Serial Killer goes to Brno díl 3.: O kamenech a kosách!

Přicházejí i v životě punkového festivalového publicisty dny, kdy výběrová intuice zklamává, a domnělí antracitově černí plnokrevníci programu si svoje nohy lámou v nepravděpodobných výmolech zdánlivě vyrovnané trati. Přesně takové momenty lepící se smůly mně na brněnských žních seriálové tv a online tvorby Serial Killer potkaly v pátek. Věc byla o to mrzutější, že jsem z důvodu enormní časové vytíženosti (premiéra Marie Stuartovny v Mahenově divadle se kvapem blíží, a bude to krása krás!) stihl absolvovat pouze dvě projekce, u nichž zůstal můj zážitek hluboko za očekáváním…pojďme si připít z hořkosti kalichu. Absinth, puškvorec či snad Mazák?

Mafie po rumunsku

Od Ceausescových vnuků pod vedením HBO jsem očekával mnohem víc, než sice filmařsky poměrně vytříbenou formu, jež ale skrývá značně nedomrlý obsah. Stíny (Umbre, režie: Bogdan Mirică a Igor Cobileanski, Rumunsko, 2017) by ve své druhé řadě hrozně chtěli být moderní taxikářskou variantou nedostižných Sopranos, v naprosto humor postrádajícím, a navíc  temporytmicky neuvěřitelně utahaném výsledku ale nedosáhnou ani na kvality klasické Chobotnice (La Piovra, Itálie, 1984 - 2001). Scénář z pera poloviny režijního tandemu (Mirică!) není schopen se oprostit ani od jednoho z plejády přiboudlých klišé, natož je umně variovat, navíc jeden ze zásadních motivů první řady spláchne do kanálu, jen aby si uvolnil ruce k dalším zhůvěřilostem. První dvě epizody de facto postrádají spád, což se autoři snaží zastřít okatým obcováním s rádoby nečekanými  cliffangery, příčetný divák však dokáže odhadnout děj na dlouhé minuty dopředu. Potenciál by tu byl, však šance zůstala nevyužita, a seriál mimo své teritorium bohužel nefunguje. Za dílčí pozitivum považuji dobrý casting a temperamentní soundtrack. Nicméně ukolíbán jsem téměř dokonale. Vzhůru do Husy!

Nepříliš funkční stalkeriáda

Svatostánek divadelních múz, jenž se stal jedním z útočišť pilotního ročníku Serial Killera, v plíživě se blížících nočních hodinách bohužel ovládla další z kriminálních sérií, jež se skutečnost svého zrodu na sériovém pásu snaží maskovat exkluzivním prostředím, v němž se odehrávají. Španělská Zóna (La Zona, 2017), je sice pevně zakořeněna v dystopickém univerzu stiženém následky havárie jaderné elektrárny, na ploše dvou úvodních epizod se jí nicméně nepodařilo hlouběji mně zavléci do svých tenat. Na vině přitom není ani tak poměrně vtahující atmosféra, ale především nezajímavost postav, jejich motivací, a vzájemných vztahových propletenců. Radioaktivní mystérium zkrátka nefunguje, a reminiscence na Stalkera či Fallout je přivolána jen autosugescí. Mordýř-kousavec bohužel neláká. Plusový půlbodík věnuji přítomnosti agresivních hafanů a střihové skladbě úvodních cca deseti minut. Nesporně největším kladem Zóny pak je zvuková architektura díla, jíž považuji za jedinou složku seriálu, jež zřetelně překračuje obvyklý standard.

 Moje páteční programová volba tedy evidentně nebyla z nejšťastnějších, ačkoli ani jedna ze zvolených položek nebyla vyloženým okodlabem, či audiovizuální formou Vildy NoviČoka, ale jen rutinním, tudíž ve festivalové smršti okamžitě zapomenutelným obcováním s tradicí.  Ladnost formy koneckonců zvládá kde kdo, labužník však vyžaduje lanýže!

Alespoň že následný večírek usvědčil Brno ze skutečnosti, že začíná se rozjíždět. Na hořkost z viděného rychle zapomínám, a vířím nocí, jež úsvitem je mých narozenin.

 Na shledanou v lepších časech a pokračování příště!

Petr KlariN Klár

Serial Killer goes to Brno díl 2.: V zajetí krimi a mystérií!

Druhý den pilotního ročníku seriálové a onľine tvorby Serial killer jsem zahájil tradičně ve Scale, a sice projekcí německého seriálu Vítejte v Hindafingu (Hindafing, DE, 2017), jež co do intenzity zážitku byla úrovní rozkoše rovna ranní chladivé sprše na prahu rozpáleného léta. Vůbec přitom nevadilo, že byl předložen díl třetí a pátý, protože předcházející i průběžné dějové peripetie stručně a komplexně leč bez nežádoucích spoilerů převyprávěl osobně přítomný režisér a scénárista projektu, Boris Kunz. Buranský crossover House of cards, Breaking Bad a Okresu na severu je brutální černá komedie nadupaná zvraty, jak Vanessa na vrcholu slávy koktejlem drog. Šestidílná série vznikla v produkci veřejnoprávní televize a názorně definuje propast, jíž musí ČT v honbě za evropským (nad)standardem překonat. Tam, kde kupříkladu Prušinovského a Kolečkův Most! vrcholí, Kunzův Hindafing  se teprve rozehřívá. Vřele doporučuji k pozornosti Vaší!

Projekce následující od 16:00 v Divadle Bolka Polívky názorně ukázala schopnost organizátorů pružně reagovat na neočekávanou situaci – seriál Ku´damm 59 (DE, 2018), který bohužel nemohl být z technických důvodů promítnut, byl za náležité omluvy programového ředitele Serial Killera Jiřího Flígla briskně nahrazen, a diváci dokonce dostali možnost vybrat si ze dvou záložních variant, z nichž byl nakonec před reprízou Mostu! demokraticky prostou většinou zvolen seriál Zmizení (Das Verschwinden, DE, 2017). Německo-český koprodukční projekt okamžitě prozrazuje tematickou spřízněnost kupříkladu s nedávnou domácí Pustinou, jeho fokus je ale přesně opačný: na místo syrového exkurzu do society živořící kdesi na konci světa dostáváme formálně mnohem konvenčnější ponor do bavorského městečka u českých hranic, kde pod zdánlivou idylou čile bují nejrůznější zločinná pekla. Zmizení znovu oprašuje osvědčený repertoár (nejen) evropské krimi, jako např. úzké vztahové vazby ústředních hrdinů na různých stranách barikád, rodiče, již zděšeně odhalují temná tajemství vlastních dětí, boj o svěření do péče, nevšední kvalita českého perníku a další důvěrně známé motivy. Výsledný produkt je spíš pečlivě vyleštěná bižuterie než skutečný klenot, jako program na všední den však obstojí spolehlivě. Bonusový bod uděluji za naznačenou možnost záporáckých Čechů, i Pachlův Rapl ve mně ovšem zanechal podstatně hlubší stopy (Hynku Čermáku, díky!).

Scalní duet – vrchol dne!

Dvojice projekcí, za kterými jsem se posléze navrátil do hlubin přítelkyně Scaly, pro mě byla nejen vrcholem čtvrtka, ale i dosavadního průběhu festivalu. Filmařsky opulentní vize režiséra Jegora Baranova, která ruský projekt Gogol: Začátek (Gogol. Načalo, Rusko, 2017), právem úspěšně prodrala na plátna kin, pevně kráčí ve stopách Timura Bekmambetova, Tommyho Wirkoly, Gore Werbinského a dalších žánrových souputníků, a vytváří postmoderně různorodý pastiš motivů a forem, v němž se pocta a parodie spojují v konzistentní hmotu, jež se následně stává bezprostředním zdrojem divákova ukojení. Takhle nějak si představuji filmovou adaptaci Sapkowského Zaklínače (Netflixi, slyšíš mně?)! Radost opojná, za níž děkuji. A vzhůru na tabuli nepopsanou!   

Belgická Tabula rasa (Belgie, 2017) je mysteriózní eklektickou sloučeninou Nolanova Mementa, Aronofskyho Černé labutě, duchařských historek a Sigiho Freuda. Divácky navždy vděčný princip nespolehlivého vypravěče je v plné síle zpátky ve vizuálně bezchybném pojetí, scénář (Veerle Baetens a Christophe Dirickx) i režie (Kaat Beels a Jonas Govaerts) prozrazují precizní žánrovou vzdělanost, herci jsou vedeni přesně jak Tellův šíp do Jonatána a ani dětská hrdinka neirituje. Magicky paranoidní atmosféra funguje obdivuhodně a slastné hororové nepříjemno se dostavuje příjemně často. Tabula rasa je přesně ten typ televizního produktu, který jsme se u nás ještě nenaučili tvořit, o to častěji bychom ho však měli nakupovat, a především sledovat. Další programová trefa!  

Jak je jasně vidno, druhý den Serial Killera byl nadmíru přeplněný výživnými audiovizuálními mlsky, proto není divu, že moje následná party měla spíše kontemplativní charakter. Tudíž noc dobrou, a pokračování příště!

Petr KlariN Klár