Obraz pátý: Poslední tři!
Protože v poslední trojici
festivalových dní převážily reprízy i značná únava kritického arzenálu, shrnu
zážitky ze závěrečné třetiny festivalu v letošním posledním Tekutém obrazu. Intenzitu finských Uprchlíků či polského Domu hrůzy už
z mojí programové volby nic nepřekonalo, 41. Ročník LFŠ i ve svém finále přesto
několikrát potvrdil, že letošní menu vyniká pestrostí i kvalitou. V rámci objektivizujících
snah, však nejprve svůj ostrozrak hodím na dvojici filmů, jenž považuji za
vzácné programové faily: Zrnko pravdy
(Ziarno pravdy, Polsko 2015) režiséra Boryse Lankosze by velice rádo bylo polskou
odpovědí na Fincherovu adaptaci Larssonova Milénia, respektive konspirační
thrillery typu Šifry mistra Leonarda.
K dispozici byl zjevně adekvátní rozpočet a v případě kamery či hudby
i technické schopnosti zúčastněných tvůrců, bohužel však zcela absentovaly
nezbytné žánrové propriety jako precizně seřízený tempo rytmus či postupné
budování atmosféry, o celkové nezajímavosti ústředních charakterů či samotného
předkládaného případu, jenž by neobstál ani v konkurenci Panoptika hříšných lidí města pražského,
nemluvě. Marný pokus o detektivní blockbuster
při vší bídě aspoň několikrát nechtěně pobavil
neúspěšnými pokusy o nekorektní vtipy. Vyšetřovatel: „Vy umíte hebrejsky?“
Kněz: „Jen trochu, moc jsem na ní v semináři nechodil, byla totiž ráno, a
já býval unavený po pogromech“.
Podobným případem je i Hotel (Hotel, Německo, Rakousko,2004),
režisérky a scénáristky Jessicy Hausnerové. Odcizená poetika, typická pro
snímky Berlínské školy, přetváří žánr hororu ve sterilní báchorku naprosto
rezignující na probuzení divákova zájmu či emocí. Přirovnání ke Kubrickově
adaptaci Kingova Osvícení (Shining,
1980), zde kromě povrchní tematické příbuznosti vyznívá jen jako vroucné přání
tvůrčího týmu, nebo marketingový tah.
Jedinou projekcí 41. Ročníku LFŠ,
kterou jsem opustil předčasně, se stal režisérský sestřih filmu Cyborg (Slinger - Albert Pyun's Director's Cut of
Cyborg), zde byla na vině spíš fyzická neochota vnímatelova těla, následovat nesoudnost
Pyunovy vize světa po apokalypse, i léta přetrvávající averze k někdejšímu
idolu belgické provenience a manufaktuře na roznožky, Jeanu Claude van Dammovi.
Na příjemnější straně barikády letošního
festivalového finále naopak stojí maniakální vrchol sekce půlnočních filmů
věnovaných společnosti Cannon films, projekce hudebně-filmového pomníku breakdance,
Breakovat 2: Electro bugalú (Breakin'
2: Electric Boogaloo, USA 1984), opentlený excelentním simultánním překladem v podání
Otrlcem omlácených legend Samanty Bifidus a Jíry Fostré. Extaticky živelné demonstraci campu
dominoval živý zpěv i rap, který byl, řečeno slovy překladatelského dua,
naprosto supersoží. Podstatu fenoménu jménem Cannon films navíc ve své
přednášce přehledně shrnul dramaturg sekce Jiří Flígl. Kam se hrabe Mallory! Ano, Breakovací ohňostroj perverzní
kreativity byl pro mne natolik silným zážitkem, že jsem ho v roli vlastního
zakončení letošních uherskohradišťských filmových hodů upřednostnil před
aktuální citovou ždímačkou Heleny Třeštíkové.
Jest tady čas na malé hodnotící resumé:
41. LFŠ nabídla divákům filmový
program tradičně rozdělený do šesti základních bloků: Fokus, Inventura, Spektrum, Visegrádský horizont, AČFK uvádí a Zvláštní
uvedení. Celkem bylo akreditováno 5 500 návštěvníků, kteří mohli zhlédnout
237 snímků na 8 promítacích místech. Diváci také mohli navštívit 9 divadelních
představení, 14 koncertů, 6 lekcí filmu a mnoho dalších odborných přednášek.
Představit své filmy přijelo mnoho významných hostů, přičemž Asociace českých
filmových klubů udělila pět výročních cen: finskému tvůrci Miku Kaurismäkimu, Boleslavu
Polívkovi, íránskému režisérovi Mohsenu
Makhmalbafovi, dlouholetému spolupracovníkovi LFŠ Michalu Málkovi a dokumentarisce Heleně Třeštíkové. Svou tvorbu na Filmovce rovněž představili Peter Strickland, Christoph Hochhäusler, Vitalij
Manskij, Juraj Herz a mnoho
dalších.
Premiéru restaurované verze filmu
Vynález zkázy uvedla Ludmila Zemanová.
Ve skvěle sehraném organizačním
týmu vždy dominovala přesnost, flexibilita, ochota i příjemnost, z ideálně
pestrého programu by si v pohodě vybral i nevidomý (Slepá/Blind, Norsko 2014, režie: Eskil Vogt), militant (Přání smrti 3, Dead wish 3, režie:
Michael Winner, USA) či patologický lhář (Obvyklí
podezřelí/ The Usual Suspects/USA, Německo 1995).
Díky za to a jen tak dál!
Dále chci tímto velmi poděkovat tiskové
mluvčí a PR manažerce Radce Piskačové, kompletnímu
osazenstvu press centra, guest service,
i personálu kempu UTB. Osádce
divadelního stanu Vertigo za parádní
večírky. Speciální poděkování pak letí ke Zdeňkovi, Viktorovi, Honzovi, Kateřině,
Aleně a Janě. Však vy víte za co, filuty J!
Filmovko drahá, tak za rok zas. A
vzhůru na Hronov!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat