Jeden Killer vládne všem. Díl čtvrtý: Finále!

Serial Killer ročník 2019 dokráčel do svého finiše s asteirovskou taneční elegancí a já byl intenzivně potěšen, že mohl jsem být u toho. Nemyslím teď konkrétně slavnostní předávání cen, jež musel jsem oželet z důvodu své přítomnosti na paralelně probíhající svatbě (nikoli však svojí!), ale víkendový programový nášup. A že byl!

K festivalu zcela jistě patří láska, a je mi velkým potěšením tímto oznámit, že i já se na letošních brněnských seriálových hodech stihl zamilovat. Bez ohledu na chválu, jež byla vyslovena v předchozích dílech této reportážní minisérie, se vítězným objektem mé vlastní divácké náklonnosti stal německý Bauhaus. Projekt, jenž vznikl k příležitosti stého výročí založení instituce, jíž zdejším čtenářům jistě nemusím blíže představovat, je na světelné roky vzdálen obvyklým výsledkům obdobných zakázek. Tvůrčímu kolektivu, jemuž osobitou rukou vládne režisér Lars Kraume, se podařilo filmařsky hravou formou bezprostředně vystihnout podstatu svodomyslné atmosféry na jedné z nejprůraznějších uměleckých škol všech dob, i složitost časů, v nichž se důležitá součást odkazu legendárního architekta Waltera Gropiuse rodila, do světové proslulosti postupně rostla, aby v roce 1933 byla nacisty do prachu zadupána. Z širšího hlediska tak sledujeme vzestup i pád Výmarské republiky, vnímaný nejen optikou emancipujících se uměn, ale rovněž feminismu, jemuž postupně propadá hlavní hrdinka série, všestranně technicky talentovaná výtvarnice Dörte Helm, jíž se obdivuhodným způsobem herecky zmocnila Anna Maria Müheová. Zúčastněné tvůrce navíc zjevně nijak neinteresuje umrněné retro, a tak předností náležitě výpravného Bauhausu je dravý styl vyprávění, jenž si ve svých vrcholných momentech nijak nezadá s moderními filmovými klasikami australského vizuálního žongléra Baze Luhrmanna. Nehraje se tady na pečlivou rekonstrukci dějin, ale jejich imaginativní variaci, jež je výchozím materiálem pro hledání paralel mezi minulostí a děním tady a teď. Nesporný úspěch Kraumeho umělecké vize navíc nepřímo definuje tvůrčí pomílenost všech Prvních republik, Já Mattoniů, a podobných, domněle žánrově spřízněných domácích pokusů. Snaživý obal je totiž bez adekvátního vnitřního obsahu a precizní dramaturgie k ničemu, (ne)víme?

Mé frenetické nadšení z Bauhausu ale nemůže uzmout nutný prostor ani dalším z ozdob víkendového programu letošního Serial Killera. Tak tedy:

Vítězem hlasování odborné poroty se stal ruský seriál Zatemnění (Blackout, 2019), jenž adaptuje románovou předlohu Alexeje Ivanova. Zručný, ve dvou časových rovinách vyprávěný neonoir, poutá nejen prvním plánem, jenž tvoří poměrně banální kriminální zápletka, ale především snahou o nečernobílou definici sovětského vlastenectví a následně sílící deziluze, pramenící z rozpadu impéria. Retrospektivní části z počátku devadesátých let jsou jednoznačně povedenější, než poněkud rutinní vyšetřování přepadení bankovního auta. Plusem jsou zde herecké výkony, jež přesvědčivě modelují morálně rozporuplné postavy, mínusem pak pokusy o groteskní humor, jež z kontextu trčí, jak péra z psychoanalytikova gauče. Formálně a částečně i obsahem se ruský soutěžní reprezentant blíží domácí Expozituře, jež ani v bližším porovnání tentokrát výjimečně netahá za kratší konec provazu. Viděl bych to na remízu. Prozaická předloha Zatemnění prozatím česky nevyšla. Škoda.

O odlehčení cílové roviny festivalu se postarala trojice hlavních hrdinek kanadského seriálu Slyšíte mně? (M'entends-tu?, Kanada, 2019). Syrová teen komedie, která se sociálně-kritickými aspekty nakládá nikoli nepodobně jako Prušinovského a Kolečkův Most, ke shánění dalších dílů motivuje především příznivce herecké autenticity, a ochoty neuhýbat před aktuálními problémy. Sekce V kurzu, věnovaná letos seriálům (nejen) pro mladé zcela naplnila svůj účel, když do svého programu zahrnula nejen klasiky posledních desetiletí, ale i možné výhonky budoucích kultů. Moc dobře tak!

Norské Stanici Valkyrie, jejíž reprízní projekcí jsem svou letošní Serial Killer anabázi završil, bych se po absolvování kompletní řady rád pověnoval podrobněji. Multižánrový mix jehož divácký úspěch inicioval vznik anglického remaku, mne totiž velmi zaujal svou zápletkou, méně už však prezentovanou dvojicí úvodních epizod, jejichž tempo, i herecká odtažitost byly spíše demotivující. Finále druhé epizody však seriálu zaručilo mou budoucí pozornost, stejně jako hořce vtipné exkurzi do života norských top manažerů Exit (NOR, 2019 ) a islandským Mravům (Mannasiðir, IS, 2018), jejichž projekcí jsem se bohužel z důvodu tísně časové nemohl zúčastnit.

Brněnské orgie televizní a web seriálové tvorby Serial Killer za sebou mají definitivní vstup na evropské kolbiště festivalových elit. Ročník 2019, jenž se kromě zde zevrubně pitvaného programu honosil i reprezentativní industry sekcí, přirozeně milým projevem organizátorů, i promptním řešením nemnoha technických zádrhelů, se stal příjemnou branou do brněnského kulturního podzimu. Vítaná tradice nabírá grády, já jí přeji závratný let a na další shledávání těším se!

P. S. Porotě dík i za udělení Čestného uznání seriálu Bez vědomí, osobně bych ze soutěžních titulů ocenil i vizuálně nekompromisní, a herecky poutavou langovskou reminiscenci M- vrah mezi námi. V případě soutěže webseriálů se pak očekávaným vítězem stal projekt televize Mall.tv, #martyisdead. Všem oceněným přeji zasloužený divácký i odborně kritický úspěch.

Petr KlariN Klár

Jeden Killer vládne všem. Díl druhý: V zajetí kvalit!

Již ve svém druhém dni vycenil Serial Killer naplno své tesáky, to když mě navzdory původním plánům pevně přikoval na projekční maratón kompletu první série coming of age kultu Skins. V našich domácích vodách dosud oficiálně nepublikovaný britský seriál je na hony vzdálen hysterické umělosti žánrových souputníků především americké provenience. Naopak, z hlediska inspiračního i formálního je napájen tím nejlepším z ostrovní popkultury devadesátých let. Seriálový Trainspotting pro start 21. století, dalo by se říci. Postavy, jejichž diváckou atraktivitu definuje nejen jejich původ, nebo častá nepředvídatelnost jednání, ale především autentická herecká interpretace nezřídka debutujících představitelů, z nichž řada se za dvanáct let od premiéry první řady stihla parádně etablovat v mezinárodním měřítku (za všechny např. Kaya Scoledario, Nicolas Hoult či Dev Patel). Brilantní lektorský úvod Alžběty Šáchové byl jedním z klenotů nadmíru povedeného večera, jenž mi svým koktejlem různorodých emocí, vytříbeného vizuálu a skvostné hudby nekompromisně zabránil opustit sál na déle než hodinu, kdy jsem jediný z dílů obětoval bleskurychlé rekognoskaci středečního doprovodného programu.

Party Romano Killer, které kromě tematických vystoupení i lukulských hodů vévodilo především promítání prvního romského sitcomu Miri fajta (Moje rodina, ČR 2018), byla náležitě temperamentní, spontánně zábavná, a ideálně Serial Killer kořenící o další nečekanou příchuť. Projekt brněnských tvůrců, jenž prapůvodně spatřil světlo světa v roce 2017 coby divadelní inscenace, rozhodně doporučuji k divácké pozornosti, i nanejvýš vítané podpoře!

Ve dni čtvrtečním jsem se útulným gaučíkům komorního No Artu sice pro jistotu vyhnul, nicméně zde prezentovanou kompletní první řadu koprodukčního seriálu Lilyhammer (Norsko, 2012), při jehož tvorbě spojila síly norská veřejnoprávní televize NRK s Netflixem, jsem následně z vlastní iniciativy nakoukal soukromě, a mohu zodpovědně potvrdit, že se jedná o další z neklamných důkazů vysoké úrovně programové dramaturgie Serial Killera. Seriál, v němž se inspirační odkaz Rodiny Sopránů (USA, 1999-2007), a dalších mafiánských klasik střetává s ironicky traktovanou každodenní realitou norského maloměsta je novodobou komediální klasikou, i povinným milníkem každého vážnějšího zájemce o moderní evropskou televizní tvorbu.

Příliš jsem se ovšem nepotkal s dystopickou, sociálně kritickou komedií populárního belgického stand-up komika Joosta Vandecasteelese Generace B (Generatie B, režie: Pieter Van Hees, Belgie, 2017). Slibný námět, jenž si se sebeironicky pohrává s generačními atributy mileniálů i specifiky belgické sociální politiky, je totiž postupně ubíjen nepřesvědčivou realizací, v níž nad břitkými pointami dost často převládají zbytečně dlouhé popisné dialogy, i neobratné režijní vedení herců. Plus naopak posílám za dílčí úderné nakládání s nahotou, i jinými kontroverzemi.

Za belgickým částečným zklamáním pak naštěstí následovala dvojice intenzivních lahod:

Rakousko-německá soutěžní perla M – Vrah mezi námi ( M - Eine Stadt sucht einen Mörder, 2019), je vizuálně opojnou, umělecky sebevědomou (nad)žánrovou kreací, která v razantní režijní gesci Davida Schalka ladně fúzuje klasické tvůrčí dědictví jednoho z otců filmového expresionismu Fritze Langa, s ryze současnými filmařskými postupy. Výsledkem je fascinující atmosférická jízda jíž kromě stylistických hrátek, zdobí vynikající herecké výkony řady slavných matadorů (mj. Moritz Bleibtreu, Lars Eidinger, Udo Kier), i možná nečekaná, tím však účinější, občasná přítomnost sebe-shazujícího humoru. Jedno z nejpříjemnějších překvapení soutěžní sekce!

Naprosté čtvrteční finále pak zajistila dosud čerstvá seriálová novinka, zrozená v hlavě renomovaného skandinávského komika Vidara Magnussena, který se kromě autorství scénáře s jedinečným gustem ujal i titulní role svérázného kriminalisty-vynálezce. Magnus je vynikajícím postmoderním pastischem, v němž se největší žánrová klišé, pevně spjatá se severskými mysteriózními kriminálkami, dostávají na pekelně přesnou mušku totálně odzbrojující parodie, jež je inspiračně živena nejlepšími eskapádami Franka Drebina, bratří Marxových či komisaře Cluzóa. V přímé souvislosti s neodolatelným norským smyslem pro brutální pointy i neortodoxně eruptivní Magnussenovou kreativitou tak vzniká jedna z vlajkových lodí televizního humoru. Loučím se rozradostněn velmi!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Jeden Killer vládne všem. Díl první: Ropa, dvojče, pervitin!

Nový ročník prvního festivalu tv a online seriálů Serial Killer tentokrát do Brna připlul v časně podzimním termínu, jenž do zšeřelých sálů kin diváky lákal o poznání více, než loňský květen, kdy se historie jednoho z nejmladších brněnských kulturních svátků začala psát. A protože tvoření nové tradice jest zkrátka běh na dlouhou trať, nutno je hned v úvodu naší série říci, že tvůrčí tým festivalu, vedený Kamilou Zlatuškovou, se i s druhou etapou, jež ve dnech 24.-29.9. zúročila celoroční snahy, vypořádal velmi dobře. Přijměte pozvání na palubu, k zběsilému průletu sextetem festivalových dní. Zápisníky s sebou!

Svého letošního Serial killera jsem nakousl návštěvou části binge-watchingové projekce norského seriálu Lykkeland, pro účel festivalu česky pokřtěného coby Šťastná to země. Projekt z roku 2018 přítomným divákům okamžitě uštědřil intenzivní lekci z oboru špičkový televizní mainstream - dobovka. Rozpočtem velkorysá rekonstrukce událostí, jež Norsko vystřelily na ekonomickou špičku, vyniká precizním scénářem, v němž se razantně črtané charaktery střetávají na horké půdě situací zcela fiktivních, skutečností inspirovaných i reálných, přesnými hereckými výkony, atraktivním audiovizuálním kabátcem i dynamickým střihem. Výsledkem zjevně ambiciózních snah norských tvůrců je vzorový příklad komplexního uměleckého díla, jež zdaleka přesahuje formát pouhého spotřebního zboží, a zdánlivě lokální téma úspěšně přetavuje v mezinárodní přesah. Televize české, slyšíte mně? Z projekce odcházím sice nerad, ale za dalšími zážitky.

I druhá programová položka úvodního večera festivalu byla stvořena v úrodných tvůrčích vodách norské televize, jimž byla letos věnována sekce Fokus. Seriál Dvojče (Twin, Nor, 2019), který bude na televizních obrazovkách poprvé uveden až koncem října, si na Serial Killeru odbyl svou mimo-norskou projekční premiéru, a stvrdil tak rostoucí prestiž akce. Žánrově se jedná o podařený crossover thrilleru a rodinného dramatu, jenž kreativně pracuje s klasickou zápletkou záměny identických dvojčat. Vizuálně stejní, charakterově však diametrálně odlišní bratři Adam a Erik jsou shodně ztvárnění Kristoferem Hivju, známým mj. ze Hry o trůny. Dvojče se ovšem bez lákačky na populárního geroje v pohodě obejde, neboť jeho předností jsou nejednoznačné, herecky zemitě interpretované charaktery, přitažlivá kombinace stísněných prostor a přírody objímající, i vražedné, uniformní konformita v kontrastu s osobní nespoutaností a děj, s výjimkou občasných retrospektiv, pevně sevřený do jednoho týdne. Suma sumárum radost pro příznivce osobních temnot, i neortodoxní dobrodružnosti. Doufám, že nezmizí v zapomnění, širší světová distribuce by totiž Dvojčeti rozhodně slušela.

Na ostrý start festivalu bohužel dojeli v exkluzivní premiéře uvedení Zrádci. Koprodukční kriminální thriller, tematizující v daném kontextu dosud nepříliš otřelou problematiku drogových mafií, totiž v težkotonážní konkurenci bolestně pohořel. Programová blízkost evropských kolegů totiž naplno obnažila obvyklé problémy domácí seriálové produkce. Vybroušený režijní rukopis Viktora Tauše, snaživě rešeršovaný scénář Mira Šifry, či westernové finesy zhusta citující kamera Martina Douby totiž nemohou vyvážit kolabující dramaturgii. Sice se začíná dravě, pomocí zcizujících efektů, navozením dojmu zdánlivě bezprostřední komunikace s divákem, či konvenčními hrátkami s principem nespolehlivého vypravěče, aby se následně pokračovalo tradiční, pouze formálně ozvláštněnou rutinou (k srovnání se přímo nabízí herecká kreace Martina Havelky s výkonem téhož herce v aktuálně vrcholícím Sedláčkově Severu). Pilotní díl tak naprosto nenaplňuje svou primární funkci, totiž představit příběh i jeho postavy tak, aby divák zatoužil odhalovat jejich tajemství po několik dalších hodin. Zrádcům podráží nohy i jejich zbytečně přebujelá sedmdesátiminutová stopáž, během níž nestoupá napětí, ale nuda, jíž nerozptýlí ani na poslední chvíli z prstu vycucaný cliffhanger. Plus sice letí k částečně originálnímu castingu, jemuž vévodí mj. Cyril Dobrý, jinak to zatím vypadá maximálně na tuzemský průměr nedělního večera. A ten se vlajkovou lodí festivalu 

přetěžko může stát.

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Serial Killer goes to Brno díl 2.: V zajetí krimi a mystérií!

Druhý den pilotního ročníku seriálové a onľine tvorby Serial killer jsem zahájil tradičně ve Scale, a sice projekcí německého seriálu Vítejte v Hindafingu (Hindafing, DE, 2017), jež co do intenzity zážitku byla úrovní rozkoše rovna ranní chladivé sprše na prahu rozpáleného léta. Vůbec přitom nevadilo, že byl předložen díl třetí a pátý, protože předcházející i průběžné dějové peripetie stručně a komplexně leč bez nežádoucích spoilerů převyprávěl osobně přítomný režisér a scénárista projektu, Boris Kunz. Buranský crossover House of cards, Breaking Bad a Okresu na severu je brutální černá komedie nadupaná zvraty, jak Vanessa na vrcholu slávy koktejlem drog. Šestidílná série vznikla v produkci veřejnoprávní televize a názorně definuje propast, jíž musí ČT v honbě za evropským (nad)standardem překonat. Tam, kde kupříkladu Prušinovského a Kolečkův Most! vrcholí, Kunzův Hindafing  se teprve rozehřívá. Vřele doporučuji k pozornosti Vaší!

Projekce následující od 16:00 v Divadle Bolka Polívky názorně ukázala schopnost organizátorů pružně reagovat na neočekávanou situaci – seriál Ku´damm 59 (DE, 2018), který bohužel nemohl být z technických důvodů promítnut, byl za náležité omluvy programového ředitele Serial Killera Jiřího Flígla briskně nahrazen, a diváci dokonce dostali možnost vybrat si ze dvou záložních variant, z nichž byl nakonec před reprízou Mostu! demokraticky prostou většinou zvolen seriál Zmizení (Das Verschwinden, DE, 2017). Německo-český koprodukční projekt okamžitě prozrazuje tematickou spřízněnost kupříkladu s nedávnou domácí Pustinou, jeho fokus je ale přesně opačný: na místo syrového exkurzu do society živořící kdesi na konci světa dostáváme formálně mnohem konvenčnější ponor do bavorského městečka u českých hranic, kde pod zdánlivou idylou čile bují nejrůznější zločinná pekla. Zmizení znovu oprašuje osvědčený repertoár (nejen) evropské krimi, jako např. úzké vztahové vazby ústředních hrdinů na různých stranách barikád, rodiče, již zděšeně odhalují temná tajemství vlastních dětí, boj o svěření do péče, nevšední kvalita českého perníku a další důvěrně známé motivy. Výsledný produkt je spíš pečlivě vyleštěná bižuterie než skutečný klenot, jako program na všední den však obstojí spolehlivě. Bonusový bod uděluji za naznačenou možnost záporáckých Čechů, i Pachlův Rapl ve mně ovšem zanechal podstatně hlubší stopy (Hynku Čermáku, díky!).

Scalní duet – vrchol dne!

Dvojice projekcí, za kterými jsem se posléze navrátil do hlubin přítelkyně Scaly, pro mě byla nejen vrcholem čtvrtka, ale i dosavadního průběhu festivalu. Filmařsky opulentní vize režiséra Jegora Baranova, která ruský projekt Gogol: Začátek (Gogol. Načalo, Rusko, 2017), právem úspěšně prodrala na plátna kin, pevně kráčí ve stopách Timura Bekmambetova, Tommyho Wirkoly, Gore Werbinského a dalších žánrových souputníků, a vytváří postmoderně různorodý pastiš motivů a forem, v němž se pocta a parodie spojují v konzistentní hmotu, jež se následně stává bezprostředním zdrojem divákova ukojení. Takhle nějak si představuji filmovou adaptaci Sapkowského Zaklínače (Netflixi, slyšíš mně?)! Radost opojná, za níž děkuji. A vzhůru na tabuli nepopsanou!   

Belgická Tabula rasa (Belgie, 2017) je mysteriózní eklektickou sloučeninou Nolanova Mementa, Aronofskyho Černé labutě, duchařských historek a Sigiho Freuda. Divácky navždy vděčný princip nespolehlivého vypravěče je v plné síle zpátky ve vizuálně bezchybném pojetí, scénář (Veerle Baetens a Christophe Dirickx) i režie (Kaat Beels a Jonas Govaerts) prozrazují precizní žánrovou vzdělanost, herci jsou vedeni přesně jak Tellův šíp do Jonatána a ani dětská hrdinka neirituje. Magicky paranoidní atmosféra funguje obdivuhodně a slastné hororové nepříjemno se dostavuje příjemně často. Tabula rasa je přesně ten typ televizního produktu, který jsme se u nás ještě nenaučili tvořit, o to častěji bychom ho však měli nakupovat, a především sledovat. Další programová trefa!  

Jak je jasně vidno, druhý den Serial Killera byl nadmíru přeplněný výživnými audiovizuálními mlsky, proto není divu, že moje následná party měla spíše kontemplativní charakter. Tudíž noc dobrou, a pokračování příště!

Petr KlariN Klár