling se s horrorovými proprietami těžce míjel, a princip opakování se postupně stával zdrojem rostoucí nudy. Škoda. Pro svůj první noční drink si tentokrát kráčím poněkud uondán, a rozesmutněn z blížícího se konce. Ale o něm až příště.

Ukončení brzy!

Petr KlariN Klár

Jirásku Aloisi, vidíš to taky? Díl druhý: Z pondělí do úterý!

Aloisi Jirásku, vidíš to taky? Díl druhý: Z pondělí do úterý!

Buďte zdrávi z Hronova, domácí divadelní metropole měsíce srpna. Dny 87. ročníku opulentního hodokvasu amatérského divadla se řítí jako ze řetězu utržená westernová kráva, a diář uměleckých zážitků se začíná povážlivě plnit. Pojďme si je tedy prosvištět. Přijměte pozvání na horskou dráhu uplynulých dní!

Obcování s holokaustem

Litoměřičtí Záludňáci pod vedením pedagožky Lenky Pařízkové si jako zásadní inspirační zdroj vybrali Lustigova Zloděje kufrů. Výsledek jejich snah bohužel zcela postrádá autorovu okouzlující živelnost i odzbrojující nadhled, a stává se poněkud unylou přehlídkou koncentráčnických klišé. V projevu jinak sympaticky uměřené divadelní grupě navíc dosti ublížilo nešťastně zvolené umístění do sálu Josefa Čapka. Je jistě chvályhodné, že divadelní omladina se nezříká vážných témat, leč pro příště: Lustig není kolébač!

Golding z Ostružna

Inscenaci Svině, Teátru Vaštar z Ostružna, jsem zaregistroval již na Šrámkově Písku, z něhož byla na Jiráskův Hronov nominována. U projektů, pod nimiž je podepsán můj oblíbený autor, režisér a pedagog Michal Ston oceňuji zejména inovativní nakládání se zvolenou předlohou, a soustředěnou empatickou práci s mladým hereckým kolektivem. Emocionálně intenzivní interpretace Goldingova Pána much sice atakuje divákovu koncentraci poněkud přebujelou stopáží takřka sto dvaceti minut, které jsou při festivalovém zatížení a realizačních limitech sálu Josefa Čapka na samé hranici snesitelnosti, dobře zvolený inscenační klíč, v němž hraje prim syrovost, nemoralizování a výtečně definovaná nadčasovost, dramaturgická sevřenost a v neposlední řadě nekompromisní nasazení výtečně sehraného hereckého kvarteta, jsou strůjci jednoho z nejsilnějších zážitku letošní divadelní sezóny. Bravo a díky!

Kaidan z Brandýsa

Další velká radost na Hronov doputovala z Brandýsa nad Vltavou. S tvorbou původně gymnaziálního souboru Gympl Brandejs jsem se setkal poprvé, o to větší překvápko na mně z jejich dárkového balíčku jménem Ještě jeden příběh vypadlo. Brandejská divadelní budoucnost zachází s meotarem a zvolenými rekvizitami s rychlobruslařskou brilancí Martiny Sáblice, japonských duchařských legend se zmocňuje s lehkostí i humorem, složka horrorová je pak působivější než u kladenské Valérie, pointa srávně mrazivá. A Myšárna konečně funguje jako divadlo. Jsem radostný jak brousek, svištící na ostří samurajova meče!  

Holky z Krumlova!

Na Hronově se po čase zjevili i hosté z exotických krajů, konkrétně z Krumlova. Českého Krumlova. Historická perla Jižních Čech zrodila komorní inscenaci Svět nás má!, jež si podmanila Wolkrův Prostějov. Tak trochu feministický kabaret pro začátečnice, tak trochu Bravo Girl on the stage. Stopáž tak akorát, a projev cute. Nemám problém užít si. Milé dámy, neustávejte!

Brněnské jazyky!

A tady jsem narazil. Je mi moc líto, že vzápětí poraním jeden z festivalových diváckých hitů, ale inscenace Archiv jazyků, s níž do Hronova z Volyně doputoval brněnský poPUD, nese bohužel mnoho rysů, jež mne takříkajíc vyřazují z cílového publika tohoto jevištního opusu. Sentimentální romantická komedie korejsko/americké autorky Julie Cho, jíž si soubor chvályhodně sám přeložil a v české premiéře v živoucí existenci následně uvedl, sice disponuje poměrně svěžím žonglováním se žánrovými stereotypy, přílišný důraz na realistické herectví, zbytečné a neúměrně prodlužované přestavby a absence gradace nadějnou inscenaci zbytečně dusí v rozletu. Trnovou korunou Archivu jazyků je pak režijní interpretace starých postav, jež hrají o dvě-až tři generace mladší herci, coby nadmíru otravnou, svěrákovsky přemoudřelou definici selsky dojemného zmírání. Ulepené, bez nadhledu, brrnící. Málo mi nestačí, a tak všeobecné nadšení odmítám sdílet. Někdy příště!

Libický Dyk

Následně se rázem v hronovské Sokolovně propadám do monodramatického retra, a zároveň do další ze záležitostí, jež jsou ryze osobní. I s Krysařem hammelnským mne totiž pojí intenzivní autorsko-režijní zkušenost (viz. inscenace Krysař – Tohle ráno přerodilo svět!, Divadlo Tramtarie, Olomouc, 2007). Jiří Hlávka, herecký doyen libického kulturního kvasu, naplňuje Dykovu interpretaci starého mýtu nakažlivým entusiasmem rarachujícího kozla. Svižná hodina nepostrádá humor, temnotu, ani ověřené špílce, zděděné po generacích kočujících bardů. Hlávka obratně balancuje na hranici tradice a šmíry, a i v nevlídně zapoceném prostředí hronovského sportovního chrámu prokazuje obdivuhodnou komplexní připravenost. Zaslouženě v závěru vybičuje řadu diváků k potlesku ve stoje. Já s radostí kráčím vstříc další noci…pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Jirásku Aloisi, vidíš to taky? Díl první: Příjezd a neděle!

Hronove zdar! V rámci svého již tradičního prázdninového tripu dávám v sobotu vale Uherskému Hradišti, končím své letní odloučení od múzy Thálie a vyrážím… v podstatě domů. Divadelní žatva Jiráskův Hronov je místem lásky, sídlem přátel i intenzivních zážitků. Přijměte tedy pozvání na další mé reporty z něj. Laskavě čtěte! 

V sobotu nebyl vzhledem k času našeho příjezdu, a následnému setkávání s drahými monstry na divadlo už čas (Lenone moc díky za pohodlný přesun!), za zaznamenání však stojí věci pozitivní – bezproblémové vyřízení ubytování a všech dalších příjezdových formalit, návrat společného stravování do jídelny hotelové školy (jídlo si zatím drží velmi solidní úroveň, dámy jsou pohotové, šaramantní i vtipné), i zrod stanového městečka, po němž jsem několik let marně volal. Skutečnost, že zatím není příliš naplněno, vyplývá nejspíš z faktu, že informace o jeho existenci nepronikla mezi účastníky Hronova včas. Jde ovšem jistě o vítané rozšíření ubytovacích kapacit. Svůj vlastní stan nechávám zatím po LFŠ odpočívat, a volím obvyklé ubytování v přívětivých tenatech místní školy – mým dočasným domovem se tak stává třída převážně obývaná seminaristy a seminaristkami storytellingu. A Triton? Ten pořád stojí. První kytarové skřehotání, návštěva Stovky u Gurina a tradiční objímačky s vínem jsou předehrou mého prvního hronovského usínání v roce 2017.

První noc byla poklidná a probouzení přívětivé i přesto, že údajně chrápu. Během svátečního dopoledne jsem sice řešil nepříjemné pracovní trable s neustále se přehřívajícím notebookem, roztrpčení mladého publicisty v nejlepším věku však zdařile rozptylovaly přívaly zeleného čaje podávané v ranní Stovce i dobrý oběd (spokojenost s jídelnou nadále přetrvává). Poměrně uklidněn naplněným břichem, i konečně fungující výpočetní technikou jsem se křepce vydal na první omrk divadelního kolbiště do Jiráskova divadla. A můj svět se otřásl!

Přítomnost Inscenace …dlouhá cesta Rádobydivadla Klapý v oficiálním programu Jiráskova Hronova je totiž jasným důkazem selhání kontrolních orgánů přehlídky – každá porota má právo nenominovat či nedoporučit – inscenační nepodarek intergalaktických rozměrů se tudíž na jeviště prestižní akce vůbec neměl doplazit – je totiž velmi unfair vůči ostatním zúčastněným umělcům, divákům a koneckonců i souboru samému, kterému je tak neprávem podsouván dojem umělecky úspěšného divadelního artefaktu, zařadit na pomyslný The best of seznam položku, jež selhává ve všech možných ohledech. Rádobydivadlo Klapý v podstatě redefinuje Artaudův pojem Divadlo krutosti na permanentní úmornou divákovu torturu. Umělecký šéf souboru Ladislav Valeš v pro sebe tradiční velikášské trojkombinaci režiséra, dramaturga a autora divadelní adaptace provádí nelegální exhumaci někdejšího krále skandinávské kinematografie, korunovanou jeho brutálním znásilněním. Bergmanovy Lesní jahody, na něž si, jak napovídá název inscenace, soubor pravděpodobně ani nenamáhal zařídit si autorská práva, jsou niterně autobiografickou sondou do života stárnoucího umělce, bilancujícího vzestupy i pády vlastního života v rodině i profesi. Valešův tvůrčí přístup, v jehož rámci si přivlastňuje Bermanovu intimitu, se však podobá masturbaci do cizího deníku, kdy niternost nahrazuje zobecněním, kreativitu nahodilostí, prostorovou dynamiku a mizanscény rezignací na organizaci. Svým divákům navíc implicitně sděluje: „Jsem Ingmar Bergman amatérského divadla v Česku!“. I do Eda Wooda máte v tomto konkrétním případě na míle daleko, vážený pane Valeši! Otřesen otřesem jdu sliz ten smýt pivem dobrým za asistence přátel.

Po necelé hodině, kdy váhal jsem velmi nad nuceným výsekem paměti vlastní, jsem s důvěrou v lepší časy příští do místní Sokolovny zamířil. Mé apokalyptické depresivní stavy z alarmujícího stavu české amatérské činohry naštěstí příznačně rozptýlil soubor Rámus Plzeň inscenací s přiléhavým názvem V prdeli!. Zdena Vašíčková se se svým sehraným kolektivem skvěle popasovala s nelehkým žánrem pohádkové morality. Svižná padesátiminutovka disponuje bezprostředním kontaktem s publikem, přehršlí hravých nápadů, a nakažlivou radostí ze hry, díky níž mi ani příliš nevadilo, že jsem prošvihl večeři. Korunkou na inscenaci je pak citlivá práce se spontaneitou dětské herečky. Rámusi, tentokrát velké díky – složil jsi mimochodem v mých očích reparát za loňského žalostně nepovedeného Antikryse.

Kolektivní inscenaci souboru Inverze Most, To si viděl, vzniklou pod vedením ostříleného pedagoga a režiséra Pavla Skály jsem viděl už na letošním Písku – sice jsem i nadále přesvědčen, že jde spíše o divadlo mladé než experimentální, přesto je na Hronově zcela právem. Nebojí se otevírat palčivá témata, s diváky komunikuje adekvátně zvolenou a zvládnutou formou, jíž bych vytknul jediné – lepší mluvu. Jinak není důvod nechválit. Nepolevujte, vážení!

Finále mého nedělního divadelního pídění mělo poněkud osobní konotace. S románovou předlohou inscenace Valérie a týden divů, stejnojmenným „černým“ románem Vítězslava Nezvala, mám vlastní praktické zkušenosti – sám jsem jej totiž s láskou k temnotě (v žánrovém crossoveru s pohádkou Král Tchoř, K. J. Erbena) před dvěma lety dramatizoval do podoby punkově-rockového scenária Valérie aneb Slepičí mor!, jež jsem režíroval s tehdejším domovským souborem Ansámbl Oz!.

Latrina Magika při V. A. D. Kladno zvolila atraktivní audiovizuální formu, v níž se setkaly precizní videoprojekce, jež okamžitě upomenou na skvostnou Jirešovu filmovou adaptaci, kterou osobně považuji za nejerotičtější český film všech dob (úchvatná Jaroslava Schallerová!!!!!!), s dráždivou hudbou mé oblíbené skupiny Dresden Dolls. Živá hudba je sice rozhodně plus, opačným znaménkem hodnotím sterilní interpretaci prezentovaných songů. Otevřenou inspirační poctu hrdinům českého výtvarna Ester Krumbachové a Janu Švankmajerovi velmi vítám, méně už skutečnost, že pro technické aspekty se poněkud pozapomnělo na vedení herců i dramaturgii – herci nutkavě schizofrenicky těkají mezi psychologií a groteskou, a totálně ohlodaná kostra příběhu, z níž odpadly celé linky (Hedvika!) i vztahové vazby, se hroutí pod dílčími nedůslednostmi, jež v neznalém divákovi, vyvolávají zbytečný zmatek. Poslední výhrada pak míří k umístění inscenace do komorního prostoru. Jsem přesvědčen, že větší jeviště by inscenaci jen pomohlo se nadechnout. Co však musím vyzvednout, je příkladná komunikace týmu s diváky. Je velmi příjemné být přivítán i úsměvem vyprovozen Samozřejmost? Nikoli!

A pak už mně pohltila typicky hronovská nedělní noc…pokračování příště!

Petr KlariN Klár