Serial Killer goes to Brno díl 2.: V zajetí krimi a mystérií!

Druhý den pilotního ročníku seriálové a onľine tvorby Serial killer jsem zahájil tradičně ve Scale, a sice projekcí německého seriálu Vítejte v Hindafingu (Hindafing, DE, 2017), jež co do intenzity zážitku byla úrovní rozkoše rovna ranní chladivé sprše na prahu rozpáleného léta. Vůbec přitom nevadilo, že byl předložen díl třetí a pátý, protože předcházející i průběžné dějové peripetie stručně a komplexně leč bez nežádoucích spoilerů převyprávěl osobně přítomný režisér a scénárista projektu, Boris Kunz. Buranský crossover House of cards, Breaking Bad a Okresu na severu je brutální černá komedie nadupaná zvraty, jak Vanessa na vrcholu slávy koktejlem drog. Šestidílná série vznikla v produkci veřejnoprávní televize a názorně definuje propast, jíž musí ČT v honbě za evropským (nad)standardem překonat. Tam, kde kupříkladu Prušinovského a Kolečkův Most! vrcholí, Kunzův Hindafing  se teprve rozehřívá. Vřele doporučuji k pozornosti Vaší!

Projekce následující od 16:00 v Divadle Bolka Polívky názorně ukázala schopnost organizátorů pružně reagovat na neočekávanou situaci – seriál Ku´damm 59 (DE, 2018), který bohužel nemohl být z technických důvodů promítnut, byl za náležité omluvy programového ředitele Serial Killera Jiřího Flígla briskně nahrazen, a diváci dokonce dostali možnost vybrat si ze dvou záložních variant, z nichž byl nakonec před reprízou Mostu! demokraticky prostou většinou zvolen seriál Zmizení (Das Verschwinden, DE, 2017). Německo-český koprodukční projekt okamžitě prozrazuje tematickou spřízněnost kupříkladu s nedávnou domácí Pustinou, jeho fokus je ale přesně opačný: na místo syrového exkurzu do society živořící kdesi na konci světa dostáváme formálně mnohem konvenčnější ponor do bavorského městečka u českých hranic, kde pod zdánlivou idylou čile bují nejrůznější zločinná pekla. Zmizení znovu oprašuje osvědčený repertoár (nejen) evropské krimi, jako např. úzké vztahové vazby ústředních hrdinů na různých stranách barikád, rodiče, již zděšeně odhalují temná tajemství vlastních dětí, boj o svěření do péče, nevšední kvalita českého perníku a další důvěrně známé motivy. Výsledný produkt je spíš pečlivě vyleštěná bižuterie než skutečný klenot, jako program na všední den však obstojí spolehlivě. Bonusový bod uděluji za naznačenou možnost záporáckých Čechů, i Pachlův Rapl ve mně ovšem zanechal podstatně hlubší stopy (Hynku Čermáku, díky!).

Scalní duet – vrchol dne!

Dvojice projekcí, za kterými jsem se posléze navrátil do hlubin přítelkyně Scaly, pro mě byla nejen vrcholem čtvrtka, ale i dosavadního průběhu festivalu. Filmařsky opulentní vize režiséra Jegora Baranova, která ruský projekt Gogol: Začátek (Gogol. Načalo, Rusko, 2017), právem úspěšně prodrala na plátna kin, pevně kráčí ve stopách Timura Bekmambetova, Tommyho Wirkoly, Gore Werbinského a dalších žánrových souputníků, a vytváří postmoderně různorodý pastiš motivů a forem, v němž se pocta a parodie spojují v konzistentní hmotu, jež se následně stává bezprostředním zdrojem divákova ukojení. Takhle nějak si představuji filmovou adaptaci Sapkowského Zaklínače (Netflixi, slyšíš mně?)! Radost opojná, za níž děkuji. A vzhůru na tabuli nepopsanou!   

Belgická Tabula rasa (Belgie, 2017) je mysteriózní eklektickou sloučeninou Nolanova Mementa, Aronofskyho Černé labutě, duchařských historek a Sigiho Freuda. Divácky navždy vděčný princip nespolehlivého vypravěče je v plné síle zpátky ve vizuálně bezchybném pojetí, scénář (Veerle Baetens a Christophe Dirickx) i režie (Kaat Beels a Jonas Govaerts) prozrazují precizní žánrovou vzdělanost, herci jsou vedeni přesně jak Tellův šíp do Jonatána a ani dětská hrdinka neirituje. Magicky paranoidní atmosféra funguje obdivuhodně a slastné hororové nepříjemno se dostavuje příjemně často. Tabula rasa je přesně ten typ televizního produktu, který jsme se u nás ještě nenaučili tvořit, o to častěji bychom ho však měli nakupovat, a především sledovat. Další programová trefa!  

Jak je jasně vidno, druhý den Serial Killera byl nadmíru přeplněný výživnými audiovizuálními mlsky, proto není divu, že moje následná party měla spíše kontemplativní charakter. Tudíž noc dobrou, a pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Serial Killer is going to Brno díl 1.: Festivalu zrod!

Prolog:

Je bezpochyby výjimečnou příležitostí zaznamenat mimořádnou událost ve fázi jejího faktického zrodu, respektive v momentu, kdy kolektivem stvořitelů pečlivě dlouho hýčkané dítko je poprvé vypraveno do světa, a ke konzumaci předhozeno senzace chtivému publiku. Není tudíž divu, že po lákavé možnosti plně se zúčastnit nejčerstvějšího příspěvku k pravidelnému obohacování kulturního milieu Brna, pilotního ročníku mezinárodního festivalu televizní a online seriálové tvorby břitce pojmenovaného Serial Killer!, jsem skočil jako štika po mušce. Netajím se totiž názorem, že exkluzivní audiovizuální laskominu tohoto druhu Brno dosud bytostně postrádalo, stejně jako střední a východní Evropa podobně zaměřený festival. Televizní a webová tvorba zažívá v posledních letech bouřlivý progres, jenž by byla škoda nereflektovat na poli širšího kontextu a v Brně J.    Ambiciózní plány šéfky festivalu Kamily Zlatuškové, programového ředitele Jiřího Flígla a jejich spolupracovníků jsem tedy od počátku sledoval s intenzivním zájmem a sympatiemi,  má přítomnost na májovém vyvrcholení jejich snah je tady věcí nezpochybnitelně logickou.  Přijměte tedy mé pozvání k četbě deníkových zápisů z podniku, jenž šanci má kultem se stát. Seriál z festivalu seriálů je totiž přesně to, co v úvodu května číst chcete!

Akreditace a prvotní ohledání terénu

Vcházím do přívětivých hlubin Scaly, královny brněnských biografů, abych se opět profesionálním divákem stal. Dojem první je veskrze kladný, byť jde o pilotní ročník festivalu, žádná s očekávaných dětských nemocí se naprosto nekoná, neboť drtivá většina realizačního týmu Serial Killera má zjevně bohaté zkušenosti ze spřízněných akcí, nebo je přinejmenším precizně vyškolena. Moje novinářská akreditace je vybavena rychlostí vítězů pardubické steeplechase, za příjemně neformální přátelské atmosféry, i přívětivých úsměvů půvabných festivalových kněžek. Palec vzhůru letí za zodpovězení všech mých otázek, jasnou navigaci do press centra, jež sídlí v Divadle Bolka Polívky, i stručné a jasné seznámení s náležitostmi rezervačního systému. Po letmém obhlédnutí festivalového teritoria nastal čas dlouho očekávanou akci slavnostně zahájit.

Výstřel startovní

Úlohy průvodce večerem se s grácií sobě vlastní zhostil brněnský Eben, entertainer a člen souboru činohry NdB Roman Blumaier, který ve svém jevištním projevu hravě spojuje rysy čerta šikuly, Harryho Šoumena i chalupáře. Pochodeň festivalového kvasu byla zapálena soutěžní projekcí projektu České televize Most!, v němž se opětovně v tvůrčí činnosti spojili scénárista Petr Kolečko a režisér Josef Prušinovský.  Všechny trademarky sehrané dvojice zůstaly zachovány, vrací se skvostná významotvorná práce s hudebním doprovodem i precizní vedení herců. Opět ďábelsky růluje Martin Hoffmann, jemuž více než zdatně sekundují Erika Stárková, Michal Isteník, Vladimír Škultéty či Cyril Drozda, v menších úlohách se zjeví dokonce i ikony ústeckého Činoheráku Matúš Bukovčan a Jan Jankovský, za vyzdvihnutí rovněž stojí i výborné zapojení neherců, a záměrně pokleslé popkulturní kejkle (Pošta pro Tebe!). Ze dvou uvedených epizod se zatím zdá, že Most! Má svou poetikou blíže ke Kobrám a užovkám než k Trpaslíkovi, tvůrčí asociace na tvorbu čelního věrozvěsta domácí filmové fantasmagorie Miloše Macourka, tak střídá brutální sociálně satirická nota obohacená o dílčí příměs balkánské gangsterky, a rodinného melodramatu. Rozhodně potěší akční scény, i skutečnost, že i tentokrát jde zjevně o víc, než pouze o komický příval vulgarit. Petr Kolečko zas jednou vypnul autopilota, a jeho dialogické výměny fungují skvěle. Suma sumárum vynikající festivalový start, a vyhlížení budoucí ozdoby podzimního programového schématu ČT. Dílčí výhrada je tentokrát jen jedna, v podstatě tradiční – stopáž cca 40 minut se pro zvolený formát po Trpaslíkovi opět jeví jako přílišná. Zkrácení o cca 5-10 minut by zejména pilotnímu dílu pomohlo k razantnějšímu rozjezdu.

Komedie rozvodová

Druhou projekcí středečního večera se ve Scale stal příspěvek do programové sekce věnované Dánsku. Série lakonicky pojmenovaná Pospolu v rozvodu (Bedre skilt end aldrin, DK, 2016) s nadhledem i pochopením sleduje peripetie postupného rozpadu jednoho běžného manželského svazku a jeho dopad na komunitu přátel, rodinných příslušníků a sousedů. Nespornou předností sympatického projektu je neokázalost zvolené formy, herecká autenticita i nenásilné spojení humoru a smutku. Série, která se dočkala zaslouženého mezinárodního úspěchu, jenž korunoval vznik amerického remaku, je v podstatě fikční variantou Třeštíkové Manželských etud, respektive inspirační ozvěnou Bergmanových Scén z manželského života (Scener ur ett äktenskap, Švédsko, 1973),  mne svou neokázalou virtuozitou dovedla k dumání nad otázkou, proč podobně povedený projekt v domácím kontextu dosud nevznikl. Odpověď spatřuji v neochotě místních tvůrců vyprávět příběhy běžných rodin. V naší navzájem zaměnitelné produkci totiž dominují extrémy – sterilně exkluzivní prostředí a sociální dno. Pospolu do rozvodu představuje mainstreamovou špičku žánru, a velmi vítaný inspirační zdroj. Parádní tečka seriálové středy.

Vzhůru na party!

Festival disponuje dvojicí oficiálních meeting pointů – kavárnou Morgalu a „guerillově“ zabydlenou bývalou budovou ČT na Běhounské 18. Za místo své první festivalové party jsem zvolil druhý z nich, jenž se stal nočním srdcem Festival Killera, a dobře jsem udělal. Jakubské náměstí tepalo báječně, komunikovalo se i konzumovalo jedna radost, žádná fronta netrvala dlouho a nikdo si o nikoho neodřel lokty. Bůh organizovanosti nad námi zjevně držel svou ruku. Do prvního stádia čtvrtečního rána odcházím s úsměvem a natěšen na věci příští. Dobrou noc, a pokračování příště…

P. S. poznámka k festivalovému vizuálu: je výrazný, šťavnatý a sexy!

Petr KlariN Klár

Na startu se vzpíná festivalový kůň!

Buď pozdravena, festivalová sezono! Svou letošní kulturní odyseu startuji čerstvou vzpomínkou na brněnské školně-divadelní saturnálie, jež nazývají se Setkání/Encounter. Jedna z vlajkových lodí JAMU tradičně oplývala nejen bujarou atmosférou a bezprostředním kontaktem diváků a účinkujících, ale rovněž precizní organizací a intenzivní vstřícností k odborné veřejnosti. Divácký zájem o program 28. ročníku Setkání/ Encounteru byl enormní, představení zaplněná do slova po stropy sobě svěřených prostorů, doprovodný program inspirativní i atraktivní. V pěně svých dní, v níž se kromě festivalového dění tříštily i hektické přípravy redutní inscenace Zázrak v černém domě, v níž režijně asistuji, jsem se postupně stal účastníkem trojice programových položek, jímž věnuji následující řádky:

Zastavení první: Izrael

Produkce The Lost women of Troy, izraelské Yoram Loewenstein acting School mi dokázala dokonale vyrazit dech. V antické variaci z pera respektovaného dramatika Hanocha Levina se představila skupina nadpozemsky půvabných adeptek a adeptů hereckého řemesla, již nedutajícímu, naprosto konsternovanému publiku udělila nekompromisní lekci z patosu, jevištní mluvy i použití nahoty jako výsostného výrazového prostředku. Jazyková bariéra záhy padla, a na magicky funkční vodní hladině, v níž se pro jednou proměnilo jeviště Hadivadla, rozvířili Éros s Thanatem fascinující tanec vášně, erotiky, odplaty a smrti. Antika v sugestivním režijním gestu Yaira Shermana opět jasně prokázala svou nadčasovost, a skvěle sehraný soubor představil Izrael jako zemi hereckému umění zaslíbenou. Bez debat zážitek ročníku.

Zastavení druhé: Slovensko

Zastavení třetí: Slovinsko

Můj výběr páteční se bohužel ukázal být jedinou slepou nábojnicí letošního ročníku. Inscenace Play a Tumour in the Head stojí na zcela opačné straně kvalitativní škály, než oba výše zmíněné umělecké artefakty, a těžko jej může omluvit skutečnost, že je výsledkem práce studentů teprve 2. ročníku. Tematicky bezesporu sympatickému opusu totiž chybí pokora, temporytmus, vedení herců i smysl pro řád, opulentní časová hmota 180 subjektivně nekonečných minut postupně scénickou adaptaci hry autora Dušana Jovanoviče metamorfuje v inscenační infernum, jemuž trn ze zanícené paty, obtěžkané navíc kompletním repertoárem dramaťákovských klišé, nevytrhne ani trojí změna hracího prostoru, a tedy i divácké perspektivy. Slovinští studenti infikovali své publikum otupělou letargií, jež hrozila vyvolat invazi zombies. Škoda, přeškoda, a jasně jediný dramaturgický lapsus festivalu.

Epilog

Finále Setkání/Encounteru tradičně obstarala závěrečná ceremonie, spojená s vyhlášením výsledků rokování porot. Cenu za scénografii k inscenaci Žranice si z Brna odvezla studentka Akademie múzických umění v Praze Tereza Gsöllhoferová, která zaujala vytvořením „rámce dystopického znepokojujícího světa, plného groteskních příběhů, bizardních postav a varovné vize budoucnosti“.  Uznání odborné poroty si rovněž získalo výtvarné řešení inscenace It’s not that way, it’s over here v podání studentů z německé Academy of Performing Arts Baden-Wuerttemberg Nele Bühler a Luise Ehrenwertha. Ocenění za svůj herecký výkon se právem dočkala Michala Uziel z izraelské Yoram Loewenstein acting school, coby „uznání jejího citlivého, silného a hluboce emocionálního ztvárnění ženy, která bojuje nejen za sebe, ale i za hodnoty lidstva“. Cenu ředitele festivalu udělil Petr Oslzlý  jihoafrickému studentovi Luntu Masizovi, za jeho výkon v inscenaci The Island. Rektor JAMU zdůvodnil svůj verdikt takto: „cenil jsem osobnostní herecký projev vypovídající v souhře s partnerem Siaongou Mayolou, výrazný etický názor na totalitní tendence a rasismus v širším společenském kontextu“. Cenu studentské poroty, jež nese zbytečně banální jméno SWAG, pak obdržela studentka Royal Conservatoire of Scotland Megan Valentine, která oslnila režií inscenace The Words of Others.

---

A to je v podstatě vše, krom zmíněného jsem se v radostných dnech brněnského divadelního obžerství prokousal haldou překlepů a pravopisných chyb na festivalovém webu, jež považuji za jedny z mála lehce postradatelných much, zažil jednu plenérovou povrchní definici obsedantní posedlosti obnaženým tělem (Kabanová ft. Kostelnička), a několik divokých večírků, z nichž zejména ten, jenž po punkerském způsobu opanoval budovu JAMU na Mozartově ulici, se dotkl hranice nezapomenutelnosti. 28. ročník festivalu divadelních škol Setkání/Encounter zkrátka považuji až na uvedené drobné výjimky za nadmíru vydařený, a do let příštích přeji dědicům letošních organizátorů podobný příval energie, vstřícnosti a entusiasmu. A sobě? Další možnost žít Encounter. Těším se moc!

P. S. Pokračování brzy: již od zítřka se můžete těšit na mé reporty z pilotního ročníku Serial Killeru!

Petr KlariN Klár