Chuť
hledat nové divadlo!
Ivan
Buraj je uměleckým šéfem brněnského Hadivadla. Jinoch vytáhlé postavy je
nepřehlédnutelný především svou režijní tvorbou. Muž jasných, ambiciózních
vizí, a nekompromisních názorů. Kapitán Achab junior, neohroženě vedoucí svou
uměleckou úderku náročnými vlnami současné kultury.
Ivane, jak bys tady a teď definoval
současné místo Hadivadla, na mapě současného evropského divadla a kam pod Tvým
uměleckým vedením směřujete?
Na
mapě současného evropského divadla tvoříme podle mě, podobně jako většina
ostatních divadel v České republice, šedou skvrnku východního bloku, ze
které je sice občas vyloven nějaký režisér, ale jako divadlo s touto
skvrnkou splýváme, což je tragické pro možnosti evropské integrace - ale taky
je to možné chápat jako úkol pro české divadlo. I když, jak říká Cyril Drozda:
„já myslel, že světové divadlo je všude!“ Tolik k určení našeho místa vůči
Evropě. Jinak směřujeme, někdy víc, jindy míň úspěšně, k divadlu
odpovědnému za svůj společenský kontext, divadlu hledajícímu, divadlu, které má
pocit, že úkoly moderny nebyly dokončeny, ale také k divadlu silné dramaturgie.
Zásadní je pro nás nanovo prozkoumat možnosti politického divadla, ale ne politického
divadla ve smyslu explicitního zacházení s politickými tématy, tedy
deklarujícího svou političnost, ale spíš politického divadla, které politizuje
estetiku, ptá se, co se nám líbí a proč. Zajímá mě budování divadla jako
události, která překonává konzumní rámec zábavy a snaží se každý večer
konstruovat komunitu, která spolu sdílí otázky a na základě toho nějak jedná i
občansky.
Do Hradce coby svůj profil přivážíte dvě
razantně odlišné inscenace, Čechovova Strýčka Váňu a Havlovu Vernisáž, mohl bys
prosím charakterizovat jejich funkci v současném repertoáru HaDivadla a
v kontextu vlastní režijní kariéry? Jaký je Tvůj vztah k oběma
klasikům?
Jejich
razatní odlišností si popravdě řečeno nejsem tak jistý. Obě se lokalizují
v dějinném stavu „mezi“, tedy v čase, kdy staré už není a nové ještě
nepřišlo. Obě se zabývají člověkem tápajícím, společností, ve které se zdá, že
už není možné konstruovat smysl, protože všechno se rozpadá na idividuální
zájmy a perspektivy a obě polemizují s nihilismem, který z tohoto klimatu
vyplývá. Rozdíl je, že zatímco Vernisáž je vlastně guerillová akce nazkoušená
za pět dní k loňskému 80. výročí narození Václava Havla, zamýšlená původně
jako jednorázová akce, tak Váňa je, dá se říct, kmenová inscenace našeho
repertoáru, pracující vědomě se svojí délkou a časem. Vernisáž je malá pusa pro
všechny nihilisty. Váňa je možnost být v divadle u něčeho spolu, je to
trošku krásná námaha.
Vnímáš nějak postupnou proměnu své režijní
poetiky a tematických preferencí v závislosti na vlastním působení
v HaDi?
Nevím,
jestli bych tu nejpodstatnější závislost označil zejména vůči svému působení
v HaDivadle, spíš je tou základní silou moje vzdalování se od absolutoria
na JAMU. V kontextu této skutečnosti se proměňuje můj rukopis především.
Já jsem na škole a taky pak po škole pociťoval hodně strachu. To trauma, které
škola spolu s okolní společností konstruují pro absolventy, tedy trauma
malé šance získat slabě placenou práci v milovaném divadle, člověka hodně
ohýbá. Myslím si, že moje první věci, hlavně v průběhu studia byly spíše
takovými pytli plnými nápadů. Byl jsem nápaďák, který se zoufale potřebuje
legitimizovat před společností, že na to má. Pak mě to hromadění kreativity
začalo dusit a uvědomil jsem si v té bohatosti cosi chudého. Cosi, co víc než
k upřímnému dialogu poukazuje spíš ke mně samotnému a k mému strachu ze
selhání. Tak jsem začal vnímat mnohem víc celkové vyznění díla, to, nakolik je
to poctivým sdělením, předložením skutečného problému, který můžeme sdílet,
protože to, že má Ivan Buraj hodně nápadů, nejde moc sdílet, to je samota a v
divadle jde především o sdílení čehosi, co překračuje naše já, i když divadlo
ze své podstaty zářících reflektorů klade tuto překážku narcismu každému, kdo
se s ním potýká.
V současné době jste navázali úzkou
spolupráci z pražským Studiem Hrdinů, jaká je blízká budoucnost tohoto
sbližování?
HaDivadlo
a Studio Hrdinů jsou scény, které jsou orientovány na kvalitní dramaturgii,
progresivní tendence v současném divadle, průniky mezi divadlem a jinými druhy
umění. Naše spolupráce v dohledné době vyvrcholí přenesením inscenace Kamily
Polívkové Macocha do prostor Studia Hrdinů, kde v září naše herečky
odpremiérují pražskou Macochu a následně se tato inscenace bude hrát v obou
divadlech. Rádi bychom i vzájemně našim divákům představovali inscenace Studia
Hrdinů a věřím, že časem bude mít tuto tendenci i Studio. Ale nerad bych nás
touto vazbou škatulkoval do elitářské sekty. Víme, že se děje hodně
inspirativních a upřímně hledačských projektů i kolem nás, třeba budoucí
koncepce prostoru Studia Beseda u vás v Hradci je velkou nadějí, a my rádi
navážeme spolupráci s kýmkoliv, kdo má chuť hledat „nové divadlo“!
Které inscenace tě v uplynulé sezoně
zaujaly jako diváka, ať už pozitivně či negativně?
Strašně
se mi líbilo Dílo ve Studiu Hrdinů od Miroslava Bambuška a také Herec a truhlář
Majer mluví o stavu své domoviny od Kamily Polívkové a Davida Zábranského,
obecně mi přijde být super, že Kamila režíruje, protože vnáší do českého
divadla preciznost, která mu skutečně chybí. A totálně mě dojala Škola malého
stromu od Honzy Kačeny v čím dál rozjetější Polárce… Moc se těším, až si najdu
čas na nakoukání nových věcí od Honzy Friče, víc jsem už vidět bohužel
nestihl... Naše věci nebudu chválit, protože by bylo fajn, kdyby jste všichni
vyjeli podívat se sami!
Jaká je v současné době podle tebe
zásadní radost a naopak problém českého divadla?
Já
vím, že se to moc nenosí, ale začal bych tím problémem. Problém nejenom českého
divadla, ale i české kultury obecně, je její postavení ve společnosti. Po
revoluci tu zvítězilo přesvědčení, že kultura je třešničkou na dortu priorit.
Bohužel začínáme (?) zjišťovat, že takto podfinancovaná kultura, kdy většina
režisérů a režisérek na volné noze musí dělat čtyři ne-li pět inscenací ročně, nebo kdy herci musí po zkoušce, nebo často
dokonce místo zkoušky utíkat do seriálů, dabingů, reklam, nebo kdy scénografové
a scénografky, aby se uživili musí dělat i sedm věcí ročně a brát k tomu i
komerční projekty, vlastně zaniká. Zaniká v povrchnosti a rychlosti, ale
ne v povrchnosti samotných tvůrců, ale spíš v podmínkách, ve kterých se
dnes kultura děje. Jsem ale přesvědčen, že takovou kulturu, která navenek
vykazuje dění, ale zevnitř je prázdná, následuje hned v závěsu demokracie,
která navenek vykazuje demokracii, ale zevnitř se vyprazdňuje. Každopádně
pozitivum vidím v nesmírné síle lidí, kteří bojujou dál a pořád drží místo
pro kulturu budoucnosti o kterou ale musíme teď všichni bojovat!
Co chystá Hadivadlo do příští sezony?
To
souvisí s onou rychlostí a povrchností, které se snažíme čelit. Na rozdíl
od většiny ostatních divadel nemáme ještě zveřejněný dramplán, ale to právě
proto, že si chceme dát s hostujícími tvůrci ten luxus času na poctivou
úvahu a nebojíme se dělat i několik vrstev návrhů a vzájemných čtení. Tématem
sezony bude Věčný návrat, podtitul Krize ideje budoucnosti. HaDivadlo podnikne
výlet do minulosti, i do své vlastní, skrze oslovené tvůrce, aby z ní
vytáhla budoucnost! Objeví se u nás Jiří Pokorný, J. A. Pitínský, Jan Kačena a
na Studiu Vojta Bárta. První premiérou bude Ibsenův Eyolf v mé režii s
hostujícím Matějem Nechvátalem v hlavní roli.
HAdivadlí pokračování zítra...
Žádné komentáře:
Okomentovat