Obraz třetí: Výkon heroický a polská radost!
Ve dni úterním jsem se rozhodl
překonat vlastní limity, a utkal se s pěti chody filmovými a jedním
divadelním navrch. Výsledkem mých maratónských kejklí kupodivu následně nebyla vrávoravá chůze ani vypálený
zrak, ale rozpustilá radost z prožitého blaha. Leč pěkně po pořádku: na
rozdíl ode dní předchozích jsem vstal na svůj obvyklý režim překvapivě brzy, a
za výchozí bod své úterní túry za kulturním orgasmem jsem zvolil dopolední projekci
filmu My tři králové (Koime viisasta
miestä) z roku 2008. Režisér a
spoluscénárista Mika Kaurismäki zde skládá osobitou poctu jednomu ze svých
klíčových vzorů, otci zakladateli amerického nezávislého filmu, režiséru Johnu
Nicholasi Cassavetesovi. Triem pomyslných vládců jsou zde tři přátelé, kteří se
posmutněle propíjejí Štědrým dnem v helsinském karaoke baru. Atmosféra Tří
králů mi v ranním příšeří kinosálu ve Sportovní hale okamžitě vyvolala
nenásilnou asociaci na Smoke a Vztek Waynea Wanga, časová lokalizace
do období svátků vánočních zafungovala jako vtipný kontrast k vládnoucímu
létu. Herecká uměřenost improvizujícího finského tria byla navíc příjemnou
předehrou pro budoucí expanzi italské exprese. Kaurismäki s punkujícím
Santou mi navíc kopnutím rázně otevřeli dveře do finské pop music. A já tohle
pozvání s díky přijímám. Punk's ei kuolema!
A po finském kolébání, nastoupila
italská ždímačka. Milán nenávidí:
policie nemůže střílet (Milano odia: la polizia
non puo sparare, 1974),
žánrového sekače baťovských cviček a otčíma kanibalské filmové vlny, režiséra
Umberta Lenziho, zastupuje přímočařejší, v podstatě béčkovou podobu
kriminálního filmu. Explicitní brutalita i eruptivně cholerické násilí jsou poznávacím
znamením filmu, jež se s divákem nemaže. Posledním bičem trojocasé kočky
snímku, je bohužel jeho značná repetitivnost, jež se brzy stává zdrojem divákovy únavy. Příběh
dočasného vzestupu psychopatického delikventa Giulia Sacchiho (Tomas Milian)
jenž je zakončen svéráznou aplikací principu deux ex machina, opět svou hudbou
doplnil Ennio Morricone, zde použité skladby jsou ale protentokrát zřetelnými
recikláty nadproduktivního tvůrce. Nenávistný Milán nicméně splnil svůj
předpokládaný účel, pobavil, a je možné si z něj nenásilně střílet. Sex!
A protože italské policejní
variace a přátelské přístřeší Sportovní haly se mému naturelu ne a ne omrzet,
(ostatně stejně jako jevištní charisma lektora odborných úvodů Aleše Římana),
zůstal jsem samozřejmě i na projekci dalšího zářezu z mafiánské sekce, disponujícím
sáhodlouhým názvem Přiznání policejního
komisaře prokurátorovi republiky Confessione di un
commissario di polizia al procuratore della repubblica (Itálie, 1970).
Žánrový kontrast snad ani nemohl být výraznější, Damiano Damiani je na rozdíl
od řezníka Lenziho značně uměřenější v prezentaci povrchních atrakcí a
v další z mnoha svých zdařilých variací na věčné téma zločin a trest
zřetelně vychází z neorealistických kořenů a zároveň stylotvorně i
tematicky předznamenává budoucí televizní kult známý i z mého
normalizačního dětství, seriálovou ságu Chobotnice
(La piovra, 1984). Film pro mě navíc znovuobjevil herecké mistrovství Martina
Balsama a nechal připomenout někdejší kvalitu českého dabingu, jíž
v současné době shledávám nedostižnou. Letně školní mafie, intenzivně
díky!
Filmový piknik ve Sportovní hale
jsem v čase večerním proložil návštěvou Slováckého divadla, kde se
v rámci pocty režiséru Pavlu Juráčkovi představilo Divadlo na Zábradlí s inscenací
Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J. Intimní portrét jedince na pozadí doby nenechá
svého diváka ani chvíli na pochybách, jak moc ironicky je míněn titul
inscenace. Tvůrčí tandem režiséra Jana Mikuláška a dramaturgyně Dory Viceníkové
naštěstí nevede výborně sehraný herecký kvintet cestou povrchní bulvarizace
Juráčkovy drogové závislosti a promiskuity, nezjeví se ani laciné karikatury
dobových celebrit. Výsledkem snah inscenačního týmu je čistě provedená autorská
analýza „zlatých let“ i podstaty výjimečnosti jednoho o sobě neustále
pochybujícího člověka. V duchu tleskám ještě na zpáteční cestě do
Sportovní haly!
Na tomto místě se sluší konkrétně
poděkovat dramaturgovi programové sekce věnované retrospektivě polského režiséra Wojciecha
Smarzovského, Petru Vlčkovi. Skutečnost, že úvod páně Vlčka byl jako vždy
fundovaný a neokázale vtipný, byla jen krásnou ouverturou zážitku, jenž se stal
jedním z vrcholů letošní LFŠ. Dům
hrůzy (Dom zly, 2009), je
vzdáleným příbuzným Farga
bratří Coenů, i tématickým souputníkem zemanovské Studny, v groteskních
momentech nezapře dokonce něco ze sarkastického šklebu Nikolaje Vasiljeviče
Gogola. Smarzovski provádí brutální autopsii doby a ještě přitom zvládá
nezřízeně bavit. Je velkou škodou, že film byl uveden na LFŠ jen jednou,
protože projekce přinesla mnoho zvěstovatelů jeho kvalit, do jejichž čela se
hrdě řadím. Snímek bych rozhodně doporučil všem našim časovým ohlížečům. Je
totiž vysokou školou v oboru retro, před nímž se všechny české pokusy posledních
30 let schovají ostudně Ve stínu. Doslova!
Po takto výborně prověřených
diváckých schopnostech, a v předzvěsti blížícího se večírku, jehož průběh
zde nehodlám komentovat, zbyl čas jen na filmový digestiv v podobě filmu
s lákavým názvem S borovou
šiškou pod zády (Käpy selän alla, Finsko
1966). Titul vlajkové kocábky Finské Nové vlny sice evokoval ledacos
včetně netradičních erotických praktik, nakonec se nám dostalo jen krotké variace na vděčné téma postpubertálních
emo-veletočů, opentlených tentokrát pastorálními motivy i hrstkou pop-folkových
zpívánek jak z Porty Finsko. Zjevná poetická spřízněnost s Uherovým
Slunkem v sieti (1962), i řadou dalších novovlných děl zahrála na
sentimentální náladu nočního nimroda. Škoda jen, že ji při odchodu z tenat
Reduty na fragmenty rozmetal řev Jáklova Ghoula.
Příště: Středou vzhůru na další vrchol!
Petr KlariN Klár
Žádné komentáře:
Okomentovat