Jeden Killer vládne všem. Díl první: Ropa, dvojče, pervitin!

Nový ročník prvního festivalu tv a online seriálů Serial Killer tentokrát do Brna připlul v časně podzimním termínu, jenž do zšeřelých sálů kin diváky lákal o poznání více, než loňský květen, kdy se historie jednoho z nejmladších brněnských kulturních svátků začala psát. A protože tvoření nové tradice jest zkrátka běh na dlouhou trať, nutno je hned v úvodu naší série říci, že tvůrčí tým festivalu, vedený Kamilou Zlatuškovou, se i s druhou etapou, jež ve dnech 24.-29.9. zúročila celoroční snahy, vypořádal velmi dobře. Přijměte pozvání na palubu, k zběsilému průletu sextetem festivalových dní. Zápisníky s sebou!

Svého letošního Serial killera jsem nakousl návštěvou části binge-watchingové projekce norského seriálu Lykkeland, pro účel festivalu česky pokřtěného coby Šťastná to země. Projekt z roku 2018 přítomným divákům okamžitě uštědřil intenzivní lekci z oboru špičkový televizní mainstream - dobovka. Rozpočtem velkorysá rekonstrukce událostí, jež Norsko vystřelily na ekonomickou špičku, vyniká precizním scénářem, v němž se razantně črtané charaktery střetávají na horké půdě situací zcela fiktivních, skutečností inspirovaných i reálných, přesnými hereckými výkony, atraktivním audiovizuálním kabátcem i dynamickým střihem. Výsledkem zjevně ambiciózních snah norských tvůrců je vzorový příklad komplexního uměleckého díla, jež zdaleka přesahuje formát pouhého spotřebního zboží, a zdánlivě lokální téma úspěšně přetavuje v mezinárodní přesah. Televize české, slyšíte mně? Z projekce odcházím sice nerad, ale za dalšími zážitky.

I druhá programová položka úvodního večera festivalu byla stvořena v úrodných tvůrčích vodách norské televize, jimž byla letos věnována sekce Fokus. Seriál Dvojče (Twin, Nor, 2019), který bude na televizních obrazovkách poprvé uveden až koncem října, si na Serial Killeru odbyl svou mimo-norskou projekční premiéru, a stvrdil tak rostoucí prestiž akce. Žánrově se jedná o podařený crossover thrilleru a rodinného dramatu, jenž kreativně pracuje s klasickou zápletkou záměny identických dvojčat. Vizuálně stejní, charakterově však diametrálně odlišní bratři Adam a Erik jsou shodně ztvárnění Kristoferem Hivju, známým mj. ze Hry o trůny. Dvojče se ovšem bez lákačky na populárního geroje v pohodě obejde, neboť jeho předností jsou nejednoznačné, herecky zemitě interpretované charaktery, přitažlivá kombinace stísněných prostor a přírody objímající, i vražedné, uniformní konformita v kontrastu s osobní nespoutaností a děj, s výjimkou občasných retrospektiv, pevně sevřený do jednoho týdne. Suma sumárum radost pro příznivce osobních temnot, i neortodoxní dobrodružnosti. Doufám, že nezmizí v zapomnění, širší světová distribuce by totiž Dvojčeti rozhodně slušela.

Na ostrý start festivalu bohužel dojeli v exkluzivní premiéře uvedení Zrádci. Koprodukční kriminální thriller, tematizující v daném kontextu dosud nepříliš otřelou problematiku drogových mafií, totiž v težkotonážní konkurenci bolestně pohořel. Programová blízkost evropských kolegů totiž naplno obnažila obvyklé problémy domácí seriálové produkce. Vybroušený režijní rukopis Viktora Tauše, snaživě rešeršovaný scénář Mira Šifry, či westernové finesy zhusta citující kamera Martina Douby totiž nemohou vyvážit kolabující dramaturgii. Sice se začíná dravě, pomocí zcizujících efektů, navozením dojmu zdánlivě bezprostřední komunikace s divákem, či konvenčními hrátkami s principem nespolehlivého vypravěče, aby se následně pokračovalo tradiční, pouze formálně ozvláštněnou rutinou (k srovnání se přímo nabízí herecká kreace Martina Havelky s výkonem téhož herce v aktuálně vrcholícím Sedláčkově Severu). Pilotní díl tak naprosto nenaplňuje svou primární funkci, totiž představit příběh i jeho postavy tak, aby divák zatoužil odhalovat jejich tajemství po několik dalších hodin. Zrádcům podráží nohy i jejich zbytečně přebujelá sedmdesátiminutová stopáž, během níž nestoupá napětí, ale nuda, jíž nerozptýlí ani na poslední chvíli z prstu vycucaný cliffhanger. Plus sice letí k částečně originálnímu castingu, jemuž vévodí mj. Cyril Dobrý, jinak to zatím vypadá maximálně na tuzemský průměr nedělního večera. A ten se vlajkovou lodí festivalu 

přetěžko může stát.

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Serial Killer goes to Brno díl 4.: Konec dobrý, všechno dobré!

Vítej zpátky, festivalová idylo! Po poněkud vlažnějším pátku je někdejší skvostná forma Serial Killera zpátky v plné síle, a čtyřdenní maraton tv a online seriálové tvorby vbíhá do vlastní cílové roviny s výbušností Emila Zátopka v nejlepších letech. V zájmu nanejvýš žádoucí pestrosti finále první řady mojí webové minisérie z Brna odolávám vábení No artu, který ten den ovládla kompletní projekce evropské odpovědi na Twin Peaks, legendární Trierově cizopastvě na hororových principech Království (Riget, DK, 1994), naplno se vrhám do doposud mně neznámých vod, a hned v úvodu schytávám drtivý úder na svůj divácký solar plexus!

Drsná lekce noirové pedagogiky

Polský Učitel (Belfer II., 2017), se nikterak nesnaží zastírat svou inspiraci v základních stavebních kamenech televizní varianty skandinávské krimi, nicméně rozhodně nejde o rutinní otrockou nápodobu, ale o naprosto autonomní, stylisticky precizně zvládnutý tvar, kdy jsou důvěrně známé prvky oblíbeného žánru neustále infikovány inteligentní a poučenou autorskou příměsí, i proprietami, vlastními pro polský (pop)kulturní prostor. Po přehledném nastínění základní situace a rozvržení charakterů v úvodu druhé série přichází s dalším pokračováním šok, kdy dosavadní, v podstatě standardní detektivka, jejíž žánrové schéma oživuje především prostředí elitního polského gymnázia a obsazení pedagoga do funkce tajného vyšetřovatele (Jump Street ala Zubrowka!), se rázem mění v bezprecedentní thrillerově akční klaustrofobický náhul, v němž Slowackého Balladyna dostane nařezáno od Garlandova Dredda! Za čestnou zmínku stojí rovněž sebeironická práce s národnostními stereotypy, a neselhávající vedení početného hereckého ansámblu. Učitel, s nímž v domácím kontextu srovnání snese snad jen nedávná Pustina, a dílčím způsobem pak Mamon, který ovšem vznikl na základě dánské licence, názorně ukazuje, jako moc je zástup obvyklých českých patolizů žánru (Petr Hudský! Jiří Strach!) mimo. Bez mučení přiznávám, že okamžitě obě dvě série učitelových detektivních eskapád zařazuji na svůj vlastní must see list!

Rodina základ zážitku

Série intenzivních emocionálních ataků pokračuje i v následující projekci, kdy do přístavu jménem Scala dopluje Dědictví (Arvingerne, DK, 2014), tedy další z příspěvků do sekce věnované seriálové tvorbě Dánska.  Základní dějová premisa, jak vystřižená z příručky pro telenovelisty, je svými tvůrci razantně transponována do podoby strhujícího rodinného dramatu, jehož úvodní duo epizod by mělo sloužit coby zářný příklad umění expozice. Na skrovné ploše necelých dvou hodin je skupina ústředních charakterů načrtnuta s excelencí, jež do diváka zatíná dráp jak orel zobák do Prométheových jater. Opustit postavy Dědictví jest na delší dobu nemožno. Zabírám na návnadu a seriál už okupuje můj harddisk. To, co by v Čechách s velkou pravděpodobností skončilo jak Život na zámku nebo přinejlepším Hraběnky, Dánové přetaví v nezapomenutelnost, v níž si ibsenovsko - čechovovská dramatická tradice podává ruku s étosem nejlepších prací Alana Balla (Odpočívej v pokoji, Americká krása).  Hurá!

Online paráda

Z nabízených web sérií jsem v samotném závěru posledního festivalového dne zvolil Hnědou rodinu (Familie Braun, Německo 2016-2018). Miniatura, jejíž kompletní sezóna nevezme svému divákovi více než 45 minut jeho času, je sérií nekorektních, ostře pointovaných scénických anekdot, rozvíjejících ústřední nápad za milión. Latentně gay bromantické idylické soužití dua mladých neonacistů, je navždy rozvráceno nečekaným zvratem v podobě zjevivší se malé dcery jednoho z nich. Spontánní malá černoška, vzešlá z někdejšího úletu z přívrženkyní nepřátelské ideologie probouzí otcovskou něhu a bezprostředně rozebírá xenofobii čerstvě objeveného otce, i někdejší přátelství dvou nácků na prvočinitele. Nejrůznější stereotypy jsou zde podrobeny kritice prostřednictvím humoru, jenž vystaví bránice diváků intenzivnímu zátěžovému testu. Slušným lidem, Okamurovcům, Žitům a dalším rasohltům pak hrozí problémy srdeční i jiné. Konzumujte, radujte se!

Slavnostní zakončení  

 Kvarteto festivalově-hektických dní bylo s grácií zakončeno v Divadle Bolka Polívky, kde opět spolehlivě moderujícího Romana Blumaiera doplnil generačně různorodý kvintet stand-up komiků vzešlých z televizního pořadu Comedy Club Všichni zúčastnění si odvedli svůj obvyklý standard, mně osobně nejvíce zaujal výstup Miloše Čermáka, zbytkem publika preferovaná Lucie Macháčková na můj vkus příliš hýřila oslími můstky a odposlouchanými hospodskými anekdotami.  Sympatickým rysem večera bezpochyby byla jeho svižnost, žertovalo se nepřekvapivě převážně na témata Brno a televize. Verdikty porot byly následující: v soutěž online sérií byla oceněna domácí Lajna režiséra Vladimíra Skórky (internetová televize OBBOD), čestné uznání poroty v soutěži televizních seriálů získala estonská Banka (Pank, 2018) a vítězem v témže klání se stala chorvatská špionážní minisérie Strážce hradu (Čuvar dvorca, režie: Lukas Nola, 2018). Po závěru vyhlášení cen již nastal čas na opojný závěrečný večírek, jehož epilogem se před šestou hodinou ranní stal můj odchod do vycházejícího slunce. 

 Finální resumé: To be continued? 

Vzhledem ke skutečnosti, že šlo o ročník pilotní, postrádám důvody Serial Killera přehnaně hanit, všechny mé dílčí výhrady jsou totiž snadno, rychle a bezbolestně napravitelné. Prvotně bych uvítal profesně i národnostně pestřejší porotu online seriálové soutěže, pouze česká porota, složená letos ze spisovatele/lek zbytečně hází na vítězství Lajny decentní stín, jinak bez debat výborně zvolené porotě klání televizního by jeden český zástupce naopak slušel, do budoucnosti pak zcela jistě vznikne i hmotná festivalová cena, pouhý diplom nepovažuji za dostatečně reprezentativní. Plně podporuji i budoucí existenci festivalového věstníku. Internetovým stránkám podniku by rozhodně slušela větší přehlednost a lepší dostupnost informací – např. právě ke složení porot, u některých sérií pak chyběly i části realizačních týmů, apod. Návštěvnost v kontextu výše uvedeného hodnotím jako velmi slušnou, v letech příštích spolu se stoupajícím věhlasem festivalu navíc určitě poroste. Programová skladba byla adekvátně vyváženou a pestrou kombinaci aktuálních trendů, nejrůznějších autorských přístupů, i exkurzů do minulosti. Přítomnost delegací k projekcím a dalších důležitých hostů festivalu možná nebyla dokonale mediálně vytěžena, nicméně na startující akci s fakticky nulovým renomé, byla její úroveň enormní. Pochvalu jistě zaslouží sofistikovanost, stabilita a uživatelská přívětivost zvoleného rezervačního systému. Zásadní organizační lapsy se nekonaly, servisy akreditačního i press centra byly bezchybné, profesionalita, vstřícnost, schopnost improvizace a osvěžující neformálnost přístupu se nacházely v ideálně vyrovnaném poměru. Brno má zkrátka založeno na tradici, jež by se mohla stát jeho stabilní ozdobou i magnetem pro návštěvníky z celého světa. Bylo by hloupé jí zadusit! 

P. S. Festivalová sezona ještě ani zdaleka nekončí, na shledanou brzy!

Petr KlariN Klár

Serial Killer goes to Brno díl 2.: V zajetí krimi a mystérií!

Druhý den pilotního ročníku seriálové a onľine tvorby Serial killer jsem zahájil tradičně ve Scale, a sice projekcí německého seriálu Vítejte v Hindafingu (Hindafing, DE, 2017), jež co do intenzity zážitku byla úrovní rozkoše rovna ranní chladivé sprše na prahu rozpáleného léta. Vůbec přitom nevadilo, že byl předložen díl třetí a pátý, protože předcházející i průběžné dějové peripetie stručně a komplexně leč bez nežádoucích spoilerů převyprávěl osobně přítomný režisér a scénárista projektu, Boris Kunz. Buranský crossover House of cards, Breaking Bad a Okresu na severu je brutální černá komedie nadupaná zvraty, jak Vanessa na vrcholu slávy koktejlem drog. Šestidílná série vznikla v produkci veřejnoprávní televize a názorně definuje propast, jíž musí ČT v honbě za evropským (nad)standardem překonat. Tam, kde kupříkladu Prušinovského a Kolečkův Most! vrcholí, Kunzův Hindafing  se teprve rozehřívá. Vřele doporučuji k pozornosti Vaší!

Projekce následující od 16:00 v Divadle Bolka Polívky názorně ukázala schopnost organizátorů pružně reagovat na neočekávanou situaci – seriál Ku´damm 59 (DE, 2018), který bohužel nemohl být z technických důvodů promítnut, byl za náležité omluvy programového ředitele Serial Killera Jiřího Flígla briskně nahrazen, a diváci dokonce dostali možnost vybrat si ze dvou záložních variant, z nichž byl nakonec před reprízou Mostu! demokraticky prostou většinou zvolen seriál Zmizení (Das Verschwinden, DE, 2017). Německo-český koprodukční projekt okamžitě prozrazuje tematickou spřízněnost kupříkladu s nedávnou domácí Pustinou, jeho fokus je ale přesně opačný: na místo syrového exkurzu do society živořící kdesi na konci světa dostáváme formálně mnohem konvenčnější ponor do bavorského městečka u českých hranic, kde pod zdánlivou idylou čile bují nejrůznější zločinná pekla. Zmizení znovu oprašuje osvědčený repertoár (nejen) evropské krimi, jako např. úzké vztahové vazby ústředních hrdinů na různých stranách barikád, rodiče, již zděšeně odhalují temná tajemství vlastních dětí, boj o svěření do péče, nevšední kvalita českého perníku a další důvěrně známé motivy. Výsledný produkt je spíš pečlivě vyleštěná bižuterie než skutečný klenot, jako program na všední den však obstojí spolehlivě. Bonusový bod uděluji za naznačenou možnost záporáckých Čechů, i Pachlův Rapl ve mně ovšem zanechal podstatně hlubší stopy (Hynku Čermáku, díky!).

Scalní duet – vrchol dne!

Dvojice projekcí, za kterými jsem se posléze navrátil do hlubin přítelkyně Scaly, pro mě byla nejen vrcholem čtvrtka, ale i dosavadního průběhu festivalu. Filmařsky opulentní vize režiséra Jegora Baranova, která ruský projekt Gogol: Začátek (Gogol. Načalo, Rusko, 2017), právem úspěšně prodrala na plátna kin, pevně kráčí ve stopách Timura Bekmambetova, Tommyho Wirkoly, Gore Werbinského a dalších žánrových souputníků, a vytváří postmoderně různorodý pastiš motivů a forem, v němž se pocta a parodie spojují v konzistentní hmotu, jež se následně stává bezprostředním zdrojem divákova ukojení. Takhle nějak si představuji filmovou adaptaci Sapkowského Zaklínače (Netflixi, slyšíš mně?)! Radost opojná, za níž děkuji. A vzhůru na tabuli nepopsanou!   

Belgická Tabula rasa (Belgie, 2017) je mysteriózní eklektickou sloučeninou Nolanova Mementa, Aronofskyho Černé labutě, duchařských historek a Sigiho Freuda. Divácky navždy vděčný princip nespolehlivého vypravěče je v plné síle zpátky ve vizuálně bezchybném pojetí, scénář (Veerle Baetens a Christophe Dirickx) i režie (Kaat Beels a Jonas Govaerts) prozrazují precizní žánrovou vzdělanost, herci jsou vedeni přesně jak Tellův šíp do Jonatána a ani dětská hrdinka neirituje. Magicky paranoidní atmosféra funguje obdivuhodně a slastné hororové nepříjemno se dostavuje příjemně často. Tabula rasa je přesně ten typ televizního produktu, který jsme se u nás ještě nenaučili tvořit, o to častěji bychom ho však měli nakupovat, a především sledovat. Další programová trefa!  

Jak je jasně vidno, druhý den Serial Killera byl nadmíru přeplněný výživnými audiovizuálními mlsky, proto není divu, že moje následná party měla spíše kontemplativní charakter. Tudíž noc dobrou, a pokračování příště!

Petr KlariN Klár