Orient expres Hradiště – Zlín: Díl čtvrtý: Klasické finále!

Čtvrtý ročník bilančního festivalu Zaráz vyvrcholil v pátek, dne 17. 1. léta páně 2020, duem dramaturgických evergreenů. Ranní setkání s uherskohradišťskou verzí slavného muzikálu Chicago tvůrčího tria Ebb-Kander-Fosse, pro mne bylo menším šokem. Nikoli však z úrovně dispozic souboru pro daný žánr, jež jsou enormní a důvěrně známé, ale ze skutečnosti, že i inscenace, v níž jsou bez výjimky báječné ženy takřka non-stop v negližé, mně může nudit.

Režírující Linda Keprtová, jež se dosud věnovala primárně opeře, totiž zcela rezignovala na satirickou linii předlohy, a inscenuje ji jako sled efektních předvídatelných obrazů, jimž sice nechybí formální brilance, aktuální přesah však ano. Na decentně surreálný vizuál, nad nímž by i David Lynch znělku z Modrého sametu uznale zahvízdal, je však radost pohledět. Výprava Evy Jiříkovské se naštěstí chvályhodně vydává mimo hranice obvyklých klišé, a její důsledně realizované vize ideálně zrcadlí vnitřní život morálně rozvrácených postav, i dějiště příběhu. Ocenění zasluhuje i brilantní light design, jenž je dalším z důkazů, že co do úrovně technických složek Slovácké divadlo směle konkuruje současné špičce. Výborně šlape živá kapela i herecký ansámbl, veškerá má hořkost tedy pramení z nenaplnění podstaty Chicaga, jíž je společenská kritika, a z ní přímo pramenící citová ambivalence ze sympatie s amorálními charaktery. Kájínek tuší! Kdo ale toužíš „jen“ po lehkých múzách, jistě budeš potěšen!

Dveře za letošním Zarázem pak inscenačně zavřela Smrt obchodního cestujícího v Městském divadle Zlín. Slovenský veterán Ľubomír Vajdička režíruje jedno z kanonických dramat 20. století s pokorou a koncentrací na herecké výkony. Příběh životního pádu Willyho Lomana zde naštěstí není zneužit ke kritice kapitalismu, ani coby sladkobolný obraz zhroucení jednoho amerického snu, ale funguje především jako niterné drama společenství, jež se přes osobní neshody jeho členů i nepřízeň osudu, snaží nalézt vzájemný soulad. Do mikrokosmu Millerovy dramatiky se coby Willy Loman 15 let po premiéře Všech mých synů skvostně vrátil Radoslav Šopík, jemuž v roli oddané manželky Lindy empaticky sekunduje Helena Čermáková, která by snad dokázala interpretačně povznést i memoáry Ladislava Hrušky. Jednou z nezpochybnitelných předností Vajdičkovy povrchně neefektní inscenace je rovněž i kreace Zdeňka Lambora v nesnadném partu Lomanova syna Biffa – jež je filigránsky přesně artikulovanou jevištní definici modlitby za respekt, i lásku otcovskou. Městské divadlo Zlín tentokrát servíruje přiznaně konzervativní podívanou, jež je však do detailu promyšlená i precizně realizována, a jako taková se stává vítaným darem pro diváky i tvůrce své. Naprosto nemám problém!

V domácích poměrech stále v podstatě unikátní bilanční přehlídka Zaráz se už dávno stala jedním z mých oblíbených přístavů na rozbouřené řece jménem divadelní festivalová sezóna. 4. ročník mj. potěšil progresivně se zlepšující úrovní organizace, pestrou řadou celodenních aktivit, i radostí ze vzájemného setkávání. Rovněž velké díky organizátorům, kolegům, i zúčastněnému studentstvu z opavské Kulturní dramaturgie, brněnské JAMU, a pražské divadelní vědy za příkladnou účast, skočné tance i neúnavné diskuze, a to nejen během cest festivalovým autobusem! Naopak intenzivně zarazila nulová účast adeptů divadelní vědy z Brna i mé vlastní alma mater, jež by nejvíc žíznit měla, po kvalitním divadle. Vážení, přišli jste o hodně! Zarázu zdar!

Petr KlariN Klár

Orient expres Hradiště – Zlín: Díl druhý: v kosmické náruči!

Jedním z důvodů, proč se do obou divadel, pořádajících bilanční přehlídku Naráz pravidelně a rád vracím, je jejich zdravá, a nanejvýš vítaná ochota riskovat s dramatickými texty, jež jsou výzvou nejen pro schopnosti divadelního souboru, ale rovněž i publikum. Typickým příkladem dramaturgické odvahy tohoto druhu byla i inscenace, jíž svojí programovou kolekci pro čtvrtý ročník otevřelo Slovácké divadlo.

Smočkovo Kosmické jaro totiž v kontextu české dramatiky představuje solitér, jenž dosud zůstával ladem tvůrčího zájmu praktických divadelníků – samozřejmě s výjimkou vlastního stvořitele, jenž jeden ze svých nejosobnějších textů režijně interpretoval dokonce dvakrát, pokaždé na domovské půdě Činoherního klubu. Nikoli náhodou je titul díla citací proslulého obrazu Františka Kupky. Tam kde se Kupkova abstrakce setkává s orfickými tendencemi přiblížit se pomocí výtvarného umění principům hudby či poezie, Smoček coby dramatik v jen zdánlivém paradoxu vzývá malířské múzy, i ohlasy hudebních kompozic. Výsledkem autorových snah je záměrně stylově rozvolněná, vizuálně opulentní (ne)dramatická polyfonie motivů, hlasů, asociací a často se vzájemně překrývajících scén, jejíž kořeny jsou pevně zapuštěny v půdě, živené absurdním divadlem. V Kosmickém jaru samozřejmě lze zaslechnout i uzřít tóny nejen vzdáleně příbuzné hrám Čechovovým, Samuelu Beckettovi, Uhdeho Zázraku v černém domě a logicky i Havlova Odcházení, cizí mu ovšem není ani temně dekadentní usherovská estetika strašidelných (vzdušných?) zámků.

Režisér a umělecký šéf Slováckého divadla Michal Zetel si byl naštěstí dobře vědom ošemetnosti vod, do nichž vstupuje, a tak mozaika, jíž na základě stavebních kamenů, Smočkem kdysi odvážně hozených buduje, je nabubřelých gest režijní zvůle prosta, ale pokorně míří ke kolektivní podstatě divadla, i adaptovaného dramatu.

Kosmické jaro je v Uherském hradišti makabrózním rejem vykloubených postav, v němž dobře vynikne komplexní připravenost souboru k podobným úkolům. Inscenace netrpí nepřehledností, vizuální fádností, ani prázdným šaržírováním dávno obnošených typů. Jejím jediným problémem je, že Smočkův proud vědomí nekrotí, ale v rámci vzdávání holdu autorovi naopak rozvolňuje. Když podstatnou část tříhodinové stopáže ovládá mnohomluvná meditace, počáteční vzrušení punkového divadelního detektiva povážlivě polevuje. Ke zločinu nedošlo, prohra se nekoná, remíza je zasloužená z obou stran. I nezpochybnitelné nasazení všech hradišťských sil však jasně prokázalo, že Kosmické jaro je Smočkovou Doroteou. Jeho kvality však raději napříště hodlám zkoumat prostřednictvím seriálové četby. Jaro je ještě tak daleko….i cestám, jenž nezřídka bývají cílem, patří můj dík!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

KlariNův mazec v Divadelním světě: Ze soboty na neděli!

Víkendu střed!

                   Je rozhodně báječné počínat blogování v Pivnici u Čápa, v doprovodu kvalitního pitiva a v předtuše chutné krmě. Ještě potěšitelnější jest ovšem skutečnost, že tak činím po probuzení ze dne, jenž byl až po okraj naplněn skvostným divadlem (o kuchyni prozatím nemluvě J). Mám intenzivní oblibu ve festivalech, jejichž program se kryje, připadám si pak jako spolutvůrce svého menu, astronaut ve sféře divadelního bytí, i rozkošnělý degustátor teatrálního hodokvasu. A milerád se přiznám k tomu, že včera jsem nikterak nechybil…

                    Zlatý drak v podání Slováckého divadla rozpřáhl v Redutě sebevědomě svá blanitá křídla jak na módním foto shootu pro Bestiář roku 2016, aby tak jednoznačně dokázal, že směr, jímž ho novotou svištící lodivod Michal Zetel kočíruje, je více než správný. Přesně vyvážená směs divadelní epiky, grotesky, storytellingu, i precizně dávkovaných emocí suverénně definuje aktuální vysokou formu uherskohradištské divadelní grupy i totální souznění s vybroušeným stylem páně Schimmelpfenniga. Inscenační radost velkou navíc povýšila i finální degustace pokrmů, které herci během inscenace připravili: kari i polévka byly naprosto bez výhrad. Nadmíru povedené odpoledne tak v Redutě kazila jen jediná věc, a sice chabá účast divácká. Potenciální pozorovači/čky zřejmě zůstali/y na zahrádkách, zkoušeli/y vodu na koupalištích, drezúrovali/y leguány nebo se spolu povalovali/y doma. Jejich škoda!

                 Následujícím chodem v mém divadelním menu se nestali skvostní Bratři Karamazovi, jež viděl jsem již loni (díky Ti, Divadlo evropských regionů!), uhdeovsko-morávkovská janáčkovina Leoš aneb Tvá nejvěrnější, domácí Gilgameš/Dido a Aeneas či novým vedením Městského divadla Kladno zákeřně zaříznutý inscenační duet Otec/Matka, přednost tentokrát dostal nášup muzikálový, jenž se stal zároveň důvodem pro mou vůbec první návštěvu prostor Městského divadla Brno. A že se děly věci!

             Zlínská (a bezesporu kvalitní!) inscenace si na své hodnocení z mé klávesnice ještě odstavec počká, chci se teď na chvíli věnovat konzumnímu MdB chrámu. Moment malý, už to mám, z kapsy náprsní pozvolna vytahuji...a jest to bizár! To pozitivní na startu: slušné víno a obsluha kiosku i divadelního klubu. Milá  pokladní a páni  z ostrahy. Velmi odměřené uvaděčky rozmrzelé snad z toho, že je plno (obří WTF?) a coby vrchol intenzivně nepříjemná (a řvoucí) inspektorka hlediště. Opravdu nikoli KlariN friendly. Zlín naštěstí zachraňuje můj večer!

               Malované na skle, polských autorů Ernesta Brylla a Katarzyny Gärtnerové, v adekvátním přebásnění Jaromíra Nohavici, je sice spíše teoretickou disputací nad podstatou mýtu,  napsanou v tradici křesťanského pop-rock-folku 70. let, než dobře vyprávěným příběhem, zlínská sehraná divadelní kumpanie se ovšem přes všechna polena a rozhoupané háky zákeřně předlohou nastražené dokázala hravě přenést. Pod vedením vlastní neohrožené kapitánky Hany Mikoláškové (která se v krizi ujala i jedné z rolí - a skvěle!), a za příkladné dramaturgické péče palubního důstojníka Vladimíra Fekara, byl trouchnivějící repertoárový relikt přetaven v energickou aktuální jevištní šou, v níž nechyběla syrovost, jiskřivý humor (mj. nejmenovaný leader Teamu coby zaklínadlo jak z Harryho Pottera) i neurážející aktualizující narážky. Výborně fungovala živá hudba, produkovaná samotnými herci (Markéto Kalužíková, Tvůj cimbál je tak nehorázně sexy :-)!, o base Marka Příkazského ať stejně mluví jiní/né:-)). Naprosto funkční žánrový rozptyl, jenž s bezprostřední lehkostí fúzuje folklór, rock, reggae i pop, dodal sobotnímu večeru potřebnou šťávu i styl. I muzikálové publikum brněnské snad rovněž konečně zjistilo, že není David jako David. Zapomeňte na obtloustlého, olysalého, hitmakera s céčky, a věnujte pozornost Tomáši Davidovi. Thálii, na níž byl za svého Jánošíka nominován sice nakonec ulovil někdo jiný, to ale vůbec nevadí. Kam se hrabou všechny decibely cova-coly světa na tohohle kluka se sekyrou a Les Paulem. Jsem intenzivně rozradostněn tím, že má první návštěva Městského divadla Brno, byla zároveň návštěvou Městského divadla Zlín. Děkuji Vám velmi!

                     Svou absenci na Karamazovcích z klubu činoherního jsem vzápětí vykompenzoval parádním večerem v klubu divadelním i přilehlých podnicích zábavních, i s částí jejich hereckého obsazení, jíž jsou mí milí přátelé. O tom se ale na blogu podrobně nemluví....

Tudíž nashle!