Jeden Killer vládne všem. Díl třetí: Drama tvrdí muziku!

Jeden Killer vládne všem. Díl třetí: Drama tvrdí muziku!

Páteční programový set jsem na letošním Serial Killeru křepce načal v Divadle Bolka Polívky, projekcí finské komedie Dospěláci (Aikuiset, režie: Anna Dahlman, Finsko, 2019). Seriál, který si láskyplně střílí z helsinských hipsterů, jež jsou jistě podobně připitomělí, jako ti brněnští i pražští, by se mohl stát ideálním vzorem pro tuzemský veřejnoprávní mainstream, a to nikoli jen pro zjevnou příbuznost humoru, v němž si bezprostřední hravost podává ruku se stylizovanou generační společenskou analýzou, nikoli nepodobná Ondříčkovým Samotářům, decentně říznutým Formanovým Černým Petrem. Sporá stopáž epizod Dospělákům sluší, stejně jako spontánně řádící herecká omladina. Aktuální definice příkladné péče televizního média o mladé talenty, i spřízněné diváctvo. Jak následná diskuse potvrdila, v našem mediálním kontextu podobný servis rozhodně chybí. Čétéčko, vnímej!

Z navazující projekce projektu Dvanáct (De Twaalf, Belgie, režie: David Martijn, 2019) jsem sice kvůli kolidující soutěži web seriálů odešel už po prvním dílu, konkrétně v tomto případě mi ovšem neexistence reprízy bylo velmi líto. Soudní drama hutné jak řada belgických piv, se totiž zdaleka nespokojuje pouze s postupným rozvíjením ústřední dramatické situace, ale rozjíždí mnohem riskantnější hru, se zjevnou snahu o umělecky ambiciózní pitvu stavu současné evropské společnosti, a nejednoznačnou úvahu nad funkčností systému belgické justice. Soudkyně Barbara a další příštipkáři si studem zakrývají oči, a osazenstvo Rozsudku začalo nervozitou polykati židle. Dvanáct si z původního dramatu Reginalda Rose, jež celosvětově proslavila filmová verze Sidneyho Lumeta, vypůjčuje pouze motiv soudní poroty, komorní sevřenost předobrazu je zde nahrazena komplexním náhledem na složitou motivaci, a vzájemně provázané vztahy přímých i nepřímých účastníků procesu. Na základě zhlédnutého materiálu samozřejmě nejsem schopen zodpovědně posoudit nakolik byly ambice tvůrců finálně naplněny, po zážitku z kompletní série však prahnu vášnivě!

Letošní soutěž web seriálů potěšila vysokou formální úrovní všech zúčastněných projektů, jejich tematickou pestrostí, i častou osobní přítomností zástupců týmů realizačních i hereckých. Naopak nepříliš přesvědčivý byl výkon moderátora večera, který svěřený úkol bohužel špatně pochopil jako příležitost k vlastní sebeprezentaci, výsledkem čehož byly jeho neúměrně dlouhé sólové výstupy, které retardovaly spád podvečerního programového slotu, a ubíraly prostor pro přítomné delegace. Tak samozřejmě došlo k časovému skluzu, jenž se neblaze podepsal na navazující projekci.

V kvartetu soutěžních sérií se neztratil domácí projekt z produkce MALL.TV #martyisdead (CZ, 2019) , jenž formálně i obsahem kráčí ve stopách nedávného hitu Proč? 13 důvodů proto (13 Reasons Why, Netflix, USA 2017-2020), na rozdíl od něj však do ústředních rolí nestaví vrstevníky zemřelého, ale jeho rodiče. Z prezentovaného materiálu je evidentní, že režírující Pavel Soukup (mj. sugestivní hororové kraťasy Lesapán a To není moje sestra!), má cit pro situační gradaci i tísnivou atmosféru a Petra Bučková s Janem Grundmanem drží své herecké příležitosti pevně v rukou. Otázkou zůstává scénář vzešlý ze spolupráce Jaroslava T. Mišky a Jana Stehlíka. Kvalita je na dosah webové adresy!

Polskou produkci reprezentovala retrospektivně odvíjená Kontrola (Kontrol, 2019). V zemi svého vzniku poněkud kontroverzní počin v brněnské Scale pochopitelně nikoho nepobouřil, ostře pointovanými epizodami, i hereckou přesvědčivostí však rozhodně zaujal, stejně jako přímočaré finské Historky z koupelny (Badrumhistorier, 2019), jež na základě společné koexistence dvojice mladých hrdinek v titulním prostoru tematizuje radosti a strasti dospívání a logicky i mezilidských vztahů. Chytře, vtipně, úderně a finsky!

Největším úletem soutěžní kolekce byl bezpochyby rumunský příspěvek Social Me. Vizuálně suverénní série, která upoutala diváckou pozornost zejména skutečností, že jejím producentem je rumunská regionální pobočka fast food gigantu KFC. Zbytnělý product placement se logicky stává jedním z hlavních hrdinů parodické mikro teen age soap opery, který povrchním způsobem surfuje na módní vlně posedlosti sociálními sítěmi. Ze Social Me byl z technických důvodů promítnut jen jediný díl. Vůbec to nevadilo.

Čtveřici soutěžních seriálů v kolekci doplnily dva domácí piloty. Brněnští Kaskadéři s.r.o./ (Stunts, 2018) skládají osobitou poctu titulnímu řemeslu, i žánru akčních filmů, a mj. velmi dobře dojí dosud často neviděné komické valéry tvůrčího talentu opět v klíčové úloze se zjevivšího Jana Grundmana. Casting, jenž byl produkčně zaštítěn Mall.TV, a vznikl již v roce 2015 je dalším z plodů spolupráce scénáristy Roberta Geislera, režiséra Marka Najbrta a jejich osvědčených spolupracovníků. Tentokrát se hraje altmanovsky rozpustilá auto-ironická koláž o jednom malém castingovém studiu. Funguje jako samostatná mikro-komedie s řadou hořkých podtónů, a ve svých nejlepších momentech je přesvědčivější, než tematický spřízněná Zelenkova Dabing street. Nově ustanovené komické duo Pavlásek-Dyk má navíc do budoucna značný potenciál (remake Kamaráda do deště?) .

Následoval očekávaný vrchol večera, v podobě projekce prvních dvou dílů šestidílného seriálu Bez vědomí. Režií českého příspěvku do produkce HBO Europe se po úspěšné Pustině k televizní tvorbě vrací Ivan Zachariáš. Paranoidní konspirační thriller, který bez skrupulí lze označit jako konzistentní stylistický crossover odkazů umělecké tvorby Alfreda Hichcocka, Romana Polanského, Johna Le Carré, L. G. W. Perssona, Egona Hostovského a dalších klasiků, je pro kariéru televizně debutujícího scénáristy Ondřeje Gabriela podobným průlomem jako svého času Hořící keř pro Štěpána Hulíka. Bez vědomí naštěstí v úvodu nekráčí cestou povrchních atrakcí a frenetické akce, ale jeho předností je postupně, metodou pomalu utahovaných šroubů budované, napětí a sugestivní vystižení atmosféry doby, v němž hraje prim senzitivní filmová kamera Jana Velického, detailní scénografie Jana Vlasáka, a vynikající soundtrack, překvapivě vzniknuvší v umělecké gesci Petra Maláska. Tradičním rysem produkce HBO je pak výborné nakládání s exkluzivním hereckým obsazením: sólové výkony jsou zde přísně podřízeny celku, na samoúčelné efektní exhibice se naprosto nehraje. Vedle Tatiany Pauhoufové, která je naprosto přesvědčivá jako famózní hudebnice, dívka v ohrožení i postupně líhnuvší se hrdinka, mj. zaujme i Martin Myšička v roli jejího morálně ambivalentního muže, či Martin Hoffmann a Jan Vlasák ve vděčných, avšak nepovrchně traktovaných estébáckých partech. Čekání na listopadovou premiéru bude dlouhé, vážení!

Na bujaré večerní party v prostorách Tržnice Brno na jsem se posléze na počest úspěchu Bez vědomí pokusil pozřít cvrčka v želé. Hlavička šla, zbytek již nikoli.

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Jeden Killer vládne všem. Díl druhý: V zajetí kvalit!

Již ve svém druhém dni vycenil Serial Killer naplno své tesáky, to když mě navzdory původním plánům pevně přikoval na projekční maratón kompletu první série coming of age kultu Skins. V našich domácích vodách dosud oficiálně nepublikovaný britský seriál je na hony vzdálen hysterické umělosti žánrových souputníků především americké provenience. Naopak, z hlediska inspiračního i formálního je napájen tím nejlepším z ostrovní popkultury devadesátých let. Seriálový Trainspotting pro start 21. století, dalo by se říci. Postavy, jejichž diváckou atraktivitu definuje nejen jejich původ, nebo častá nepředvídatelnost jednání, ale především autentická herecká interpretace nezřídka debutujících představitelů, z nichž řada se za dvanáct let od premiéry první řady stihla parádně etablovat v mezinárodním měřítku (za všechny např. Kaya Scoledario, Nicolas Hoult či Dev Patel). Brilantní lektorský úvod Alžběty Šáchové byl jedním z klenotů nadmíru povedeného večera, jenž mi svým koktejlem různorodých emocí, vytříbeného vizuálu a skvostné hudby nekompromisně zabránil opustit sál na déle než hodinu, kdy jsem jediný z dílů obětoval bleskurychlé rekognoskaci středečního doprovodného programu.

Party Romano Killer, které kromě tematických vystoupení i lukulských hodů vévodilo především promítání prvního romského sitcomu Miri fajta (Moje rodina, ČR 2018), byla náležitě temperamentní, spontánně zábavná, a ideálně Serial Killer kořenící o další nečekanou příchuť. Projekt brněnských tvůrců, jenž prapůvodně spatřil světlo světa v roce 2017 coby divadelní inscenace, rozhodně doporučuji k divácké pozornosti, i nanejvýš vítané podpoře!

Ve dni čtvrtečním jsem se útulným gaučíkům komorního No Artu sice pro jistotu vyhnul, nicméně zde prezentovanou kompletní první řadu koprodukčního seriálu Lilyhammer (Norsko, 2012), při jehož tvorbě spojila síly norská veřejnoprávní televize NRK s Netflixem, jsem následně z vlastní iniciativy nakoukal soukromě, a mohu zodpovědně potvrdit, že se jedná o další z neklamných důkazů vysoké úrovně programové dramaturgie Serial Killera. Seriál, v němž se inspirační odkaz Rodiny Sopránů (USA, 1999-2007), a dalších mafiánských klasik střetává s ironicky traktovanou každodenní realitou norského maloměsta je novodobou komediální klasikou, i povinným milníkem každého vážnějšího zájemce o moderní evropskou televizní tvorbu.

Příliš jsem se ovšem nepotkal s dystopickou, sociálně kritickou komedií populárního belgického stand-up komika Joosta Vandecasteelese Generace B (Generatie B, režie: Pieter Van Hees, Belgie, 2017). Slibný námět, jenž si se sebeironicky pohrává s generačními atributy mileniálů i specifiky belgické sociální politiky, je totiž postupně ubíjen nepřesvědčivou realizací, v níž nad břitkými pointami dost často převládají zbytečně dlouhé popisné dialogy, i neobratné režijní vedení herců. Plus naopak posílám za dílčí úderné nakládání s nahotou, i jinými kontroverzemi.

Za belgickým částečným zklamáním pak naštěstí následovala dvojice intenzivních lahod:

Rakousko-německá soutěžní perla M – Vrah mezi námi ( M - Eine Stadt sucht einen Mörder, 2019), je vizuálně opojnou, umělecky sebevědomou (nad)žánrovou kreací, která v razantní režijní gesci Davida Schalka ladně fúzuje klasické tvůrčí dědictví jednoho z otců filmového expresionismu Fritze Langa, s ryze současnými filmařskými postupy. Výsledkem je fascinující atmosférická jízda jíž kromě stylistických hrátek, zdobí vynikající herecké výkony řady slavných matadorů (mj. Moritz Bleibtreu, Lars Eidinger, Udo Kier), i možná nečekaná, tím však účinější, občasná přítomnost sebe-shazujícího humoru. Jedno z nejpříjemnějších překvapení soutěžní sekce!

Naprosté čtvrteční finále pak zajistila dosud čerstvá seriálová novinka, zrozená v hlavě renomovaného skandinávského komika Vidara Magnussena, který se kromě autorství scénáře s jedinečným gustem ujal i titulní role svérázného kriminalisty-vynálezce. Magnus je vynikajícím postmoderním pastischem, v němž se největší žánrová klišé, pevně spjatá se severskými mysteriózními kriminálkami, dostávají na pekelně přesnou mušku totálně odzbrojující parodie, jež je inspiračně živena nejlepšími eskapádami Franka Drebina, bratří Marxových či komisaře Cluzóa. V přímé souvislosti s neodolatelným norským smyslem pro brutální pointy i neortodoxně eruptivní Magnussenovou kreativitou tak vzniká jedna z vlajkových lodí televizního humoru. Loučím se rozradostněn velmi!

Pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Serial Killer is going to Brno díl 1.: Festivalu zrod!

Prolog:

Je bezpochyby výjimečnou příležitostí zaznamenat mimořádnou událost ve fázi jejího faktického zrodu, respektive v momentu, kdy kolektivem stvořitelů pečlivě dlouho hýčkané dítko je poprvé vypraveno do světa, a ke konzumaci předhozeno senzace chtivému publiku. Není tudíž divu, že po lákavé možnosti plně se zúčastnit nejčerstvějšího příspěvku k pravidelnému obohacování kulturního milieu Brna, pilotního ročníku mezinárodního festivalu televizní a online seriálové tvorby břitce pojmenovaného Serial Killer!, jsem skočil jako štika po mušce. Netajím se totiž názorem, že exkluzivní audiovizuální laskominu tohoto druhu Brno dosud bytostně postrádalo, stejně jako střední a východní Evropa podobně zaměřený festival. Televizní a webová tvorba zažívá v posledních letech bouřlivý progres, jenž by byla škoda nereflektovat na poli širšího kontextu a v Brně J.    Ambiciózní plány šéfky festivalu Kamily Zlatuškové, programového ředitele Jiřího Flígla a jejich spolupracovníků jsem tedy od počátku sledoval s intenzivním zájmem a sympatiemi,  má přítomnost na májovém vyvrcholení jejich snah je tady věcí nezpochybnitelně logickou.  Přijměte tedy mé pozvání k četbě deníkových zápisů z podniku, jenž šanci má kultem se stát. Seriál z festivalu seriálů je totiž přesně to, co v úvodu května číst chcete!

Akreditace a prvotní ohledání terénu

Vcházím do přívětivých hlubin Scaly, královny brněnských biografů, abych se opět profesionálním divákem stal. Dojem první je veskrze kladný, byť jde o pilotní ročník festivalu, žádná s očekávaných dětských nemocí se naprosto nekoná, neboť drtivá většina realizačního týmu Serial Killera má zjevně bohaté zkušenosti ze spřízněných akcí, nebo je přinejmenším precizně vyškolena. Moje novinářská akreditace je vybavena rychlostí vítězů pardubické steeplechase, za příjemně neformální přátelské atmosféry, i přívětivých úsměvů půvabných festivalových kněžek. Palec vzhůru letí za zodpovězení všech mých otázek, jasnou navigaci do press centra, jež sídlí v Divadle Bolka Polívky, i stručné a jasné seznámení s náležitostmi rezervačního systému. Po letmém obhlédnutí festivalového teritoria nastal čas dlouho očekávanou akci slavnostně zahájit.

Výstřel startovní

Úlohy průvodce večerem se s grácií sobě vlastní zhostil brněnský Eben, entertainer a člen souboru činohry NdB Roman Blumaier, který ve svém jevištním projevu hravě spojuje rysy čerta šikuly, Harryho Šoumena i chalupáře. Pochodeň festivalového kvasu byla zapálena soutěžní projekcí projektu České televize Most!, v němž se opětovně v tvůrčí činnosti spojili scénárista Petr Kolečko a režisér Josef Prušinovský.  Všechny trademarky sehrané dvojice zůstaly zachovány, vrací se skvostná významotvorná práce s hudebním doprovodem i precizní vedení herců. Opět ďábelsky růluje Martin Hoffmann, jemuž více než zdatně sekundují Erika Stárková, Michal Isteník, Vladimír Škultéty či Cyril Drozda, v menších úlohách se zjeví dokonce i ikony ústeckého Činoheráku Matúš Bukovčan a Jan Jankovský, za vyzdvihnutí rovněž stojí i výborné zapojení neherců, a záměrně pokleslé popkulturní kejkle (Pošta pro Tebe!). Ze dvou uvedených epizod se zatím zdá, že Most! Má svou poetikou blíže ke Kobrám a užovkám než k Trpaslíkovi, tvůrčí asociace na tvorbu čelního věrozvěsta domácí filmové fantasmagorie Miloše Macourka, tak střídá brutální sociálně satirická nota obohacená o dílčí příměs balkánské gangsterky, a rodinného melodramatu. Rozhodně potěší akční scény, i skutečnost, že i tentokrát jde zjevně o víc, než pouze o komický příval vulgarit. Petr Kolečko zas jednou vypnul autopilota, a jeho dialogické výměny fungují skvěle. Suma sumárum vynikající festivalový start, a vyhlížení budoucí ozdoby podzimního programového schématu ČT. Dílčí výhrada je tentokrát jen jedna, v podstatě tradiční – stopáž cca 40 minut se pro zvolený formát po Trpaslíkovi opět jeví jako přílišná. Zkrácení o cca 5-10 minut by zejména pilotnímu dílu pomohlo k razantnějšímu rozjezdu.

Komedie rozvodová

Druhou projekcí středečního večera se ve Scale stal příspěvek do programové sekce věnované Dánsku. Série lakonicky pojmenovaná Pospolu v rozvodu (Bedre skilt end aldrin, DK, 2016) s nadhledem i pochopením sleduje peripetie postupného rozpadu jednoho běžného manželského svazku a jeho dopad na komunitu přátel, rodinných příslušníků a sousedů. Nespornou předností sympatického projektu je neokázalost zvolené formy, herecká autenticita i nenásilné spojení humoru a smutku. Série, která se dočkala zaslouženého mezinárodního úspěchu, jenž korunoval vznik amerického remaku, je v podstatě fikční variantou Třeštíkové Manželských etud, respektive inspirační ozvěnou Bergmanových Scén z manželského života (Scener ur ett äktenskap, Švédsko, 1973),  mne svou neokázalou virtuozitou dovedla k dumání nad otázkou, proč podobně povedený projekt v domácím kontextu dosud nevznikl. Odpověď spatřuji v neochotě místních tvůrců vyprávět příběhy běžných rodin. V naší navzájem zaměnitelné produkci totiž dominují extrémy – sterilně exkluzivní prostředí a sociální dno. Pospolu do rozvodu představuje mainstreamovou špičku žánru, a velmi vítaný inspirační zdroj. Parádní tečka seriálové středy.

Vzhůru na party!

Festival disponuje dvojicí oficiálních meeting pointů – kavárnou Morgalu a „guerillově“ zabydlenou bývalou budovou ČT na Běhounské 18. Za místo své první festivalové party jsem zvolil druhý z nich, jenž se stal nočním srdcem Festival Killera, a dobře jsem udělal. Jakubské náměstí tepalo báječně, komunikovalo se i konzumovalo jedna radost, žádná fronta netrvala dlouho a nikdo si o nikoho neodřel lokty. Bůh organizovanosti nad námi zjevně držel svou ruku. Do prvního stádia čtvrtečního rána odcházím s úsměvem a natěšen na věci příští. Dobrou noc, a pokračování příště…

P. S. poznámka k festivalovému vizuálu: je výrazný, šťavnatý a sexy!

Petr KlariN Klár