Jeden Killer vládne všem. Díl třetí: Drama tvrdí muziku!

Jeden Killer vládne všem. Díl třetí: Drama tvrdí muziku!

Páteční programový set jsem na letošním Serial Killeru křepce načal v Divadle Bolka Polívky, projekcí finské komedie Dospěláci (Aikuiset, režie: Anna Dahlman, Finsko, 2019). Seriál, který si láskyplně střílí z helsinských hipsterů, jež jsou jistě podobně připitomělí, jako ti brněnští i pražští, by se mohl stát ideálním vzorem pro tuzemský veřejnoprávní mainstream, a to nikoli jen pro zjevnou příbuznost humoru, v němž si bezprostřední hravost podává ruku se stylizovanou generační společenskou analýzou, nikoli nepodobná Ondříčkovým Samotářům, decentně říznutým Formanovým Černým Petrem. Sporá stopáž epizod Dospělákům sluší, stejně jako spontánně řádící herecká omladina. Aktuální definice příkladné péče televizního média o mladé talenty, i spřízněné diváctvo. Jak následná diskuse potvrdila, v našem mediálním kontextu podobný servis rozhodně chybí. Čétéčko, vnímej!

Z navazující projekce projektu Dvanáct (De Twaalf, Belgie, režie: David Martijn, 2019) jsem sice kvůli kolidující soutěži web seriálů odešel už po prvním dílu, konkrétně v tomto případě mi ovšem neexistence reprízy bylo velmi líto. Soudní drama hutné jak řada belgických piv, se totiž zdaleka nespokojuje pouze s postupným rozvíjením ústřední dramatické situace, ale rozjíždí mnohem riskantnější hru, se zjevnou snahu o umělecky ambiciózní pitvu stavu současné evropské společnosti, a nejednoznačnou úvahu nad funkčností systému belgické justice. Soudkyně Barbara a další příštipkáři si studem zakrývají oči, a osazenstvo Rozsudku začalo nervozitou polykati židle. Dvanáct si z původního dramatu Reginalda Rose, jež celosvětově proslavila filmová verze Sidneyho Lumeta, vypůjčuje pouze motiv soudní poroty, komorní sevřenost předobrazu je zde nahrazena komplexním náhledem na složitou motivaci, a vzájemně provázané vztahy přímých i nepřímých účastníků procesu. Na základě zhlédnutého materiálu samozřejmě nejsem schopen zodpovědně posoudit nakolik byly ambice tvůrců finálně naplněny, po zážitku z kompletní série však prahnu vášnivě!

Letošní soutěž web seriálů potěšila vysokou formální úrovní všech zúčastněných projektů, jejich tematickou pestrostí, i častou osobní přítomností zástupců týmů realizačních i hereckých. Naopak nepříliš přesvědčivý byl výkon moderátora večera, který svěřený úkol bohužel špatně pochopil jako příležitost k vlastní sebeprezentaci, výsledkem čehož byly jeho neúměrně dlouhé sólové výstupy, které retardovaly spád podvečerního programového slotu, a ubíraly prostor pro přítomné delegace. Tak samozřejmě došlo k časovému skluzu, jenž se neblaze podepsal na navazující projekci.

V kvartetu soutěžních sérií se neztratil domácí projekt z produkce MALL.TV #martyisdead (CZ, 2019) , jenž formálně i obsahem kráčí ve stopách nedávného hitu Proč? 13 důvodů proto (13 Reasons Why, Netflix, USA 2017-2020), na rozdíl od něj však do ústředních rolí nestaví vrstevníky zemřelého, ale jeho rodiče. Z prezentovaného materiálu je evidentní, že režírující Pavel Soukup (mj. sugestivní hororové kraťasy Lesapán a To není moje sestra!), má cit pro situační gradaci i tísnivou atmosféru a Petra Bučková s Janem Grundmanem drží své herecké příležitosti pevně v rukou. Otázkou zůstává scénář vzešlý ze spolupráce Jaroslava T. Mišky a Jana Stehlíka. Kvalita je na dosah webové adresy!

Polskou produkci reprezentovala retrospektivně odvíjená Kontrola (Kontrol, 2019). V zemi svého vzniku poněkud kontroverzní počin v brněnské Scale pochopitelně nikoho nepobouřil, ostře pointovanými epizodami, i hereckou přesvědčivostí však rozhodně zaujal, stejně jako přímočaré finské Historky z koupelny (Badrumhistorier, 2019), jež na základě společné koexistence dvojice mladých hrdinek v titulním prostoru tematizuje radosti a strasti dospívání a logicky i mezilidských vztahů. Chytře, vtipně, úderně a finsky!

Největším úletem soutěžní kolekce byl bezpochyby rumunský příspěvek Social Me. Vizuálně suverénní série, která upoutala diváckou pozornost zejména skutečností, že jejím producentem je rumunská regionální pobočka fast food gigantu KFC. Zbytnělý product placement se logicky stává jedním z hlavních hrdinů parodické mikro teen age soap opery, který povrchním způsobem surfuje na módní vlně posedlosti sociálními sítěmi. Ze Social Me byl z technických důvodů promítnut jen jediný díl. Vůbec to nevadilo.

Čtveřici soutěžních seriálů v kolekci doplnily dva domácí piloty. Brněnští Kaskadéři s.r.o./ (Stunts, 2018) skládají osobitou poctu titulnímu řemeslu, i žánru akčních filmů, a mj. velmi dobře dojí dosud často neviděné komické valéry tvůrčího talentu opět v klíčové úloze se zjevivšího Jana Grundmana. Casting, jenž byl produkčně zaštítěn Mall.TV, a vznikl již v roce 2015 je dalším z plodů spolupráce scénáristy Roberta Geislera, režiséra Marka Najbrta a jejich osvědčených spolupracovníků. Tentokrát se hraje altmanovsky rozpustilá auto-ironická koláž o jednom malém castingovém studiu. Funguje jako samostatná mikro-komedie s řadou hořkých podtónů, a ve svých nejlepších momentech je přesvědčivější, než tematický spřízněná Zelenkova Dabing street. Nově ustanovené komické duo Pavlásek-Dyk má navíc do budoucna značný potenciál (remake Kamaráda do deště?) .

Následoval očekávaný vrchol večera, v podobě projekce prvních dvou dílů šestidílného seriálu Bez vědomí. Režií českého příspěvku do produkce HBO Europe se po úspěšné Pustině k televizní tvorbě vrací Ivan Zachariáš. Paranoidní konspirační thriller, který bez skrupulí lze označit jako konzistentní stylistický crossover odkazů umělecké tvorby Alfreda Hichcocka, Romana Polanského, Johna Le Carré, L. G. W. Perssona, Egona Hostovského a dalších klasiků, je pro kariéru televizně debutujícího scénáristy Ondřeje Gabriela podobným průlomem jako svého času Hořící keř pro Štěpána Hulíka. Bez vědomí naštěstí v úvodu nekráčí cestou povrchních atrakcí a frenetické akce, ale jeho předností je postupně, metodou pomalu utahovaných šroubů budované, napětí a sugestivní vystižení atmosféry doby, v němž hraje prim senzitivní filmová kamera Jana Velického, detailní scénografie Jana Vlasáka, a vynikající soundtrack, překvapivě vzniknuvší v umělecké gesci Petra Maláska. Tradičním rysem produkce HBO je pak výborné nakládání s exkluzivním hereckým obsazením: sólové výkony jsou zde přísně podřízeny celku, na samoúčelné efektní exhibice se naprosto nehraje. Vedle Tatiany Pauhoufové, která je naprosto přesvědčivá jako famózní hudebnice, dívka v ohrožení i postupně líhnuvší se hrdinka, mj. zaujme i Martin Myšička v roli jejího morálně ambivalentního muže, či Martin Hoffmann a Jan Vlasák ve vděčných, avšak nepovrchně traktovaných estébáckých partech. Čekání na listopadovou premiéru bude dlouhé, vážení!

Na bujaré večerní party v prostorách Tržnice Brno na jsem se posléze na počest úspěchu Bez vědomí pokusil pozřít cvrčka v želé. Hlavička šla, zbytek již nikoli.

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Jeden Killer vládne všem. Díl druhý: V zajetí kvalit!

Již ve svém druhém dni vycenil Serial Killer naplno své tesáky, to když mě navzdory původním plánům pevně přikoval na projekční maratón kompletu první série coming of age kultu Skins. V našich domácích vodách dosud oficiálně nepublikovaný britský seriál je na hony vzdálen hysterické umělosti žánrových souputníků především americké provenience. Naopak, z hlediska inspiračního i formálního je napájen tím nejlepším z ostrovní popkultury devadesátých let. Seriálový Trainspotting pro start 21. století, dalo by se říci. Postavy, jejichž diváckou atraktivitu definuje nejen jejich původ, nebo častá nepředvídatelnost jednání, ale především autentická herecká interpretace nezřídka debutujících představitelů, z nichž řada se za dvanáct let od premiéry první řady stihla parádně etablovat v mezinárodním měřítku (za všechny např. Kaya Scoledario, Nicolas Hoult či Dev Patel). Brilantní lektorský úvod Alžběty Šáchové byl jedním z klenotů nadmíru povedeného večera, jenž mi svým koktejlem různorodých emocí, vytříbeného vizuálu a skvostné hudby nekompromisně zabránil opustit sál na déle než hodinu, kdy jsem jediný z dílů obětoval bleskurychlé rekognoskaci středečního doprovodného programu.

Party Romano Killer, které kromě tematických vystoupení i lukulských hodů vévodilo především promítání prvního romského sitcomu Miri fajta (Moje rodina, ČR 2018), byla náležitě temperamentní, spontánně zábavná, a ideálně Serial Killer kořenící o další nečekanou příchuť. Projekt brněnských tvůrců, jenž prapůvodně spatřil světlo světa v roce 2017 coby divadelní inscenace, rozhodně doporučuji k divácké pozornosti, i nanejvýš vítané podpoře!

Ve dni čtvrtečním jsem se útulným gaučíkům komorního No Artu sice pro jistotu vyhnul, nicméně zde prezentovanou kompletní první řadu koprodukčního seriálu Lilyhammer (Norsko, 2012), při jehož tvorbě spojila síly norská veřejnoprávní televize NRK s Netflixem, jsem následně z vlastní iniciativy nakoukal soukromě, a mohu zodpovědně potvrdit, že se jedná o další z neklamných důkazů vysoké úrovně programové dramaturgie Serial Killera. Seriál, v němž se inspirační odkaz Rodiny Sopránů (USA, 1999-2007), a dalších mafiánských klasik střetává s ironicky traktovanou každodenní realitou norského maloměsta je novodobou komediální klasikou, i povinným milníkem každého vážnějšího zájemce o moderní evropskou televizní tvorbu.

Příliš jsem se ovšem nepotkal s dystopickou, sociálně kritickou komedií populárního belgického stand-up komika Joosta Vandecasteelese Generace B (Generatie B, režie: Pieter Van Hees, Belgie, 2017). Slibný námět, jenž si se sebeironicky pohrává s generačními atributy mileniálů i specifiky belgické sociální politiky, je totiž postupně ubíjen nepřesvědčivou realizací, v níž nad břitkými pointami dost často převládají zbytečně dlouhé popisné dialogy, i neobratné režijní vedení herců. Plus naopak posílám za dílčí úderné nakládání s nahotou, i jinými kontroverzemi.

Za belgickým částečným zklamáním pak naštěstí následovala dvojice intenzivních lahod:

Rakousko-německá soutěžní perla M – Vrah mezi námi ( M - Eine Stadt sucht einen Mörder, 2019), je vizuálně opojnou, umělecky sebevědomou (nad)žánrovou kreací, která v razantní režijní gesci Davida Schalka ladně fúzuje klasické tvůrčí dědictví jednoho z otců filmového expresionismu Fritze Langa, s ryze současnými filmařskými postupy. Výsledkem je fascinující atmosférická jízda jíž kromě stylistických hrátek, zdobí vynikající herecké výkony řady slavných matadorů (mj. Moritz Bleibtreu, Lars Eidinger, Udo Kier), i možná nečekaná, tím však účinější, občasná přítomnost sebe-shazujícího humoru. Jedno z nejpříjemnějších překvapení soutěžní sekce!

Naprosté čtvrteční finále pak zajistila dosud čerstvá seriálová novinka, zrozená v hlavě renomovaného skandinávského komika Vidara Magnussena, který se kromě autorství scénáře s jedinečným gustem ujal i titulní role svérázného kriminalisty-vynálezce. Magnus je vynikajícím postmoderním pastischem, v němž se největší žánrová klišé, pevně spjatá se severskými mysteriózními kriminálkami, dostávají na pekelně přesnou mušku totálně odzbrojující parodie, jež je inspiračně živena nejlepšími eskapádami Franka Drebina, bratří Marxových či komisaře Cluzóa. V přímé souvislosti s neodolatelným norským smyslem pro brutální pointy i neortodoxně eruptivní Magnussenovou kreativitou tak vzniká jedna z vlajkových lodí televizního humoru. Loučím se rozradostněn velmi!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Jeden Killer vládne všem. Díl první: Ropa, dvojče, pervitin!

Nový ročník prvního festivalu tv a online seriálů Serial Killer tentokrát do Brna připlul v časně podzimním termínu, jenž do zšeřelých sálů kin diváky lákal o poznání více, než loňský květen, kdy se historie jednoho z nejmladších brněnských kulturních svátků začala psát. A protože tvoření nové tradice jest zkrátka běh na dlouhou trať, nutno je hned v úvodu naší série říci, že tvůrčí tým festivalu, vedený Kamilou Zlatuškovou, se i s druhou etapou, jež ve dnech 24.-29.9. zúročila celoroční snahy, vypořádal velmi dobře. Přijměte pozvání na palubu, k zběsilému průletu sextetem festivalových dní. Zápisníky s sebou!

Svého letošního Serial killera jsem nakousl návštěvou části binge-watchingové projekce norského seriálu Lykkeland, pro účel festivalu česky pokřtěného coby Šťastná to země. Projekt z roku 2018 přítomným divákům okamžitě uštědřil intenzivní lekci z oboru špičkový televizní mainstream - dobovka. Rozpočtem velkorysá rekonstrukce událostí, jež Norsko vystřelily na ekonomickou špičku, vyniká precizním scénářem, v němž se razantně črtané charaktery střetávají na horké půdě situací zcela fiktivních, skutečností inspirovaných i reálných, přesnými hereckými výkony, atraktivním audiovizuálním kabátcem i dynamickým střihem. Výsledkem zjevně ambiciózních snah norských tvůrců je vzorový příklad komplexního uměleckého díla, jež zdaleka přesahuje formát pouhého spotřebního zboží, a zdánlivě lokální téma úspěšně přetavuje v mezinárodní přesah. Televize české, slyšíte mně? Z projekce odcházím sice nerad, ale za dalšími zážitky.

I druhá programová položka úvodního večera festivalu byla stvořena v úrodných tvůrčích vodách norské televize, jimž byla letos věnována sekce Fokus. Seriál Dvojče (Twin, Nor, 2019), který bude na televizních obrazovkách poprvé uveden až koncem října, si na Serial Killeru odbyl svou mimo-norskou projekční premiéru, a stvrdil tak rostoucí prestiž akce. Žánrově se jedná o podařený crossover thrilleru a rodinného dramatu, jenž kreativně pracuje s klasickou zápletkou záměny identických dvojčat. Vizuálně stejní, charakterově však diametrálně odlišní bratři Adam a Erik jsou shodně ztvárnění Kristoferem Hivju, známým mj. ze Hry o trůny. Dvojče se ovšem bez lákačky na populárního geroje v pohodě obejde, neboť jeho předností jsou nejednoznačné, herecky zemitě interpretované charaktery, přitažlivá kombinace stísněných prostor a přírody objímající, i vražedné, uniformní konformita v kontrastu s osobní nespoutaností a děj, s výjimkou občasných retrospektiv, pevně sevřený do jednoho týdne. Suma sumárum radost pro příznivce osobních temnot, i neortodoxní dobrodružnosti. Doufám, že nezmizí v zapomnění, širší světová distribuce by totiž Dvojčeti rozhodně slušela.

Na ostrý start festivalu bohužel dojeli v exkluzivní premiéře uvedení Zrádci. Koprodukční kriminální thriller, tematizující v daném kontextu dosud nepříliš otřelou problematiku drogových mafií, totiž v težkotonážní konkurenci bolestně pohořel. Programová blízkost evropských kolegů totiž naplno obnažila obvyklé problémy domácí seriálové produkce. Vybroušený režijní rukopis Viktora Tauše, snaživě rešeršovaný scénář Mira Šifry, či westernové finesy zhusta citující kamera Martina Douby totiž nemohou vyvážit kolabující dramaturgii. Sice se začíná dravě, pomocí zcizujících efektů, navozením dojmu zdánlivě bezprostřední komunikace s divákem, či konvenčními hrátkami s principem nespolehlivého vypravěče, aby se následně pokračovalo tradiční, pouze formálně ozvláštněnou rutinou (k srovnání se přímo nabízí herecká kreace Martina Havelky s výkonem téhož herce v aktuálně vrcholícím Sedláčkově Severu). Pilotní díl tak naprosto nenaplňuje svou primární funkci, totiž představit příběh i jeho postavy tak, aby divák zatoužil odhalovat jejich tajemství po několik dalších hodin. Zrádcům podráží nohy i jejich zbytečně přebujelá sedmdesátiminutová stopáž, během níž nestoupá napětí, ale nuda, jíž nerozptýlí ani na poslední chvíli z prstu vycucaný cliffhanger. Plus sice letí k částečně originálnímu castingu, jemuž vévodí mj. Cyril Dobrý, jinak to zatím vypadá maximálně na tuzemský průměr nedělního večera. A ten se vlajkovou lodí festivalu 

přetěžko může stát.

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Srdečné pozdravy z Mighty Sounds: Díl třetí – Finita commedia!

V neděli bahnité sčítal jsem rány, a zase tak hrozné to nebylo. Větru a dešti sice Mighty Sounds zjevně ještě poručit neumí, což ale vůbec nebylo na škodu. Osobně se mi občasná bahenní koupel či sprška přírodní zamlouvá mnohem víc, než úmorná vedra. Navíc to tmelí kolektiv!

Své letošní táborské finále festivalové jsem křepce nakousnul ve Stanu Radia 1, na tradičním sedánku s vůdčími osobnosti místního štábu. Mighty FAQ je dalším z důležitých důkazů vynikajícího přístupu organizátorů. Všechny důležité dotazy byly zodpovězeny pregnantně, komplexně, bezprostředně, a naprosto bez jakýchkoli arogance stop. Velmi dobře!

Posléze letím na Jameson stage, podpořit domácí metalcoreový progres: Final Flag jsou živočišní, úderní, a umí jizvy předchozích nocí hojit. Alespoň Ty moje určitě. Su znovuzrozen zas a pro nášup další letím si!

V R1 stanu tentokrát docením insitní testropunk divadla Marza, jež v tu dobu razantně finišuje svůj letošní master piece, inscenaci Půl fikce – Historky z blázince. Byť si populární spolek udržuje svůj nezaměnitelný styl, jsem podstatně spokojenější než loni. Marza jest bezpochyby jednou z ozdob letošní kolekce místního plátěného chrámu neortodoxní kultury. Podobně se ostatně dá hovořit i o dalším stálém hostu festivalu, dávno již sehraných skečistech ze spolku Arte Della Tlampač. Budějovičtí „Monty Pythoni“ zrají každým rokem, a není divu, že jejich statut pozvolna začíná naplňovat zprofanovanou kategorii kultu. Jen tak dál vážení!

Vůbec ale nevyšla debutní programová reprezentace pražského centra současné satiry, Divadla RePublika. Jejich inscenace Homeless navzdory propagačním proklamacím nebyla hořká, ani nápaditá, úroveň vzájemné herecké komunikace, coby základního předpokladu zvolené žánrové disciplíny, byla naprosto tristní. Neschopnost Jana Julínka, herce a režiséra v jedné osobě, jevištně partneřit s podstatně uvěřitelnějším druhým aktérem nepříliš povedeného kusu (a autorem jeho dramatické předlohy) Pavlem Němcem, byla navíc prudce akcentována nešikovně a zbytečně používanými mikroporty, Zbytečná skvrna na jinak precizně vycíděném letošním programu divadelní sekce. Důkazem mých slov budiž i nulové reakce zúčastněného publika. Ticho vůkol panující a letmá ušklíbnutí by se dala spočítat na prstech jedné ruky. Škoda, přeškoda!

Hořkost vyvolanou nepovedeným finálním chodem teatrálním naštěstí v pohodě mnohokrát překonaly hody hudební: vynikající byla dvojice celtic punkových vystoupení v podání německých Fiddler‘s Green a Greenland Whalefishers z Norska, neuvadající energií nadchli i česko-jevištní punkoví mastodonti Plexis, a další z tradičních ozdob místního line-upu, řadou pozitivních změn čerstvě znovunakopnutí pražští Discoballs. Svou práci velmi skvěle odvedli i Pipe & Pints, kteří opět suverénně potvrdili, že ústřední stage jim sluší jako z české scény málokomu.

Teď stručně k mým čerstvým objevům – z těch zazářily především okouzlující femi punkerky z Buenos Aires Kumbia Queers, a britští street ska pankáči The Bar Stool Preachers, jejichž táborskému debutu v roce 2017 jsem bohužel nebyl přítomen.

Výbornými hudebními headlinery se v neděli rovněž blýsknul i Radio 1 stan – démonický sólista Radek Sedláček aka Frank Love/ Mr. Cemetery rozjel nekonečně brutální klatovskou kombinaci samohrajkového disca a doom metalu. Svým bezelstným projevem, v němž se charisma gotického chroptiče něžně snoubí s medvídkem koalou, do svého dočasného pelíšku nalákal spoustu nadšeně reagujícího publika. Následující space popová performance v podání kapely Bert & Friends pak byla osvěžujícím halucinogenem v notách. Budoucnost českého mainstreamu doufám.

S blížícím se koncem patnáctý ročník Mighty sounds rozhodně neusnul na svých vavřínových korunách, naopak, nedělní závěr byl tvrdší úderů Marka Vašuta v Pěstech ve tmě. Božsky mně finálně seřezala trojice jevištních orgasmů – scénicky náležitě opulentní milovaní horrorbilly kingové Bloodsucking Zombies from outer Space, rozpustilí bosenští brázdiči sedmi žánrových moří Dubioza kolektiv, a finální punková nakládačka amerických monster z The Casulties.

15. ročník Mighty Sounds přinesl řadu změn, z nichž většina byla k užitku – zúžení areálu, zmenšení počtu scén i redukce kapel zcela jistě přispěla k vetší komunitní sevřenosti festivalu. I tak jsem řadu koncertních vystoupení i dalších atrakcí nestihl. Omlouvám se, leč nebylo to možné převážně z důvodu omezení způsobených fyzikálními zákony. Akce vyniká atmosférou pospolitosti takřka rodinné a nepostrádá poetickou příbuznost s dětskými tábory pro mírně odrostlejší jedince. Bez vedoucích, šikany, a kanadských nocí, zato však se spoustou zábavy, tance a bojových her.

Mighty Sounds je šperk, nejspíše kroužek v nosní dírce nádherný holky, jež zove se Česká klubová kultura. Je organizována osobnostmi z jejího středu, a zároveň nejen pro ně. S láskou, pokorou, i jasnou vizí. S úctou se klaním jejich odvedené práci.

Děkuji velmi, a na příště těším se!

Petr KlariN Klár

Srdečné pozdravy z Mighty Sounds: Díl druhý: sobotní srdcemlejn!

Ráno jak z Foglarových románů přivítalo sobotu na Čápově dvoře. Dopoledne věnoval jsem decentní popáteční rekonvalescenci, i analýze poznámek deníkových. Svůj průlet druhým festivalovým dnem jsem nemohl nastartovat jinak než na scéně hlavní, výletem do výběhu mezi Zvířat Sto. Legendární ska královská grupa, je již po léta naprostou koncertní jistotou. Výtečně šlapající ansámbl, vynikající průvodní slovo neortodoxního entertainera Jana Kaliny, svůdné noir charisma Jany Jelínkové a nekonečná zásoba hitů, jež byly velmi dobře podpořeny i ochutnávkou z alba budoucího. Poezie, jíž je radost poslouchat a všemi smysly vnímat! Skupina, jež by na většině jiných míst u nás i v zahraničí patřila mezi hlavní pilíře programu, zde sobotní jeviště otvírala i křtila. Radost intenzivní v úsvitu druhé letošní Mighty Sounds šichty. Děkuji a mávám!

Následovat nemohlo nic jiného než punková divadelní cooking show ve stanu Radia 1. Letos dvacetiny slavící Ztracená existence je se svou scénkou Gastropunk přesnou esencí stanově-jevištní estetiky – jednoduché, vtipné, úderné a v mnoha ohledech osvobozující. Živouci definice guilty pleasure!

Následující ryčná skočná v podání táborsky debutující skupiny s poetickým jménem Koza Mostra mi svým mixem rocku, ska a balkánu totálně zbourala všechny bariéry když nekompromisně sfoukla prach z kompletního repertoáru mých oblábených tanečních figur. Kam se hrabe Star dance!

Vyrazil jsem podpořit i polské kolegy z osvěžující punkové skotačiny CF98, jejichž okouzlující pódiové řádění, jemuž dominoval bez debat magicky přitažlivý projev ústřední pěnice Karoliny, bohužel nebylo možno absolvovat celý. Proč? Protože Kabaret Punklesque. Sobotní podvečer mi mimo jiné připravil dosud nejhorší programový souběh, mí velcí oblíbenci Queens of everything se ale museli před punkovou burleskou sklonit, jako má láska k pivu, nintendu, braku a kvalitní literatuře před láskou k ženám, dětem a Buffy, přemožitelce upírů. Souhvězdí krásy, vtipu, erotiky a stanového dusna prostě nelze odolat.  Nikdy. Další z vrcholů čápově-dvorského blaha. Proměnili šapitó v tropy. Ach!

Z tendence k relaxaci, i díky prosté úctě jsem se nechal chvilku kolébat pohodově dinosauřími rytmy The Original Wailers, abych pak kročeje své opět namířil do Rádio 1 stanu, jež stalo se v čase tom komnatou pro pornofolku knížete. Záviš nepřekvapil, bezprostředně na výzvy spontánně hlučícího  publika reagoval a jurodivě sázel vypalovačku za vypalovačkou. Pornosongy zhusta dominovaly nad lyričtější části bardova repertoáru, ani toho se ovšem šlechtic nestranil. Výborná atmosféra pospolitosti pod plátěnou střechou jest dalším z neklamných znaků vstřícnosti místního návštěvnictva.

A pak jsem se dobrovolně nechal přejet Povodím Ohře. Nejlepší tuzemská kapela, kterou jsem letos viděl poprvé! Ideální pro zamilované dvojice všech orientací. Něžnější půlky radostně spočinou na nejcharismatičtějším pěvci široko daleko, a prefencéři tvrdosti radostně zavýsknou nad valivým deep country corem. Texty jsou pak básnickým labužnictvím. Pokud na Povodí Ohře během svých kulturních toulek narazíte, musíte jim šanci dát.  Nezklamou. Jest mým snem jejich společné turné s Nylon Jail!

Poté se naplno projeví organizační um Mighty sounds – díky osobním neshodám v kapele zrušené vystoupení britských old school oi! punkových legend Cockney Reject bylo okamžitě nahrazeno budějovickou celtic punkovou skupinou Pirates of the Pubs. Improvizaci sláva. Tančím a mám radost z odvážlivců, kteří se beze strachu chopili osudem předhozené výzvy. Gratuluji!

Pak letos podruhé zaslzím – metal coreové orgie While She Sleeps mi naprosto vyrazí dech, a popasou se na mé hlavě, jak z vejce ledva vylíhlý facehugger. Nádhera zvíci Nebe nad Berlínem. Tábor je Glastnonbury!

Skandinávští headlineři Turbonegro jsou bezesporu fajn, ale po několika úvodních písních je zanechávám jejich početnému a nadšeně radost projevujícímu publiku a sám vyrážím na berlínskou dirty countryovou partu A pony named Olga. Německá odpověď na Povodí Ohře je pro mě báječnou sobotní rozlukou s Lucky Hazzard stage, a dalším z překvapivých objevů letošního ročníku.

Posledním hrotem koruny mého druhého letošního Mighty sounds dne se pro mě stal nostalgický výlet do časů dospívání, kdy Dog eat Dog v mém osobním žebříčku oblíbenosti přespávali v těsné blízkosti Nirvany, Našrot a Beastie Boys. Kouzlo i chuť do pódiového kejklení nepostráceli ani po letech a řadě personálních změn, stejně jako sklony k častým verbálním proklamacím, jež rozumné pokrácení by přece jen prospělo většímu spádu vystoupení. Nicméně No fronts, Who the king?,  Lucky, i řada dalších povědomých položek track listu fungují spolehlivě pořád. Perfektní předehra spánku. Na shledanou brzy!

Petr KlariN Klár

Srdečné pozdravy z Mighty Sounds_ Díl první: příjezd a slasti páteční!

A jest to tady, má letošní letně prázdninová kulturní odysea slavnostně přehryzla svou startovní čáru. Stalo se tak nikde jinde než na táborském letišti Čápův dvůr. A jaké že to startování bylo? Přijměte pozvání k následujícím řádkům.

Multižánrový festival Mighty sounds je mi z mnoha důvodů dlouhodobě sympatický, a tak není divu, že jsem si za výchozí bod svých bujarých radovánek léta roku 2019 zvolil právě jeho drsně přívětivou náruč. A rozhodně jsem nelitoval. První předností slavností punku, ska, reggae, hc, rockabilly a dalších spřízněných žánrů je totiž organizační virtuozita. Není tudíž divu, že jindy a jinde obvyklé akreditační strasti se tentokrát naprosto nekonaly. Do půl hodiny po příjezdu jsem byl náramkem ocejchován, i v kempu (ve vlastním a vlastnoručně postaveném stanu) ubytován, a legrace mohla začít. A že jí hodně bylo!

Prolog

Jako zkušený festivalový harcovník jsem samozřejmě vyrazil tak, abych stihl i tradiční warm-up, neboli Večírek pro nedočkavé, tentokrát v režii italských street punkerů Los Fastidios, kteří se uvedli akustickým setem jako ochutnávkou svého budoucího vystoupení na Jameson stage, a posléze i nestorů českého punkového djingu, Zeda Tchichimana a DJ Fruty. Před-zahájení jak má být. Radost, tanec, ženy a zpěv za prvního vlahého deště letošního ročníku. Co víc si přát?

Páteční dějství prvé

Do pátečního odpoledne se po kompletně protančené noci vstávalo překvapivě lehce, s úsměvem a naštěstí do sucha. Protože ale okolní dění velmi rychle nabralo tradičně intenzivní Mighty sounds grády, nastal čas naplno se ponořit do hlubin rozkoše. Letiště Čápův dvůr bylo briskně uvedeno do excelentní formy provozní, a připraveno na první příval kulturních vzruchů chtivého diváctva. V těsné blízkostí press centra jsem naštěstí kromě obsluhy krásné, skvělé i charismatické nalezl zřídlo chutného prosecca za cenu takřka lidovou, jež posloužilo k neokázale slavnostnímu přípitku k oslavě letošního patnáctiletého jubilea festivalu, i coby tekutá fanfára zahajující sezónu štěstí. Na průzkum areálu vzhůru!

Mé první kroky logicky vedly do stanu Radia 1, které tou dobou již okupovala místní konferenciérská legenda a velký příznivec kvalitního krabicového vína Rucio, Jirka Hvězdoň, který právě s pompou jemu vlastní na scénu uváděl tradičního startovače místních radovánek, Doktora Zádrhela. Přední odborník na otázky sexuální i jiné, jenž je alter egem spisovatele Marka Tomana, vtipně i fundovaně pohovořil o problematice festivalové antikoncepce, a co víc, předvedl i několik praktických ukázek, při nichž mu v nevděčné i nebezpečné úloze figuranta velmi zdatně pomohl zdatný herec a improvizátor, Ladislav Karda. Stručné, vtipné, aktuální. Po úderném potlesku bleskurychle vyrážím na první průzkumné kolečko po dalších pódiích.

Poté, co jsem svou přítomností podpořil výtečnou domácí budoucnost hardcore v podání sympatických táborských úderníků My hard lesson, a na Jameson stage prověřil pružnost a stabilitu svých kopyt koncertním setem skočné mezinárodní multižánrové grupy s převážně pražskou adresou Ting, letos prvně jsem se zastavil pod zdejším hlavním pódiem. To bylo právě sebevědomě obýváno letošním Mighty Sounds debutantem, jinak však letitou jistotou domácí punkové říše, věhlasnými brázdiči kulturních svatostánků, SPS. Ti přijeli v zúžené, pouze tříčlenné sestavě, jež se ve velkorysých prostorech chvílemi zvukově ztrácela. Kapelu, jejíž syrovosti by jinak mnohem více slušela některá z menších scén, naštěstí srdnatě podpořili skvěle se znalostí textů i mnoha pohybovými kreacemi blýsknuvší fanouškovské davy.

První dějství pátku končím ve stanu Radia 1. Na stand-up podvečírku Show Stání je zdaleka nejlepší jeho název. Z dvojice jevištních bavičů se podstatně lépe daří Dominikovi Vu, jehož vystoupení nepostrádají timing, sebeironii, ani občasné doteky originality, tedy aspekty, které jeho kolegyně Naďa Hůlková bohužel tentokrát postrádá v podstatě zcela. Její předvídatelné směsi pokleslého feminismu, špatně interpretované popkultury a lascivní vlezlosti bohužel chybí jevištní sebevědomí, přesvědčivé pointy, šmrnc. Proto se příliš nezdržují, a vyrážím na další kolo!

Dějství páteční druhé: Klauni, koťátka a Vagyny!

Nevěřil jsem příliš, že jeden z vrcholů letošního ročníku Mighty sounds přijde tak brzy, leč stalo se: Clowns mi svojí nespoutanou jevištní existencí dali jasně najevo proč jsem tady: abych čerpal energii, a prostě se těšil z okolního dění. Nejvíc sexy jsou dívčiny s baskytarou, to jest dávno jasná věc, kterou australská divoshow vrchovatě potvrdila. Tomu říkám páteční čaje! Kolena má sice úpí, ale já jsem nadšen, a opět v sobě objevuji vnitřního kozlíka Neposedu. Hosana!

Zklidnění kýžené následně nalezl jsem opět v divadelním šapitó Rádia 1, které v tu dobu suverénně ovládlo Koťátko zkázy se svojí rozmarnou performancí 101 věcí, co jste chtěli udělat, ale báli jste se. Ta se inspiračně napájí z hlubin kýče a třeskutě brakové estetiky. Ideální zábava pro všechny milce uvědomělé pokleslosti. Pokud na svých putováních na Koťátko narazíte, rozhodně mu věnujte svou pozornost, zaslouží si to. Jeho členové Helena Machová a Jakub Urban totiž kráčí velmi zajímavými stezkami a výtečně se u toho baví. A vy budete s nimi. Uznale pokyvuji!

Po kočičí pohybové ekvilibristice nemohlo přijít než další obří útok na moje smysly. Ano, můj oblíbený mužský punkový sbor Vagyny dy Praga. Jestli se v říjnu pokusím někde nechybět, bude to na jejich oslavě patnácti let existence, v pražském Lucerna Music Baru. V našlapaném pátečním playlistu jsem nezaregistroval žádnou zásadní absenci, nasazení zúčastněných pěvců bylo enormní a ohlas publika málem odfoukl stanovou plachtu. Šapitó slušelo Vagynám. Výborný závěr druhého dějství!

Páteční dějství třetí: Letem světem, s koncem doma!

Páteční finále bylo náročné fyzicky, logisticky i mezinárodně– nejprve jsem si v přívětivé atmosféře Radio 1 stanu zajuchal s dalším z nečekaných objevů letošního ročníku Mighty Sounds, Donny Benétem. Australský švihák co do vzhledu připomíná kombinaci Nicka Cavea. Burta Younga a Dannyho de Vita, hudebně je však blíže Dieteru Bohlenovi a dalším věrozvěstům evropského diska osmdesátých let. Chameleon z Miami Vice je ale naživo skutečně okouzlující, Štramák retromaniak strůjcem zábavy!

Bezprostředně po té mně uhranou Prague Conspiracy, jimž po pauze velmi prospělo intenzivní přitvrzení, strhující energický sexy projev nové zpěvačky Anny i české texty. K prasknutí naplněná Lucky Hazzard Stage právem hromadně skáče jako pominutý gumídek. Bravo!

Čerstvou krev do ledva znavených žil mi na hlavním pódiu pak nekompromisně vlije Toby Morse a jeho ikonická skate hardcoreová parta, lakonicky zvaná H2O. Nářez nad nářez, a já už netuším zda se potím, či pláču. Takhle vypadá nadšení z milované práce i naprosto oddaného publika. Další úspěch místní dramaturgie!

Sotva strávím několik příjemných chvil s břitkými psychobilly veterány Long Tall Texans, už mně nemilosrdný čas žene do blízkosti Jameson stage, na nikdy neselhávající Fast Food Orchestra. Další z letošních oslavenců opět dokázali početné publikum vyladit do totální sounáležitosti. Kouzlo kolektivu!

Letmo jsem se v relaxační poloze posléze nechal uchlácholit temperamentními groovy formace N.O.H.A., která v ten večer zněla nečekaně temně, abych pak vyrazil pro poslední koňskou dávku pátečního vzruchu. Kampak? Samozřejmě že za Elektrïck Mann!

Končit se zkrátka nedalo jinak, než s nekorunovanými šlechtici valašsko meziříčské kulturní scény, kteří páteční dění na Jameson stage zakončili s grácií sobě vlastní. Jasně, bylo to divoké, vulgární a pubertálně zastydlé, ale především zábavné, velmi často očistně sebeironizující a po čertech dobře zahrané a zarepované. Chlapci jsou ve formě, při síle i charismatu. Odcházím do noci s úsměvem na rtech.

Epilog

Bizarně roztomilou tečkou mého pátku na Mighty Sounds byla improvizovaná produkce šéfa stánku příznačně nazvaného U zpívajícího šéfkuchaře. Tvůrce nejlepších závitků v areálu totiž skutečně nezaváhal, zazpíval a sám se na elektricko-akustickou kytaru doprovodil. Slyšel jsem kompletní Stánky a vynikající interpretaci klasického hitu Když jsem já sloužil. Na navazující přídavek v podobě Jarošovského pivovaru se mi už ale nedostávalo sil. Na shledanou nad sobotními zápisky!

/pokračování brzy!/

Petr KlariN Klár

Lákání na 15. ročník Mighty sounds 2019, díl 2.: Domácí jistoty!

Druhý díl miniseriálu, vábícího na program letos slavnostně jubilujících mezinárodních oslav ryčné muziky nejrůznějších odstínů a barev Mighty sounds je tu, a bude tentokrát věnován souborům, jež budou hájit naše vlajky. Volume doprava a jedem!

Stálí hosté

Do Tábora samozřejmě dorazí i vlajkonoši míru a lásky, a jedna z pravidelných ozdob programu Mighty sounds - Fast food orchestra. Čerstvě energicky nakopnutí bujarými oslavami dvacetiletí vlastní existence, a s playlistem, jemuž kromě mnoha ověřených hitů, a řady pro výročí oprášených rarit vévodí i nový singl Do práce. Do tance tedy!

 Celtic-punková úderka Pipes & Pints se zhruba před rokem vrátila na pódia v plné síle a s novou pěveckou posilou. S Travisem do výrazu kapely vstoupila melodičnost i klid. Nenechte si ujít jejich setlist, jenž nebude skrblit novými singly!

Vrací samozřejmě i z další z letitých veteránů Mighty sounds, skapunkoví Discoballs. Personálně opět stabilní, navíc v čele s báječně zpívající, charismatickou frontmankou Míšou. Už se těšíte?

Dalším z dobrých stád holubích jsou i žánrovými konvencemi nespoutaní řádiči Queens of Everything, kteří i letos festivalové publikum nadchnou svým pestrým mixe nabroušeného rock’n’rollu se špetkou punku, klapající kontrabasem, až swing bandová dechová sekce a korunou vlastní krásy, aka nezaměnitelným chraplákem zpěváka Krleshe. P.S. možná přijde i tyranosaurus!

Prague Conspiracy si po kratším detoxu dávají opět retox. Kapela hudebně balancující na hraně punku, popu a poctivého rocku se s novou krví v žilách v podobě nové zpěvačky a druhého kytaristy vrhá do poněkud ostřejších vod, což je znát zatím především z nekompromisní pódiové prezentace. Další novinkou jsou texty v jazyce mateřském!

Návraty dlouholetých absentérů

Elektrïck Mann se do line-upu MS vrací po dvanácti dlouhých letech. Humor, nadhled, upřímnost, a crossover jak víno. Valašští králové alko-rapu přivezou mj. dvojici nových songů Pátek a Protože musim. Nutno neminouti!

 Letošní táborský comeback oslaví i proslulý orchestr Plexis. Družina vedená neúnavným nestorem českého punku Petrem Hoškem opět oslní energickým koncertním setem kombinujícím dlouhou řadu hitů, povedené covery a žhavé novinky. Plexis makropulos!

Nové tváře Mighty sounds

 Ani grindcoru nebude patnáctý ročník Mighty sounds prost! Jihočeští Gutalax jsou sice pevně spjati s trutnovským festivalem extrémní muziky Obscene Extreme, nijak jim to ale nebrání v letošní táborské expanzi. Nářez bude!

 Ohlasy country pak na Čápův dvůr přiveze Povodí Ohře, unilou romantiku táborových ohňů však nečekejte. Čekají Vás osobité texty, hardrock a vskutku originální zpěv. Zavítejte do pekel vlastních hlav!

A perlička na konec druhého dílu: Další z věrozvěstů domácího punku SPS zlobí  v hudebním univerzu už více než tři dekády, ale na MS vystoupí vůbec poprvé. A bude to mocné, přátelé. Hořčice mi už teď stoupá do nosu. Na shledanou příště!