Jirásku Aloisi, vidíš to taky? Díl druhý: Z pondělí do úterý!

Aloisi Jirásku, vidíš to taky? Díl druhý: Z pondělí do úterý!

Buďte zdrávi z Hronova, domácí divadelní metropole měsíce srpna. Dny 87. ročníku opulentního hodokvasu amatérského divadla se řítí jako ze řetězu utržená westernová kráva, a diář uměleckých zážitků se začíná povážlivě plnit. Pojďme si je tedy prosvištět. Přijměte pozvání na horskou dráhu uplynulých dní!

Obcování s holokaustem

Litoměřičtí Záludňáci pod vedením pedagožky Lenky Pařízkové si jako zásadní inspirační zdroj vybrali Lustigova Zloděje kufrů. Výsledek jejich snah bohužel zcela postrádá autorovu okouzlující živelnost i odzbrojující nadhled, a stává se poněkud unylou přehlídkou koncentráčnických klišé. V projevu jinak sympaticky uměřené divadelní grupě navíc dosti ublížilo nešťastně zvolené umístění do sálu Josefa Čapka. Je jistě chvályhodné, že divadelní omladina se nezříká vážných témat, leč pro příště: Lustig není kolébač!

Golding z Ostružna

Inscenaci Svině, Teátru Vaštar z Ostružna, jsem zaregistroval již na Šrámkově Písku, z něhož byla na Jiráskův Hronov nominována. U projektů, pod nimiž je podepsán můj oblíbený autor, režisér a pedagog Michal Ston oceňuji zejména inovativní nakládání se zvolenou předlohou, a soustředěnou empatickou práci s mladým hereckým kolektivem. Emocionálně intenzivní interpretace Goldingova Pána much sice atakuje divákovu koncentraci poněkud přebujelou stopáží takřka sto dvaceti minut, které jsou při festivalovém zatížení a realizačních limitech sálu Josefa Čapka na samé hranici snesitelnosti, dobře zvolený inscenační klíč, v němž hraje prim syrovost, nemoralizování a výtečně definovaná nadčasovost, dramaturgická sevřenost a v neposlední řadě nekompromisní nasazení výtečně sehraného hereckého kvarteta, jsou strůjci jednoho z nejsilnějších zážitku letošní divadelní sezóny. Bravo a díky!

Kaidan z Brandýsa

Další velká radost na Hronov doputovala z Brandýsa nad Vltavou. S tvorbou původně gymnaziálního souboru Gympl Brandejs jsem se setkal poprvé, o to větší překvápko na mně z jejich dárkového balíčku jménem Ještě jeden příběh vypadlo. Brandejská divadelní budoucnost zachází s meotarem a zvolenými rekvizitami s rychlobruslařskou brilancí Martiny Sáblice, japonských duchařských legend se zmocňuje s lehkostí i humorem, složka horrorová je pak působivější než u kladenské Valérie, pointa srávně mrazivá. A Myšárna konečně funguje jako divadlo. Jsem radostný jak brousek, svištící na ostří samurajova meče!  

Holky z Krumlova!

Na Hronově se po čase zjevili i hosté z exotických krajů, konkrétně z Krumlova. Českého Krumlova. Historická perla Jižních Čech zrodila komorní inscenaci Svět nás má!, jež si podmanila Wolkrův Prostějov. Tak trochu feministický kabaret pro začátečnice, tak trochu Bravo Girl on the stage. Stopáž tak akorát, a projev cute. Nemám problém užít si. Milé dámy, neustávejte!

Brněnské jazyky!

A tady jsem narazil. Je mi moc líto, že vzápětí poraním jeden z festivalových diváckých hitů, ale inscenace Archiv jazyků, s níž do Hronova z Volyně doputoval brněnský poPUD, nese bohužel mnoho rysů, jež mne takříkajíc vyřazují z cílového publika tohoto jevištního opusu. Sentimentální romantická komedie korejsko/americké autorky Julie Cho, jíž si soubor chvályhodně sám přeložil a v české premiéře v živoucí existenci následně uvedl, sice disponuje poměrně svěžím žonglováním se žánrovými stereotypy, přílišný důraz na realistické herectví, zbytečné a neúměrně prodlužované přestavby a absence gradace nadějnou inscenaci zbytečně dusí v rozletu. Trnovou korunou Archivu jazyků je pak režijní interpretace starých postav, jež hrají o dvě-až tři generace mladší herci, coby nadmíru otravnou, svěrákovsky přemoudřelou definici selsky dojemného zmírání. Ulepené, bez nadhledu, brrnící. Málo mi nestačí, a tak všeobecné nadšení odmítám sdílet. Někdy příště!

Libický Dyk

Následně se rázem v hronovské Sokolovně propadám do monodramatického retra, a zároveň do další ze záležitostí, jež jsou ryze osobní. I s Krysařem hammelnským mne totiž pojí intenzivní autorsko-režijní zkušenost (viz. inscenace Krysař – Tohle ráno přerodilo svět!, Divadlo Tramtarie, Olomouc, 2007). Jiří Hlávka, herecký doyen libického kulturního kvasu, naplňuje Dykovu interpretaci starého mýtu nakažlivým entusiasmem rarachujícího kozla. Svižná hodina nepostrádá humor, temnotu, ani ověřené špílce, zděděné po generacích kočujících bardů. Hlávka obratně balancuje na hranici tradice a šmíry, a i v nevlídně zapoceném prostředí hronovského sportovního chrámu prokazuje obdivuhodnou komplexní připravenost. Zaslouženě v závěru vybičuje řadu diváků k potlesku ve stoje. Já s radostí kráčím vstříc další noci…pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Jirásku Aloisi, vidíš to taky? Díl první: Příjezd a neděle!

Hronove zdar! V rámci svého již tradičního prázdninového tripu dávám v sobotu vale Uherskému Hradišti, končím své letní odloučení od múzy Thálie a vyrážím… v podstatě domů. Divadelní žatva Jiráskův Hronov je místem lásky, sídlem přátel i intenzivních zážitků. Přijměte tedy pozvání na další mé reporty z něj. Laskavě čtěte! 

V sobotu nebyl vzhledem k času našeho příjezdu, a následnému setkávání s drahými monstry na divadlo už čas (Lenone moc díky za pohodlný přesun!), za zaznamenání však stojí věci pozitivní – bezproblémové vyřízení ubytování a všech dalších příjezdových formalit, návrat společného stravování do jídelny hotelové školy (jídlo si zatím drží velmi solidní úroveň, dámy jsou pohotové, šaramantní i vtipné), i zrod stanového městečka, po němž jsem několik let marně volal. Skutečnost, že zatím není příliš naplněno, vyplývá nejspíš z faktu, že informace o jeho existenci nepronikla mezi účastníky Hronova včas. Jde ovšem jistě o vítané rozšíření ubytovacích kapacit. Svůj vlastní stan nechávám zatím po LFŠ odpočívat, a volím obvyklé ubytování v přívětivých tenatech místní školy – mým dočasným domovem se tak stává třída převážně obývaná seminaristy a seminaristkami storytellingu. A Triton? Ten pořád stojí. První kytarové skřehotání, návštěva Stovky u Gurina a tradiční objímačky s vínem jsou předehrou mého prvního hronovského usínání v roce 2017.

První noc byla poklidná a probouzení přívětivé i přesto, že údajně chrápu. Během svátečního dopoledne jsem sice řešil nepříjemné pracovní trable s neustále se přehřívajícím notebookem, roztrpčení mladého publicisty v nejlepším věku však zdařile rozptylovaly přívaly zeleného čaje podávané v ranní Stovce i dobrý oběd (spokojenost s jídelnou nadále přetrvává). Poměrně uklidněn naplněným břichem, i konečně fungující výpočetní technikou jsem se křepce vydal na první omrk divadelního kolbiště do Jiráskova divadla. A můj svět se otřásl!

Přítomnost Inscenace …dlouhá cesta Rádobydivadla Klapý v oficiálním programu Jiráskova Hronova je totiž jasným důkazem selhání kontrolních orgánů přehlídky – každá porota má právo nenominovat či nedoporučit – inscenační nepodarek intergalaktických rozměrů se tudíž na jeviště prestižní akce vůbec neměl doplazit – je totiž velmi unfair vůči ostatním zúčastněným umělcům, divákům a koneckonců i souboru samému, kterému je tak neprávem podsouván dojem umělecky úspěšného divadelního artefaktu, zařadit na pomyslný The best of seznam položku, jež selhává ve všech možných ohledech. Rádobydivadlo Klapý v podstatě redefinuje Artaudův pojem Divadlo krutosti na permanentní úmornou divákovu torturu. Umělecký šéf souboru Ladislav Valeš v pro sebe tradiční velikášské trojkombinaci režiséra, dramaturga a autora divadelní adaptace provádí nelegální exhumaci někdejšího krále skandinávské kinematografie, korunovanou jeho brutálním znásilněním. Bergmanovy Lesní jahody, na něž si, jak napovídá název inscenace, soubor pravděpodobně ani nenamáhal zařídit si autorská práva, jsou niterně autobiografickou sondou do života stárnoucího umělce, bilancujícího vzestupy i pády vlastního života v rodině i profesi. Valešův tvůrčí přístup, v jehož rámci si přivlastňuje Bermanovu intimitu, se však podobá masturbaci do cizího deníku, kdy niternost nahrazuje zobecněním, kreativitu nahodilostí, prostorovou dynamiku a mizanscény rezignací na organizaci. Svým divákům navíc implicitně sděluje: „Jsem Ingmar Bergman amatérského divadla v Česku!“. I do Eda Wooda máte v tomto konkrétním případě na míle daleko, vážený pane Valeši! Otřesen otřesem jdu sliz ten smýt pivem dobrým za asistence přátel.

Po necelé hodině, kdy váhal jsem velmi nad nuceným výsekem paměti vlastní, jsem s důvěrou v lepší časy příští do místní Sokolovny zamířil. Mé apokalyptické depresivní stavy z alarmujícího stavu české amatérské činohry naštěstí příznačně rozptýlil soubor Rámus Plzeň inscenací s přiléhavým názvem V prdeli!. Zdena Vašíčková se se svým sehraným kolektivem skvěle popasovala s nelehkým žánrem pohádkové morality. Svižná padesátiminutovka disponuje bezprostředním kontaktem s publikem, přehršlí hravých nápadů, a nakažlivou radostí ze hry, díky níž mi ani příliš nevadilo, že jsem prošvihl večeři. Korunkou na inscenaci je pak citlivá práce se spontaneitou dětské herečky. Rámusi, tentokrát velké díky – složil jsi mimochodem v mých očích reparát za loňského žalostně nepovedeného Antikryse.

Kolektivní inscenaci souboru Inverze Most, To si viděl, vzniklou pod vedením ostříleného pedagoga a režiséra Pavla Skály jsem viděl už na letošním Písku – sice jsem i nadále přesvědčen, že jde spíše o divadlo mladé než experimentální, přesto je na Hronově zcela právem. Nebojí se otevírat palčivá témata, s diváky komunikuje adekvátně zvolenou a zvládnutou formou, jíž bych vytknul jediné – lepší mluvu. Jinak není důvod nechválit. Nepolevujte, vážení!

Finále mého nedělního divadelního pídění mělo poněkud osobní konotace. S románovou předlohou inscenace Valérie a týden divů, stejnojmenným „černým“ románem Vítězslava Nezvala, mám vlastní praktické zkušenosti – sám jsem jej totiž s láskou k temnotě (v žánrovém crossoveru s pohádkou Král Tchoř, K. J. Erbena) před dvěma lety dramatizoval do podoby punkově-rockového scenária Valérie aneb Slepičí mor!, jež jsem režíroval s tehdejším domovským souborem Ansámbl Oz!.

Latrina Magika při V. A. D. Kladno zvolila atraktivní audiovizuální formu, v níž se setkaly precizní videoprojekce, jež okamžitě upomenou na skvostnou Jirešovu filmovou adaptaci, kterou osobně považuji za nejerotičtější český film všech dob (úchvatná Jaroslava Schallerová!!!!!!), s dráždivou hudbou mé oblíbené skupiny Dresden Dolls. Živá hudba je sice rozhodně plus, opačným znaménkem hodnotím sterilní interpretaci prezentovaných songů. Otevřenou inspirační poctu hrdinům českého výtvarna Ester Krumbachové a Janu Švankmajerovi velmi vítám, méně už skutečnost, že pro technické aspekty se poněkud pozapomnělo na vedení herců i dramaturgii – herci nutkavě schizofrenicky těkají mezi psychologií a groteskou, a totálně ohlodaná kostra příběhu, z níž odpadly celé linky (Hedvika!) i vztahové vazby, se hroutí pod dílčími nedůslednostmi, jež v neznalém divákovi, vyvolávají zbytečný zmatek. Poslední výhrada pak míří k umístění inscenace do komorního prostoru. Jsem přesvědčen, že větší jeviště by inscenaci jen pomohlo se nadechnout. Co však musím vyzvednout, je příkladná komunikace týmu s diváky. Je velmi příjemné být přivítán i úsměvem vyprovozen Samozřejmost? Nikoli!

A pak už mně pohltila typicky hronovská nedělní noc…pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Hradiště žije!: Díl šestý: Finále na dohled!

Čas v poslední třetině letošní Filmovky neskutečné švihnul do svých nadupaných ořů. Je proto nutné opustit tradiční strukturu denních reportů a ve dvojici článků a následném epilogu shrnout zbytek mého letošního hradišťského pobytu.

Jediné zklamání

 Kosa na kámen mého diváckého výběru ve 43. ročníku LFŠ dopadla opravdu naštěstí jen jednou - bohužel jsem právě kvůli zmíněnému snímku opovrhl posezením s přáteli. Nevidět Thriller - drsný film (Thriller - en grym film, Švédsko, 1974), někdejšího Bergmanova režijního asistenta Bo Arne Vibenia, jenž je v setrvalé registraci fanoušků B-cult movies zřejmě především kvůli tomu, že byl údajně jednou z klíčových inspirací Tarantinova dvoudílného revenge opusu Kill Bill, zůstal bych ušetřen k uzoufání nudné Vibeniovy varianty hypnotické psychedelie, kterou nepomohl rozhýbat ani nesporný půvab Christiny Lindbergové, někdejší Anity – Švédské nymfičky, v ústřední mstitelské roli.

Příjemné překvapení – nejlepší doporučení divákům kin!

Filmy, které posléze doplují do distribuční sítě, na festivalech obvykle moc často nenavštěvuji, ale za následující výjimku, jejíž projekci jsem navíc navštívil víceméně náhodou, jsem intenzivně rád. Právě teď Vás totiž pošlu rovnou do kinosálů. Česká distribuční premiéra koprodukčního filmu Čára, slovenského režiséra Petera Bebjaka, byla sice termínově posunuta, už v úvodu podzimních dní se Vám však dostane hutného baladického thrilleru s kusturicovskými prvky. Jádrem atraktivní story z pera scénáristy Petera Balka je prorůstání vztahů policie a organizovaného zločinu na slovensko-ukrajinských hranicích, jeho korunou pak brilantní audiovizuální stránka, jež nekompromisním způsobem dokazuje definitivní přerod aktuálního domácího krále televizní detektivky v prvoligovou režijní personu. Beze zmínky rozhodně nelze ponechat výtečnou kameru Bebjakova věrného souputníka Martina Žiarana, ani přesvědčivé výkony Tomáše Maštalíra, Emílie Vašáryové, Andreje Hryce nebo Filipa Kaňkovského. Nežli běhat po strništi, to raději vyrazit na Poloniny. Co nejdříve!

Parádní dokument

A ještě jedno doporučení slovenské, tentokrát naopak pro diváky s oblibou v nacházení – film Cooltúra, slovenského dokumentaristy Mira Rema, totiž kvůli nesouhlasu některých protagonistů nikdy nebyl uveden v oficiální distribuci (Miku Spirite a Rytmusi, fakt nedíky!). Řada projekcí se naštěstí uskutečnila a uskuteční na akademické půdě, režisér na besedě rovněž deklaroval, že je ochoten jej poskytnout k dispozici online. Pokud Vás zajímají podoby současné subkultury, audiovizuálně definované prostřednictvím groteskní mozaiky mnohdy bizarních výjevů, neváhejte. Removi je cizí sentiment i moralizování, ve své cestě pod povrch však zachází mnohem dál, než například žánrově spřízněné Kmeny. Hledejte, shánějte, budete potěšeni!

  

…pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Hradiště žije!: Díl pátý: V zajetí sérií!

V minulém díle jste četli...parafrázi titulku, dobře známého všem seriálovým konzumentkám i požíračům, si v případě reportu z festivalového úterka jednoduše odpustit nemohu. Jeho podstatná většina se totiž bude problematiky příběhů na pokračování přímo týkat. Takže kde jsme to skončili minule?

Správně - Lovci - díky nim, a samozřejmě kvůli Vám jsem udělal něco, co na filmovce už dlouho ne - z obavy, abych nezaspal jejich přímé pokračování Falešná stopa (Jägarna 2, Švédsko 2011),  usnul jsem nad ránem přímo na louce před Sportovní halou - asi na hodinu (Vertigo drahé za předchozí večírek srdečné díky!) - a za svoji hedonisticko-hektickou aktivitu jsem byl po zásluze odměněn, a sice snímkem, který v intenzitě zážitku snad svého předchůdce i předčí. Opakují se sice dílčí problémy - ústřední hrdina v podání Rolfa Lassgårda je se svým smolařstvím zdatným konkurentem Wallanderovi i Lutherovi, záporáci se průběžně mění z otíkovských kreténů na bondovské geniály, a policisté, jak jinak, lžou. Falešná stopa má blíž k Nelítostnému souboji než Silveradu, a kolektivního zločince tentokrát nahradil jednotlivec, za to však v jedinečné herecké interpretaci Petera Stormara. Naprosto nepochybuji, že oba žánrové skvosty si v době brzké zopakuji, a vám je mohu vřele k seznámení doporučit.

Po nezbytném doplnění energie a decentním snížení spánkového deficitu jsem se intenzivně přimknul k očekávané události dne, v podobě projekce finální trojice epizod Sedmilhářek. A jistě, má včerejší hypotéza se ukázala býti přesnou. Celá pointa příběhu spočívá v tom že,...nikoli, nebudu ničema, a spoileru se nedočkáte. Snad jen ujištění, že pokud budete dostatečně pozorni/né měli/y byste zhruba v polovině minisérie mít jasno. V předchozím lektorském úvodu Jany Jedličkové diskutovaná žánrová černě-humorně- dramatická klasifikace však beze zbytku sedí. Sedmilhářky se zjevně hlásí k odkazu dramatiky Edwarda Albeeho či Patricka Marbera, respektive k jejich filmovým adaptacím Mike Nicholse, ironicky traktovanou sociální kritičností má proklatě blízko k tvorbě Gillian Flynnové, a linie dramatická tepe hitchcockovským srdcem. Je rovněž příznačné, že literární populár Liane Moriartyové na úroveň televizní události povznesli muži - precizní veterán televizní scenáristiky David E. Kelly, a   kanadský režijní virtuóz Jean Marc Valée, kteří v umění pracovat s ženskými postavami zdařile atakují nadpřirozené schopnosti Tennessee Williamse. Sedmilhářky jsou rozhodně skvěle odvedeným řemeslem, uměním však nikoli, a zlomovým momentem televizní popkultury se  stanou jen stěží – skutečnost, že se HBO otevírá ženským světům, však jednoznačně považuji za pozitivní zprávu. Znovu ale musím zopakovat, že ohlášení vývoje druhé série mne intenzivně irituje. Důstojně zakončený příběh měl zůstat dalším, uměle startovaným kapitolám uzavřen. Nicméně večírek ve stylu Audrey a Elvise bych rozhodně si dal. A co vy?

Úterek jsem z hlediska filmového zakončil projekcí filmu Nina, režiséra Juraje Lehotského. Příběh rozvodu dlouholetého partnerského svazku, vnímaný optikou dospívající dívky zdánlivě nepřináší do žánru mnoho inovativního, jeho jednoznačné přednosti však tkví v neokázalém vedení kompaktního hereckého týmu, jež prozrazuje předchozí dokumentární orientaci režiséra, i nevtíravá návaznost na uherovskou poetiku. Snímek je rovněž důstojnou připomínkou časů, kdy česko-slovenská kinematografie byla na poli snímků pro děti respektive o dětech dominantním hráčem. Přál bych Nině co nejvíc spokojených diváků, neboť je obnova domácí produkce zmíněného žánru mým dlouhodobým snem.

Následná úterní slovenská party byla plná skvělého vína, tance a přátelských rozprav. Co víc si přát? Pokračování příště!

Hradiště žije!: díl čtvrtý: Pod knutou vedra a erotiky!

Vedra dnů předchozích mne bohužel částečně vyřadila z autorské tvorby, a já se Vám za časovou prodlevu upřímně omlouvám. Neznamená to však, že bych rezignoval na návštěvy projekcí, i labužnickou konzumaci dalších laskomin 43. letní filmové školy. 

Je samozřejmě naprosto jasné, že švédská sekce se zkrátka nemůže obejít bez erotiky, a ta zase nesmí postrádat mne. I proto jsem vlastní programové pondělní menu načal v Klubu Mír, jenž v končícím dopoledni naprosto ovládla legendární skandinávská svůdnice Christina Lindberg. Film se svůdným názvem  Anita - Švédská nymfička (Anita - ur en tonårsflickas dagbok, Švédsko/Francie, 1973), režijního nedouka Torgny Wickmana, je starším sourozencem, či možná pratetou Trierovy Nymfomanky, a jejíž výrazové brilanci si samozřejmě může nechat jen zdát. Sympatická Kristina však své kvality rozhodně nezapře, a naštěstí ani neschovává, a její zpráva o historické žánrové produkci je nakonec vcelku přesvědčivá. 

Má věrnost pondělní pak zůstala zachována Míru, jen švédskou lascivnost nahradila americká sci-fi. Černá díra (The Black Hole, USA 1979), režiséra Garyho Nelsona dějově vzdáleně připomíná kombinaci Horizontu události a Bílé velryby, a pro její temnost by nikdo nehádal, že jejím producentem je studio Disney, pondělní odpoledne však rozpálila dokonale. Konec let sedmdesátých nebyl jen Vetřelec či Star Wars a je jenom dobře, že nám to dramaturg sekce Jiří Flígl připomněl!

Druhé setkání s minisérií Sedmilhářky zrodilo mou hypotézu závěru. Otázka zní, trefil jsem se?

Jistě, pořád je to povrchní a posh, ale taky přesvědčivé, a velmi dobře hrané. Originalita formy a a vyprávěcí struktury hrají stále prim před hloubkou, předvídatelnost je sice všudypřítomná, leč příliš nevadí. Velkou předností je práce s dětskými aktéry. Můj palec zatím míří opatrně nahoru a k zítřejšímu finále. Jana Jedličková v úvodu zmínila vývoj druhé série, který z domněle výjimečného projektu - uzavřené adaptace populárního románu - definitivně utvoří běžný produkt vyšší žánrové konfekce. Škoda.

Úterý jsem přivítal půlnoční projekcí snímku Lovci (Jägarna, Švédsko 1996), žánrového specialisty Kjella Sundvalla. Drama, zručně kombinující western a kriminálku staví na uhrančivých exteriérech, Pucciniho operních áriích, a detektivovi, jenž se chová jako slon v porcelánu je důvodem, proč tento report skončí cliffhangerem - film se totiž dočkal pokračování po patnácti letech, jímž jsem odstartoval festivalové úterý. Takže s Lovci, Falešnou stopou a dalšími... pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Hradiště žije! Díl třetí: Nedělí!

Ranní ptáče díl doskáče...třeba na švédské kriminální oddělení. Ano, série brzkých probouzení i nadále pokračuje, odborné úvody Jana Šulce i dalších ostřílených bijců pódiových se stávají mou pravidelnou intelektuální snídaní. 

I Muže z Mallorky (Mannen från Mallorca, Švédsko/ Dánsko, 1984), aneb druhý letošní Bo Widerbergův zářez režijní, lze počítat mezi vítané rozšíření obzorů v oblasti skandinávské procedurální krimi. Na místo zakladatelských person je tentokrát adaptována beletristická prvotina další ikony žánru i policie Leifa G. W. Parssona, prosazuje se vtipná nadsázka i deziluze z boje s větrnými mlýny, i nerušící severská varianta buddy movie. Ideální náhrada čaje zeleného i černé kávy.

Následně jsem bohužel natěsno prošvihl svou rezervaci na výlet do dokumentu, tedy na Klusákův Svět podle Daliborka, a tak jsem se namísto kratochvil českého nácíčka věnoval blogování pro vás. Hodinu pátou jsem pak zasvětil prvnímu z celkem tří setkání s aktuální televizní minisérií Sedmilhářky (Big Little Lies, HBO, 2017), o níž vás podrobněji zpravím posléze. Po prvních dvou epizodách prozatím doufám, že nechronologická vyprávěcí struktura a vypiplaná audiovizuální stránka díla, jenž pod palcem má renomovaný kanadský režisér Jean Marc Vallée (mj. snímky Klub poslední naděje, Divočina a další))  nejsou obalem pro pouhou posh femi banalitu...Zkrátka, ještě se uvidíme, děvčata...

...následně spolu s drahým kolegou, vítaným hostem a výborným kamarádem Michalem Horňákem vstoupíme do Slováckého divadla, a já se zamiluji...Janička (Jeannette l'enfance de Jeanne d'Arc, Francie 2017), festivalovým divákům dobře známého režijního zlobila Bruna Dumonta, je totiž nejodvážnější muzikálovou vizí přinejmenším od Luhrmanova Moulin Rouge (Austrálie, 2001), a já vás tímto razantně posílám na některou z projekcí v rámci přehlídky be2can. Bez Janičky se totiž vaše životy neobejdou. Což ovšem neznamená, že mne nebudete proklínat - Dumont totiž zdecimovaný žánr podrývá s entusiasmem ADHD krtka. Ovce coby královny komparzu, insitní herectví, absurdní choreografie spolupracovníka Cirque du Soleil Philippa Decouflého a rozpustilá hudba Igorrova, jež žánrově osciluje mezi ohlasy renesančních balad, metalcorem a lámanými beaty, jsou strůjci zážitku, který by Osvaldovou, Soukupa, Basikovou i Andrewa Lloyd Webbera na notičky rozsekal. Neváhejte zažít!

 Nedělní večer jsem filmově zakončil půlnoční projekcí Muže na balkóně (Mannen på balkongen, Švédsko/ Německo 2001), Daniela Alfredsona. Martin Beck, tentokrát v herecké interpretaci Gősty Ekmana řešil řádění vraha malých děvčátek. Lehce rutinovaný žánrový kus ve mně vyvolal nutkavou potřebu večírku, jež samozřejmě nezůstala nenaplněna. Na shledanou brzy!

Petr KlariN Klár

Hradiště žije!: Díl druhý - Sobotnica!

Můj světe div se, a klidně nevěř mi, leč pravda pravdoucí to je: letošní Filmovka mne již podvakráte donutila vstáti na devátou ráno!

Leč popořadě: sobotu do pohybu hektického nakopl jsem návštěvou klasické filmové adaptace legendární anime Ghost in the Shell v režii Mamoru Ošii, kterého kdysi ctěný a oblíbený pan docent Vladimír Suchánek označil za "Andreje Tarkovského animovaného filmu",  průběžné plnění dlouholetých filmově-sledovacích restů vnímám jako jednu z nejzásadnějších radostí Letní filmové školy, a ani tentokrát jsem neodešel zklamán. Krásně jsem si znovu připomněl kde všude straky Wachovské kradly, po ránu příjemně do meditativního režimu vplul, a navíc se velmi pobavil reakcemi přede mnou sedící dvojice - nebohá matka si zjevně spojila termíny "animáč" a "anime" v jeden, a na filosoficky nekompromisně brutální snímek vyvedla svého cca dvanáctiletého syna - po prvních deseti minutách se klepali oba - statečně však vytrvali. Snad chlapec předčasně nedospěl. Aktuální Sandersovu americkou re-.imaginaci hodlám shlédnout brzy. Opouštím Kultury klub a letos poprvé vyrážím za filmem do Slováckého divadla. Asijské kyborgy střídá slovenský highlander. Jakubisko Juraj!

Následné krátké zastavení ve stanu České televize, který v tu dobu ovládl Tomáš Feřtek a domácí kriminálky, s sebou přinesl nejvtipnější moment sobotní, když dramaturgovu poznámku o narůstající oblibě ústředních ženských hrdinek v současné evropské televizní krimi, v čemž aktuální tvorba česká pochopitelně hrubě zaostává, glosoval manželský pár ve středním věku zhruba takto: Ona: "Vůbec, jako, já se chci koukat na Vaculíka, a ne na žádnou babu, teda." On (promptně a lakonicky): "Jo, jenže Ty jsi stará, miláčku, gender, degender (vysloveno foneticky)"  - no není to nádhera? I proto záhy mířím za maďarským žánrovým poučením!

Škrtič z Martfű, režiséra Arpáda Sopsitse je pro mne tím, co jsem toužil dostat po Ondříčkově Ve stínu, a nebylo mi přáno. V brilantně stylizovaném thrilleru se totiž v ideální symbióze setkávají roviny politická i osobní, s omračujícím smyslem pro dobovou autenticitu, i přesným vedením hereckého kolektivu. Narvaný sál snímek po právu bouřlivě ocenil, a já jen doufám, že se na domácích uměleckých učilištích coby výuková pomůcka ujme. Ondříčkovi, Jarchovskému, Hudskému a podobným bych jej rozhodně doporučil rovněž - v rámci Univerzity třetího věku třeba.

Krátký výlet na náměstí znamenal jen jedno zjištění - ozvučení koncertu B-side bandu s Vojtěchem Dykem, se příliš nepovedlo. Během mé zhruba desetiminutové návštěvy byly slyšet především vokalistky, méně již Vojtěch sličný, samotné kapele pak mistr zvuku a náměstní akustika ublížili nejvíce. Škoda. 

Do Sportovní haly jsem se navrátil i v poslední položce svého programu sobotního, jímž se stala další francouzská extremita, a sice film Fuck me,  režijního tandemu Virginie Despentes a Coralie Trinh Thi, který je jasným důkazem, že tendence uhýbat je dramaturgům LFŠ zcela cizí - sekce v jejich podání tudíž není jen přehlídkou vycíděných jistot, ale v rámci možností kompletním panoptikem rozkoší i hrůz. Mr. Jílek s nadhledem příkladného reprezentanta filmového trashe uvedl, a pak již se děly zhůvěřilé pornověci. Někdy jest vhodné zakempit!

Posléze ve Vertigo stanu, tančilo se dobře. Na shledanou zítra!