Uherskohradišťské filmové hody: Díl 2. – Divadelní pondělí (a filipínské kočky)!

Pondělí mne na 42. ročníku Letní filmové školy zastihlo coby zodpovědnou bytost, jenž nepopře svou dominantní profesi divadelní. Nemohl jsem se tedy nevydati na v pořadí již druhou přednášku charismatického shakespearovského guru Martina Hilského. Velký alžbětinec totiž slaví 400. výročí od finálního stepu domácí obuví a naštěstí na něj ani letošní Filmovka nezapomněla. Tématem dne protentokrát byla rovnou nejslavnější tragédie lásky dvou veronských milenců Romea a Julie. Málokdo je dnes tak neotřesitelnou komunikační jistotou jako pan profesor Hilský. Jako vždy s intenzivní vervou, ale i velmi příjemným nadhledem a špetkou nezbytné sebeironie, předvedl naprosto brilantní náhled do zvolené problematiky. Dobře známé věci přehledně shrnul a zároveň pro nepříliš znalé odhalil spoustu zaprášených dveří i dosud zahalených tajemství. Velkou předností přednášky byl její takřka ideální informační rozptyl, který zaujal naprosté laiky i poučenější obecenstvo. Pan profesor navíc bezprostředně udělil i lekci z moderování i uměleckého přednesu. Intenzivní díky!

Po cca dvacetiminutové pauze už velmistra teorie i shakespearovských dějin vystřídalo sehrané trio Hejlíčková-Říman-Flígl, kteří proslulou love story předvedli v jejích nejpestřejších podobách. Iva Hejlíčková představila především fragmenty z klasických filmových adaptací, Aleš Říman pak tematické i časoprostorové transpozice (výživné byly zejména příspěvky z východního bloku) a Jiří Flígl nečekané žánrové výstřelky. Vzdělání, zábava a inteligentní humor, to vše v ideálním poměru jak vinný střik z favoritní sklizně, jsou jedním ze základních důvodů proč se člověk na Filmovku opakovaně vrací. Prosím zachovávat a jen tak dál!

Po přijatelném gastropornu v Pizzerii u Macka (vyměkl jsem a dal si nachos, na tavený sýr na špeclích či ďábelské toasty na pizze jsem skutečně žaludecky neměl), jsem zaujal výhodnou pozici u Divadelního stanu a číhal na Proton!!!

https://vimeo.com/167236116

Nejčerstvější inscenace mých nejen generačních spřízněnců, pražského divadla Vosto5, poeticky navazuje na Košičan 3 a je  „jevištní rozhlasovou reportáží o objevu zapadlé české kapely PROTON, která byla umlčena těsně předtím, než se stala slavnou.“ Tradiční sestavu zde navíc doplnil herec, muzikant, režisér, pedagog a bůhvícoještě, Petr Marek, který do týmu hladce zapadl jak Štětináč k Bratrstvu kočičí pracky. Chlapci si tentokrát berou na mušku mytologii domácí pop music, širokou oblibu šermířství v našich zemích,  pseudokulturní producentské pasáctvo i sami sebe. I přes značnou šířku tematického záběru je výsledkem snah týmu vedeného tentokrát režisérem i spoluscenáristou Ondřejem Cihlářem konzistentní jevištní obdoba tapas, jež nejlíp chutná sdílené. Tento lahodný divadelní mlsek navíc primárně vyžaduje diváka alespoň částečně ve vodách místního pop-rybníčku protřelého, což vůbec není na škodu. (a potom přijde Ostrouchov!) Přiměřená stopáž, jež nikomu nedovolila v zapoceném Divadelním stanu zkolabovat potěšila, závěr nefalšovaně dojal. Je krásné oprávněně chválit! 

Po povedeném Protonu jsem lehce nakoukl do Sportovní haly, abych zjistil, že dramaturgie LFŠ k projekci Naslepo adekvátně coby neokázalou poctu zvolila snímek Chuť třešní (Ta'm e guilass, Írán/Francie, 1997), nedávno zesnulého režiséra Abbase Kiarostamiho. Protože jsem ale nebyl příliš kontemplativně zaměřen, zamířil jsem na doplnění stravy, a následné rozvzpomínání v letním kině RWE, jež ovládlo Sedm statečných. Netřeba představovat!

V parku, kde se promítala Balada pro Banditu, jsem ale zaslechl útržek dialogu, o něž by byl hřích se nepodělit:

Muž A.(vypruzeně): „Pojď pryč, tuto country sračku kategoricky odmítám sledovat“

Muž B.(totálně extaticky): „Co blbneš. To jsou český Vlasy, normálně Hieronymus Bosh, Zahrada rajských potěšení, vole“…

Tak nevím. Já myslel, že Uhde, Pospíšil, Sýs, Husa a Greenhorns.

Ale pobavili, hoši.

Protože jsem ovšem ještě nebyl docela umělecky syt, vyrazil jsem pak do Klubu kultury, na další ochutnávku filipínských krás(ek). Nadané studentky (The Gifted, režie a scénář: Chris Martinez, Filipíny 2014), je další v sérii teenagerovských variací na Ošklivku Betty, pod jejímž zaměnitelním vizuálním kabátek, jež může znalcům žánru evokovat například film Bezmocná (Clueless, USA 1995), režijní matadorky Amy Heckerlingové, se skrývá překvapivě komplexní (což ovšem neznamená, že nikoli groteskně brutální) filmová disputace na téma kultu krásy, těžkostí života na střední škole či střetu bohatství a idealismu. Film navíc disponuje trefnou pointou, která pomáhá zvednout hodnocení o polovinu pomyslného stupně. Filipíny tentokrát bodují a já mohu v pohodě odtančit do další skvělé noci. Pokračování příště!  

Petr KlariN Klár

Uherskohradišťské filmové hody: Díl 1. – Víkendová smršť!

Ach! Už zas jest to konečně tady. Stejně jako se oblíbený svátek filmu, zábavy i vzdělávání, po roce vrátil do přátelského UH, tak já se coby dobrý srnec k referování chystám z koryta imaginace své opět píti, abych Vás zodpovědně zpravil o zde probíhajících dějích. Zápis vykopávající je, jak titulek jeho ostatně napovídá, kronikou tří prvních, dusných, festivalových dní. Nuž pojďme již!

První zprávou budiž bezesporu fakt, že vše podstatné je na svém místě a v nejlepším pořádku. Jen aktuálně rekonstruované Slovácké divadlo, (jemuž do přestavby přeji hodně zdaru!) na seznamu promítacích míst tentokrát nahradila Tenisová hala. Nevěřte zlým jazykům, že jest daleko. Z městečka stanového jen necelých minut pět. Navíc je obsazena parádním personálem, jenž nevšedním půvabem, i ochotou promptně řešit nejrůznější nastalé zádrhele vyniká, ostatně jako kompletní personál LFŠ. Radost velká a důvod k potlesku. I v letošním roce je pobyt na horké půdě LFŠ kratochvílí veskrze příjemnou. Jak jest na tom aktuální filmové menu?

Svou letošní programovou odyseu jsem odstartoval čistě žánrovým dnem, a hned mou první položkou byla ochutnávka aktuálního slovenského mainstreamu s česko-polskou účastí. Rudý kapitán režiséra, a mého skoro jmenovce Michala Kollára, je adaptací románu detektivního hitmakera Dominika Dána, a ve srovnání např. s tematicky podobně zaměřeným snímkem Davida Ondříčka Ve stínu hravě vítězí, jak Miloslav Mečíř nad Jaroslavem Drobným. Atmosféra parného léta roku 1992 je budovaná skvostně, v evidentní výrazové spřízněnosti s televizní minisérií Modré stíny Viktora Tauše, který ostatně Rudého kapitána produkoval. Druhou nespornou devizou slovenského napínáku pak je jeho herecké obsazení: Marian Geišberg v roli kriminalisty Burgera představuje dvoj jedinou slovenskou variací komisaře Schimanskiho a jeho parťáka Tannera. Polský představitel hlavního hrdiny Richarda Krauze Maciej Stuhr dokazuje, že mezi potenciálními česko-slovenskými hereckými bijci nemá obdoby. Ladislav Chudík se zde rolí kněze Janetky důstojně herecky loučí, a Michal Suchánek opětovně dokazuje své herecké kvality na nekomediálním poli (v podstatě mi jeho aktuální kariéra částečně připomíná Jiřího Lábuse v devadesátých letech), nicméně exkluzivní Mozartovou koulí filmu je obsazení Oldřicha Kaisera do titulní role a zejména pak jeho souboj s estébáckou verzí T-tisícovky v podání Maria Kubece. Záporácké kreatury zde obecně fungují jako domácí resuscitace domněle strejcovských mafiánů z prvních řad italské La piovry (Chobotnice). Tím nejméně zajímavým je na Rudém kapitánovi paradoxně jeho zápletka, dramaturgie snímku však snaživě vyčistila narativní handicapy románové předlohy a vynikající řemeslná úroveň, kterou definitivně pečetí atraktivní kamerová vize Kacpera Fertacze rázně vykopává detektivku do kategorie Překvapení roku a radost veliká. Smekám pomyslný slamák a přesouvám se k legendám.

Carpenterův masterpiece Předvečer svátku všech svatých (Halloween, 1978), zde promítaný v parádní sekci Wtf: Point of view, jež je věnována subjektivnímu pohledu jako výrazovému prostředku, stárne výrazně pomaleji než Otec Fura i Jiřina Bohdalová dohromady. Michael Myers (samozřejmě spolu s Freddym, Jasonem a Chuckym) zkrátka ještě pořád vládne všem, i když móda se změnila a třeba Jamie Lee Curtisová vypadá v současných Scream Queens snad ještě lépe (a hot!) než tehdy. Více snad psáti netřeba, kdo nezřeli jste, urychleně napravte dřív, než Vás MM vykuchá jak dýni.

Svůj první večer jsem nemohl filmově zafinišovat jinak než návštěvou biografu Hvězda, kterou v čase půlnočním naprosto ovládlo slavné simultánně překladatelské duo Jíra Fostrá a Samantha Bifidus, který svým neodolatelným, i když v tomto případě místy už přespříliš tlačícím způsobem, povýšili dvojici snímků Rogera Cormana, jemuž je věnována letošní půlnoční sekce, na vynikající reminiscenci drive-in campu. Epilogem prvního festivalového dne se pak stala již tradiční návštěva Welcome party v divadelním Vertigo stanu, kterou svými gramofilskými kejkly zcela ovládl proslulý vinilo drásač DJ Miloš Skalka 2.0.

Sobotu, přiznám se, z velké části věnoval jsem popáteční rekonvalescenci, setkávání s dlouho neviděnými přáteli a samozřejmě i odborným diskusím nad shlédnutými filmy. Z hlediska tématu jsem se pak rozhodl zaměřit svou pozornost na celovečerní debut a následně pak snímky studentské. Domácí Laputa však nebyla nejšťastnější volbou. Nijak neupírám schopnosti režiséru Jakubu Šmídovi, hereckému ansámblu ani kameramanovi a dalším profesím, chyba jest zde zcela a zásadně ve scénáři Lucie Bokšteflové, respektive v jeho neexistující dramaturgii (Lubora Dohnal a dramaturg ČT Kristián Suda). Předkládaná snůška sladkobolných klišé by snad obstála coby synopse nového upoceného výlisku z autorské fabriky Ireny Obermannové, Lenky Lanzové či dokonce zahraniční podobné výtečnice značně pofiderních kvalit, jako generační výpověď selhává ve všech ohledech. Autorce bohužel nedošlo, že pokud v rámci vlastní protimužské vendety popíše všechny místní majitele penisů jako vespolně selhávající podtvory, titulní hrdinka z toho rovněž dobře nevyleze. K filmovému herectví Terezy Voříškové chovám přirozený respekt, ale její Johance bych torturu rozhodně přál. Pekelný pocit brutálního programového failu se naštěstí na následné diskusi podařilo částečně rozptýlit přítomnému herci Jakubu Gotwaldovi, a to za pomoci nekompromisní stand up komiky. Jakube vše Nejlepší k jmeninám a intenzivní díky!

Večer filmově končím vírou v lepší věci příští, v čemž mně opět pozitivně utvrdí studentský maraton na náměstí. Přívětivá náruč Vertigo stanu, jíž v ten večer propůjčen byl Manťákům, pak vyléčila mi poslední polaputní splíny.

Ve svátečním čase nedělním pak nemohl jsem zvolit jinak, než z filmů ryze výletních a vybral jsem nadmíru pečlivě: Hory mají oči, výtečného režijního ekvilibristy Alexandra Ajy jsou přesně tím uměleckým dílem, kam bych bez váhání transponoval Johanku z Laputy. Aja přetvořil remakovanou klasiku Wese Cravena v hyperkinetickou dusně atmosférickou jízdu, jíž nechybí přehršel brilantně vypointovaných nápadů, černého humoru i v široké distribuci takřka bezprecedentní brutality. Radostí řičím a rozradostněn jsem (i když občas i já útlocitně přivírám svá očiska)

Následně opět pokouším svou otrlost a po nutném doplnění pitiva a jídla vyrážím na další z půlnočních projekcí, jež znamená můj úlet ve směru Filipíny. Kmotr (Ang padrino, Filipíny 1984), slavného místního multiprofesníka Fernanda Poe Jr. (představitel hlavní role, režisér, spoluscénárista i producent), je gangsterská variace z telenovelního pekla. Z hloučku diváků jsme do finální 136. minuty zůstaly tři. Ale abychom pro poznání filipínských filmových krás neudělali (a následnou referenci), že? Decentní Vertigo kolíbačka pak znamenala definitivní víkendové good bye.

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

KlariNův mazec! v Divadelním světě: Den poslední a brémský!

                             Můj divadelně světový festivalový finiš se protentokrát nesl ve znamení Brém. Podvečerní oceňovaná Fassbinderova Brémská svoboda v osobité interpretaci Městského divadla Kladno v režii Martina Františáka sice poněkud bojovala s dílčími problémy v podobě pozdního začátku  či nikoli bezproblémové adaptace do redutních prostor, hlavní přednosti jevištní ironické variace na mordýřský morytát však zůstaly zachovány. Brémská svoboda je sebevědomou výkladní skříní někdejšího uměleckého vedení Daniela Přibyla, která jednoznačně definuje preferenci vysokého režijního stylu, precizního dramaturgického výkladu (Marie Nováková) i ochotu hledat tvůrčí inspiraci mimo (už dávno omšelý) tzv. Zlatý fond. Přísloví o klenotech moře, razantně podávaných samicím rujných vepřů, se vzhledem k aktuálnímu kladenskému politiku ostře dere na jazyk. Inscenace, která hrdě adoruje vlastní feministický esprit, svůj korunovační klenot bezpochyby nalezla v suverénním hereckém výkonu Marie Štípkové v ústřední roli travičky Géši Gottfriedové. Skvěle vybalancovaná a ostře gradovaná kombinace lásky, odvahy, brutality a něhy získává sympatie a bere dech. I Anthony Hopkins uznale kývá. Marie milá, těšíme se na Tebe v divadelně mnohem přívětivějších vesmírech, než je kladenská gubernie. Konšelé kladenští se styďte!    

        Z Reduty takřka s rychlostí Pribilince Jožky jsem se bryskně přesunul do hudební sloje Městského divadla Brno, kde oponou festivalovou pro ročník tento silně trhnulo Divadlo Brémy. Německo-český inscenační projekt, originální scénická adaptace Kafkova Zámku v režii Alexandera Riemenschneidera, je silnější v momentech rockové melancholie než v kramflecích jevištního kouzlení. Na dveře mé schránky tělesné klepající únava z intenzivního divadelního čtyřdenní vykonala své, a tak hypnotické rytmy Kafka bandu mnohdy hrozily mne k spánku ukolébat. Brémští divadelníci však znovu potvrdili své výsadní postavení v současných souřadnicích evropského jevištního kumštu. Závěrečný večírek v podstatě fajn.

        Má druhá zkušenost s rodinným stříbrem brněnské festivalové sezony je v zásadě pozitivní. Pestrost programu i jeho žánrový rozptyl hodnotím bez výhrad, rezervy naopak spatřuji v absenci společných meeting pointů, kde by se  publikum DsB mohlo setkávat, tančit a bavit se až do dalšího festivalového rána. Skutečně vážné lapsy jsem zachytil dva: za prvé nešťastný programový souběh dvou inscenací Jana Friče, a za druhé (možná ještě mnohem zásadnější) nepochopitelné zařazení vynikající inscenace Schimmelpfenigova Létajícího dítěte domácího Buranteatru, "pouze" do Off-programu, navíc bez informace, že byla oceněna cenou Marka Ravenhilla za rok 2014. Prostor pro zlepšení je tedy i nadále značný, což jest rozhodně dobře. Na roky příští těším se moc. Na shledanou i s Vámi(...nejpozději v Hradci)!

    

KlariNův mazec! v Divadelním světě: Procházka, Přízraky, studentstvo a Faust

Nedělní vynikající oběd u Čápa (viz. zápisek předchozí, jitrnice s bramborem a zelím) byl jen vítanou ouverturou před událostmi nabitým svátečním dnem. Nejprve mne čekala komentovaná poetická prohlídka po stopách života a tvorby Zdeňka Rotrekla, konaná v rámci festivalu Meeting Brno 2016, u příležitosti propagace naší inscenace Podezřelá krajina s anděly, a za laskavé přítomnosti a průvodcovského vedení jeho syna. Já sám jsem se shodou náhod stal protentokrát recitátorem krásných veršů páně Rotreklových (Wolkrův Prostějove, vidíš to?). Pohyb na skoro letním slunci byl adekvátní pohybovou aktivitou kompenzující předchozí kalorickou nálož.

                Po básnivě turistickém výkonu jsem se na několik decentně zasněných chvil zastavil na populárním meeting pointu U poutníka v družném rozhovoru, jenž mi částečně nahradil poněkud absentující festivalovou atmosféru, s drahými přáteli Veronikou Štefanovou, Honzou Hájkem, Ondřejem Elbelem a dalšími. Příjemně strávený čas uprchl s vervou k prameni pádících zeber, a záhy nastala chvíle mého odchodu zpět do divadelních slují.

Mým dočasným útočištěm se staly útroby Husy na provázku, kterou v podvečer ovládly Ibsenovy Přízraky v podání loučícího se Městského divadla Kladno v podobě, jakou jsme měli rádi a obdivovali ji (Danieli Přibyle, srdečně Vám děkuji!). Fričova hravá a hrající si režie propůjčila obstarožní předloze skandinávského misogyna slušivou apartní kamizolu psychologicky-thrillerové ražby, která byla s filigránskou přesností ve vypjatých momentech náležitě grotegizována. S explozivními výtrysky režijní imaginace si velmi dobře porozuměl i zúčastněný herecký kvintet, který se bezprostředně stal jedním z přirozených zdrojů emocí, zjitřených nad politicky řízeným rozpadem vynikajícího divadelního kolektivu. Za malé mínus lze označit úvodní čtvrtinu inscenace, kdy minimalistické jevištní aranže ve spojení se sáhodlouhými promluvami postav a převládající stísněnou dusností zvoleného prostoru místy vedly k občasným poklesům divácké bystrosti. Potemnělá atmosférická divočina však nakonec nabyla vrchu. Ibsen sexy jako dlouho už ne!

   Pořád si sice stojím za názorem, že překrývající se představení jsou důkazem víry v diváka, i programové kolize se ovšem musí organizovat s rozumem. A skutečnost, že se kryly dvě různé inscenace stejného režiséra, mi přijde jako nežádoucí žonglování se zbytečným tříštěním publika, které by si jistě rádo vychutnalo kompletní tvůrcův festivalový profil. Má divadelně-světová neděle byla posléze zakončena neformálním pohovorem nad jedním z nejlepších nakládaných hermelínů v Brně, v divadelním baru na provázku Husy. Vivat Dalibor!

Pondělí mne uvítalo zážitkem původně neplánovaným, o to však příjemnějším: předváděčky 2. ročníku hereckého ateliéru JAMU, pedagogicky vedené Lukášem Riegerem, Michalem Zetelem, Evou Jelínkovou a Davidem Strnadem, byly skvěle se Shakespearovými dialogy (ve dvou případech monology) strávenou sedmdesáti minutovkou, která je zároveň intenzivním příslibem věcí příštích. Už ve druhé čtvrtině svého studia totiž všichni zúčastnění dokazují svojí schopnost setrvalého uměleckého růstu i tendenci rvát se o pozornost publika. Skvělejší do týdne start jsem si snad ani nemohl přát. Skvostná předehra večerního Fausta!

Labutí píseň nedávno zesnulé ikony slovinské divadelní režie Tomaže Pandura, je jednou z produkčně nejnáročnějších položek letošního ročníku Divadelního světa Brno. Výtvarně velkorysá inscenace nalezla ideální přístřeší v Janáčkově divadle, a rozhodně ji lze označit za vrchol aktuální programové kolekce, o výsostně moderní divadelní kus však nejde. Scénografie vyvolává jasné reminiscence na dílo Josefa Svobody, precizní projekce už nikoho neohromí, práce se živly je vzrušující jen dočasně a časová transpozice směrem k současnosti je nepříliš důsledná. Inscenaci nikterak neupírám sugestivní atmosféru, vtipnost zcizujících komentářů, kostýmní hravou emo-evokaci, ani funkční využití hudby, zastřít však nemohu, že čekal jsem víc. Víc hraní, méně vyprávění, větší část režijní imaginace a méně provozního kusu. Intelektuální vzletnost nezachrání vše. Radost mám z černých balónků, a výkonů Fausta (Igor Samobor), Mefistofela (Branko Šturbej), a Margarety (Polona Juh). Vlastně to není vůbec málo ale…úterý dobré všem!

KlariNův mazec v Divadelním světě: Ze soboty na neděli!

Víkendu střed!

                   Je rozhodně báječné počínat blogování v Pivnici u Čápa, v doprovodu kvalitního pitiva a v předtuše chutné krmě. Ještě potěšitelnější jest ovšem skutečnost, že tak činím po probuzení ze dne, jenž byl až po okraj naplněn skvostným divadlem (o kuchyni prozatím nemluvě J). Mám intenzivní oblibu ve festivalech, jejichž program se kryje, připadám si pak jako spolutvůrce svého menu, astronaut ve sféře divadelního bytí, i rozkošnělý degustátor teatrálního hodokvasu. A milerád se přiznám k tomu, že včera jsem nikterak nechybil…

                    Zlatý drak v podání Slováckého divadla rozpřáhl v Redutě sebevědomě svá blanitá křídla jak na módním foto shootu pro Bestiář roku 2016, aby tak jednoznačně dokázal, že směr, jímž ho novotou svištící lodivod Michal Zetel kočíruje, je více než správný. Přesně vyvážená směs divadelní epiky, grotesky, storytellingu, i precizně dávkovaných emocí suverénně definuje aktuální vysokou formu uherskohradištské divadelní grupy i totální souznění s vybroušeným stylem páně Schimmelpfenniga. Inscenační radost velkou navíc povýšila i finální degustace pokrmů, které herci během inscenace připravili: kari i polévka byly naprosto bez výhrad. Nadmíru povedené odpoledne tak v Redutě kazila jen jediná věc, a sice chabá účast divácká. Potenciální pozorovači/čky zřejmě zůstali/y na zahrádkách, zkoušeli/y vodu na koupalištích, drezúrovali/y leguány nebo se spolu povalovali/y doma. Jejich škoda!

                 Následujícím chodem v mém divadelním menu se nestali skvostní Bratři Karamazovi, jež viděl jsem již loni (díky Ti, Divadlo evropských regionů!), uhdeovsko-morávkovská janáčkovina Leoš aneb Tvá nejvěrnější, domácí Gilgameš/Dido a Aeneas či novým vedením Městského divadla Kladno zákeřně zaříznutý inscenační duet Otec/Matka, přednost tentokrát dostal nášup muzikálový, jenž se stal zároveň důvodem pro mou vůbec první návštěvu prostor Městského divadla Brno. A že se děly věci!

             Zlínská (a bezesporu kvalitní!) inscenace si na své hodnocení z mé klávesnice ještě odstavec počká, chci se teď na chvíli věnovat konzumnímu MdB chrámu. Moment malý, už to mám, z kapsy náprsní pozvolna vytahuji...a jest to bizár! To pozitivní na startu: slušné víno a obsluha kiosku i divadelního klubu. Milá  pokladní a páni  z ostrahy. Velmi odměřené uvaděčky rozmrzelé snad z toho, že je plno (obří WTF?) a coby vrchol intenzivně nepříjemná (a řvoucí) inspektorka hlediště. Opravdu nikoli KlariN friendly. Zlín naštěstí zachraňuje můj večer!

               Malované na skle, polských autorů Ernesta Brylla a Katarzyny Gärtnerové, v adekvátním přebásnění Jaromíra Nohavici, je sice spíše teoretickou disputací nad podstatou mýtu,  napsanou v tradici křesťanského pop-rock-folku 70. let, než dobře vyprávěným příběhem, zlínská sehraná divadelní kumpanie se ovšem přes všechna polena a rozhoupané háky zákeřně předlohou nastražené dokázala hravě přenést. Pod vedením vlastní neohrožené kapitánky Hany Mikoláškové (která se v krizi ujala i jedné z rolí - a skvěle!), a za příkladné dramaturgické péče palubního důstojníka Vladimíra Fekara, byl trouchnivějící repertoárový relikt přetaven v energickou aktuální jevištní šou, v níž nechyběla syrovost, jiskřivý humor (mj. nejmenovaný leader Teamu coby zaklínadlo jak z Harryho Pottera) i neurážející aktualizující narážky. Výborně fungovala živá hudba, produkovaná samotnými herci (Markéto Kalužíková, Tvůj cimbál je tak nehorázně sexy :-)!, o base Marka Příkazského ať stejně mluví jiní/né:-)). Naprosto funkční žánrový rozptyl, jenž s bezprostřední lehkostí fúzuje folklór, rock, reggae i pop, dodal sobotnímu večeru potřebnou šťávu i styl. I muzikálové publikum brněnské snad rovněž konečně zjistilo, že není David jako David. Zapomeňte na obtloustlého, olysalého, hitmakera s céčky, a věnujte pozornost Tomáši Davidovi. Thálii, na níž byl za svého Jánošíka nominován sice nakonec ulovil někdo jiný, to ale vůbec nevadí. Kam se hrabou všechny decibely cova-coly světa na tohohle kluka se sekyrou a Les Paulem. Jsem intenzivně rozradostněn tím, že má první návštěva Městského divadla Brno, byla zároveň návštěvou Městského divadla Zlín. Děkuji Vám velmi!

                     Svou absenci na Karamazovcích z klubu činoherního jsem vzápětí vykompenzoval parádním večerem v klubu divadelním i přilehlých podnicích zábavních, i s částí jejich hereckého obsazení, jíž jsou mí milí přátelé. O tom se ale na blogu podrobně nemluví....

Tudíž nashle!     

  

KlariNův mazec v Divadelním světě: Vzhůru do víru!

Přiznám se bez mučení pokleslými popěvky Dua Yamaha

 a podobných pseudohudebních pazgřivců, že včerejší rodinně hypnotická atmosféra "festivalu v zahradách lidských hodnot" Dobrý den Kociánko mne natolik nadchla, že jsem start vlastního putování Divadelním světem Brno odložil až na dnešek. Tisícročná včela mnohokrát odpustí, ale z náruče pohody, jenž u mně zažehla Zlatovláska, a nadále pak přiživovala řada přátelských setkání, korunovaných excelentními koncertními sety Už jsme doma a Poletíme?, prostě nešlo uniknouti. Dnes už ale naplno vnořím se do festivalového kvasu, jenž pro Vás, vážené šňupačstvo písmenného prachu, budu zde čile reflektovati. A co nás tedy v programově řádně nabité sobotě čeká?

1) Party narozeninová! (Husa na provázku po celý den)

    Milan Uhde se dožívá životního jubilea a Husa na provázku  mu upekla luxusní dort, v podobě souborného uvedení opulentního inscenačního projektu Kde Shakespeare můj? Už jde..., který je cyklem scénických črt, který nabízí jak dramatizaci části nedávno vyšlých pamětí Co na sebe vím, textů psaných „na zapřenou“, jako je Prodaný a prodaná, her vzniklých v letech 80. a 90., až po obnovenou premiéru textu napsaného pro Provázek naposledy inspirovaného životem Leoše Janáčka. Všechno Nejlepší Milane, a hodně dechu na svíčky i další hry!   

2) Německá čína z Uherského hradiště (16:00, Reduta)

       Slovácké divadlo z Uherského Hradiště přiváží na Divadelní svět Brno jednu ze svých nejčerstvějších inscenací, Zlatého draka v režii svého ředitele a (někdejšího Burana) Michala Zetela. Naštěstí nejde o nežádoucí resurekci scénického opusu hololebého žongléra s pofidérními runami Daniela "Žita" Landy, ale o jevištní adaptaci textu aktuálního vládce německo-jazyčné dramatiky, Rolanda Schimmelpfenniga, jehož hry v současné době skvěle tvrdí brněnskou divadelní muziku v Buranteatru (Létající dítě, Cena Marka Ravenhilla za rok 2014) a Redutě (Kdyby tak, a co pak). Zavítejte do restaurace Zlatý drak!

3) Domácí zlato! (19:00, Janáčkovo divadlo)

        Opera Národního divadla Brno se na probíhajícím ročníku Divadelního světa blýskne inscenačním diptichem uměleckého šéfa souboru Jiřího Heřmana Gilgameš/ Dido a Aeneas, který byl čerstvě poctěn prestižním titulem Sukces měsíce v Divadelních novinách. Dva proslulé mýty, dvě neortodoxní operní zpracování, jevištní setkání Bohuslava Martinů a  Henryho Purcella, a na dvě stě tun imaginace. Račte vstoupit!

4) Na zboj! (19:00, Městské divadlo Brno

     Pro všechny rebely, bitkaře i romantické duše, přiváží do sobotního večera Městské divadlo Zlín legendami opředeného krále všech východoevropských loupežníků (Nikolo Šuhaji promiň), Juraje Jánošíka, ve slavné muzikálové verzi Malované na skle, autorského tandemu Ernest Bryll -  Katarzyna Gärtnerová a přebásnění Jaromíra Nohavici. Láska a smrt v suverénním režijním podání Hany Mikoláškové a energické herecké interpretaci jednoho z nejsehranějších hereckých souborů v zemi. Co víc si přát?

3) Rodinná po(k)uta (Mahenovo divadlo, 20:00)

     Adaptaci Dostojevského Bratrů Karamazových z pražského Činoherního klubu (režie: Martin Čičvák, premiéra 20. února 2015), považuji za jeden z absolutních uměleckých orgasmů loňské divadelní sezóny. V jeho epicentru sice stojí Juraj Kukura v klíčové úloze starého ďábla Karamazova, ale prosím, nenechte se mýlit! Představení stojí na naprosto sehraném a vyrovnaném hereckém týmu, jenž v současné divadelní produkci snad nemá obdoby (Gabriela Míčová, Ivana Uhlířová, Natálie Puklušová, Matěj Dadák, Michal Čapka/Igor Orozovič, Jan Hájek, Martin Finger). Dostojevský nadčasový stejně intenzivně, jako v navazujícím druhém dílu volného inscenačního cyklu, redutních Běsech (NdB, premiéra 17. 12. 2015). Nebojte se literatury, a nechte se proplesknout. MFD navždy! 

Zítra už první reflexní ve(r)sta!

KlariNův mazec v Divadelním světě: Prolog!

A jest to tu, vážení a milí,

 KlariNův mazec se startem festivalové sezóny opět ožívá, a na stránkách svých, ze spánku ledva probuzených, a od návalu prachu precizně očištěných, Vás opět bude zahrnovat reflexemi svých kulturou zaplněných dní. Začínáme právě teď, na startovní čáře dalšího ročníku festivalu Divadelní svět Brno. V prologu tomto mám pro Vás programové tipy na první festivalový den. A nebojte se, pokud vím, lupeny na představení ještě k ulovení jsou. A jest se na co těšit! Menu je lákavé, račte si vybrat:

a) pro rodinné kolektivy: Amundsen kontra Scott, divadlo Drak, Hradec Králové, 16:00 a 18:00, Městské divadlo Brno.

    Divadlo Drak je už mnoho let naprostá záruka excelentního zážitku pro diváky velké i malé, mladé i staré. Pro hravou režii Jakuba Vašíčka mám navíc dávnou slabost a rozhodně v tom nejsem sám. Navíc v slunečně přívětivém jarním počasí dokáže vzrušující bitva o trůn vládce jižního pólu příjemně osvěžit rozpálené údy. Vzhůru za Draky!

b) pro nedoslýchavé (a notoricky zapomnětlivé): Slyšení, Komorní scéna Aréna, Ostrava, 19:00, divadlo Reduta.

    Černý oř aktuálně probíhající sezóny, jenž spásl vavřínové věnce takřka v kompletní sadě divadelně-soutěžních disciplín. Co zbývá dodat? "Hra Tomáše Vůjtka v roce 2013 získala 3. místo v soutěži o Cenu Alfréda Radoka. Kariéra nacistického zločince, jenž chce samotnému Pánubohu vylíčit svou verzi událostí, je konfrontována s osudy Židů, kteří byli vyvezeni v roce 1939 do tábora v Nisku nad Sanem, kam směřovaly první Eichmannovy transporty. Ten vůbec první byl vypraven z Moravské Ostravy 18. října 1939."

c) pro hledající (se): Small town boy, Divadlo letí, 19:30, Hadivadlo

    Německá dramatická kometa Falk Richter je zpátky v Brně s jednou ze svých nejčerstvějších prací,  divadelní youtube party Small town boy. Pod vedením generačně i ideově spřízněného režiséra (a bývalého uměleckého leadera Hadivadla) Mariána Amslera se kvarteto krásných a talentovaných bude sympaticky (sebe)ironickým způsobem vyrovnávat se svými traumaty a strachy. Radost intenzivní!

d) pro odvážné a tancechtivé zoology: Tisícročná včela, Divadlo Andreja Bagára Nitra (SR), 19:00, Městské divadlo Brno. 

     Je románová freska Petera Jaroša (a jedno ze zásadních děl československé kinematografie) ideálním východiskem pro velkoformátový muzikál? Napoví Nitranský opus, režírovaný Martinem Kákošem v evidentní náklonnosti k bednárikovské jevištní gesci. Obavu mou vzbuzují jména autorů hudby a textů (Vašo Patejdl a Kamil Peteraj), dramaturg Svetozár Sprušanský (jindy rovněž respektovaný divadelní režisér) snad na pozoru byl. Uvidíme!

  

e) tip speciální: Pro všechny, jimž se dnes nechce do zatemnělých divadelních slují, je zde druhá páteční brněnská krása, 6. ročník festivalu Dobrý den Kociánko, na němž se  spolu s řadou dalších umělců (mj. skupiny Už jsme doma, Poletíme?, Rózinky, divadelní grupy Cirkus legrando, Knock Knock a další), se slavnou pohádkovou inscenací Zlatovláska od 15:00 představí i (mé milé domácí) Národní divadlo Brno. Dorazte všichni!

"