Orient expres Hradiště – Zlín: Díl třetí: Satirický čtvrtek!

Druhý den Zarázu 2020 se v obou pořádajících divadlech nesl na vzrušeně očekávaných vlnách satiry nezřídka politické, i odvážných exkurzů do oblasti divadla autorského. Dopoledne zaslíbeno bylo Slováckému divadlu, jež si inscenací Kocourkov-Brod podmanil scénograf, režisér a scénárista Šimon Caban. Pořadí profesí v tomto případě není uvedeno náhodou, ale dle úrovně úspěchu, s jakou se jeden s leaderů Baletní jednotky Křeč se sobě svěřenými úkoly popasoval.

K pitvě vzhůru!

Coby scénograf Šimon Caban nezapře své obvyklé inspirace, ani vizuální atributy. Postmoderní mix několika prostředí, kultur i zvolených materiálů ideálním způsobem ilustruje polytematičnost inscenace, a velmi dobře komunikuje s kostýmy Jitky Fleislebr, v nichž je karikatura provinční unylosti zasnoubena se snahou o vizuální odlišení jednotlivých charakterů. Domnělé šviháctví kocourkovských zastupitelů naráží na groteskně stylizovanou realitu a stává se přirozeným zdrojem komických situací.

Režijní vedení inscenace se primárně soustředí na rámcové vymezení jednotlivých scén, v nichž poskytuje mnoho prostoru pro excentrické herectví skvostně na sebe navzájem napojeného hradišťského ansámblu, z něhož se v rámci žánru povedenými sólovými výkony vylupují Petr Hromádka výborně kombinující hystriónskou komiku i komunální bizár, výrazově přesný, zbytečně neexhibující Kašpárek Davida Vaculíka a především František Maňák v nejednoduché roli exotického alfa samce Avrahama, jenž se v postavě potenciálního fanatika dobrovolně zřekl aplikace banálních klišé, a svěřený charakter tvoří pomocí poklidné síly vlastního charismatu a intenzivní koncentrací na vysokou úroveň jevištní řeči. Děkuji velice, leč pozitiv již bylo dosti!

Kruciálním problémem inscenace Kocourkov – Brod je totiž totálně přezbujelá nesoudnost dramatikova, jíž nezvládla ukočírovat ani zúčastněná dramaturgyně Markéta Špetíková. Caban na sebe motivy vrší s entusiasmem rozjeté fretky, jež omylem sežrala ketamin s pervitinem, a shlédnouc se právě v některé s cooking show, jala se vařit. Výsledkem snah šíleného autora je nesourodý slepenec Účastníků zájezdu, Našich furiantů, a béčkového revivalu Sámera Issy. Nikoli však zábavný pel-mel, ale postupně ubíjející nepoživatelná pruda. Moralizující prst se varovně kývá častěji než koncertní pravice skalního fanouška Daniela Landy, a konce nedohlédneš. Cabana nezajímají osudy postav, budoucnost světa, konflikt kultur, kritika systému, ani Uherské Hradiště. Jenom si autorsky hraje. Sobecky, přihlouple a nudně. Trefně jeho snahy v závěru glosovali dva uzívaní dospívající diváci: A.: „Co to bylo, ty vole?“ B. „Já vůbec nevim, ty vole. Možná ta, satira!“ Následující oběd byl naštěstí docela chutný a inspirující. A Zlín už volal!

Je na čase doznat se: i toulavý punkový škrabal sem tam trpí předsudky, a na následující zlínskou inscenaci Jednou budem dál, se intenzivně bál. Toto je výtrysk upřímnosti, nikoli hrátky s verši pokleslými! Nijak se netajím skutečností, že nejrůznější výročí nepovažují zrovna za ideální motivaci ke tvorbě divadla, a tak má prvotní obezřetnost byla jen na místě. Stejně tak mně povětšinou děsí rádoby vtipná herecká imitace nejrůznějších pseudovelikánů, a poslední dobou i jednorožci. Ti se sice naštěstí nedostavili, leč jinak z mých strachů přítomno bylo mnoho. Přesto jsem však obdržel jedno z nejpříjemnějších překvapení letošního ročníku.

Jak se to přihodilo?

Jednou budem dál totiž své síly sbírá postupně a pomalu, jako potok přítoky až k velkým vlnám, zvěstujícím břehů zhroucení. Jak černá voda stínadelská se pod inscenačními šprýmy skrývá spodní proud, jenž místy vyvře na povrch a bez příkras mluví o tom jací jsme byli. Bez patosu, i povrchních odsouzení. Někdy zbytečně obecně (Fit and slim proletěl celým světem!), mnohokrát úderně.

Půdorys revue, volně inspirovaný Carrollovou Alenkou je výhodným výchozím bodem pro volný sled asociací, dějinných fragmentů i různorodých nálad. Samoúčelností je minimum, humor je kořením, nikoli dominantní přísadou. Způsob, kterým Radovan Král v několika brilantních tazích komplexně načrtl složitý charakter Karla Kryla mi přivodil bezprostřední rozkoš z krásy, Zdeněk Lambor neokázale připomněl dosud přetrvávající smutek z odchodu Václava Havla, a úžasná Julie Vajdáková jako Natálka doslova zlomila srdce. Kateřina Liďáková je pak v roli Alenky dokonalou personifikací odvěké pravdy, že za vším jest nutno hledat ženu, jež láska se nazývá. Maminka Petra Michálka, jíž je inscenace věnována, může být právem hrda. Jednou budem dál je výkladní skříní zvoleného žánru, i aktuálních kolektivních sil Městského divadla Zlín. Howgh, vyznal jsem se!

P. S. Šmoulinka (Nikola Zavřelová) lepší než jednorožec. Díky!

Dokončení příště!

Petr KlariN Klár

Orient expres Hradiště – Zlín: Díl první: na vlnách zločinu!

Festivalová sezóno 2020 vítej, po krátké pauze vánoční zas začíná nomádských putování čas! Symbolickou pochodeň dalšího ročníku jevištních toulek byl již tradičně zahájen bilanční přehlídkou Městského divadla Zlín a Slováckého divadla Uherské Hradiště, Zaráz. Ve třech hektických dnech byla do diváckých tepen v podobě šestice inscenací napumpována titánská dávka zážitků, zjitřených emocí, i zdánlivě nekonečných nocí. Vzhůru tedy k slastí i strastí rozboru!

Zahájeno zostra bylo ve středečním dopoledni, ambiciózním pokusem o scénickou symbiózu Žebrácké opery Václava Havla, s jejími ideovými předchůdci z tvůrčích brků Bertolta Brechta, Kurta Weila, i Johna Gaye. Zlínské obrazy ze života zločineckých struktur rozhodně nekráčí cestou divadla otevřeně politického, ani nekompromisní audiovizuální stylizací ala Peaky Blinders, jejich záměrem je velkorysá jevištní definice lidového divadla s lehkým přesahem. V tomto ohledu velmi dobře funguje scénografie Michala Syrového i kostýmy Kataríny Chválové, v nichž sugestivně ožívá atmosféra šestákových románů, i dekadentní dráždivost zešeřelých šantánů. 

Soukromé očko na lovu, do něhož jsem se zase jednou milerád vtělil, však zásadním způsobem zklamalo, že do ní je situován příběh, v němž zločin často ustupuje přebujele akcentovanému víření vztahových propletenců, i filigránskému vyhrávaní jednotlivých figur. Inscenace uměleckého šéfa MdB Patrika Lančariče postrádá jednotný režijní i herecký styl a jednotlivosti tu vládnou celku, což se negativně podepisuje na rychle vadnoucím temporytmu. Zpočátku velmi nadějná práce s refrény, jako nenásilné připomenutí hudebních kořenů nadčasového díla, i všestranného talentu Marie Vančurové, je postupně opuštěna na úkor přívalu dalších nápadů, povrchních, leč dobře provedených, a divácky tedy atraktivních špílců, i zbytečně retardujících obezliček. 

Maniakálně přehrávající Gustav Řezníček je v roli Billa Lockita ideálním protipólem civilně uměřeného Peachuma Zdeňka Juliny, Tamara Kotrbová se s grácií i tajemstvím zhostila emblematické figury Hostinské/Entertainera, a Jan Leflík se svojí pokornou studií Harryho Filche, alias ošuntělého strážce odvěkých profesních ideálů stává jedním z nesporných hereckých vládců inscenace. 

Zásadní problém jest ovšem s klíčovou postavou Macheatha, v níž dramaturgicko-režijní koncepce akcentuje rysy unaveného donjuanství za zenitem, před reálnou hrozbou. Původní vládce podsvětí se zde často stává hadrovým panákem cizích záměrů, s čímž nic tentokrát nezmůže ani rtuťovité herectví Radovana Krále. Signifikantní je v tomto ohledu kolektivní interpretace Weilova a Brechtova megahitu, jenž v inscenaci zazní v překladu Jiřího Suchého, jako vrcholné číslo první půle. V nepříliš kreativní retro choreografii Hany Geržové, jež evokuje tuzemskou televizní tvorbu 70. let, se Macheath stává interpretem kupletu o sobě – toto bezesporu vzrušující zdvojení, jež mohlo být interpretováno jako sebevědomá interpretace vlastních sil, proklamace mýtu či sebeparodie, ovšem zde není důsledně vytěženo – ostatně jako řada Havlových slov i vět – nevyrovnaná úroveň jevištní mluvy je bohužel další bolestí Žebrácké opery ze Zlína. Akustické limity místního svatostánku divadelních uměn jsou sice dobře známy, to ovšem neznamená, že se na ně přestane brát zřetel.

Zápisy ze zlínských setkávání, díl pátý: Dobrý proti severáku!

Páteční dopoledne pro mne znamenalo další střet s aktuální uměleckou formou Městského divadla Zlín, po rozporuplném předchozím Zvlčení (Prolnutí), a následných povedených intermezzech v podobě scénických čtení, se tentokrát jednalo o jevištní adaptaci literárního bestselleru Dobrý proti severáku v režii ředitele MdZ, Petra Michálka.

I v místních končinách nesmírně populární epistolární román Daniela Glattauera disponuje v dramatizaci Ulrike Zemmeové neokázalou intimní divadelností, jež je nanejvýš vhodná pro komorní prostory. Autoři v rámci oživení klasického žánru moderními principy navíc zvolili identický princip jako tvůrci filmu Láska přes internet (You've Got Mail, USA, 1998, režie: Nora Ephron), kdy ručně psané dopisy nahradili elektronickou poštou. Není tudíž divu, že i scénografické řešení inscenace, jehož se chopil legendární doyen domácí divadelně - výtvarné scény Jaroslav Čermák, jednoduše, avšak precizně formuluje dva základní aspekty inscenovaného artefaktu – intimnost sdělovaného a sterilitu způsobu, jímž komunikace mezi postavami probíhá. Přední průhledná stěna vizuálně evokuje plochu monitoru, stísněné životní prostory Lea a Emmi pak příslovečné zlaté klece. Kostýmy Zdeňka Nedorosta nenásilně posouvají dvanáct let starou předlohu směrem k současnosti, sentimentální retro se tedy naštěstí nekoná. Za zmínku stojí i práce s hudbou, která je nejen sugestivním spouštěčem atmosféry, ale především intenzivním významotvorným prvkem, jenž zdařile akcentuje vnitřní osamělost postav, jejich nerozhodnost, zasněnost, i dlouhodobou pasivitu.

Dobrý proti severáku je evidentním pokračováním intimní dramatické linie, kterou v kontextu dramaturgie MdZ reprezentuje například Harrowerův Blackbird, jako přirozené legitimní protiváhy dominantní produkce na velkém jevišti, respektive ve Studiu Z. Režie Petra Michálka se naštěstí zcela zdržuje okázalých gest, a je plně soustředěna na dokonalou definici hořko-sladké jevištní (post) romantiky. Zcela v logice věci jsou mu přitom skvělými tvůrčími partnery nejen dramaturgyně inscenace Katarína Kašpárková Koišová, ale především herecký tandem Marta Bačíková a Gustav Řezníček.

Jakkoli oba zmínění aktéři zabírají v mém dlouhodobém osobním žebříčku „důvodů, proč se do Zlína opakovaně vracím“, pravidelně vysoká postavení, jejich interpretace „síťových“ milenců patří bez pochyby k tomu nejlepšímu z jejich dosavadních uměleckých životopisů. S lehkostí se vyrovnávají s řadou stereotypem hrozících nástrah jim svěřených charakterů – symptomy asociálnosti (Leo), manželského vyhoření (Emmi), i alkoholismu a vzájemné rostoucí přitažlivosti (oba) zvládají naprosto bez použití zjednodušujících berliček obvyklých hereckých klišé, nebo (zde!) nepřípadného patosu. Jsou k sobě příkladně profesně empatičtí, omezení vyplívající ze zvoleného žánru i scénografického řešení prostoru pro ně nečiní žádný problém, jevištní práci s mikroportem by dokonce mohli prakticky vyučovat. Oběma se podařilo jejich postavy povýšit nad literární předobraz – Emmi Marty Bačíkové je komplexní lidskou bytostí, u níž nerozhodnost vyvěrá nikoli z pouhé rozmarnosti, ale především ze zodpovědnosti k vlastní rodině, její touha postupně roste, stejně jako sex appeal. Emmina přeměna z Bernardovy Olive do Leovy Betty Boop je fascinující i přesvědčivá. Gustav Řezníček pak opět dokazuje, že umí směšnost a posmutnělost spojovat s bryskností Rychlonožky, sebeironií Woodyho Allena, šarmem Gregoryho Pecka a úsměvem sobě vlastním.

Z rozpáleného tvůrčího kotle Městského divadla Zlín se vylil kus kvalitního divadla, jenž je vstřícný jak k fanouškům literární předlohy, tak i k divákům, kteří se s ní ještě neměli možnost setkat. Festivalové uvedení inscenace, která se běžně hraje v prostorách divadelního klubu Dílna, sice bylo negativně poznamenáno přesunem do Studia Z, jehož prostory nejsou tak dispozičně přívětivé pro zvolenou estetiku inscenace ani její étos, i skupinou divoce rušících diváků převážně důchodového věku, kteří se během představení neváhali posilňovat z přinesených demižonů či hlasitě chrápat v prvních řadách, to však nic nemění na tom, že zlínská jevištní adaptace knižního trháku je událostí, jíž by byl zločin ignorovat. Představuje totiž v našem teritoriu vzácný příklad extraligového divadelního popu, jenž spojuje cílové skupiny. Dobrý proti splínu!

Příště si přečtete: Up End Down a Brajgel!

Petr KlariN Klár