Zobrazují se příspěvky se štítkemkrimi. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemkrimi. Zobrazit všechny příspěvky

středa 9. května 2018

Serial Killer goes to Brno díl 4.: Konec dobrý, všechno dobré!



Vítej zpátky, festivalová idylo! Po poněkud vlažnějším pátku je někdejší skvostná forma Serial Killera zpátky v plné síle, a čtyřdenní maraton tv a online seriálové tvorby vbíhá do vlastní cílové roviny s výbušností Emila Zátopka v nejlepších letech. V zájmu nanejvýš žádoucí pestrosti finále první řady mojí webové minisérie z Brna odolávám vábení No artu, který ten den ovládla kompletní projekce evropské odpovědi na Twin Peaks, legendární Trierově cizopastvě na hororových principech Království (Riget, DK, 1994), naplno se vrhám do doposud mně neznámých vod, a hned v úvodu schytávám drtivý úder na svůj divácký solar plexus!

Drsná lekce noirové pedagogiky

Polský Učitel (Belfer II., 2017), se nikterak nesnaží zastírat svou inspiraci v základních stavebních kamenech televizní varianty skandinávské krimi, nicméně rozhodně nejde o rutinní otrockou nápodobu, ale o naprosto autonomní, stylisticky precizně zvládnutý tvar, kdy jsou důvěrně známé prvky oblíbeného žánru neustále infikovány inteligentní a poučenou autorskou příměsí, i proprietami, vlastními pro polský (pop)kulturní prostor. Po přehledném nastínění základní situace a rozvržení charakterů v úvodu druhé série přichází s dalším pokračováním šok, kdy dosavadní, v podstatě standardní detektivka, jejíž žánrové schéma oživuje především prostředí elitního polského gymnázia a obsazení pedagoga do funkce tajného vyšetřovatele (Jump Street ala Zubrowka!), se rázem mění v bezprecedentní thrillerově akční klaustrofobický náhul, v němž Slowackého Balladyna dostane nařezáno od Garlandova Dredda! Za čestnou zmínku stojí rovněž sebeironická práce s národnostními stereotypy, a neselhávající vedení početného hereckého ansámblu. Učitel, s nímž v domácím kontextu srovnání snese snad jen nedávná Pustina, a dílčím způsobem pak Mamon, který ovšem vznikl na základě dánské licence, názorně ukazuje, jako moc je zástup obvyklých českých patolizů žánru (Petr Hudský! Jiří Strach!) mimo. Bez mučení přiznávám, že okamžitě obě dvě série učitelových detektivních eskapád zařazuji na svůj vlastní must see list!

Rodina základ zážitku

Série intenzivních emocionálních ataků pokračuje i v následující projekci, kdy do přístavu jménem Scala dopluje Dědictví (Arvingerne, DK, 2014), tedy další z příspěvků do sekce věnované seriálové tvorbě Dánska.  Základní dějová premisa, jak vystřižená z příručky pro telenovelisty, je svými tvůrci razantně transponována do podoby strhujícího rodinného dramatu, jehož úvodní duo epizod by mělo sloužit coby zářný příklad umění expozice. Na skrovné ploše necelých dvou hodin je skupina ústředních charakterů načrtnuta s excelencí, jež do diváka zatíná dráp jak orel zobák do Prométheových jater. Opustit postavy Dědictví jest na delší dobu nemožno. Zabírám na návnadu a seriál už okupuje můj harddisk. To, co by v Čechách s velkou pravděpodobností skončilo jak Život na zámku nebo přinejlepším Hraběnky, Dánové přetaví v nezapomenutelnost, v níž si ibsenovsko - čechovovská dramatická tradice podává ruku s étosem nejlepších prací Alana Balla (Odpočívej v pokoji, Americká krása).  Hurá!

Online paráda

Z nabízených web sérií jsem v samotném závěru posledního festivalového dne zvolil Hnědou rodinu (Familie Braun, Německo 2016-2018). Miniatura, jejíž kompletní sezóna nevezme svému divákovi více než 45 minut jeho času, je sérií nekorektních, ostře pointovaných scénických anekdot, rozvíjejících ústřední nápad za milión. Latentně gay bromantické idylické soužití dua mladých neonacistů, je navždy rozvráceno nečekaným zvratem v podobě zjevivší se malé dcery jednoho z nich. Spontánní malá černoška, vzešlá z někdejšího úletu z přívrženkyní nepřátelské ideologie probouzí otcovskou něhu a bezprostředně rozebírá xenofobii čerstvě objeveného otce, i někdejší přátelství dvou nácků na prvočinitele. Nejrůznější stereotypy jsou zde podrobeny kritice prostřednictvím humoru, jenž vystaví bránice diváků intenzivnímu zátěžovému testu. Slušným lidem, Okamurovcům, Žitům a dalším rasohltům pak hrozí problémy srdeční i jiné. Konzumujte, radujte se!

Slavnostní zakončení  


 Kvarteto festivalově-hektických dní bylo s grácií zakončeno v Divadle Bolka Polívky, kde opět spolehlivě moderujícího Romana Blumaiera doplnil generačně různorodý kvintet stand-up komiků vzešlých z televizního pořadu Comedy Club Všichni zúčastnění si odvedli svůj obvyklý standard, mně osobně nejvíce zaujal výstup Miloše Čermáka, zbytkem publika preferovaná Lucie Macháčková na můj vkus příliš hýřila oslími můstky a odposlouchanými hospodskými anekdotami.  Sympatickým rysem večera bezpochyby byla jeho svižnost, žertovalo se nepřekvapivě převážně na témata Brno a televize. Verdikty porot byly následující: v soutěž online sérií byla oceněna domácí Lajna režiséra Vladimíra Skórky (internetová televize OBBOD), čestné uznání poroty v soutěži televizních seriálů získala estonská Banka (Pank, 2018) a vítězem v témže klání se stala chorvatská špionážní minisérie Strážce hradu (Čuvar dvorca, režie: Lukas Nola, 2018). Po závěru vyhlášení cen již nastal čas na opojný závěrečný večírek, jehož epilogem se před šestou hodinou ranní stal můj odchod do vycházejícího slunce. 

 Finální resumé: To be continued? 


Vzhledem ke skutečnosti, že šlo o ročník pilotní, postrádám důvody Serial Killera přehnaně hanit, všechny mé dílčí výhrady jsou totiž snadno, rychle a bezbolestně napravitelné. Prvotně bych uvítal profesně i národnostně pestřejší porotu online seriálové soutěže, pouze česká porota, složená letos ze spisovatele/lek zbytečně hází na vítězství Lajny decentní stín, jinak bez debat výborně zvolené porotě klání televizního by jeden český zástupce naopak slušel, do budoucnosti pak zcela jistě vznikne i hmotná festivalová cena, pouhý diplom nepovažuji za dostatečně reprezentativní. Plně podporuji i budoucí existenci festivalového věstníku. Internetovým stránkám podniku by rozhodně slušela větší přehlednost a lepší dostupnost informací – např. právě ke složení porot, u některých sérií pak chyběly i části realizačních týmů, apod. Návštěvnost v kontextu výše uvedeného hodnotím jako velmi slušnou, v letech příštích spolu se stoupajícím věhlasem festivalu navíc určitě poroste. Programová skladba byla adekvátně vyváženou a pestrou kombinaci aktuálních trendů, nejrůznějších autorských přístupů, i exkurzů do minulosti. Přítomnost delegací k projekcím a dalších důležitých hostů festivalu možná nebyla dokonale mediálně vytěžena, nicméně na startující akci s fakticky nulovým renomé, byla její úroveň enormní. Pochvalu jistě zaslouží sofistikovanost, stabilita a uživatelská přívětivost zvoleného rezervačního systému. Zásadní organizační lapsy se nekonaly, servisy akreditačního i press centra byly bezchybné, profesionalita, vstřícnost, schopnost improvizace a osvěžující neformálnost přístupu se nacházely v ideálně vyrovnaném poměru. Brno má zkrátka založeno na tradici, jež by se mohla stát jeho stabilní ozdobou i magnetem pro návštěvníky z celého světa. Bylo by hloupé jí zadusit! 

P. S. Festivalová sezona ještě ani zdaleka nekončí, na shledanou brzy!
Petr KlariN Klár

neděle 6. května 2018

Serial Killer goes to Brno díl 3.: O kamenech a kosách!


Přicházejí i v životě punkového festivalového publicisty dny, kdy výběrová intuice zklamává, a domnělí antracitově černí plnokrevníci programu si svoje nohy lámou v nepravděpodobných výmolech zdánlivě vyrovnané trati. Přesně takové momenty lepící se smůly mně na brněnských žních seriálové tv a online tvorby Serial Killer potkaly v pátek. Věc byla o to mrzutější, že jsem z důvodu enormní časové vytíženosti (premiéra Marie Stuartovny v Mahenově divadle se kvapem blíží, a bude to krása krás!) stihl absolvovat pouze dvě projekce, u nichž zůstal můj zážitek hluboko za očekáváním…pojďme si připít z hořkosti kalichu. Absinth, puškvorec či snad Mazák?

Mafie po rumunsku


Od Ceausescových vnuků pod vedením HBO jsem očekával mnohem víc, než sice filmařsky poměrně vytříbenou formu, jež ale skrývá značně nedomrlý obsah. Stíny (Umbre, režie: Bogdan Mirică a Igor Cobileanski, Rumunsko, 2017) by ve své druhé řadě hrozně chtěli být moderní taxikářskou variantou nedostižných Sopranos, v naprosto humor postrádajícím, a navíc  temporytmicky neuvěřitelně utahaném výsledku ale nedosáhnou ani na kvality klasické Chobotnice (La Piovra, Itálie, 1984 - 2001). Scénář z pera poloviny režijního tandemu (Mirică!) není schopen se oprostit ani od jednoho z plejády přiboudlých klišé, natož je umně variovat, navíc jeden ze zásadních motivů první řady spláchne do kanálu, jen aby si uvolnil ruce k dalším zhůvěřilostem. První dvě epizody de facto postrádají spád, což se autoři snaží zastřít okatým obcováním s rádoby nečekanými  cliffangery, příčetný divák však dokáže odhadnout děj na dlouhé minuty dopředu. Potenciál by tu byl, však šance zůstala nevyužita, a seriál mimo své teritorium bohužel nefunguje. Za dílčí pozitivum považuji dobrý casting a temperamentní soundtrack. Nicméně ukolíbán jsem téměř dokonale. Vzhůru do Husy!


Nepříliš funkční stalkeriáda

Svatostánek divadelních múz, jenž se stal jedním z útočišť pilotního ročníku Serial Killera, v plíživě se blížících nočních hodinách bohužel ovládla další z kriminálních sérií, jež se skutečnost svého zrodu na sériovém pásu snaží maskovat exkluzivním prostředím, v němž se odehrávají. Španělská Zóna (La Zona, 2017), je sice pevně zakořeněna v dystopickém univerzu stiženém následky havárie jaderné elektrárny, na ploše dvou úvodních epizod se jí nicméně nepodařilo hlouběji mně zavléci do svých tenat. Na vině přitom není ani tak poměrně vtahující atmosféra, ale především nezajímavost postav, jejich motivací, a vzájemných vztahových propletenců. Radioaktivní mystérium zkrátka nefunguje, a reminiscence na Stalkera či Fallout je přivolána jen autosugescí. Mordýř-kousavec bohužel neláká. Plusový půlbodík věnuji přítomnosti agresivních hafanů a střihové skladbě úvodních cca deseti minut. Nesporně největším kladem Zóny pak je zvuková architektura díla, jíž považuji za jedinou složku seriálu, jež zřetelně překračuje obvyklý standard.




 Moje páteční programová volba tedy evidentně nebyla z nejšťastnějších, ačkoli ani jedna ze zvolených položek nebyla vyloženým okodlabem, či audiovizuální formou Vildy NoviČoka, ale jen rutinním, tudíž ve festivalové smršti okamžitě zapomenutelným obcováním s tradicí.  Ladnost formy koneckonců zvládá kde kdo, labužník však vyžaduje lanýže!
Alespoň že následný večírek usvědčil Brno ze skutečnosti, že začíná se rozjíždět. Na hořkost z viděného rychle zapomínám, a vířím nocí, jež úsvitem je mých narozenin.

 Na shledanou v lepších časech a pokračování příště!

Petr KlariN Klár