Srdečné pozdravy z Mighty Sounds: Díl třetí – Finita commedia!

V neděli bahnité sčítal jsem rány, a zase tak hrozné to nebylo. Větru a dešti sice Mighty Sounds zjevně ještě poručit neumí, což ale vůbec nebylo na škodu. Osobně se mi občasná bahenní koupel či sprška přírodní zamlouvá mnohem víc, než úmorná vedra. Navíc to tmelí kolektiv!

Své letošní táborské finále festivalové jsem křepce nakousnul ve Stanu Radia 1, na tradičním sedánku s vůdčími osobnosti místního štábu. Mighty FAQ je dalším z důležitých důkazů vynikajícího přístupu organizátorů. Všechny důležité dotazy byly zodpovězeny pregnantně, komplexně, bezprostředně, a naprosto bez jakýchkoli arogance stop. Velmi dobře!

Posléze letím na Jameson stage, podpořit domácí metalcoreový progres: Final Flag jsou živočišní, úderní, a umí jizvy předchozích nocí hojit. Alespoň Ty moje určitě. Su znovuzrozen zas a pro nášup další letím si!

V R1 stanu tentokrát docením insitní testropunk divadla Marza, jež v tu dobu razantně finišuje svůj letošní master piece, inscenaci Půl fikce – Historky z blázince. Byť si populární spolek udržuje svůj nezaměnitelný styl, jsem podstatně spokojenější než loni. Marza jest bezpochyby jednou z ozdob letošní kolekce místního plátěného chrámu neortodoxní kultury. Podobně se ostatně dá hovořit i o dalším stálém hostu festivalu, dávno již sehraných skečistech ze spolku Arte Della Tlampač. Budějovičtí „Monty Pythoni“ zrají každým rokem, a není divu, že jejich statut pozvolna začíná naplňovat zprofanovanou kategorii kultu. Jen tak dál vážení!

Vůbec ale nevyšla debutní programová reprezentace pražského centra současné satiry, Divadla RePublika. Jejich inscenace Homeless navzdory propagačním proklamacím nebyla hořká, ani nápaditá, úroveň vzájemné herecké komunikace, coby základního předpokladu zvolené žánrové disciplíny, byla naprosto tristní. Neschopnost Jana Julínka, herce a režiséra v jedné osobě, jevištně partneřit s podstatně uvěřitelnějším druhým aktérem nepříliš povedeného kusu (a autorem jeho dramatické předlohy) Pavlem Němcem, byla navíc prudce akcentována nešikovně a zbytečně používanými mikroporty, Zbytečná skvrna na jinak precizně vycíděném letošním programu divadelní sekce. Důkazem mých slov budiž i nulové reakce zúčastněného publika. Ticho vůkol panující a letmá ušklíbnutí by se dala spočítat na prstech jedné ruky. Škoda, přeškoda!

Hořkost vyvolanou nepovedeným finálním chodem teatrálním naštěstí v pohodě mnohokrát překonaly hody hudební: vynikající byla dvojice celtic punkových vystoupení v podání německých Fiddler‘s Green a Greenland Whalefishers z Norska, neuvadající energií nadchli i česko-jevištní punkoví mastodonti Plexis, a další z tradičních ozdob místního line-upu, řadou pozitivních změn čerstvě znovunakopnutí pražští Discoballs. Svou práci velmi skvěle odvedli i Pipe & Pints, kteří opět suverénně potvrdili, že ústřední stage jim sluší jako z české scény málokomu.

Teď stručně k mým čerstvým objevům – z těch zazářily především okouzlující femi punkerky z Buenos Aires Kumbia Queers, a britští street ska pankáči The Bar Stool Preachers, jejichž táborskému debutu v roce 2017 jsem bohužel nebyl přítomen.

Výbornými hudebními headlinery se v neděli rovněž blýsknul i Radio 1 stan – démonický sólista Radek Sedláček aka Frank Love/ Mr. Cemetery rozjel nekonečně brutální klatovskou kombinaci samohrajkového disca a doom metalu. Svým bezelstným projevem, v němž se charisma gotického chroptiče něžně snoubí s medvídkem koalou, do svého dočasného pelíšku nalákal spoustu nadšeně reagujícího publika. Následující space popová performance v podání kapely Bert & Friends pak byla osvěžujícím halucinogenem v notách. Budoucnost českého mainstreamu doufám.

S blížícím se koncem patnáctý ročník Mighty sounds rozhodně neusnul na svých vavřínových korunách, naopak, nedělní závěr byl tvrdší úderů Marka Vašuta v Pěstech ve tmě. Božsky mně finálně seřezala trojice jevištních orgasmů – scénicky náležitě opulentní milovaní horrorbilly kingové Bloodsucking Zombies from outer Space, rozpustilí bosenští brázdiči sedmi žánrových moří Dubioza kolektiv, a finální punková nakládačka amerických monster z The Casulties.

15. ročník Mighty Sounds přinesl řadu změn, z nichž většina byla k užitku – zúžení areálu, zmenšení počtu scén i redukce kapel zcela jistě přispěla k vetší komunitní sevřenosti festivalu. I tak jsem řadu koncertních vystoupení i dalších atrakcí nestihl. Omlouvám se, leč nebylo to možné převážně z důvodu omezení způsobených fyzikálními zákony. Akce vyniká atmosférou pospolitosti takřka rodinné a nepostrádá poetickou příbuznost s dětskými tábory pro mírně odrostlejší jedince. Bez vedoucích, šikany, a kanadských nocí, zato však se spoustou zábavy, tance a bojových her.

Mighty Sounds je šperk, nejspíše kroužek v nosní dírce nádherný holky, jež zove se Česká klubová kultura. Je organizována osobnostmi z jejího středu, a zároveň nejen pro ně. S láskou, pokorou, i jasnou vizí. S úctou se klaním jejich odvedené práci.

Děkuji velmi, a na příště těším se!

Petr KlariN Klár

Srdečné pozdravy z Mighty Sounds: Díl druhý: sobotní srdcemlejn!

Ráno jak z Foglarových románů přivítalo sobotu na Čápově dvoře. Dopoledne věnoval jsem decentní popáteční rekonvalescenci, i analýze poznámek deníkových. Svůj průlet druhým festivalovým dnem jsem nemohl nastartovat jinak než na scéně hlavní, výletem do výběhu mezi Zvířat Sto. Legendární ska královská grupa, je již po léta naprostou koncertní jistotou. Výtečně šlapající ansámbl, vynikající průvodní slovo neortodoxního entertainera Jana Kaliny, svůdné noir charisma Jany Jelínkové a nekonečná zásoba hitů, jež byly velmi dobře podpořeny i ochutnávkou z alba budoucího. Poezie, jíž je radost poslouchat a všemi smysly vnímat! Skupina, jež by na většině jiných míst u nás i v zahraničí patřila mezi hlavní pilíře programu, zde sobotní jeviště otvírala i křtila. Radost intenzivní v úsvitu druhé letošní Mighty Sounds šichty. Děkuji a mávám!

Následovat nemohlo nic jiného než punková divadelní cooking show ve stanu Radia 1. Letos dvacetiny slavící Ztracená existence je se svou scénkou Gastropunk přesnou esencí stanově-jevištní estetiky – jednoduché, vtipné, úderné a v mnoha ohledech osvobozující. Živouci definice guilty pleasure!

Následující ryčná skočná v podání táborsky debutující skupiny s poetickým jménem Koza Mostra mi svým mixem rocku, ska a balkánu totálně zbourala všechny bariéry když nekompromisně sfoukla prach z kompletního repertoáru mých oblábených tanečních figur. Kam se hrabe Star dance!

Vyrazil jsem podpořit i polské kolegy z osvěžující punkové skotačiny CF98, jejichž okouzlující pódiové řádění, jemuž dominoval bez debat magicky přitažlivý projev ústřední pěnice Karoliny, bohužel nebylo možno absolvovat celý. Proč? Protože Kabaret Punklesque. Sobotní podvečer mi mimo jiné připravil dosud nejhorší programový souběh, mí velcí oblíbenci Queens of everything se ale museli před punkovou burleskou sklonit, jako má láska k pivu, nintendu, braku a kvalitní literatuře před láskou k ženám, dětem a Buffy, přemožitelce upírů. Souhvězdí krásy, vtipu, erotiky a stanového dusna prostě nelze odolat.  Nikdy. Další z vrcholů čápově-dvorského blaha. Proměnili šapitó v tropy. Ach!

Z tendence k relaxaci, i díky prosté úctě jsem se nechal chvilku kolébat pohodově dinosauřími rytmy The Original Wailers, abych pak kročeje své opět namířil do Rádio 1 stanu, jež stalo se v čase tom komnatou pro pornofolku knížete. Záviš nepřekvapil, bezprostředně na výzvy spontánně hlučícího  publika reagoval a jurodivě sázel vypalovačku za vypalovačkou. Pornosongy zhusta dominovaly nad lyričtější části bardova repertoáru, ani toho se ovšem šlechtic nestranil. Výborná atmosféra pospolitosti pod plátěnou střechou jest dalším z neklamných znaků vstřícnosti místního návštěvnictva.

A pak jsem se dobrovolně nechal přejet Povodím Ohře. Nejlepší tuzemská kapela, kterou jsem letos viděl poprvé! Ideální pro zamilované dvojice všech orientací. Něžnější půlky radostně spočinou na nejcharismatičtějším pěvci široko daleko, a prefencéři tvrdosti radostně zavýsknou nad valivým deep country corem. Texty jsou pak básnickým labužnictvím. Pokud na Povodí Ohře během svých kulturních toulek narazíte, musíte jim šanci dát.  Nezklamou. Jest mým snem jejich společné turné s Nylon Jail!

Poté se naplno projeví organizační um Mighty sounds – díky osobním neshodám v kapele zrušené vystoupení britských old school oi! punkových legend Cockney Reject bylo okamžitě nahrazeno budějovickou celtic punkovou skupinou Pirates of the Pubs. Improvizaci sláva. Tančím a mám radost z odvážlivců, kteří se beze strachu chopili osudem předhozené výzvy. Gratuluji!

Pak letos podruhé zaslzím – metal coreové orgie While She Sleeps mi naprosto vyrazí dech, a popasou se na mé hlavě, jak z vejce ledva vylíhlý facehugger. Nádhera zvíci Nebe nad Berlínem. Tábor je Glastnonbury!

Skandinávští headlineři Turbonegro jsou bezesporu fajn, ale po několika úvodních písních je zanechávám jejich početnému a nadšeně radost projevujícímu publiku a sám vyrážím na berlínskou dirty countryovou partu A pony named Olga. Německá odpověď na Povodí Ohře je pro mě báječnou sobotní rozlukou s Lucky Hazzard stage, a dalším z překvapivých objevů letošního ročníku.

Posledním hrotem koruny mého druhého letošního Mighty sounds dne se pro mě stal nostalgický výlet do časů dospívání, kdy Dog eat Dog v mém osobním žebříčku oblíbenosti přespávali v těsné blízkosti Nirvany, Našrot a Beastie Boys. Kouzlo i chuť do pódiového kejklení nepostráceli ani po letech a řadě personálních změn, stejně jako sklony k častým verbálním proklamacím, jež rozumné pokrácení by přece jen prospělo většímu spádu vystoupení. Nicméně No fronts, Who the king?,  Lucky, i řada dalších povědomých položek track listu fungují spolehlivě pořád. Perfektní předehra spánku. Na shledanou brzy!

Petr KlariN Klár

Srdečné pozdravy z Mighty Sounds_ Díl první: příjezd a slasti páteční!

A jest to tady, má letošní letně prázdninová kulturní odysea slavnostně přehryzla svou startovní čáru. Stalo se tak nikde jinde než na táborském letišti Čápův dvůr. A jaké že to startování bylo? Přijměte pozvání k následujícím řádkům.

Multižánrový festival Mighty sounds je mi z mnoha důvodů dlouhodobě sympatický, a tak není divu, že jsem si za výchozí bod svých bujarých radovánek léta roku 2019 zvolil právě jeho drsně přívětivou náruč. A rozhodně jsem nelitoval. První předností slavností punku, ska, reggae, hc, rockabilly a dalších spřízněných žánrů je totiž organizační virtuozita. Není tudíž divu, že jindy a jinde obvyklé akreditační strasti se tentokrát naprosto nekonaly. Do půl hodiny po příjezdu jsem byl náramkem ocejchován, i v kempu (ve vlastním a vlastnoručně postaveném stanu) ubytován, a legrace mohla začít. A že jí hodně bylo!

Prolog

Jako zkušený festivalový harcovník jsem samozřejmě vyrazil tak, abych stihl i tradiční warm-up, neboli Večírek pro nedočkavé, tentokrát v režii italských street punkerů Los Fastidios, kteří se uvedli akustickým setem jako ochutnávkou svého budoucího vystoupení na Jameson stage, a posléze i nestorů českého punkového djingu, Zeda Tchichimana a DJ Fruty. Před-zahájení jak má být. Radost, tanec, ženy a zpěv za prvního vlahého deště letošního ročníku. Co víc si přát?

Páteční dějství prvé

Do pátečního odpoledne se po kompletně protančené noci vstávalo překvapivě lehce, s úsměvem a naštěstí do sucha. Protože ale okolní dění velmi rychle nabralo tradičně intenzivní Mighty sounds grády, nastal čas naplno se ponořit do hlubin rozkoše. Letiště Čápův dvůr bylo briskně uvedeno do excelentní formy provozní, a připraveno na první příval kulturních vzruchů chtivého diváctva. V těsné blízkostí press centra jsem naštěstí kromě obsluhy krásné, skvělé i charismatické nalezl zřídlo chutného prosecca za cenu takřka lidovou, jež posloužilo k neokázale slavnostnímu přípitku k oslavě letošního patnáctiletého jubilea festivalu, i coby tekutá fanfára zahajující sezónu štěstí. Na průzkum areálu vzhůru!

Mé první kroky logicky vedly do stanu Radia 1, které tou dobou již okupovala místní konferenciérská legenda a velký příznivec kvalitního krabicového vína Rucio, Jirka Hvězdoň, který právě s pompou jemu vlastní na scénu uváděl tradičního startovače místních radovánek, Doktora Zádrhela. Přední odborník na otázky sexuální i jiné, jenž je alter egem spisovatele Marka Tomana, vtipně i fundovaně pohovořil o problematice festivalové antikoncepce, a co víc, předvedl i několik praktických ukázek, při nichž mu v nevděčné i nebezpečné úloze figuranta velmi zdatně pomohl zdatný herec a improvizátor, Ladislav Karda. Stručné, vtipné, aktuální. Po úderném potlesku bleskurychle vyrážím na první průzkumné kolečko po dalších pódiích.

Poté, co jsem svou přítomností podpořil výtečnou domácí budoucnost hardcore v podání sympatických táborských úderníků My hard lesson, a na Jameson stage prověřil pružnost a stabilitu svých kopyt koncertním setem skočné mezinárodní multižánrové grupy s převážně pražskou adresou Ting, letos prvně jsem se zastavil pod zdejším hlavním pódiem. To bylo právě sebevědomě obýváno letošním Mighty Sounds debutantem, jinak však letitou jistotou domácí punkové říše, věhlasnými brázdiči kulturních svatostánků, SPS. Ti přijeli v zúžené, pouze tříčlenné sestavě, jež se ve velkorysých prostorech chvílemi zvukově ztrácela. Kapelu, jejíž syrovosti by jinak mnohem více slušela některá z menších scén, naštěstí srdnatě podpořili skvěle se znalostí textů i mnoha pohybovými kreacemi blýsknuvší fanouškovské davy.

První dějství pátku končím ve stanu Radia 1. Na stand-up podvečírku Show Stání je zdaleka nejlepší jeho název. Z dvojice jevištních bavičů se podstatně lépe daří Dominikovi Vu, jehož vystoupení nepostrádají timing, sebeironii, ani občasné doteky originality, tedy aspekty, které jeho kolegyně Naďa Hůlková bohužel tentokrát postrádá v podstatě zcela. Její předvídatelné směsi pokleslého feminismu, špatně interpretované popkultury a lascivní vlezlosti bohužel chybí jevištní sebevědomí, přesvědčivé pointy, šmrnc. Proto se příliš nezdržují, a vyrážím na další kolo!

Dějství páteční druhé: Klauni, koťátka a Vagyny!

Nevěřil jsem příliš, že jeden z vrcholů letošního ročníku Mighty sounds přijde tak brzy, leč stalo se: Clowns mi svojí nespoutanou jevištní existencí dali jasně najevo proč jsem tady: abych čerpal energii, a prostě se těšil z okolního dění. Nejvíc sexy jsou dívčiny s baskytarou, to jest dávno jasná věc, kterou australská divoshow vrchovatě potvrdila. Tomu říkám páteční čaje! Kolena má sice úpí, ale já jsem nadšen, a opět v sobě objevuji vnitřního kozlíka Neposedu. Hosana!

Zklidnění kýžené následně nalezl jsem opět v divadelním šapitó Rádia 1, které v tu dobu suverénně ovládlo Koťátko zkázy se svojí rozmarnou performancí 101 věcí, co jste chtěli udělat, ale báli jste se. Ta se inspiračně napájí z hlubin kýče a třeskutě brakové estetiky. Ideální zábava pro všechny milce uvědomělé pokleslosti. Pokud na svých putováních na Koťátko narazíte, rozhodně mu věnujte svou pozornost, zaslouží si to. Jeho členové Helena Machová a Jakub Urban totiž kráčí velmi zajímavými stezkami a výtečně se u toho baví. A vy budete s nimi. Uznale pokyvuji!

Po kočičí pohybové ekvilibristice nemohlo přijít než další obří útok na moje smysly. Ano, můj oblíbený mužský punkový sbor Vagyny dy Praga. Jestli se v říjnu pokusím někde nechybět, bude to na jejich oslavě patnácti let existence, v pražském Lucerna Music Baru. V našlapaném pátečním playlistu jsem nezaregistroval žádnou zásadní absenci, nasazení zúčastněných pěvců bylo enormní a ohlas publika málem odfoukl stanovou plachtu. Šapitó slušelo Vagynám. Výborný závěr druhého dějství!

Páteční dějství třetí: Letem světem, s koncem doma!

Páteční finále bylo náročné fyzicky, logisticky i mezinárodně– nejprve jsem si v přívětivé atmosféře Radio 1 stanu zajuchal s dalším z nečekaných objevů letošního ročníku Mighty Sounds, Donny Benétem. Australský švihák co do vzhledu připomíná kombinaci Nicka Cavea. Burta Younga a Dannyho de Vita, hudebně je však blíže Dieteru Bohlenovi a dalším věrozvěstům evropského diska osmdesátých let. Chameleon z Miami Vice je ale naživo skutečně okouzlující, Štramák retromaniak strůjcem zábavy!

Bezprostředně po té mně uhranou Prague Conspiracy, jimž po pauze velmi prospělo intenzivní přitvrzení, strhující energický sexy projev nové zpěvačky Anny i české texty. K prasknutí naplněná Lucky Hazzard Stage právem hromadně skáče jako pominutý gumídek. Bravo!

Čerstvou krev do ledva znavených žil mi na hlavním pódiu pak nekompromisně vlije Toby Morse a jeho ikonická skate hardcoreová parta, lakonicky zvaná H2O. Nářez nad nářez, a já už netuším zda se potím, či pláču. Takhle vypadá nadšení z milované práce i naprosto oddaného publika. Další úspěch místní dramaturgie!

Sotva strávím několik příjemných chvil s břitkými psychobilly veterány Long Tall Texans, už mně nemilosrdný čas žene do blízkosti Jameson stage, na nikdy neselhávající Fast Food Orchestra. Další z letošních oslavenců opět dokázali početné publikum vyladit do totální sounáležitosti. Kouzlo kolektivu!

Letmo jsem se v relaxační poloze posléze nechal uchlácholit temperamentními groovy formace N.O.H.A., která v ten večer zněla nečekaně temně, abych pak vyrazil pro poslední koňskou dávku pátečního vzruchu. Kampak? Samozřejmě že za Elektrïck Mann!

Končit se zkrátka nedalo jinak, než s nekorunovanými šlechtici valašsko meziříčské kulturní scény, kteří páteční dění na Jameson stage zakončili s grácií sobě vlastní. Jasně, bylo to divoké, vulgární a pubertálně zastydlé, ale především zábavné, velmi často očistně sebeironizující a po čertech dobře zahrané a zarepované. Chlapci jsou ve formě, při síle i charismatu. Odcházím do noci s úsměvem na rtech.

Epilog

Bizarně roztomilou tečkou mého pátku na Mighty Sounds byla improvizovaná produkce šéfa stánku příznačně nazvaného U zpívajícího šéfkuchaře. Tvůrce nejlepších závitků v areálu totiž skutečně nezaváhal, zazpíval a sám se na elektricko-akustickou kytaru doprovodil. Slyšel jsem kompletní Stánky a vynikající interpretaci klasického hitu Když jsem já sloužil. Na navazující přídavek v podobě Jarošovského pivovaru se mi už ale nedostávalo sil. Na shledanou nad sobotními zápisky!

/pokračování brzy!/

Petr KlariN Klár

Lákání na 15. ročník Mighty sounds 2019, díl 2.: Domácí jistoty!

Druhý díl miniseriálu, vábícího na program letos slavnostně jubilujících mezinárodních oslav ryčné muziky nejrůznějších odstínů a barev Mighty sounds je tu, a bude tentokrát věnován souborům, jež budou hájit naše vlajky. Volume doprava a jedem!

Stálí hosté

Do Tábora samozřejmě dorazí i vlajkonoši míru a lásky, a jedna z pravidelných ozdob programu Mighty sounds - Fast food orchestra. Čerstvě energicky nakopnutí bujarými oslavami dvacetiletí vlastní existence, a s playlistem, jemuž kromě mnoha ověřených hitů, a řady pro výročí oprášených rarit vévodí i nový singl Do práce. Do tance tedy!

 Celtic-punková úderka Pipes & Pints se zhruba před rokem vrátila na pódia v plné síle a s novou pěveckou posilou. S Travisem do výrazu kapely vstoupila melodičnost i klid. Nenechte si ujít jejich setlist, jenž nebude skrblit novými singly!

Vrací samozřejmě i z další z letitých veteránů Mighty sounds, skapunkoví Discoballs. Personálně opět stabilní, navíc v čele s báječně zpívající, charismatickou frontmankou Míšou. Už se těšíte?

Dalším z dobrých stád holubích jsou i žánrovými konvencemi nespoutaní řádiči Queens of Everything, kteří i letos festivalové publikum nadchnou svým pestrým mixe nabroušeného rock’n’rollu se špetkou punku, klapající kontrabasem, až swing bandová dechová sekce a korunou vlastní krásy, aka nezaměnitelným chraplákem zpěváka Krleshe. P.S. možná přijde i tyranosaurus!

Prague Conspiracy si po kratším detoxu dávají opět retox. Kapela hudebně balancující na hraně punku, popu a poctivého rocku se s novou krví v žilách v podobě nové zpěvačky a druhého kytaristy vrhá do poněkud ostřejších vod, což je znát zatím především z nekompromisní pódiové prezentace. Další novinkou jsou texty v jazyce mateřském!

Návraty dlouholetých absentérů

Elektrïck Mann se do line-upu MS vrací po dvanácti dlouhých letech. Humor, nadhled, upřímnost, a crossover jak víno. Valašští králové alko-rapu přivezou mj. dvojici nových songů Pátek a Protože musim. Nutno neminouti!

 Letošní táborský comeback oslaví i proslulý orchestr Plexis. Družina vedená neúnavným nestorem českého punku Petrem Hoškem opět oslní energickým koncertním setem kombinujícím dlouhou řadu hitů, povedené covery a žhavé novinky. Plexis makropulos!

Nové tváře Mighty sounds

 Ani grindcoru nebude patnáctý ročník Mighty sounds prost! Jihočeští Gutalax jsou sice pevně spjati s trutnovským festivalem extrémní muziky Obscene Extreme, nijak jim to ale nebrání v letošní táborské expanzi. Nářez bude!

 Ohlasy country pak na Čápův dvůr přiveze Povodí Ohře, unilou romantiku táborových ohňů však nečekejte. Čekají Vás osobité texty, hardrock a vskutku originální zpěv. Zavítejte do pekel vlastních hlav!

A perlička na konec druhého dílu: Další z věrozvěstů domácího punku SPS zlobí  v hudebním univerzu už více než tři dekády, ale na MS vystoupí vůbec poprvé. A bude to mocné, přátelé. Hořčice mi už teď stoupá do nosu. Na shledanou příště!

Zápisky z galaxie jménem Mighty sounds: díl 4. Vítejte ve stanici coda!

Dva týdny po skončení 14. ročníku Mighty sounds je tu i závěrečný díl mého seriálu o něm. V následujících několika odstavcích se s rozvahou pokusím definovat podstatu úspěchu festivalu, který mi neokázale, leč s přesvědčivostí, hodnou Pythágorových pouček, navrátil ztracenou důvěru v českou budoucnost prázdninových hudebních open air akcí. Připravte se, začínáme!

 1. Personál

Začněme od podstaty - sledování toho, jak na Čápově dvoře všechno funguje s grácií precizně namazaných lyží špičkového biatlonisty pro mně bylo v podstatě jedním z vrcholů programu. Nemluvím přitom jen o hlavních dračích hlavách festivalu, ale i o řadových zaměstnancích, včetně brigádnictva. Aroganci, nebo neochotu pomoci jsem nikdy nezaregistroval, naopak, vždy jsem se dočkal promptní pomoci, případně odkázání na konkrétní kompetentní osobu. K časovým skluzům takřka nedocházelo, situace hrozící stresem byly řešeny s obdivuhodným klidem.

Projevení speciálního uznání si pak zaslouží zúčastnění zvukaři, protože už léta se mi nestalo, abych během třídenní hudební akce ani jednou nemusel žehrat na špatně nazvučený koncertní set. Bravissimo!

2. Areál 

Zcela bez výhrad - ač byl festival navštíven opravdu hojně, areál letiště Čápův dvůr disponuje natolik velkorysými prostorovými dispozicemi, že zácpy a jiné obvyklé festivalové prudy, přímo související s enormním počtem publika se zde podařilo vymýtit takřka stoprocentně. Pro představu: můj nejdelší pobyt ve frontě na nápoj či jiné občerstvení netrval ani tři minuty, čekání na volnou toaletu bylo obvykle šťastně ukončeno během maximálně několika desítek vteřin. Festivalová pódia od sebe byla vzdálena tak akorát, aby se všechno dalo v pohodě uchodit, a zároveň se jednotlivé produkce nepřeřvávaly. Orientace v areálu byla po prvním letmém projití bezproblémová, značení jasné.

3.  Publikum

Pestré, názorově různorodé, avšak pospolité. Veselá, nekonfliktní komunita. Nebyl jsem svědkem jediného agresivního výpadu, naopak, i v největším kotli se lidé k sobě chovali velmi ohleduplně. Byť jsem byl na Mighty sounds v podstatě novicem, žádnou zášť letitých návštěvníků k těm premiérovým jsem nezaznamenal, ba naopak, mnohokrát mi bylo srdečně popřáno, ať si svůj první ročník pořádně užiji, byl jsem opakovaně pozván na drink i k  ochutnání dobré krmě, nezřídka se mi dostalo i výživného programového typu. Naopak se zde takřka nevyskytovali otravní salámisti, pro něž je festival jen vítanou příležitostí k otravování bližních svých. Jaká to příjemná změna!  

4. Programová pestrost

Dech beroucí - i když se Mighty sounds stále prezentují především jako festival žánrový, rozhodně to neznamená, že by jejich doménou nebyla šíře programového spektra. Naopak, o precizní multižánrové vyladěnosti  táborské přehlídky si Colours, Rock for people a další konkurenti mohou  nechat jen zdát. To že zde až na vyjímky absentují povrchní PR fangle je jenom důkaz skutečnosti, že Mighty sounds cílí na publikum náročnější i poučenější, které nezajímá náhodná skrumáž pseudoatraktivních jmen, jež zrovna náhodou jedou turné, ale naopak program jako vzájemně provázaný, detailně promyšlený a dokonale dramaturgovaný komplex mnoha potenciálních zážitků. Letošní programová nabídka Mighty sounds nezapomněla skutečně na nikoho, včetně raperů, folkařů, metalistů, dancerů, sportovců i dětí. Skuhrat samozřejmě nemuseli ani divadelníci, byť inscenační výsledky některých těles jsem nemohl přejít bez kritického výpadu, viz. předchozí díly seriálu. I v případě divadelního stanu lze ovšem programovou skladbu pochválit - nepřebírá totiž dávno prověřené hity, ale poskytuje prostor autentickému divadelnímu punku. Vřelé díky za to!

5.  Jídlo

Mighty sounds ve svém 14.  ročníku velmi zdatně zafungovaly i coby food fest - nabídka pochutin byla adekvátně pestrá i kvalitní - mými favority tradičně byli Indové, velmi potěšila přítomnost rybárny, rozličných food trucků, chilli útoků, bramborákových kroket, dostal jsem i vynikající vietnamské závitky. Zákeřný úlet jsem objevil pouze jeden, a sice v podobě "veganského Pho", což je skutečně nesmysl, respektive zeleninový vývar s koriandrem, za což by provozovatelé dotyčného stánku dostali od strážců tradic řádně za svá, nepříliš poctivá, ušiska.

6.  Desatero největších zážitků letošního Mighty sounds

Z kapel, jejichž vystoupení jsem bohužel nestihl, by se jistě dal sestavit další plnotučný žebříček, s nímž vás možná seznámím později, až stihnu všechny inkriminované resty poctivě naposlouchat alespoň z jejich alb. Top ten svých největších zážitků z letošního Mighty sounds vám ovšem můžu nabídnout už teď:

X. Jenny Woo´s Holly Flame - sympatická , jevištně bezprostřední frontmanka, výborně šlapající kapela, resuscitující to nejlepší ze street punkových, i neošansonových tradic. Doufám, že jsme je neviděli naposledy.

IX. Mighty fashion show: Hollywood - půvab, pohoda a šarm. Nejenom zúčastněných performerek a performerů, ale celého jevištního tvaru, jenž rozmarně kombinuje módní přehlídku a princip filmu na divadle.

VIII.  Supertesla - Čirá radost!

VII.. LVMEN - Díky za páteční noc. Přípluli jste přesně v ten moment, kdy jsem Vás nejvíc potřeboval.

VI.. Arrogant twins - Nejúdernější hudební duo aktuální domácí současnosti. Doporučuji sledovat.

V. Black Coffee Acoustic Stage - můj oblíbený azyl. Je výborné, že řada kapel odehraje na Mighty sounds kromě "velkých" setů i ty akustické. Nápad možná převzatý, rozhodně však skvěle fungující.

IV. The Airbags - Moc jste mi chyběli, rád jsem Vás viděl. Těším se, že příště si Vás dám zas v plně elektrizující ostrosti!

III.. Mad Sin pějí Ace of Spades - Kdo nezažil, nepochopí. Mazec!

II. The Rumjacks. Těšil jsem se, nezklamali, radost udělali.

I. The Bronx. Prostě zjevení. Nemůžu jinak. Xaviere, promiň :-)!

Největší zklamání - 20 000 židů pod mořem - viz. první díl (a na rozdíl od Marzy jsou to profesionálové).

7. Hrstka výhrad

Z výše uvedených informací myslím poměrně jednoznačně vyplývá, že považuji 14. ročník Mighty sounds za bezmála dokonalý. Je nicméně několik dílčích věcí, jež by se v letech příštích mohly zlepšít: 

- tištěný festivalový průvodce by si zasloužil pečlivější redakci - informace k jednotlivým kapelám jsou sice vzhledem k rozsahovým omezením dostačující, některé tvůrčí subjekty však v přehledu absentují, úplně pak chybí informace o souborech divadelních.

- oficiální webové stránky festivalu by mohly být  přehlednější, přesněji redigované a častěji aktualizované. Je sice prima, že fotografie z letošního ročníku jsou na sociálních sítích, ale slušely by i webu.

- bylo by fajn i decentně vylepšit festivalové "press centrum". Pohovky i internetové připojení jsou sice v pohodě, za slunečního světla se však příliš psát nedá. Trocha přítmí během dne by tudíž přišla vhod.  

- docela bych uvítal, kdyby kromě scény divadelní bylo decentně moderováno i dění na pódiích ostatních.

8. Prohlášení na závěr 

Konečně jsem našel český festival, jemuž bych přál přítomnost svého milovaného Toma Waitse. Ano, jsou to Mighty sounds. Děkuji za vše, a za rok snad zas!

Zápisky z galaxie jménem Mighty sounds: díl 3. Nedělní hardcore!

Rozhodně se nedá říci, že by Mighty sounds v posledním dni svého 14. ročníku ztrácely na energii nebo kvalitě programu, postupný exodus části publika za domácími povinnostmi byl ale se sílícím večerem docela znát. Velká škoda uprchlíků, protože pořád se děly velké věci!¨

Talk show, divadelní bolení, a radosti neocirkusové!

Mé letošní loučení s nadmíru přívětivým prostředím letiště Čápův dvůr zahájila v divadelním stanu Listárna s organizátory Mighty sounds. Odvahu admirality festivalu přizvat ve finále akce svoje návštěvníky ke společné debatě intenzivně oceňuji, stejně jako skutečnost, že diskuse proběhla v neformální přátelské atmosféře, s věcností, i žádoucím nadhledem. Mezi opakujícími se námitkami nejčastěji zaznívala letošní absence alternativního vchodu, a narážky na pofiderní kvalitu piva – co se vstupu týče, neměl jsem pocit, že by u něj docházelo k nežádoucím zádrhelům a místo piva jsem letos dával přednost jiným nápojům, takže zde soudit nemohu. Zaujal mne ovšem slovenský mladík, který se pokusil legitimizovat krádeže zálohovaných kelímků pomocí proklamací o svobodě trhu. Naštěstí byl organizátory promptně a s humorem vyargumentován. Diskuse opět potvrdila můj pozitivní dojem z empatie organizátorů, jejich hudební erudice i upřímného nadšení, které zdaleka přesahuje pouhý finanční interes. Příjemný i poučný do dne start!

Bez mých výhrad se ale bohužel neobejde přímo navazující vystoupení pravidelného hosta Mighty sounds, divadla Marza, s inscenací Kapitán Slipy a útok mluvících záchodů. Prepubertální literární kult z pera spisovatele a ilustrátora Dava Pilkeye se divadlu bohužel povedlo dokonale zprznit. Mohu sice respektovat statut maskota festivalu, nikoli však bezbřehou nudu, jež pramenila zejména ze dvou základních aspektů – prvním byla nesmyslně přebujelá stopáž inscenace, jejíž fabule i syžet by sotva vydaly na delší skeč, druhým pak přítomnost vypravěčky, jež každou přicházející situaci nejprve explicitně popsala, čímž pravidelně umrtvovala nejen jevištní dění, ale i mne. Soubor sice chvályhodně pochopil hranice svých možností, a vybavil se mikroporty, pochválit by se dala i zjevně poučená práce se scénografií a v rámci omezených možností i poměrně kreativní kostýmní řešení, nic z toho není ovšem platné, pokud výsledek irituje absencí temporytmu, energie a hlavně zábavy. Marzo! Stokrát se můžete zaklínat záměrnou insitností i diváckou základnou složenou z kamarádů, mou otrávenost z promarněného času, a špatně zvládnuté adaptace zahnat nemůžete. Největší poklesek letošní dramaturgie divadelního stanu.

Dočasně ztracenou reputaci divadelní dramaturgie festivalové neděle ale naštěstí v zápětí zachránili Hombres na chůdách – sympaticky bezprostřední vystoupení chůdařských hbytců Jakuba Albrechta a Petra Štěpánka, jež živě produkovanou hudbou doprovodil Daniel Čámský, opět vrátilo mou důvěru do patřičných mezí a svou přirozeně hravou virtuozitou i příkladnou sehraností potěšilo nejen mně, ale řadu diváků velkých i malých.

 A teď konečně k hudbě již!

 Poslední hudebně festivalový nášup 14. ročníku Mighty sounds pro mě začal nadmíru pozitivně: domácí Swing Band Tábor vyváženou směsí žánrových standardů, i výletů mimo ně (Modlitba pro Martu!) neokázale, leč velmi účinně otevřel dění na hlavní scéně. Tanečníci všech stylů se opětovně spojili v báječně barevný rej. Paráda velká byla!

Programový slot startující v 18:00 hodin jsem sice chtěl původně rozdělit mezi kanadské Cancer bats a tuzemskou Superteslu, ale osud mění – čeští heartland-punkeři mi padli do noty natolik, že javor tentokrát ostrouhal. Netopýři jistě prominou.

Protože ale nikomu nestraním, vydal jsem se i mezi skinheady. Zde musím říci, že na rasisty ani nácky jsem na Mighty sounds nenarazil, zdejší skins byli přátelští, pohybově velmi talentovaní a povětšinou levicoví. Stejně tak koncert britských dělníků street punku, nebo chcete-li, Oi! Booze & Glory byl přímočarou pogo party pro všechny. Rytmus, sóla, chorály. V klubu by to byl asi ještě mnohem větší náhul, ale i hlavní scénu zvládli hoši obstojně. Má kolena dosud drží, ale začínají se hlásit.

Následuje koncertní set italské odpovědi na Ska-P Talco, jež je mohutně aplaudovaný rychle přibývajícím publikem. Chvíli zůstávám a nezávazně se kochám, protože však mé srdce bije pro minority, po několika melodicky ryčných písních mířím zpět do útrob stanu Rádia 1, na Jasnej pomeranč. 

Další z uměleckých subjektů, personálně blízkých Ztracené existenci, jejíž inscenaci Vařparáda jsem na festivalu bohužel nestihl, za což se veřejně kaji, sice také koketuje se škatulí SKA, ale v mnohem komornějším autorském gestu, z nějž se ovšem nevytrácí svěží humor, pro který jsem jasným cílem – inklinace k nostalgii po devadesátkových popkulturních modlách, jimiž je produkce Jasného pomeranče prostoupena, je mi totiž rovněž blízká.

Rozverně kabaretní skáčkovci z Jasného pomeranče byli ideálními předskokany pro jednoho z nekorunovaných králů nedělního večera – Xaviera Baumaxu! Litvínovského solitéra si na svých toulkách za kvalitní hudbou nechávám ujít málokdy, a zklamání se nedostavilo ani tentokrát. Ba naopak, skvostný bavič, textař, zpěvák a kytarista se dostavil ve formě takřka výtečné. Jeho sólové vystoupení se vyznačovalo bezprostřední komunikací s diváky i zákulisím, i tím, že sám interpret se po celou dobu evidentně dobře bavil. Skvěle navázal na vzpomínkovou atmosféru vytvořenou svými předchůdci, aby postupně představil všechny odstíny své kreativity, s výjimkou nejintimnějších introspektivních balad jako jsou například Dvě labutě. Vrcholem Xavierova setu byla beatboxová řežba Kvitová, a překvapivý přídavek v podobě klasického Reedova hitu Perfect day, jenž Baumaxa vypálil improvizovaně, z okamžité chuti si jej zahrát, jak posléze sám okomentoval.

Přiznám se bez mučení, že jsem se domníval, že po Baumaxovi mně už žádný překvapivý vrchol nečeká, neboť americké úderníky Sick of It All a Anti-Flag znám dobře jak své botky-ocelovky…  Jak jsem se mýlil! Obě výše zmíněné kapely sice náležitě potvrdily své kvality, a jejich vystoupením nemám co vytknout, leč můj notně již víkendem prozkoušený srdeční sval si v totálně zdrcujícím finále pro sebe ukradl někdo jiný. The Bronx! Málem bych kalifornské hardcore řezníky minul, leč jejich zvukař byl proti, a obrovsky libým hlukem mne přivábil až na protilehlý konec areálu, aby mi následně takřka urval hlavu tím definitivně nejlepším, čím mně letošní Mighty sounds obdarovaly.  Tohle zjevení dodnes neopustilo můj playlist, takhle nějak totiž začíná dlouhodobý vztah. Vrchol přišel sice už nečekán, za to však v pravou chvíli. Bylo to ostré, děkuji!

Příště: závěrečné resumé!

Zápisky z galaxie jménem Mighty sounds: díl 2. Pestrosti, Tvé jméno je sobota!

Sobotní dopoledne se ukázalo akorát tak dlouhé na rekonvalescenční spánek, rychlý nákup a oběd, který byl adekvátní kombinací prospěšnosti organismu a přiměřeného přísunu energie. Pak už opět nadešel čas naplno se ponořit do bohatého programu 14. ročníku Mighty sounds.

Laskominy (para)divadelní

Mě druhé  mezipódiové putování jsem zahájil tradičně na půdě stanu Radia 1, a to dalším dokladem skutečnosti, že žádný okruh diváctva není dramaturgii Mighty sounds cizí: pohádkou. Pasáček vepřů v podání Jednoduše divadla, je milou připomínkou kočovnických tradic v příjemné neinvazivní formě, v níž se decentní aktualizace, patrné zejména ve vtipném použití zlidovělých popěvků, setkávají s přehledně interpretovaným klasickým příběhem i bezprostřední komunikací s publikem. Jasným důkazem úspěšnosti zvoleného konceptu bylo evidentní nadšení nejen diváků dětských, ale i dospělých.

Za divadelní show jsem se ostatně v sobotu vypravil ještě dvakrát: programový slot s názvem Mighty Fashion Show: Hollywood, byl sice původně avizován jako módní přehlídka, ve finále ovšem vyzněl mnohem ambiciózněji, a sice jako poměrně sevřený scénický tvar, v němž byl princip „divadla na divadle“ vtipně použit jako výchozí bod překvapivě funkční reminiscence na Hollywood převážně 50. let v rovině vizuální, v rovině stylistické pak coby vzpomínka na filmy Roberta Altmana či Woodyho Allena. Škoda jen, že hudební doprovod jinak veskrze sympatického jevištního dění si neudržel stejnou stylovou čistotu, a kromě dobových šlágrů si často vypomáhal mnohem současnějšími písněmi. Jinak ale povedenost!

Následným skečům montypynthonovsko-sklepáckých epigonů Arte Della Tlampač vážně poškodila reputaci neschopnost jejich aktérů vyrovnat se se specifiky uměleckého provozu v divadelním stanu. Pointy se vytrácely nebo jim kvůli ledabylé jevištní dikci nebylo rozumět, postupně uvadající energii nezachránilo ani vstřícně naladěné publikum. Přitom by stačilo málo, potenciál totiž nechybí. Co pro příště malé aklimatizační soustředění?

Vyvrcholením sobotní programové nakládačky stanu Radia 1 pro mě byly Vagyny dy Praga, jako ideální oslí můstek mezi programovou částí divadelní a muzikální. Hudební sekci divadla Ztracená existence jsem naživo v plné palbě zažil poprvé, a byl jsem zcela ukojen. Mužský pěvecký sbor je pódiovou esencí svobody punku, zvláště když je doprovází podobně našlápnutá doprovodná kapela. Stan tepal energií podobně jako v pátek za řádění Kapitána Dema.  Neviděli jsme se naposled, pánové!

Hudební hody

Co se čistě hudebního výběru týče, načal jsem svůj program druhého festivalového dne bleskurychlým průletem kolem dvojice koncertních setů, jež měly mnoho společného. V obou případech šlo takříkajíc o rodinné stříbro domácího melodického punku, přičemž N.V.Ú. ani Totální nasazení do zastavárny, natož pak do dvora sběrného ještě ani zdaleka nepatří. Oba koncerty hravě dokázaly, že i chvilku po obědě může na jevištním kolbišti zavládnout vysoký standard.  

Podobným způsobem potěšili i zástupci naopak generace nejmladší, na Lucky Hazzard se zjevivší hardcore junioři Homesick z Prahy.  Jejich úlety směrem k pop punku, zavánějící podbízením se mi sice poněkud příčí, naopak drsnější polohy, jimž dominuje přímočaře agresivní tah na bránu, jsou naopak značně imponující. Na seznam tuzemských nadějí Homesick jednoznačně patří.

Sérii zahraničních interpretů jsem se startujícím podvečerem otevřel na Mighty stage, kterou úderem hodiny devatenácté zabydleli němečtí antifašisté ZSK, kteří jsou jevištně uhrančivou evropskou odpovědí na Offspring a jiné žánrově spřízněné ikony skate punku kalifornské ražby. Vítečná předehra blízké budoucnosti.

Čas na přiznání: australští celtic punkoví polobozi The Rumjacks byli jedním z rozhodujících důvodů, proč jsem se na Mighty sounds vypravil, tato programová volba mně totiž zasáhla přímo do středu mého hudebního srdce. Má očekávání tedy byla nemalá a nutno dodat, že kapela své pověsti nezůstala nic dlužna. I Mighty publikum dalo svou náklonnost k protinožcům najevo tancem takřka extatickým, takže dění pod pódiem bylo svou atmosférou nikoli nepodobno oslavám Valpuržiny noci. Zážitek, jenž mi předal energii na hodně dlouho!

Hladinu endorfinů vzbouřenou koncertem The Rumjacks jsem odešel uklidnit na Black Coffee Acoustic Stage, kde jsem si báječně zarelaxoval u setů Nano a Smoly a Hrušek, a opět byl utvrzen v pospolitosti místního návštěvnictva i skutečnosti, že na Mighty sounds zkrátka není méně důležitých scén.

Švédští Royal Republic byli z celého letošního line-upu zřejmě nejblíže čistému hudebnímu mainstreamu, jestli ovšem takhle vypadá vstřícný dramaturgický krok, pak nemám sebemenší problém.  Vizuálně opulentní rokenrolová show, která mimochodem odstartovala společným happeningem Světlo pro svět, jenž rozsvícením zakoupených charitativních svíček symbolicky podpořil pacienty, po celém světě čekající na operaci očí, by mohla být použita jako výukový materiál pro studijní obor Festivalová produkce pro experty. Všeobecná audiovizuální atraktivita nemusí být na škodu, zvlášť pokud je jištěna živelností, vynikající sehraností a hudební ekvilibristikou zúčastněných hudebníků, což nepochybně byla. Protože já však mám přece jen trochu jiné divácké i posluchačské preference, pokochám se jen chvíli a mířím na Lucky Hazzard stage.

Prison of Blues kteří patří k nejexotičtějším hostům letošní přehlídky, pocházejí až z Jávy a servírují parádní dřevní psychobilly. Na rozdíl od Mad Sin, jejichž koncert měl formát velkopočetní  lidové trachtace, jávským čarodějům se daří navracet se k samotným kořenům žánru a skvěle tak navozovat atmosféru zakouřené přístavní dupárny. Nenápadná laskomina, ale kdo minul, ať pláče!

Svůj pobyt na zdejší úrodné půdě si po nezbytném doplnění tekutin prodlužuji, a nechám se vláčet údernickým duem Arrogant twins, po krajinách nespoutaného rocku, oraných jen zvukomalebnou kytarou, nekompromisními bicími a dvojicí dobře se doplňujících hlasů. Událost ranku zjevení se žraloka v čestlickém akvaparku. Vivat!

Noc se soboty na neděli následně uzavírám se jmény nikoli neznámými: Dub FX na Mighty stage do početného tancechtivého publika napumpoval enormní dávku hypnotického dubu, jež si i na velké scéně uchoval dostatek žádoucí intimity, a o zbytek elánu mně pak připravili folk punkoví kanaďané The Dreadnoughts. Jejich excesivní dobytí Monster stage bylo snad podpořeno všemi stimulanty světa, včetně bezprostřední fanouškovské oddanosti.

Můj vlastní stan se už dlouho nezdál být tak daleko.

Na shledanou zítra!

Zápisky z galaxie jménem Mighty sounds: díl 1. Příjezd a páteční slasti i strast!

Ó ano, jest to tak: v roce letošním jsem se rázně rozhodl značně rozšířit spektrum kulturních akcí, jež podrobuji své teatro punkeří  glosátorské pozornosti. Po festivalech divadelních a filmových, jimž se věnuji dlouhodobě a s pravidelností zvíci koloběhu pohlavního života paviáního samce, jsem navíc pocítil intenzivní touhu vrátit se i k referování o podnicích hudebních. Není přitom náhodou, že jsem si v čase prázdninovém z přehršle domácích akcí podobného typu zvolil právě táborské orgie punku, hardcore, reggae, ska, rockabilly a dalších spřízněných žánrů.

K Mighty sounds totiž chovám dlouholeté sympatie, jejichž důvodem je především ochota organizátorů jít si vlastní cestou, bez kompromisů a nežádoucího podstrojování širokým diváckým masám.  Do někdejší husitské metropole mně nalákal skutečně pečlivě vysoustružený line-up, jenž kromě adekvátně pestré hudební nálože, zahrnuje nejen široké spektrum žánrů, i vyvážený poměr jmen osvědčených a nových, ale i zajímavou kolekci divadelní, jež není jen horko těžko poslepovanou skrumáží povrchních lákadel, ale s ohledem na dominantní orientaci festivalu velmi dobře zvoleným, a především adekvátně dramaturgovaným doplňkem precizního komplexu programové nabídky akce.

Pravidla hry

Hned při prvním letmém uvědomění si šíře místního programu se okamžitě rozhoduji zpracovávat své poznámky až ex post, nikoli průběžně – je zkrátka příliš nabito, a já nechci být povrchní a zbytečně redukovat svůj program, ani objem následných referencí. Stejně tak si kromě předem vytyčených programových položek, které nemíním za žádných okolností minout, nechávám i velký prostor na improvizaci a náhodný výběr. Kvarteto článků zahrne zážitky z jednotlivých dní i závěrečné shrnutí.

Prvotní ohledání terénu

Obvyklé popříjezdové formality proběhly bez jakýchkoli zádrhelů, akreditace se naprosto obešla bez komplikací a front, vše mi bylo jasně a stručně vysvětleno. Moje všetečné dotazy byly velmi dobře a bez vytáček zodpovězeny, vycházení vstříc evidentně nemá ve svém repertoáru jen místní nejvyšší admiralita, ale i řadové námořnictvo. Protože ale přijíždím s předstihem ve čtvrtek, kdy přece jen ještě nepanuje hlavní šrumec, v rámci objektivity se na akreditačním stánku i hlavním vchodu do areálu opakovaně zastavím i v průběhu festivalu a musím konstatovat, že situace je pokaždé identická: personál v pohodě zvládá příval návštěvníků i s ním spojený stres. První pozitivní bod!

Ve dni čtvrtečním jsem se sotva stihl ubytovat, v základních obrysech se zorientovat v aktuálně budovaném areálu, a na pár okamžiků se zastavit na místní warm-up party, která jen potvrdila můj dojem ohledně pestrosti místního publika. Míhají se tu barevná číra, dredy, holé lebky, plnovousy, kníry, piercingy i nejrůznější tetování, tančí se sice divoce, ale vzájemná nevraživost, ani agrese se nekoná.  Tentokrát odcházím spát brzo, abych byl svěží na ostrý start!

Pátek

Svůj Mighty sounds maraton jsem oficiálně zahájil pod plachtou místní Monster stage, návštěvou setu Dukla vozovny. Pardubická folk punková úderka už dávno překročila stín Tří sester, k jejichž revivalu bývala v počátcích své kariéry často přirovnávána. Rozjezdová letargie se nekoná, kapela tepe energií a početné fanoušstvo rovněž. Ideální k nastartování motoru, skáču do rytmu, a dokonce tahám z hlavy vzpomínky na texty. Glosátorská břitkost se rozplývá, a na mém obličeji se usazuje blažený úsměv. Tentokrát bohužel ne na dlouho.

Mé kroky následující totiž vedly do Divadelního stanu Radia 1., na improvizační impro rádio show 20 000 židů pod mořem. Jindy spontánně tvůrčí improvizační skupina damáckých studentů aktuálních i čerstvě minulých, tentokrát nebyla v příkrém rozporu se svým názvem pod mořskou hladinou, ale pod dekou.  Na festival se sice vrátili, jejich předchozí zkušenost však v pátečním odpoledni znát rozhodně nebyla. Čekal jsem kreativní zběsilost, ostré situační střihy, artikulační preciznost a vynikající souhru. Dostal jsem absenci energie, nápadů, nekoncentrovanou jevištní existenci a neochotu komunikovat s publikem či atmosférou akce, na níž hostuji. Motivicky chatrná sbírka obvyklých žánrových klišé by se možná dala s přimhouřením levé oční bulvy snést, pokud by byla živelně herecky naplněna. Což se bohužel nestalo.  Neprofesionální chování nehodlám budoucím profesionálům tolerovat ani na punkovém festivalu. Nikdy. Rychle pachuť nepovedeného divadla spláchnout notovou terapií!

A ihned tahám první příjemný objev letošního ročníku Mighty sounds! S plzeňskými Cheers! jsem totiž dosud neměl osobní zkušenost, a jejich ryčné celtic punkové variace na mně měly doslova očistný účinek. Což vůbec není málo, protože díky nim jsem se zbavil strachu návratu do prostor divadelního stanu.

Ano, vrátil jsem se a dobře jsem udělal:  

„Biodivadlo“ Napříč.cz pravděpodobně neaspiruje na profesionální status, jejich plenérová performance Konspirační praktiky západu ovšem přinesla přesně tu správnou dávkou teatro punkové pakárny která je sice hravá, ale přesto si na nic nehraje. Skupina si je velmi dobře vědoma vlastních limitů, a většinu se jim daří přetavit v pozitiva. Pochvala za nadhled, ovládnutí prostoru, rozumnou stopáž i bezproblémovou práci s hlasem i pohybem. Radost se vrací!

Následně se poprvé zastavím na Black Coffee Acoustic Stage, která se nejen pro mne postupně stane jedním z nejoblíbenějších míst v areálu, na němž se ideálním způsobem snoubí azyl relaxační zóny se skvělou hudbou. Premiérově mně zde uhranuli Bechy s Matějem Havlíčkem tak, že jsem zcela zapomněl na okolní rej.

Polemic s Dr. Ring Dingem byli sázka na jistotu, a zklamání se rozhodně nekonalo. Temperamentní tančírna s nejlepšími hity obou ikon žánru a vniknutí do druhé třetiny pátečního mumraje. A já si skoro ani nevšimnu, že Mighty sounds si mně začínají omotávat kolem svého line-upu…

Vyrážím objevit umístění Lucky Hazzard stage a narážím na Jenny Woo´s Holly Flame, aka street punkovou sympaťačku z Kanady. Velice příjemný úlovek, jemuž nechybí cit pro melodie, i frontmančin bezprostřední šarm. Posléze je však na čase vrátit se do důvěrně známých vod.

Fast food orchestra s léty vyrostli ve skáčkovou obdobu Vypsané fixy – snad nikdy koncertně neselhávající, skvostně sehranou grupu, kterou zdobí neutuchající energie, i vynikající texty. Užil jsem si to i tentokrát, díky, kluci!

Série intenzivních radostí pátečních pokračovala na akustické scéně, kterou ovládli navrátivší se The Airbags, a mně došlo, jak moc mi jejich koncerty v poslední době chyběly. Skáču jak super Mario, a směju se jak Joker. Druhý velký zářez BCAS!

Pro dalšího facana humpolácké zábavy opět vyhledávám stan Radia 1, kde už se chystá zlatá dojná kravka Jiřího Buriana, český Chuck Norris i Míša Kulička v jednom, Kapitán Demo, jenž se svým bratrstvem zcela očekávaně málem zdemoluje celé šapito. Láska, pokora, sluníčko a ryzí kabaret. Můj palec zůstává i nadále ve vzpřímené poloze. Je načase vplout do tenat noci!

Po nezbytném doplnění energie v podobě intenzivní dávky chilli, vyrážím konzumovat poslední chody páteční hudební tabule – několikrát se zhoupnu do rytmu jamajských reggae veteránů Inner Circle, a když po několika písních zatoužím po dávce něčeho divočejšího, je mi okamžitě vyhověno v Monster stanu, kde mně svou hypnoticky-agresívní atmosférickou show totálně  přejedou post hardcore klasici Lvmen – zvíře jménem Mighty sounds je zjevně chameleon! Zubatá z videoprojekce divoce mává do rytmu a já jsem uhranut a zasažen jak Toširó Mifune ve finále Krvavého trůnu. Bravo!

Svou páteční festivalovou odyseu jsem nemohl zakončit jinak než na Mighty stage, jíž si svým pekelnickým setem podmanila jedna z největších ikon žánru psychobilly, němečtí Mad Sin. Bez ohledu na pokročilou noční dobu infernální sdružení vedené charismatickým tlouštíkem Koeftem vypadalo i znělo jak Tučňáci Michala Tučného na nejkvalitnějším možném pervitinu. Odcházím do spánku totálně zmožen a vyždímán, přesto však rozradostněn.

Pokračování příště!