Zápisky z galaxie jménem Mighty sounds: díl 4. Vítejte ve stanici coda!

Dva týdny po skončení 14. ročníku Mighty sounds je tu i závěrečný díl mého seriálu o něm. V následujících několika odstavcích se s rozvahou pokusím definovat podstatu úspěchu festivalu, který mi neokázale, leč s přesvědčivostí, hodnou Pythágorových pouček, navrátil ztracenou důvěru v českou budoucnost prázdninových hudebních open air akcí. Připravte se, začínáme!

 1. Personál

Začněme od podstaty - sledování toho, jak na Čápově dvoře všechno funguje s grácií precizně namazaných lyží špičkového biatlonisty pro mně bylo v podstatě jedním z vrcholů programu. Nemluvím přitom jen o hlavních dračích hlavách festivalu, ale i o řadových zaměstnancích, včetně brigádnictva. Aroganci, nebo neochotu pomoci jsem nikdy nezaregistroval, naopak, vždy jsem se dočkal promptní pomoci, případně odkázání na konkrétní kompetentní osobu. K časovým skluzům takřka nedocházelo, situace hrozící stresem byly řešeny s obdivuhodným klidem.

Projevení speciálního uznání si pak zaslouží zúčastnění zvukaři, protože už léta se mi nestalo, abych během třídenní hudební akce ani jednou nemusel žehrat na špatně nazvučený koncertní set. Bravissimo!

2. Areál 

Zcela bez výhrad - ač byl festival navštíven opravdu hojně, areál letiště Čápův dvůr disponuje natolik velkorysými prostorovými dispozicemi, že zácpy a jiné obvyklé festivalové prudy, přímo související s enormním počtem publika se zde podařilo vymýtit takřka stoprocentně. Pro představu: můj nejdelší pobyt ve frontě na nápoj či jiné občerstvení netrval ani tři minuty, čekání na volnou toaletu bylo obvykle šťastně ukončeno během maximálně několika desítek vteřin. Festivalová pódia od sebe byla vzdálena tak akorát, aby se všechno dalo v pohodě uchodit, a zároveň se jednotlivé produkce nepřeřvávaly. Orientace v areálu byla po prvním letmém projití bezproblémová, značení jasné.

3.  Publikum

Pestré, názorově různorodé, avšak pospolité. Veselá, nekonfliktní komunita. Nebyl jsem svědkem jediného agresivního výpadu, naopak, i v největším kotli se lidé k sobě chovali velmi ohleduplně. Byť jsem byl na Mighty sounds v podstatě novicem, žádnou zášť letitých návštěvníků k těm premiérovým jsem nezaznamenal, ba naopak, mnohokrát mi bylo srdečně popřáno, ať si svůj první ročník pořádně užiji, byl jsem opakovaně pozván na drink i k  ochutnání dobré krmě, nezřídka se mi dostalo i výživného programového typu. Naopak se zde takřka nevyskytovali otravní salámisti, pro něž je festival jen vítanou příležitostí k otravování bližních svých. Jaká to příjemná změna!  

4. Programová pestrost

Dech beroucí - i když se Mighty sounds stále prezentují především jako festival žánrový, rozhodně to neznamená, že by jejich doménou nebyla šíře programového spektra. Naopak, o precizní multižánrové vyladěnosti  táborské přehlídky si Colours, Rock for people a další konkurenti mohou  nechat jen zdát. To že zde až na vyjímky absentují povrchní PR fangle je jenom důkaz skutečnosti, že Mighty sounds cílí na publikum náročnější i poučenější, které nezajímá náhodná skrumáž pseudoatraktivních jmen, jež zrovna náhodou jedou turné, ale naopak program jako vzájemně provázaný, detailně promyšlený a dokonale dramaturgovaný komplex mnoha potenciálních zážitků. Letošní programová nabídka Mighty sounds nezapomněla skutečně na nikoho, včetně raperů, folkařů, metalistů, dancerů, sportovců i dětí. Skuhrat samozřejmě nemuseli ani divadelníci, byť inscenační výsledky některých těles jsem nemohl přejít bez kritického výpadu, viz. předchozí díly seriálu. I v případě divadelního stanu lze ovšem programovou skladbu pochválit - nepřebírá totiž dávno prověřené hity, ale poskytuje prostor autentickému divadelnímu punku. Vřelé díky za to!

5.  Jídlo

Mighty sounds ve svém 14.  ročníku velmi zdatně zafungovaly i coby food fest - nabídka pochutin byla adekvátně pestrá i kvalitní - mými favority tradičně byli Indové, velmi potěšila přítomnost rybárny, rozličných food trucků, chilli útoků, bramborákových kroket, dostal jsem i vynikající vietnamské závitky. Zákeřný úlet jsem objevil pouze jeden, a sice v podobě "veganského Pho", což je skutečně nesmysl, respektive zeleninový vývar s koriandrem, za což by provozovatelé dotyčného stánku dostali od strážců tradic řádně za svá, nepříliš poctivá, ušiska.

6.  Desatero největších zážitků letošního Mighty sounds

Z kapel, jejichž vystoupení jsem bohužel nestihl, by se jistě dal sestavit další plnotučný žebříček, s nímž vás možná seznámím později, až stihnu všechny inkriminované resty poctivě naposlouchat alespoň z jejich alb. Top ten svých největších zážitků z letošního Mighty sounds vám ovšem můžu nabídnout už teď:

X. Jenny Woo´s Holly Flame - sympatická , jevištně bezprostřední frontmanka, výborně šlapající kapela, resuscitující to nejlepší ze street punkových, i neošansonových tradic. Doufám, že jsme je neviděli naposledy.

IX. Mighty fashion show: Hollywood - půvab, pohoda a šarm. Nejenom zúčastněných performerek a performerů, ale celého jevištního tvaru, jenž rozmarně kombinuje módní přehlídku a princip filmu na divadle.

VIII.  Supertesla - Čirá radost!

VII.. LVMEN - Díky za páteční noc. Přípluli jste přesně v ten moment, kdy jsem Vás nejvíc potřeboval.

VI.. Arrogant twins - Nejúdernější hudební duo aktuální domácí současnosti. Doporučuji sledovat.

V. Black Coffee Acoustic Stage - můj oblíbený azyl. Je výborné, že řada kapel odehraje na Mighty sounds kromě "velkých" setů i ty akustické. Nápad možná převzatý, rozhodně však skvěle fungující.

IV. The Airbags - Moc jste mi chyběli, rád jsem Vás viděl. Těším se, že příště si Vás dám zas v plně elektrizující ostrosti!

III.. Mad Sin pějí Ace of Spades - Kdo nezažil, nepochopí. Mazec!

II. The Rumjacks. Těšil jsem se, nezklamali, radost udělali.

I. The Bronx. Prostě zjevení. Nemůžu jinak. Xaviere, promiň :-)!

Největší zklamání - 20 000 židů pod mořem - viz. první díl (a na rozdíl od Marzy jsou to profesionálové).

7. Hrstka výhrad

Z výše uvedených informací myslím poměrně jednoznačně vyplývá, že považuji 14. ročník Mighty sounds za bezmála dokonalý. Je nicméně několik dílčích věcí, jež by se v letech příštích mohly zlepšít: 

- tištěný festivalový průvodce by si zasloužil pečlivější redakci - informace k jednotlivým kapelám jsou sice vzhledem k rozsahovým omezením dostačující, některé tvůrčí subjekty však v přehledu absentují, úplně pak chybí informace o souborech divadelních.

- oficiální webové stránky festivalu by mohly být  přehlednější, přesněji redigované a častěji aktualizované. Je sice prima, že fotografie z letošního ročníku jsou na sociálních sítích, ale slušely by i webu.

- bylo by fajn i decentně vylepšit festivalové "press centrum". Pohovky i internetové připojení jsou sice v pohodě, za slunečního světla se však příliš psát nedá. Trocha přítmí během dne by tudíž přišla vhod.  

- docela bych uvítal, kdyby kromě scény divadelní bylo decentně moderováno i dění na pódiích ostatních.

8. Prohlášení na závěr 

Konečně jsem našel český festival, jemuž bych přál přítomnost svého milovaného Toma Waitse. Ano, jsou to Mighty sounds. Děkuji za vše, a za rok snad zas!

Zápisky z galaxie jménem Mighty sounds: díl 3. Nedělní hardcore!

Rozhodně se nedá říci, že by Mighty sounds v posledním dni svého 14. ročníku ztrácely na energii nebo kvalitě programu, postupný exodus části publika za domácími povinnostmi byl ale se sílícím večerem docela znát. Velká škoda uprchlíků, protože pořád se děly velké věci!¨

Talk show, divadelní bolení, a radosti neocirkusové!

Mé letošní loučení s nadmíru přívětivým prostředím letiště Čápův dvůr zahájila v divadelním stanu Listárna s organizátory Mighty sounds. Odvahu admirality festivalu přizvat ve finále akce svoje návštěvníky ke společné debatě intenzivně oceňuji, stejně jako skutečnost, že diskuse proběhla v neformální přátelské atmosféře, s věcností, i žádoucím nadhledem. Mezi opakujícími se námitkami nejčastěji zaznívala letošní absence alternativního vchodu, a narážky na pofiderní kvalitu piva – co se vstupu týče, neměl jsem pocit, že by u něj docházelo k nežádoucím zádrhelům a místo piva jsem letos dával přednost jiným nápojům, takže zde soudit nemohu. Zaujal mne ovšem slovenský mladík, který se pokusil legitimizovat krádeže zálohovaných kelímků pomocí proklamací o svobodě trhu. Naštěstí byl organizátory promptně a s humorem vyargumentován. Diskuse opět potvrdila můj pozitivní dojem z empatie organizátorů, jejich hudební erudice i upřímného nadšení, které zdaleka přesahuje pouhý finanční interes. Příjemný i poučný do dne start!

Bez mých výhrad se ale bohužel neobejde přímo navazující vystoupení pravidelného hosta Mighty sounds, divadla Marza, s inscenací Kapitán Slipy a útok mluvících záchodů. Prepubertální literární kult z pera spisovatele a ilustrátora Dava Pilkeye se divadlu bohužel povedlo dokonale zprznit. Mohu sice respektovat statut maskota festivalu, nikoli však bezbřehou nudu, jež pramenila zejména ze dvou základních aspektů – prvním byla nesmyslně přebujelá stopáž inscenace, jejíž fabule i syžet by sotva vydaly na delší skeč, druhým pak přítomnost vypravěčky, jež každou přicházející situaci nejprve explicitně popsala, čímž pravidelně umrtvovala nejen jevištní dění, ale i mne. Soubor sice chvályhodně pochopil hranice svých možností, a vybavil se mikroporty, pochválit by se dala i zjevně poučená práce se scénografií a v rámci omezených možností i poměrně kreativní kostýmní řešení, nic z toho není ovšem platné, pokud výsledek irituje absencí temporytmu, energie a hlavně zábavy. Marzo! Stokrát se můžete zaklínat záměrnou insitností i diváckou základnou složenou z kamarádů, mou otrávenost z promarněného času, a špatně zvládnuté adaptace zahnat nemůžete. Největší poklesek letošní dramaturgie divadelního stanu.

Dočasně ztracenou reputaci divadelní dramaturgie festivalové neděle ale naštěstí v zápětí zachránili Hombres na chůdách – sympaticky bezprostřední vystoupení chůdařských hbytců Jakuba Albrechta a Petra Štěpánka, jež živě produkovanou hudbou doprovodil Daniel Čámský, opět vrátilo mou důvěru do patřičných mezí a svou přirozeně hravou virtuozitou i příkladnou sehraností potěšilo nejen mně, ale řadu diváků velkých i malých.

 A teď konečně k hudbě již!

 Poslední hudebně festivalový nášup 14. ročníku Mighty sounds pro mě začal nadmíru pozitivně: domácí Swing Band Tábor vyváženou směsí žánrových standardů, i výletů mimo ně (Modlitba pro Martu!) neokázale, leč velmi účinně otevřel dění na hlavní scéně. Tanečníci všech stylů se opětovně spojili v báječně barevný rej. Paráda velká byla!

Programový slot startující v 18:00 hodin jsem sice chtěl původně rozdělit mezi kanadské Cancer bats a tuzemskou Superteslu, ale osud mění – čeští heartland-punkeři mi padli do noty natolik, že javor tentokrát ostrouhal. Netopýři jistě prominou.

Protože ale nikomu nestraním, vydal jsem se i mezi skinheady. Zde musím říci, že na rasisty ani nácky jsem na Mighty sounds nenarazil, zdejší skins byli přátelští, pohybově velmi talentovaní a povětšinou levicoví. Stejně tak koncert britských dělníků street punku, nebo chcete-li, Oi! Booze & Glory byl přímočarou pogo party pro všechny. Rytmus, sóla, chorály. V klubu by to byl asi ještě mnohem větší náhul, ale i hlavní scénu zvládli hoši obstojně. Má kolena dosud drží, ale začínají se hlásit.

Následuje koncertní set italské odpovědi na Ska-P Talco, jež je mohutně aplaudovaný rychle přibývajícím publikem. Chvíli zůstávám a nezávazně se kochám, protože však mé srdce bije pro minority, po několika melodicky ryčných písních mířím zpět do útrob stanu Rádia 1, na Jasnej pomeranč. 

Další z uměleckých subjektů, personálně blízkých Ztracené existenci, jejíž inscenaci Vařparáda jsem na festivalu bohužel nestihl, za což se veřejně kaji, sice také koketuje se škatulí SKA, ale v mnohem komornějším autorském gestu, z nějž se ovšem nevytrácí svěží humor, pro který jsem jasným cílem – inklinace k nostalgii po devadesátkových popkulturních modlách, jimiž je produkce Jasného pomeranče prostoupena, je mi totiž rovněž blízká.

Rozverně kabaretní skáčkovci z Jasného pomeranče byli ideálními předskokany pro jednoho z nekorunovaných králů nedělního večera – Xaviera Baumaxu! Litvínovského solitéra si na svých toulkách za kvalitní hudbou nechávám ujít málokdy, a zklamání se nedostavilo ani tentokrát. Ba naopak, skvostný bavič, textař, zpěvák a kytarista se dostavil ve formě takřka výtečné. Jeho sólové vystoupení se vyznačovalo bezprostřední komunikací s diváky i zákulisím, i tím, že sám interpret se po celou dobu evidentně dobře bavil. Skvěle navázal na vzpomínkovou atmosféru vytvořenou svými předchůdci, aby postupně představil všechny odstíny své kreativity, s výjimkou nejintimnějších introspektivních balad jako jsou například Dvě labutě. Vrcholem Xavierova setu byla beatboxová řežba Kvitová, a překvapivý přídavek v podobě klasického Reedova hitu Perfect day, jenž Baumaxa vypálil improvizovaně, z okamžité chuti si jej zahrát, jak posléze sám okomentoval.

Přiznám se bez mučení, že jsem se domníval, že po Baumaxovi mně už žádný překvapivý vrchol nečeká, neboť americké úderníky Sick of It All a Anti-Flag znám dobře jak své botky-ocelovky…  Jak jsem se mýlil! Obě výše zmíněné kapely sice náležitě potvrdily své kvality, a jejich vystoupením nemám co vytknout, leč můj notně již víkendem prozkoušený srdeční sval si v totálně zdrcujícím finále pro sebe ukradl někdo jiný. The Bronx! Málem bych kalifornské hardcore řezníky minul, leč jejich zvukař byl proti, a obrovsky libým hlukem mne přivábil až na protilehlý konec areálu, aby mi následně takřka urval hlavu tím definitivně nejlepším, čím mně letošní Mighty sounds obdarovaly.  Tohle zjevení dodnes neopustilo můj playlist, takhle nějak totiž začíná dlouhodobý vztah. Vrchol přišel sice už nečekán, za to však v pravou chvíli. Bylo to ostré, děkuji!

Příště: závěrečné resumé!