Jeden Killer vládne všem. Díl čtvrtý: Finále!

Serial Killer ročník 2019 dokráčel do svého finiše s asteirovskou taneční elegancí a já byl intenzivně potěšen, že mohl jsem být u toho. Nemyslím teď konkrétně slavnostní předávání cen, jež musel jsem oželet z důvodu své přítomnosti na paralelně probíhající svatbě (nikoli však svojí!), ale víkendový programový nášup. A že byl!

K festivalu zcela jistě patří láska, a je mi velkým potěšením tímto oznámit, že i já se na letošních brněnských seriálových hodech stihl zamilovat. Bez ohledu na chválu, jež byla vyslovena v předchozích dílech této reportážní minisérie, se vítězným objektem mé vlastní divácké náklonnosti stal německý Bauhaus. Projekt, jenž vznikl k příležitosti stého výročí založení instituce, jíž zdejším čtenářům jistě nemusím blíže představovat, je na světelné roky vzdálen obvyklým výsledkům obdobných zakázek. Tvůrčímu kolektivu, jemuž osobitou rukou vládne režisér Lars Kraume, se podařilo filmařsky hravou formou bezprostředně vystihnout podstatu svodomyslné atmosféry na jedné z nejprůraznějších uměleckých škol všech dob, i složitost časů, v nichž se důležitá součást odkazu legendárního architekta Waltera Gropiuse rodila, do světové proslulosti postupně rostla, aby v roce 1933 byla nacisty do prachu zadupána. Z širšího hlediska tak sledujeme vzestup i pád Výmarské republiky, vnímaný nejen optikou emancipujících se uměn, ale rovněž feminismu, jemuž postupně propadá hlavní hrdinka série, všestranně technicky talentovaná výtvarnice Dörte Helm, jíž se obdivuhodným způsobem herecky zmocnila Anna Maria Müheová. Zúčastněné tvůrce navíc zjevně nijak neinteresuje umrněné retro, a tak předností náležitě výpravného Bauhausu je dravý styl vyprávění, jenž si ve svých vrcholných momentech nijak nezadá s moderními filmovými klasikami australského vizuálního žongléra Baze Luhrmanna. Nehraje se tady na pečlivou rekonstrukci dějin, ale jejich imaginativní variaci, jež je výchozím materiálem pro hledání paralel mezi minulostí a děním tady a teď. Nesporný úspěch Kraumeho umělecké vize navíc nepřímo definuje tvůrčí pomílenost všech Prvních republik, Já Mattoniů, a podobných, domněle žánrově spřízněných domácích pokusů. Snaživý obal je totiž bez adekvátního vnitřního obsahu a precizní dramaturgie k ničemu, (ne)víme?

Mé frenetické nadšení z Bauhausu ale nemůže uzmout nutný prostor ani dalším z ozdob víkendového programu letošního Serial Killera. Tak tedy:

Vítězem hlasování odborné poroty se stal ruský seriál Zatemnění (Blackout, 2019), jenž adaptuje románovou předlohu Alexeje Ivanova. Zručný, ve dvou časových rovinách vyprávěný neonoir, poutá nejen prvním plánem, jenž tvoří poměrně banální kriminální zápletka, ale především snahou o nečernobílou definici sovětského vlastenectví a následně sílící deziluze, pramenící z rozpadu impéria. Retrospektivní části z počátku devadesátých let jsou jednoznačně povedenější, než poněkud rutinní vyšetřování přepadení bankovního auta. Plusem jsou zde herecké výkony, jež přesvědčivě modelují morálně rozporuplné postavy, mínusem pak pokusy o groteskní humor, jež z kontextu trčí, jak péra z psychoanalytikova gauče. Formálně a částečně i obsahem se ruský soutěžní reprezentant blíží domácí Expozituře, jež ani v bližším porovnání tentokrát výjimečně netahá za kratší konec provazu. Viděl bych to na remízu. Prozaická předloha Zatemnění prozatím česky nevyšla. Škoda.

O odlehčení cílové roviny festivalu se postarala trojice hlavních hrdinek kanadského seriálu Slyšíte mně? (M'entends-tu?, Kanada, 2019). Syrová teen komedie, která se sociálně-kritickými aspekty nakládá nikoli nepodobně jako Prušinovského a Kolečkův Most, ke shánění dalších dílů motivuje především příznivce herecké autenticity, a ochoty neuhýbat před aktuálními problémy. Sekce V kurzu, věnovaná letos seriálům (nejen) pro mladé zcela naplnila svůj účel, když do svého programu zahrnula nejen klasiky posledních desetiletí, ale i možné výhonky budoucích kultů. Moc dobře tak!

Norské Stanici Valkyrie, jejíž reprízní projekcí jsem svou letošní Serial Killer anabázi završil, bych se po absolvování kompletní řady rád pověnoval podrobněji. Multižánrový mix jehož divácký úspěch inicioval vznik anglického remaku, mne totiž velmi zaujal svou zápletkou, méně už však prezentovanou dvojicí úvodních epizod, jejichž tempo, i herecká odtažitost byly spíše demotivující. Finále druhé epizody však seriálu zaručilo mou budoucí pozornost, stejně jako hořce vtipné exkurzi do života norských top manažerů Exit (NOR, 2019 ) a islandským Mravům (Mannasiðir, IS, 2018), jejichž projekcí jsem se bohužel z důvodu tísně časové nemohl zúčastnit.

Brněnské orgie televizní a web seriálové tvorby Serial Killer za sebou mají definitivní vstup na evropské kolbiště festivalových elit. Ročník 2019, jenž se kromě zde zevrubně pitvaného programu honosil i reprezentativní industry sekcí, přirozeně milým projevem organizátorů, i promptním řešením nemnoha technických zádrhelů, se stal příjemnou branou do brněnského kulturního podzimu. Vítaná tradice nabírá grády, já jí přeji závratný let a na další shledávání těším se!

P. S. Porotě dík i za udělení Čestného uznání seriálu Bez vědomí, osobně bych ze soutěžních titulů ocenil i vizuálně nekompromisní, a herecky poutavou langovskou reminiscenci M- vrah mezi námi. V případě soutěže webseriálů se pak očekávaným vítězem stal projekt televize Mall.tv, #martyisdead. Všem oceněným přeji zasloužený divácký i odborně kritický úspěch.

Petr KlariN Klár

Jeden Killer vládne všem. Díl třetí: Drama tvrdí muziku!

Jeden Killer vládne všem. Díl třetí: Drama tvrdí muziku!

Páteční programový set jsem na letošním Serial Killeru křepce načal v Divadle Bolka Polívky, projekcí finské komedie Dospěláci (Aikuiset, režie: Anna Dahlman, Finsko, 2019). Seriál, který si láskyplně střílí z helsinských hipsterů, jež jsou jistě podobně připitomělí, jako ti brněnští i pražští, by se mohl stát ideálním vzorem pro tuzemský veřejnoprávní mainstream, a to nikoli jen pro zjevnou příbuznost humoru, v němž si bezprostřední hravost podává ruku se stylizovanou generační společenskou analýzou, nikoli nepodobná Ondříčkovým Samotářům, decentně říznutým Formanovým Černým Petrem. Sporá stopáž epizod Dospělákům sluší, stejně jako spontánně řádící herecká omladina. Aktuální definice příkladné péče televizního média o mladé talenty, i spřízněné diváctvo. Jak následná diskuse potvrdila, v našem mediálním kontextu podobný servis rozhodně chybí. Čétéčko, vnímej!

Z navazující projekce projektu Dvanáct (De Twaalf, Belgie, režie: David Martijn, 2019) jsem sice kvůli kolidující soutěži web seriálů odešel už po prvním dílu, konkrétně v tomto případě mi ovšem neexistence reprízy bylo velmi líto. Soudní drama hutné jak řada belgických piv, se totiž zdaleka nespokojuje pouze s postupným rozvíjením ústřední dramatické situace, ale rozjíždí mnohem riskantnější hru, se zjevnou snahu o umělecky ambiciózní pitvu stavu současné evropské společnosti, a nejednoznačnou úvahu nad funkčností systému belgické justice. Soudkyně Barbara a další příštipkáři si studem zakrývají oči, a osazenstvo Rozsudku začalo nervozitou polykati židle. Dvanáct si z původního dramatu Reginalda Rose, jež celosvětově proslavila filmová verze Sidneyho Lumeta, vypůjčuje pouze motiv soudní poroty, komorní sevřenost předobrazu je zde nahrazena komplexním náhledem na složitou motivaci, a vzájemně provázané vztahy přímých i nepřímých účastníků procesu. Na základě zhlédnutého materiálu samozřejmě nejsem schopen zodpovědně posoudit nakolik byly ambice tvůrců finálně naplněny, po zážitku z kompletní série však prahnu vášnivě!

Letošní soutěž web seriálů potěšila vysokou formální úrovní všech zúčastněných projektů, jejich tematickou pestrostí, i častou osobní přítomností zástupců týmů realizačních i hereckých. Naopak nepříliš přesvědčivý byl výkon moderátora večera, který svěřený úkol bohužel špatně pochopil jako příležitost k vlastní sebeprezentaci, výsledkem čehož byly jeho neúměrně dlouhé sólové výstupy, které retardovaly spád podvečerního programového slotu, a ubíraly prostor pro přítomné delegace. Tak samozřejmě došlo k časovému skluzu, jenž se neblaze podepsal na navazující projekci.

V kvartetu soutěžních sérií se neztratil domácí projekt z produkce MALL.TV #martyisdead (CZ, 2019) , jenž formálně i obsahem kráčí ve stopách nedávného hitu Proč? 13 důvodů proto (13 Reasons Why, Netflix, USA 2017-2020), na rozdíl od něj však do ústředních rolí nestaví vrstevníky zemřelého, ale jeho rodiče. Z prezentovaného materiálu je evidentní, že režírující Pavel Soukup (mj. sugestivní hororové kraťasy Lesapán a To není moje sestra!), má cit pro situační gradaci i tísnivou atmosféru a Petra Bučková s Janem Grundmanem drží své herecké příležitosti pevně v rukou. Otázkou zůstává scénář vzešlý ze spolupráce Jaroslava T. Mišky a Jana Stehlíka. Kvalita je na dosah webové adresy!

Polskou produkci reprezentovala retrospektivně odvíjená Kontrola (Kontrol, 2019). V zemi svého vzniku poněkud kontroverzní počin v brněnské Scale pochopitelně nikoho nepobouřil, ostře pointovanými epizodami, i hereckou přesvědčivostí však rozhodně zaujal, stejně jako přímočaré finské Historky z koupelny (Badrumhistorier, 2019), jež na základě společné koexistence dvojice mladých hrdinek v titulním prostoru tematizuje radosti a strasti dospívání a logicky i mezilidských vztahů. Chytře, vtipně, úderně a finsky!

Největším úletem soutěžní kolekce byl bezpochyby rumunský příspěvek Social Me. Vizuálně suverénní série, která upoutala diváckou pozornost zejména skutečností, že jejím producentem je rumunská regionální pobočka fast food gigantu KFC. Zbytnělý product placement se logicky stává jedním z hlavních hrdinů parodické mikro teen age soap opery, který povrchním způsobem surfuje na módní vlně posedlosti sociálními sítěmi. Ze Social Me byl z technických důvodů promítnut jen jediný díl. Vůbec to nevadilo.

Čtveřici soutěžních seriálů v kolekci doplnily dva domácí piloty. Brněnští Kaskadéři s.r.o./ (Stunts, 2018) skládají osobitou poctu titulnímu řemeslu, i žánru akčních filmů, a mj. velmi dobře dojí dosud často neviděné komické valéry tvůrčího talentu opět v klíčové úloze se zjevivšího Jana Grundmana. Casting, jenž byl produkčně zaštítěn Mall.TV, a vznikl již v roce 2015 je dalším z plodů spolupráce scénáristy Roberta Geislera, režiséra Marka Najbrta a jejich osvědčených spolupracovníků. Tentokrát se hraje altmanovsky rozpustilá auto-ironická koláž o jednom malém castingovém studiu. Funguje jako samostatná mikro-komedie s řadou hořkých podtónů, a ve svých nejlepších momentech je přesvědčivější, než tematický spřízněná Zelenkova Dabing street. Nově ustanovené komické duo Pavlásek-Dyk má navíc do budoucna značný potenciál (remake Kamaráda do deště?) .

Následoval očekávaný vrchol večera, v podobě projekce prvních dvou dílů šestidílného seriálu Bez vědomí. Režií českého příspěvku do produkce HBO Europe se po úspěšné Pustině k televizní tvorbě vrací Ivan Zachariáš. Paranoidní konspirační thriller, který bez skrupulí lze označit jako konzistentní stylistický crossover odkazů umělecké tvorby Alfreda Hichcocka, Romana Polanského, Johna Le Carré, L. G. W. Perssona, Egona Hostovského a dalších klasiků, je pro kariéru televizně debutujícího scénáristy Ondřeje Gabriela podobným průlomem jako svého času Hořící keř pro Štěpána Hulíka. Bez vědomí naštěstí v úvodu nekráčí cestou povrchních atrakcí a frenetické akce, ale jeho předností je postupně, metodou pomalu utahovaných šroubů budované, napětí a sugestivní vystižení atmosféry doby, v němž hraje prim senzitivní filmová kamera Jana Velického, detailní scénografie Jana Vlasáka, a vynikající soundtrack, překvapivě vzniknuvší v umělecké gesci Petra Maláska. Tradičním rysem produkce HBO je pak výborné nakládání s exkluzivním hereckým obsazením: sólové výkony jsou zde přísně podřízeny celku, na samoúčelné efektní exhibice se naprosto nehraje. Vedle Tatiany Pauhoufové, která je naprosto přesvědčivá jako famózní hudebnice, dívka v ohrožení i postupně líhnuvší se hrdinka, mj. zaujme i Martin Myšička v roli jejího morálně ambivalentního muže, či Martin Hoffmann a Jan Vlasák ve vděčných, avšak nepovrchně traktovaných estébáckých partech. Čekání na listopadovou premiéru bude dlouhé, vážení!

Na bujaré večerní party v prostorách Tržnice Brno na jsem se posléze na počest úspěchu Bez vědomí pokusil pozřít cvrčka v želé. Hlavička šla, zbytek již nikoli.

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár