Orient expres Hradiště – Zlín: Díl druhý: v kosmické náruči!

Jedním z důvodů, proč se do obou divadel, pořádajících bilanční přehlídku Naráz pravidelně a rád vracím, je jejich zdravá, a nanejvýš vítaná ochota riskovat s dramatickými texty, jež jsou výzvou nejen pro schopnosti divadelního souboru, ale rovněž i publikum. Typickým příkladem dramaturgické odvahy tohoto druhu byla i inscenace, jíž svojí programovou kolekci pro čtvrtý ročník otevřelo Slovácké divadlo.

Smočkovo Kosmické jaro totiž v kontextu české dramatiky představuje solitér, jenž dosud zůstával ladem tvůrčího zájmu praktických divadelníků – samozřejmě s výjimkou vlastního stvořitele, jenž jeden ze svých nejosobnějších textů režijně interpretoval dokonce dvakrát, pokaždé na domovské půdě Činoherního klubu. Nikoli náhodou je titul díla citací proslulého obrazu Františka Kupky. Tam kde se Kupkova abstrakce setkává s orfickými tendencemi přiblížit se pomocí výtvarného umění principům hudby či poezie, Smoček coby dramatik v jen zdánlivém paradoxu vzývá malířské múzy, i ohlasy hudebních kompozic. Výsledkem autorových snah je záměrně stylově rozvolněná, vizuálně opulentní (ne)dramatická polyfonie motivů, hlasů, asociací a často se vzájemně překrývajících scén, jejíž kořeny jsou pevně zapuštěny v půdě, živené absurdním divadlem. V Kosmickém jaru samozřejmě lze zaslechnout i uzřít tóny nejen vzdáleně příbuzné hrám Čechovovým, Samuelu Beckettovi, Uhdeho Zázraku v černém domě a logicky i Havlova Odcházení, cizí mu ovšem není ani temně dekadentní usherovská estetika strašidelných (vzdušných?) zámků.

Režisér a umělecký šéf Slováckého divadla Michal Zetel si byl naštěstí dobře vědom ošemetnosti vod, do nichž vstupuje, a tak mozaika, jíž na základě stavebních kamenů, Smočkem kdysi odvážně hozených buduje, je nabubřelých gest režijní zvůle prosta, ale pokorně míří ke kolektivní podstatě divadla, i adaptovaného dramatu.

Kosmické jaro je v Uherském hradišti makabrózním rejem vykloubených postav, v němž dobře vynikne komplexní připravenost souboru k podobným úkolům. Inscenace netrpí nepřehledností, vizuální fádností, ani prázdným šaržírováním dávno obnošených typů. Jejím jediným problémem je, že Smočkův proud vědomí nekrotí, ale v rámci vzdávání holdu autorovi naopak rozvolňuje. Když podstatnou část tříhodinové stopáže ovládá mnohomluvná meditace, počáteční vzrušení punkového divadelního detektiva povážlivě polevuje. Ke zločinu nedošlo, prohra se nekoná, remíza je zasloužená z obou stran. I nezpochybnitelné nasazení všech hradišťských sil však jasně prokázalo, že Kosmické jaro je Smočkovou Doroteou. Jeho kvality však raději napříště hodlám zkoumat prostřednictvím seriálové četby. Jaro je ještě tak daleko….i cestám, jenž nezřídka bývají cílem, patří můj dík!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Orient expres Hradiště – Zlín: Díl první: na vlnách zločinu!

Festivalová sezóno 2020 vítej, po krátké pauze vánoční zas začíná nomádských putování čas! Symbolickou pochodeň dalšího ročníku jevištních toulek byl již tradičně zahájen bilanční přehlídkou Městského divadla Zlín a Slováckého divadla Uherské Hradiště, Zaráz. Ve třech hektických dnech byla do diváckých tepen v podobě šestice inscenací napumpována titánská dávka zážitků, zjitřených emocí, i zdánlivě nekonečných nocí. Vzhůru tedy k slastí i strastí rozboru!

Zahájeno zostra bylo ve středečním dopoledni, ambiciózním pokusem o scénickou symbiózu Žebrácké opery Václava Havla, s jejími ideovými předchůdci z tvůrčích brků Bertolta Brechta, Kurta Weila, i Johna Gaye. Zlínské obrazy ze života zločineckých struktur rozhodně nekráčí cestou divadla otevřeně politického, ani nekompromisní audiovizuální stylizací ala Peaky Blinders, jejich záměrem je velkorysá jevištní definice lidového divadla s lehkým přesahem. V tomto ohledu velmi dobře funguje scénografie Michala Syrového i kostýmy Kataríny Chválové, v nichž sugestivně ožívá atmosféra šestákových románů, i dekadentní dráždivost zešeřelých šantánů. 

Soukromé očko na lovu, do něhož jsem se zase jednou milerád vtělil, však zásadním způsobem zklamalo, že do ní je situován příběh, v němž zločin často ustupuje přebujele akcentovanému víření vztahových propletenců, i filigránskému vyhrávaní jednotlivých figur. Inscenace uměleckého šéfa MdB Patrika Lančariče postrádá jednotný režijní i herecký styl a jednotlivosti tu vládnou celku, což se negativně podepisuje na rychle vadnoucím temporytmu. Zpočátku velmi nadějná práce s refrény, jako nenásilné připomenutí hudebních kořenů nadčasového díla, i všestranného talentu Marie Vančurové, je postupně opuštěna na úkor přívalu dalších nápadů, povrchních, leč dobře provedených, a divácky tedy atraktivních špílců, i zbytečně retardujících obezliček. 

Maniakálně přehrávající Gustav Řezníček je v roli Billa Lockita ideálním protipólem civilně uměřeného Peachuma Zdeňka Juliny, Tamara Kotrbová se s grácií i tajemstvím zhostila emblematické figury Hostinské/Entertainera, a Jan Leflík se svojí pokornou studií Harryho Filche, alias ošuntělého strážce odvěkých profesních ideálů stává jedním z nesporných hereckých vládců inscenace. 

Zásadní problém jest ovšem s klíčovou postavou Macheatha, v níž dramaturgicko-režijní koncepce akcentuje rysy unaveného donjuanství za zenitem, před reálnou hrozbou. Původní vládce podsvětí se zde často stává hadrovým panákem cizích záměrů, s čímž nic tentokrát nezmůže ani rtuťovité herectví Radovana Krále. Signifikantní je v tomto ohledu kolektivní interpretace Weilova a Brechtova megahitu, jenž v inscenaci zazní v překladu Jiřího Suchého, jako vrcholné číslo první půle. V nepříliš kreativní retro choreografii Hany Geržové, jež evokuje tuzemskou televizní tvorbu 70. let, se Macheath stává interpretem kupletu o sobě – toto bezesporu vzrušující zdvojení, jež mohlo být interpretováno jako sebevědomá interpretace vlastních sil, proklamace mýtu či sebeparodie, ovšem zde není důsledně vytěženo – ostatně jako řada Havlových slov i vět – nevyrovnaná úroveň jevištní mluvy je bohužel další bolestí Žebrácké opery ze Zlína. Akustické limity místního svatostánku divadelních uměn jsou sice dobře známy, to ovšem neznamená, že se na ně přestane brát zřetel.

KlariNovo vánoční recenzování 2019: Čarovný kamínek!

Ach jo. Když už se člověk bezuzdně raduje z letošní nadprůměrné pohádkové žně, úder sil nepřátelských zpravidla již čeká blízko. A o to víc pak bolí. Vzhůru pro torturu!

Aby bylo jasno, vůbec by mi nevadilo, že koprodukční pokus celovečerně debutující režisérky Kristíny Herczegové je eklektickým slepencem motivů z Pána prstenů, Avatara, Létajícího Čestmíra, Přátel  Zeleného údolí, Herbáře a biografie Vítězslavy Klimtové, pokud by výsledný tvar měl zřetelné dramaturgické směřování,  jasně vyprofilované postavy a tah na branku. Což nemá.

Paní Klimtová by nejspíš zaplakala...já řvu!

K čemu jsou Zuzana Bydžovská s rohy, impozantní přírodní kulisy, ekologické poselství či Pavel Kříž ve výjimečně nepitvořící se roli, když slouží neukoukatelnému paskvilu bez vize, vedení, i žánrové intuice? Tam, kde loni Peter Bebjak čest televizních svátků Vánočních zachraňoval, tentokrát slovenští sourozenci bolestně selhávají, a aby toho neštěstí nebylo málo, čeští kolegové jejich marné snahy přisolují vskutku otřesným překladem (sídélko?), který je korunován sterilním dabingem za hranicí profesionality. Karikované sexuální orientace ústředního záporného přislizla a jeho sluhy tak vyznívají jako brutální útok na menšiny, hobití ADHD pišišvor svým těkáním i prostomluvou vyvolává gastronomická dilemata ze Slavností sněženek, a vrcholem lyrického snažení hlavního geroje s charismatem free alcohol varianty Tatranského čaje je foukání mouky. Krasavice (až na finále!) naštěstí mlčí. 

  Obecně velmi rád vítám a oceňuji odvahu vkládat šance a vysoké rozpočty do dlaní neprověřených, i pokusy kráčet neznámými směry, a zavedeným schématům navzdory. Čarovný kamínek je ale jasným důkazem skutečnosti, že šidit dramaturgii (Marča Arichteva, též kreativní producent filmu) se nevyplácí, a posílat do výroby scénáristické nedomrlce (Naďa Jurkemik) taky ne. Škoda zjevné vizuální fantazie Martina Kotúčeka, jež tentokrát byla na zachraňování výsledku sama. Líto mi jest!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

KlariNovo vánoční pohádkové recenzování 2019: Čertí brko!

Druhým hlavním chodem letošního pohádkového čt hodokvasu se stalo nepančované peklo. Naštěstí však nikoli obvyklé infernum kvalitativní, ba právě naopak, Čertí brko Marka Najbrta a jeho osvědčené crew patří k těm nejvydařenějším rohatým záležitostem posledních let. Hříchu zmar!

Již úvodní, sympaticky ryčná znělka produkční společnosti Punk film jasně dává na srozuměnou, že zde se z obvyklými proprietami bude žonglovat diametrálně jinak. Marek Najbrt, scénáristicky jištěn sehraným tandemem Geisler-Hodan, se zkrátka suverénně zmocnil dalšího žánru, jenž přerobil ve hřiště pro své obvyklé rejdy, i mnohokrát prověřené parťáky. Není tedy překvapením, že funguje nejen ideová základna pohádkového mikrokosmu, ale rovněž jeho zabydlení živoucími charaktery.

Tvůrci se tentokrát naštěstí zříkají přímočaré politické satiry ala Kancelář Blaník, jejich cílem je stvoření fikčního světa, jako úsměvné paralely decentně zrcadlící naší současnost.  I proto má zdejší peklo podobu sice komplexního, ovšem nepříliš šlapajícího mocenského aparátu, nikoli nepodobného kafkovským konstruktům. A uprostřed toho všeho unikátní míšenec čerta a člověka, hlavní hrdina Bonifác. Jan Cina je poklad, jenž by snad dokázal vykřesat divákovy sympatie i z herecké interpretace Petra Kotvalda. Jeho semiďábel je hravou kombinací Toma Sawyera, Bambiho a Myšpulína, a jiskrně baví coby vynálezce, zvědavý ochutnávač pozemských slastí, i milovník v rozpuku.

Cinu v ústředním milostném páru výborně doplňuje báječná Judit Bárdos,  jež zde okouzluje nejen příjemnou češtinou, ale především kouzlem osobnosti, a precizní souhrou se všemi zúčastněnými spoluhráči. Oba bez mrknutí oka výtečně zvládnou i ošemetný moment vzniku lásky na první pohled, s nímž si scénáristé zrovna moc práce nedali. Krása krás!

Z dalších laskomin povedeného filmu, jemuž davově vzívané Strachovy pokleslé katolické agitky nesahají ani po špičku paznechtu nejposlednějšího pekelníka, rozhodně minut být nesmí famózní Jan Budař, jenž záporné postavě Klouzka/Pyntlicha propůjčil rachitickou subtilnost prosťáčka božího, i stavroginovskou temnotu sveřepého manipulátora davy. Postava vtipná, monstrózní i nezapomenutelná. Opět pobavila tradičně maniakální Jana Plodková i Marek Daniel, jehož postava prodělá velmi zajímavý twist. Ondřej Vetchý pak stvořil Lucifera, jenž je zde nejen důstojným nástupcem Karla Heřmánka, ale v pohodě by obstál i v konkurenci (ne)svaté trojice De Niro, Pacino, Stormare. Kvalitních ďáblů, jimž nic lidského není cizí, nebude totiž nikdy dost.

Z představitelů menších rolí zaujme hajný Michala Daleckého originálními hrátkami s mysliveckou hantýrkou, jež dávají vzpomenout na Rudolfa Těsnohlídka, i chytrou kmotru Lišku, groteskní čertovští důstojníci Václav Kopta, Jakub Žáček a Lukáš Latinák, dojemně vtipní nápadníci Robert Mikluš a Daniel Fischer, i labutí píseň Mariána Geišberga v roli Hospodského.
Mírně mně iritoval jen Jiří Maryško coby zbytečně nadužívaný bubeník Tlachal.

Hudba Marka Doubravy a a Viktora Ekrta je příjemná na poslech a neotravuje kolovrátkovými motivy. Navíc mně po velmi dlouhé době v českém celovečerním filmu potěšily i komorní muzikálové sceny. Vítám!

Lepší holka z hospody se psem v ruce než princezna...?

Scénografie Henricha Borárose a Roberta Smolíka zdařile akcentuje korupcí zchudobnělý marast Pytlova, venkovsky idylické okolí hospody i industriální půvab pekla. Kostýmy Andrey Králové jsou přesvědčivější pokud variují venkovský šat, myslivecké uniformy, či čertovské mundůry, zato hra s nevkusem ošacení měšťanů vyznívá poněkud prvoplánově.

Vyloženě se však povedly masky Zdeňka Kliky, jež v sobě rozpustile kombinují zdánlivě nesourodé odkazy Warcraftu, Mrazíka a 8 milimetrů. Nádhera!

Chlapci a dívky z Punk filmu si s žánrem pohádky pohráli způsobem, jenž činí tyto televizní Vánoce radostnými dosti. Zázraky dějí se. Hurá!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

KlariNovo vánoční pohádkové recenzování 2019: Princezna a půl království

Vítejte u tradičního mikrorecenzního pohádkově-premiérového nadělování. Sezona 2019 jest tímto zahájena a  bez dlouhých cirátů můžeme v pohodě začít. Už se těšíte? Já velmi! Studený a teplý předkrm i polévku směle přeskočíme a vrhneme se rovnou na hlavní chod. A co si podáme? Princeznu a půl království!

Karel Janák se během posledních cca třinácti let stihl stát pravidelným adresátem televizních zakázek rodinného typu, a nutno říci, že v daném povodí se postupně vypracoval mezi ty nejčilejší dravce. Na rozdíl od hejna nepoužitelných mřenek,  obtloustlých sumců zlenivěle na dně vkusu vzpomínajících na domněle lepší časy, a kaprů žužláků, jejichž nicotnou kreativitu lačně hltá odvěká samolibost, nulová dramaturgie a startující stařecká demence, mu neschází cit pro romantiku, komediální timing, a řemeslná zručnost. A jak dopadl jeho nejnovější příspěvek do obtížně dobytné kasičky z nápisem Pohádka na Štědrý večer? Slovy jedné z postav "Dobrý, táto!"

Princezna a půl království sice nedosahuje prozatím nedostižných kvalit fenomenální Školy ve mlejně, kterou k vaší pozornosti pravidelně doporučuji, leč ve svých nejlepších chvílích jí elegantně šlape na paty. Je mi velkou potěchou konstatovat, že tentokrát v tom svými prsty míchá i progresivně se zlepšující scénárista Petr Hudský, jemuž jsem ve svých komentářích již nejednou záda umyl. Funkční tandem z pozice dramaturga spolehlivě jistí Barbara Johnsonová, která se tímto zřejmě snaží odčinit svou tvůrčí účast na loňské žumpě jménem Kouzelník Žito. Snaha se cení, ale v tom případě musí podobně úspěšných misí vykonat ještě minimálně desetkrát desatero. Peklo nezapomíná!

Vypadá to jako slasher, ale je to pohádka...

Nejnovější Janákova pohádková střela pracuje s poměrně originální premisou. z níž se postupně vyloupně překvapivě svěží, genderově převrácená varianta Pygmalionu. Druhým charakteristickým rysem filmu, jenž na některé diváky bude působit kontroverzně, je jeho otevřená nekorektnost - pohádka je situována do společnosti, jíž fakticky ovládají ženy, tento  status quo je ale zároveň systematicky kritizován, a opakovaně se stává terčem vtipu. Manželství je navíc v závěru explicitně použito jako trest. Konzervy čilte se, já to vítám!

Protože klukovsky hravý režisér neopouští svou zálibu v popkulturních citacích, logicky mj. dojde i na Pretty woman, řadu labužnických opusů, a dokonce i Févalova Hrbáče. V tomto ohledu můžeme za vrchol snímku prohlásit svižně Petrem Staňkem střihnutý souboj v kostele, otevřeně se hlásící k odkazu Old boye a Donkey Konga. Honza v bezprostředním dobrácky charismatickém podání Matouše Rumla dokonce srdnatého instalatéra Maria připomíná, ač k dokonalé podobě mu chybí jeho obří huňatý porno knír.

Eva Josefíková si pak s gustem graciézně pohrála s nikoli zcela typickou princeznou. Obdařila Kateřinu zjevným nadhledem, lehce koketním šarmem, a především inteligencí. Chemie ústředního páru šlape jak obří pseudolabutě před Národním divadlem na vltavských vlnách. Radost!

Další z neklamných důkazů skutečnosti, že princezna je nejkrásnější s ptákem v ruce...a sklony k pubertálnímu humoru se nevytrácí ani ve zralejším věku.

Velkou důvěru jsem zpočátku nechoval k dalšímu z režisérových oblíbenců, Jakubu Prachařovi v roli ústředního antagonisty Egona, jenž ovšem mé obavy postupně rozptýlil. Jeho zběsilé přehrávání v kombinaci se žabím švihem nepostrádá zábavnost, ani osten hrozivosti. Pokud Hitler a Pavel Kříž nestíhají, a nebo se jim nechce, je Prachař důstojnou náhradou. Coby pohádkoví Homolkovi potěší (skutečni manželé) Pavla Tomicová s Ondřejem Malým, kteří před sympaticky neposednou kamerou Jana Šťastného zúročují léty precizovanou sehranost, i spontánní radost s opětovné možnosti společně si zařádit.

Mrakomor či Crazy frog?

Nečekaným triumfem ozdoby svátečního večera se pak stal herecký výkon Marka Ebena. Váleček za zenitem si svého rytíře a lektora etikety Valeriána vychutnává podobně jako Jiří Kájínek pozornost médií. Ebenův sidekick posouvá Janákův film o půl království blíže k příbuznosti s francouzskými historickými komediemi zlatého věku, a úspěšněji tak kráčí ve stopách Princezny a písaře z roku 2014.

První stejnopohlavní pár ve Star dance? Škoda že Matouš Ruml už soutěžil...

Z dalšího hereckého obsazení stojí za pozornost především široké nasazení moravského herectva do řady epizodních rolí. Pěknými třemi větami se kupříkladu blýskl Dalibor Buš, jenž by si zcela jistě zasloužil větší pozornost televizních tvůrců - kupříkladu Trauntenberk mladší či Horáček starší by mu bezpochyby šli. Martin Siničák si zase v roli kapitána Egonových vojáků nejspíš připravoval půdu na Markýze de Sade. Jeho sugestivní specifická interpretace zejména nazálních souhlásek by sice možná okouzlila francouzské diváky, v české štědrovečerní pohádce však stále zní poněkud exoticky.

Riskantní poťouchlostí i žonglováním s pokleslostí je obsazení Martina Myšičky do poustevnické role variující Otce Fura. Akční oddávač se zjeví až ve finálním aktu, nicméně ani kung-fu by mně u něj nepřekvapilo. Karel Janák umí i dejvické skály k divokostem lámat. Díky!

 Ačkoli Princezna a půl království přinesla nemálo důvodů k radosti, neznamená to bohužel že je chyb prosta. Epizodickou strukturou vyprávění trpí gradace, a dílčí dramaturgické škrty by pomohly pročistit místy nepřehlednou skrumáž mnoha nedůležitých postav. To ovšem nic nemění na tom, že jsem se s Karlem Janákem zas jednou parádně klárovsky bavil. Skoro jak s princeznou. Rádo se stalo!

Pokračování příště! 

Petr KlariN Klár

 

 

Ztracená existence se stěhuje!

Bezprostředně po opulentních oslavách svých 20. narozenin se punková divadelní úderka Ztracená existence rozloučila s prostory pražského Studia Ypsilon, jež jí po třináct divadelních sezon poskytovalo pohostinný azyl. Smutku však netřeba, neb nové teritorium sympatického souboru jest nedaleko!

Nová éra Ztracené existence byla slavnostně zahájena 18. listopadu 2019, derniérou politické satiry Vandaska, před vyprodaným hledištěm nového působiště, jímž se stal divadelní sál klubu Rock Café na Národní třídě. Jeho vedení přírůstek do své rezidenční stáje komentuje takto: „Soubor Ztracená existence má k Rock Café velmi blízko. Hudební odnož souboru, kapela Vagyny Dy Praga, zde například před několika lety oslavila svůj 100. koncert. Tudíž jsme naši tradiční spolupráci jen rozšířili, a na tuto punkovou krasojízdu navázali. Jsme opravdu hrdí, že u nás můžeme Ztracenou existenci přivítat jako jeden z našich nových domácích souborů!“

Na oficiální zahájení spolupráce s Rock Café naváže přesně o měsíc později, tedy 18.12. 2019, jediné letošní uvedení vánoční exkluzivity Večer o dvou půlkách. Od nového roku zde pak bude pravidelně uváděn celý aktuální repertoár souboru, včetně stomatologické revue Dentální rapsódie, televizní parodie Vařparáda, a v neposlední řadě i poslední komedie Shakespeare na flipchartu, která si střílí z kreativních agentur prznících klasiku všech klasik - shakespearovské tragédie. Na fanoušky Ztracené existence v Rock Café rovněž čeká i řada leckdy překvapivých novinek. Je třeba těšit se!

Petr KlariN Klár

Jeden Killer vládne všem. Díl čtvrtý: Finále!

Serial Killer ročník 2019 dokráčel do svého finiše s asteirovskou taneční elegancí a já byl intenzivně potěšen, že mohl jsem být u toho. Nemyslím teď konkrétně slavnostní předávání cen, jež musel jsem oželet z důvodu své přítomnosti na paralelně probíhající svatbě (nikoli však svojí!), ale víkendový programový nášup. A že byl!

K festivalu zcela jistě patří láska, a je mi velkým potěšením tímto oznámit, že i já se na letošních brněnských seriálových hodech stihl zamilovat. Bez ohledu na chválu, jež byla vyslovena v předchozích dílech této reportážní minisérie, se vítězným objektem mé vlastní divácké náklonnosti stal německý Bauhaus. Projekt, jenž vznikl k příležitosti stého výročí založení instituce, jíž zdejším čtenářům jistě nemusím blíže představovat, je na světelné roky vzdálen obvyklým výsledkům obdobných zakázek. Tvůrčímu kolektivu, jemuž osobitou rukou vládne režisér Lars Kraume, se podařilo filmařsky hravou formou bezprostředně vystihnout podstatu svodomyslné atmosféry na jedné z nejprůraznějších uměleckých škol všech dob, i složitost časů, v nichž se důležitá součást odkazu legendárního architekta Waltera Gropiuse rodila, do světové proslulosti postupně rostla, aby v roce 1933 byla nacisty do prachu zadupána. Z širšího hlediska tak sledujeme vzestup i pád Výmarské republiky, vnímaný nejen optikou emancipujících se uměn, ale rovněž feminismu, jemuž postupně propadá hlavní hrdinka série, všestranně technicky talentovaná výtvarnice Dörte Helm, jíž se obdivuhodným způsobem herecky zmocnila Anna Maria Müheová. Zúčastněné tvůrce navíc zjevně nijak neinteresuje umrněné retro, a tak předností náležitě výpravného Bauhausu je dravý styl vyprávění, jenž si ve svých vrcholných momentech nijak nezadá s moderními filmovými klasikami australského vizuálního žongléra Baze Luhrmanna. Nehraje se tady na pečlivou rekonstrukci dějin, ale jejich imaginativní variaci, jež je výchozím materiálem pro hledání paralel mezi minulostí a děním tady a teď. Nesporný úspěch Kraumeho umělecké vize navíc nepřímo definuje tvůrčí pomílenost všech Prvních republik, Já Mattoniů, a podobných, domněle žánrově spřízněných domácích pokusů. Snaživý obal je totiž bez adekvátního vnitřního obsahu a precizní dramaturgie k ničemu, (ne)víme?

Mé frenetické nadšení z Bauhausu ale nemůže uzmout nutný prostor ani dalším z ozdob víkendového programu letošního Serial Killera. Tak tedy:

Vítězem hlasování odborné poroty se stal ruský seriál Zatemnění (Blackout, 2019), jenž adaptuje románovou předlohu Alexeje Ivanova. Zručný, ve dvou časových rovinách vyprávěný neonoir, poutá nejen prvním plánem, jenž tvoří poměrně banální kriminální zápletka, ale především snahou o nečernobílou definici sovětského vlastenectví a následně sílící deziluze, pramenící z rozpadu impéria. Retrospektivní části z počátku devadesátých let jsou jednoznačně povedenější, než poněkud rutinní vyšetřování přepadení bankovního auta. Plusem jsou zde herecké výkony, jež přesvědčivě modelují morálně rozporuplné postavy, mínusem pak pokusy o groteskní humor, jež z kontextu trčí, jak péra z psychoanalytikova gauče. Formálně a částečně i obsahem se ruský soutěžní reprezentant blíží domácí Expozituře, jež ani v bližším porovnání tentokrát výjimečně netahá za kratší konec provazu. Viděl bych to na remízu. Prozaická předloha Zatemnění prozatím česky nevyšla. Škoda.

O odlehčení cílové roviny festivalu se postarala trojice hlavních hrdinek kanadského seriálu Slyšíte mně? (M'entends-tu?, Kanada, 2019). Syrová teen komedie, která se sociálně-kritickými aspekty nakládá nikoli nepodobně jako Prušinovského a Kolečkův Most, ke shánění dalších dílů motivuje především příznivce herecké autenticity, a ochoty neuhýbat před aktuálními problémy. Sekce V kurzu, věnovaná letos seriálům (nejen) pro mladé zcela naplnila svůj účel, když do svého programu zahrnula nejen klasiky posledních desetiletí, ale i možné výhonky budoucích kultů. Moc dobře tak!

Norské Stanici Valkyrie, jejíž reprízní projekcí jsem svou letošní Serial Killer anabázi završil, bych se po absolvování kompletní řady rád pověnoval podrobněji. Multižánrový mix jehož divácký úspěch inicioval vznik anglického remaku, mne totiž velmi zaujal svou zápletkou, méně už však prezentovanou dvojicí úvodních epizod, jejichž tempo, i herecká odtažitost byly spíše demotivující. Finále druhé epizody však seriálu zaručilo mou budoucí pozornost, stejně jako hořce vtipné exkurzi do života norských top manažerů Exit (NOR, 2019 ) a islandským Mravům (Mannasiðir, IS, 2018), jejichž projekcí jsem se bohužel z důvodu tísně časové nemohl zúčastnit.

Brněnské orgie televizní a web seriálové tvorby Serial Killer za sebou mají definitivní vstup na evropské kolbiště festivalových elit. Ročník 2019, jenž se kromě zde zevrubně pitvaného programu honosil i reprezentativní industry sekcí, přirozeně milým projevem organizátorů, i promptním řešením nemnoha technických zádrhelů, se stal příjemnou branou do brněnského kulturního podzimu. Vítaná tradice nabírá grády, já jí přeji závratný let a na další shledávání těším se!

P. S. Porotě dík i za udělení Čestného uznání seriálu Bez vědomí, osobně bych ze soutěžních titulů ocenil i vizuálně nekompromisní, a herecky poutavou langovskou reminiscenci M- vrah mezi námi. V případě soutěže webseriálů se pak očekávaným vítězem stal projekt televize Mall.tv, #martyisdead. Všem oceněným přeji zasloužený divácký i odborně kritický úspěch.

Petr KlariN Klár