Hradiště žije!: Díl šestý: Finále na dohled!

Čas v poslední třetině letošní Filmovky neskutečné švihnul do svých nadupaných ořů. Je proto nutné opustit tradiční strukturu denních reportů a ve dvojici článků a následném epilogu shrnout zbytek mého letošního hradišťského pobytu.

Jediné zklamání

 Kosa na kámen mého diváckého výběru ve 43. ročníku LFŠ dopadla opravdu naštěstí jen jednou - bohužel jsem právě kvůli zmíněnému snímku opovrhl posezením s přáteli. Nevidět Thriller - drsný film (Thriller - en grym film, Švédsko, 1974), někdejšího Bergmanova režijního asistenta Bo Arne Vibenia, jenž je v setrvalé registraci fanoušků B-cult movies zřejmě především kvůli tomu, že byl údajně jednou z klíčových inspirací Tarantinova dvoudílného revenge opusu Kill Bill, zůstal bych ušetřen k uzoufání nudné Vibeniovy varianty hypnotické psychedelie, kterou nepomohl rozhýbat ani nesporný půvab Christiny Lindbergové, někdejší Anity – Švédské nymfičky, v ústřední mstitelské roli.

Příjemné překvapení – nejlepší doporučení divákům kin!

Filmy, které posléze doplují do distribuční sítě, na festivalech obvykle moc často nenavštěvuji, ale za následující výjimku, jejíž projekci jsem navíc navštívil víceméně náhodou, jsem intenzivně rád. Právě teď Vás totiž pošlu rovnou do kinosálů. Česká distribuční premiéra koprodukčního filmu Čára, slovenského režiséra Petera Bebjaka, byla sice termínově posunuta, už v úvodu podzimních dní se Vám však dostane hutného baladického thrilleru s kusturicovskými prvky. Jádrem atraktivní story z pera scénáristy Petera Balka je prorůstání vztahů policie a organizovaného zločinu na slovensko-ukrajinských hranicích, jeho korunou pak brilantní audiovizuální stránka, jež nekompromisním způsobem dokazuje definitivní přerod aktuálního domácího krále televizní detektivky v prvoligovou režijní personu. Beze zmínky rozhodně nelze ponechat výtečnou kameru Bebjakova věrného souputníka Martina Žiarana, ani přesvědčivé výkony Tomáše Maštalíra, Emílie Vašáryové, Andreje Hryce nebo Filipa Kaňkovského. Nežli běhat po strništi, to raději vyrazit na Poloniny. Co nejdříve!

Parádní dokument

A ještě jedno doporučení slovenské, tentokrát naopak pro diváky s oblibou v nacházení – film Cooltúra, slovenského dokumentaristy Mira Rema, totiž kvůli nesouhlasu některých protagonistů nikdy nebyl uveden v oficiální distribuci (Miku Spirite a Rytmusi, fakt nedíky!). Řada projekcí se naštěstí uskutečnila a uskuteční na akademické půdě, režisér na besedě rovněž deklaroval, že je ochoten jej poskytnout k dispozici online. Pokud Vás zajímají podoby současné subkultury, audiovizuálně definované prostřednictvím groteskní mozaiky mnohdy bizarních výjevů, neváhejte. Removi je cizí sentiment i moralizování, ve své cestě pod povrch však zachází mnohem dál, než například žánrově spřízněné Kmeny. Hledejte, shánějte, budete potěšeni!

  

…pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Hradiště žije!: Díl pátý: V zajetí sérií!

V minulém díle jste četli...parafrázi titulku, dobře známého všem seriálovým konzumentkám i požíračům, si v případě reportu z festivalového úterka jednoduše odpustit nemohu. Jeho podstatná většina se totiž bude problematiky příběhů na pokračování přímo týkat. Takže kde jsme to skončili minule?

Správně - Lovci - díky nim, a samozřejmě kvůli Vám jsem udělal něco, co na filmovce už dlouho ne - z obavy, abych nezaspal jejich přímé pokračování Falešná stopa (Jägarna 2, Švédsko 2011),  usnul jsem nad ránem přímo na louce před Sportovní halou - asi na hodinu (Vertigo drahé za předchozí večírek srdečné díky!) - a za svoji hedonisticko-hektickou aktivitu jsem byl po zásluze odměněn, a sice snímkem, který v intenzitě zážitku snad svého předchůdce i předčí. Opakují se sice dílčí problémy - ústřední hrdina v podání Rolfa Lassgårda je se svým smolařstvím zdatným konkurentem Wallanderovi i Lutherovi, záporáci se průběžně mění z otíkovských kreténů na bondovské geniály, a policisté, jak jinak, lžou. Falešná stopa má blíž k Nelítostnému souboji než Silveradu, a kolektivního zločince tentokrát nahradil jednotlivec, za to však v jedinečné herecké interpretaci Petera Stormara. Naprosto nepochybuji, že oba žánrové skvosty si v době brzké zopakuji, a vám je mohu vřele k seznámení doporučit.

Po nezbytném doplnění energie a decentním snížení spánkového deficitu jsem se intenzivně přimknul k očekávané události dne, v podobě projekce finální trojice epizod Sedmilhářek. A jistě, má včerejší hypotéza se ukázala býti přesnou. Celá pointa příběhu spočívá v tom že,...nikoli, nebudu ničema, a spoileru se nedočkáte. Snad jen ujištění, že pokud budete dostatečně pozorni/né měli/y byste zhruba v polovině minisérie mít jasno. V předchozím lektorském úvodu Jany Jedličkové diskutovaná žánrová černě-humorně- dramatická klasifikace však beze zbytku sedí. Sedmilhářky se zjevně hlásí k odkazu dramatiky Edwarda Albeeho či Patricka Marbera, respektive k jejich filmovým adaptacím Mike Nicholse, ironicky traktovanou sociální kritičností má proklatě blízko k tvorbě Gillian Flynnové, a linie dramatická tepe hitchcockovským srdcem. Je rovněž příznačné, že literární populár Liane Moriartyové na úroveň televizní události povznesli muži - precizní veterán televizní scenáristiky David E. Kelly, a   kanadský režijní virtuóz Jean Marc Valée, kteří v umění pracovat s ženskými postavami zdařile atakují nadpřirozené schopnosti Tennessee Williamse. Sedmilhářky jsou rozhodně skvěle odvedeným řemeslem, uměním však nikoli, a zlomovým momentem televizní popkultury se  stanou jen stěží – skutečnost, že se HBO otevírá ženským světům, však jednoznačně považuji za pozitivní zprávu. Znovu ale musím zopakovat, že ohlášení vývoje druhé série mne intenzivně irituje. Důstojně zakončený příběh měl zůstat dalším, uměle startovaným kapitolám uzavřen. Nicméně večírek ve stylu Audrey a Elvise bych rozhodně si dal. A co vy?

Úterek jsem z hlediska filmového zakončil projekcí filmu Nina, režiséra Juraje Lehotského. Příběh rozvodu dlouholetého partnerského svazku, vnímaný optikou dospívající dívky zdánlivě nepřináší do žánru mnoho inovativního, jeho jednoznačné přednosti však tkví v neokázalém vedení kompaktního hereckého týmu, jež prozrazuje předchozí dokumentární orientaci režiséra, i nevtíravá návaznost na uherovskou poetiku. Snímek je rovněž důstojnou připomínkou časů, kdy česko-slovenská kinematografie byla na poli snímků pro děti respektive o dětech dominantním hráčem. Přál bych Nině co nejvíc spokojených diváků, neboť je obnova domácí produkce zmíněného žánru mým dlouhodobým snem.

Následná úterní slovenská party byla plná skvělého vína, tance a přátelských rozprav. Co víc si přát? Pokračování příště!

Hradiště žije!: díl čtvrtý: Pod knutou vedra a erotiky!

Vedra dnů předchozích mne bohužel částečně vyřadila z autorské tvorby, a já se Vám za časovou prodlevu upřímně omlouvám. Neznamená to však, že bych rezignoval na návštěvy projekcí, i labužnickou konzumaci dalších laskomin 43. letní filmové školy. 

Je samozřejmě naprosto jasné, že švédská sekce se zkrátka nemůže obejít bez erotiky, a ta zase nesmí postrádat mne. I proto jsem vlastní programové pondělní menu načal v Klubu Mír, jenž v končícím dopoledni naprosto ovládla legendární skandinávská svůdnice Christina Lindberg. Film se svůdným názvem  Anita - Švédská nymfička (Anita - ur en tonårsflickas dagbok, Švédsko/Francie, 1973), režijního nedouka Torgny Wickmana, je starším sourozencem, či možná pratetou Trierovy Nymfomanky, a jejíž výrazové brilanci si samozřejmě může nechat jen zdát. Sympatická Kristina však své kvality rozhodně nezapře, a naštěstí ani neschovává, a její zpráva o historické žánrové produkci je nakonec vcelku přesvědčivá. 

Má věrnost pondělní pak zůstala zachována Míru, jen švédskou lascivnost nahradila americká sci-fi. Černá díra (The Black Hole, USA 1979), režiséra Garyho Nelsona dějově vzdáleně připomíná kombinaci Horizontu události a Bílé velryby, a pro její temnost by nikdo nehádal, že jejím producentem je studio Disney, pondělní odpoledne však rozpálila dokonale. Konec let sedmdesátých nebyl jen Vetřelec či Star Wars a je jenom dobře, že nám to dramaturg sekce Jiří Flígl připomněl!

Druhé setkání s minisérií Sedmilhářky zrodilo mou hypotézu závěru. Otázka zní, trefil jsem se?

Jistě, pořád je to povrchní a posh, ale taky přesvědčivé, a velmi dobře hrané. Originalita formy a a vyprávěcí struktury hrají stále prim před hloubkou, předvídatelnost je sice všudypřítomná, leč příliš nevadí. Velkou předností je práce s dětskými aktéry. Můj palec zatím míří opatrně nahoru a k zítřejšímu finále. Jana Jedličková v úvodu zmínila vývoj druhé série, který z domněle výjimečného projektu - uzavřené adaptace populárního románu - definitivně utvoří běžný produkt vyšší žánrové konfekce. Škoda.

Úterý jsem přivítal půlnoční projekcí snímku Lovci (Jägarna, Švédsko 1996), žánrového specialisty Kjella Sundvalla. Drama, zručně kombinující western a kriminálku staví na uhrančivých exteriérech, Pucciniho operních áriích, a detektivovi, jenž se chová jako slon v porcelánu je důvodem, proč tento report skončí cliffhangerem - film se totiž dočkal pokračování po patnácti letech, jímž jsem odstartoval festivalové úterý. Takže s Lovci, Falešnou stopou a dalšími... pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Hradiště žije! Díl třetí: Nedělí!

Ranní ptáče díl doskáče...třeba na švédské kriminální oddělení. Ano, série brzkých probouzení i nadále pokračuje, odborné úvody Jana Šulce i dalších ostřílených bijců pódiových se stávají mou pravidelnou intelektuální snídaní. 

I Muže z Mallorky (Mannen från Mallorca, Švédsko/ Dánsko, 1984), aneb druhý letošní Bo Widerbergův zářez režijní, lze počítat mezi vítané rozšíření obzorů v oblasti skandinávské procedurální krimi. Na místo zakladatelských person je tentokrát adaptována beletristická prvotina další ikony žánru i policie Leifa G. W. Parssona, prosazuje se vtipná nadsázka i deziluze z boje s větrnými mlýny, i nerušící severská varianta buddy movie. Ideální náhrada čaje zeleného i černé kávy.

Následně jsem bohužel natěsno prošvihl svou rezervaci na výlet do dokumentu, tedy na Klusákův Svět podle Daliborka, a tak jsem se namísto kratochvil českého nácíčka věnoval blogování pro vás. Hodinu pátou jsem pak zasvětil prvnímu z celkem tří setkání s aktuální televizní minisérií Sedmilhářky (Big Little Lies, HBO, 2017), o níž vás podrobněji zpravím posléze. Po prvních dvou epizodách prozatím doufám, že nechronologická vyprávěcí struktura a vypiplaná audiovizuální stránka díla, jenž pod palcem má renomovaný kanadský režisér Jean Marc Vallée (mj. snímky Klub poslední naděje, Divočina a další))  nejsou obalem pro pouhou posh femi banalitu...Zkrátka, ještě se uvidíme, děvčata...

...následně spolu s drahým kolegou, vítaným hostem a výborným kamarádem Michalem Horňákem vstoupíme do Slováckého divadla, a já se zamiluji...Janička (Jeannette l'enfance de Jeanne d'Arc, Francie 2017), festivalovým divákům dobře známého režijního zlobila Bruna Dumonta, je totiž nejodvážnější muzikálovou vizí přinejmenším od Luhrmanova Moulin Rouge (Austrálie, 2001), a já vás tímto razantně posílám na některou z projekcí v rámci přehlídky be2can. Bez Janičky se totiž vaše životy neobejdou. Což ovšem neznamená, že mne nebudete proklínat - Dumont totiž zdecimovaný žánr podrývá s entusiasmem ADHD krtka. Ovce coby královny komparzu, insitní herectví, absurdní choreografie spolupracovníka Cirque du Soleil Philippa Decouflého a rozpustilá hudba Igorrova, jež žánrově osciluje mezi ohlasy renesančních balad, metalcorem a lámanými beaty, jsou strůjci zážitku, který by Osvaldovou, Soukupa, Basikovou i Andrewa Lloyd Webbera na notičky rozsekal. Neváhejte zažít!

 Nedělní večer jsem filmově zakončil půlnoční projekcí Muže na balkóně (Mannen på balkongen, Švédsko/ Německo 2001), Daniela Alfredsona. Martin Beck, tentokrát v herecké interpretaci Gősty Ekmana řešil řádění vraha malých děvčátek. Lehce rutinovaný žánrový kus ve mně vyvolal nutkavou potřebu večírku, jež samozřejmě nezůstala nenaplněna. Na shledanou brzy!

Petr KlariN Klár

Hradiště žije!: Díl druhý - Sobotnica!

Můj světe div se, a klidně nevěř mi, leč pravda pravdoucí to je: letošní Filmovka mne již podvakráte donutila vstáti na devátou ráno!

Leč popořadě: sobotu do pohybu hektického nakopl jsem návštěvou klasické filmové adaptace legendární anime Ghost in the Shell v režii Mamoru Ošii, kterého kdysi ctěný a oblíbený pan docent Vladimír Suchánek označil za "Andreje Tarkovského animovaného filmu",  průběžné plnění dlouholetých filmově-sledovacích restů vnímám jako jednu z nejzásadnějších radostí Letní filmové školy, a ani tentokrát jsem neodešel zklamán. Krásně jsem si znovu připomněl kde všude straky Wachovské kradly, po ránu příjemně do meditativního režimu vplul, a navíc se velmi pobavil reakcemi přede mnou sedící dvojice - nebohá matka si zjevně spojila termíny "animáč" a "anime" v jeden, a na filosoficky nekompromisně brutální snímek vyvedla svého cca dvanáctiletého syna - po prvních deseti minutách se klepali oba - statečně však vytrvali. Snad chlapec předčasně nedospěl. Aktuální Sandersovu americkou re-.imaginaci hodlám shlédnout brzy. Opouštím Kultury klub a letos poprvé vyrážím za filmem do Slováckého divadla. Asijské kyborgy střídá slovenský highlander. Jakubisko Juraj!

Následné krátké zastavení ve stanu České televize, který v tu dobu ovládl Tomáš Feřtek a domácí kriminálky, s sebou přinesl nejvtipnější moment sobotní, když dramaturgovu poznámku o narůstající oblibě ústředních ženských hrdinek v současné evropské televizní krimi, v čemž aktuální tvorba česká pochopitelně hrubě zaostává, glosoval manželský pár ve středním věku zhruba takto: Ona: "Vůbec, jako, já se chci koukat na Vaculíka, a ne na žádnou babu, teda." On (promptně a lakonicky): "Jo, jenže Ty jsi stará, miláčku, gender, degender (vysloveno foneticky)"  - no není to nádhera? I proto záhy mířím za maďarským žánrovým poučením!

Škrtič z Martfű, režiséra Arpáda Sopsitse je pro mne tím, co jsem toužil dostat po Ondříčkově Ve stínu, a nebylo mi přáno. V brilantně stylizovaném thrilleru se totiž v ideální symbióze setkávají roviny politická i osobní, s omračujícím smyslem pro dobovou autenticitu, i přesným vedením hereckého kolektivu. Narvaný sál snímek po právu bouřlivě ocenil, a já jen doufám, že se na domácích uměleckých učilištích coby výuková pomůcka ujme. Ondříčkovi, Jarchovskému, Hudskému a podobným bych jej rozhodně doporučil rovněž - v rámci Univerzity třetího věku třeba.

Krátký výlet na náměstí znamenal jen jedno zjištění - ozvučení koncertu B-side bandu s Vojtěchem Dykem, se příliš nepovedlo. Během mé zhruba desetiminutové návštěvy byly slyšet především vokalistky, méně již Vojtěch sličný, samotné kapele pak mistr zvuku a náměstní akustika ublížili nejvíce. Škoda. 

Do Sportovní haly jsem se navrátil i v poslední položce svého programu sobotního, jímž se stala další francouzská extremita, a sice film Fuck me,  režijního tandemu Virginie Despentes a Coralie Trinh Thi, který je jasným důkazem, že tendence uhýbat je dramaturgům LFŠ zcela cizí - sekce v jejich podání tudíž není jen přehlídkou vycíděných jistot, ale v rámci možností kompletním panoptikem rozkoší i hrůz. Mr. Jílek s nadhledem příkladného reprezentanta filmového trashe uvedl, a pak již se děly zhůvěřilé pornověci. Někdy jest vhodné zakempit!

Posléze ve Vertigo stanu, tančilo se dobře. Na shledanou zítra!  

Hradiště žije! Díl první: Pátekson!

Hned v úvodu na rovinu - Aerodrome, Colours a už vůbec nikoli RfP. Nejlepší letošní line-up, má LFŠ, a to bezkonkurenčně! Hradiště je letos Glastonbury filmu a já jsem byl již dopředu natěšen, jak Vosa Ulrika na remake Včelky Máji. A všechno je i dnes, den po příjezdu mém, v pořádku naprostém.

Letní filmová škola dokvetla již do takového půvabu i organizační preciznosti, že příjezdové rituály jsou příjemně plynulé, a případné zádrhely řešeny promptně.  Akreditován jsem byl cca do minut pěti, pracovnicí Lenkou - krásnou, šarmantní i sympatickou, úschovna zavazadel fungovala jako skautský oddíl Jaroslava Foglara, a stan jsem měl postaven dřív než bych řekl bifokální objektivy. Úvodní tisková konference byla vedena v příjemně neformálním duchu, důležitými informacemi však rozhodně neskrblila. A pak už konečně nastal čas na filmy.

Svou letošní filmově-letní odyseu jsem příznačně zahájil Temnotou (Sombre, Francie 1998), režijním debutem jednoho z hostů LFŠ, a jednou z dračích hlav sekce New french extremity, Philippa Grandrieuxe. 

Ideální začátek filmových bakchanálií - film nekompromisní, intenzivní, vtahující, ubližující, a publikum rozdělující. Asociace, atmosféra, artistnost. Dramaturgická odvaha a výsledná radost. Festivalová repríza proběhne ve středu, od 21:00 ve Sportovní hale, již za přítomnosti režiséra. Koukejte tam nechybět!

Temnota navedla mé další cesty páteční do Klubu kultury a je rozhodně dobře, že se tak stalo. Místnímu LFŠ personálu však věru nezávidím - muset se potýkat s opilými dětmi, intoxikovanými skinheady, vymletými kulturisty a dalším pestrým živoucím planktonem, okupujícím s hlavním sálem Klubu kultury bezprostředně sousedící bar, disponující playlistem, který který je stejně ohlušující, jako nekvalitní, a to tak že velmi, jest činností snad za trest vykonávanou, nutno však říci, že z grácií a skvěle. Agresivita a arogance osazenstva tohoto podniku, jež ohrožuje povětšinou mírumilovné účastníky filmovky, a hrubým způsobem narušuje lektorské úvody i vlastní filmové projekce, je po zásahu volající. Ke rvačkám naštěstí zatím nedochází, mému kamarádovi však byla potřísněna bota. Pubertálními zvratky. 

Koprodukční snímek Il Capitano (Švédsko/ Finsko/ Německo, 1991) renomovaného režiséra Jana Troella, jenž si na dnešním slavnostním zahájení 43. ročníku LFŠ převezme Výroční cenu AČFK, v mé osobní festivalové dramaturgii výborně navázal na předchozí film. Emocionálně naléhavá rekonstrukce trojnásobné vraždy, která ve své době otřásla Švédskem, jednoznačně definuje  Troellovu tvůrčí ekvilibristiku. smysl pro téma. i vynalézavost ve vedení herců. Rozhodně zde nejde o povrchně společensky-kritickou road movie ranku True romance, Takových normálních zabijáků či dokonce pouhou variaci  příběhu Sida a Nancy (byť Vicious se zde jako inspirace ústředního hrdiny explicitně zjeví), výsledkem uměleckých záměrů je jednoznačně nadčasová studie kořenů násilí a film, který nezestárl ani o vteřinu. Jsem nadšen, jdu na chvíli na vzduch a následně se vracím zpět. Proč? Protože švédská krimi!

Muž na střeše (Mannen på taket, Švédsko 1976), režiséra Bo Widerberga je v podstatě pietní adaptací románu proslulého autorského tandemu Sjöwallová/Wahlöö, jenž patří mezi zakladatelská jména žánru skandinávské krimi, a jako takový pro mne by nanejvýš vhodnou vstupní bránou do dalšího sekčního rochniště, na které jsem se letos těšil. Aleš Říman odborným úvodem projekci skvěle předznamenal, a hudba doléhající z výše zmíněného klubu bohužel dosti negativně poznamenala. Následná cesta za okouzlujícími DJ-kami v Divadelním stanu však byla opojení ze zážitků parádních. Jest to málo? Vůbec ne!

Na shledanou zítra!

Petr KlariN Klár   

Rozhovory z Hadriána 2017: Martin Františák!

Troll je bystrý!

Rozhovor s přítelem, Valachem a šéfem. Martin Františák - umělecký šéf činohry Národního divadla Brno s rozvahou hovoří o podstatě tvorby, tvůrčí budoucnosti, i otcovství. K vnímání připravit! 

Je o Tobě známo, že osobně preferuješ dramatickou tvorbu Henrika Ibsena nad hrami Antona Pavloviče Čechova, proč tomu tak je?

Troll je bystrý a nedá se chytit. Opsat. Ten mihotavý a proměnlivý pohyb Ibsenovy krajiny mám moc rád. Přesahuje a překvapuje a kolikrát nakopne.

Čechova je mnoho.  Ale. Je to spousta divadelních postupů různými směry. Zároveň golf a pak trochu šachy a tržnice. Pohyb témat je u Čechova výkonem namáhavým i náročným. U Ibsena trollím tancem.

Proč padl Tvůj výběr zrovna na Paní z moře, a jakou roli ve stávající dramaturgii činohry NdB inscenace hraje?

Pro zmíněnou krajinu a taky pro tu klamavou auru hry o lásce a boji v manželství. Pro mě je to hra o rozpadu vztahu, o jeho únavném lepení a sobecké snaze nebýt sám. To jsou asi ty věci. Taky jsme chtěli zkusit hru, která má v Brně inscenační tradici a snad také i trocha drzosti podívat se na hru jinak.

Jak bys zhodnotil uplynulé tři sezony, které jsi strávil a trávíš ve funkci uměleckého šéfa činohry Národního divadla Brno?

To není jednoduchá odpověď a je na ni ještě myslím čas. Rozhodně se nemáme za co stydět.

Jakým směrem se pod Tvým vedením bude soubor činohry vyvíjet dál?

Přitažlivý soubor, který cítí hru a umí hravě myslet. Čerstvá dramaturgie, která jde po vytyčených liniích a tématech. Pokračování spolupráce souboru s rodícím se okruhem režisérů. Prostě dobré evropské divadlo, které se nebojí prokazatelně vyjádřit názor.

Budeme se v sezoně příští moci s Tvou režií setkat i jinde, než v domovském divadle?

Ano, čeká mne jednak tvůrčí návrat do Slováckého divadla v Uherském Hradišti a také do pražského Švanďáku. Jednou Světlá, jednou Schiller.

Co právě chystáš ve své kariéře dramatika?

 Dopsal jsem rozhlasovou hru  Nejasné nebe. A v létě chci dokončit divadelní hru Srpnové světlo.

Ta první je o Ostravském nebi. Veselá vzpomínka na Bezruče, Balabána, Landsmana.

Ta druhá je takový snad ibsenovský pokus. Tedy Ibsenem ozářený. O dvou bratrech, mateřské víle a temné paní Eklmanové.

 A jak se mají Prokop a Šimon, Tví synové?

Kluci jsou nejlepší chlapi co znám.

Někdy malinko přemoudřelí.

Dovolená bude s nimi a jistě mě dost naučí.